Někdy je důležité být v pravý čas na pravém místě. Může to stačit na nehynoucí slávu, na pomníky, paláce a zápis do historických učebnic. Něco takového se podařilo prapředkovi našeho Karla Schwarzenberga, zakladateli rodové slávy Karlu I. Filipovi Schwarzenbergovi. Od jeho narození uplynulo dnes, 15.dubna 2021, 250 let.

               Osudová chvíle jeho života, která mu měla přinést nesmrtelnou slávu, přišla v červnu 1813.

               Po osudném ruském tažení roku 1812 byl francouzský císař Napoleon oslaben, ale nebyl ještě poražen, tím méně zničen. Osudným kamínkem, který spustil lavinu, mající ho zasypat, bylo Prusko. Po své porážce v roce 1806 bylo zredukováno na dvě provincie, Brandenbursko a Slezsko a muselo přísahat věčnou věrnost francouzskému císaři. Hrdost a víru v obnovu si zachovala pouze královna Luisa. Byla mluvčím protifrancouzského odporu, zemřela ale už v roce 1810 ve věku třiceti čtyř let. Její druhorozený syn Vilém se jednou stane německým císařem. Po porážce Francouzů v Rusku se ale rozhodl pruský král Bedřich Vilém III. vypovědět ponižující smlouvu s Francií a v únoru 1813 podepsal spojeneckou smlouvu s Ruskem. Napoleon vytáhl do války, aby neposlušného vazala potrestal. Vytvořil novou armádu z nováčků, přesto s ní dokázal porazit ruskou armádu u Lützenu a Bautzenu (Budyšína). Vítěz nad Napoleonem v Rusku, generál Kutuzov, který přivedl Rusy do Německa, zemřel totiž 19. dubna 1813 v slezských Boleslawicích a velení ruské armády převzal generál Wittgestein. Byl sice o třicet pět mladší než Kutuzov, neměl ale ani zlomek jeho vojenské geniality. Po porážkách od početně slabšího soupeře ztratil nervy a vzdal se velení. Ruský car Alexandr a Bedřich Vilém hledali nástupce a o tu funkci byl zájem tak velký, asi jako o post ministra zdravotnictví v Česku v roce 2021.

               Naštěstí bylo domluveno příměří a svolán mírový kongres do Prahy. Do hry vstoupil velký intrikán kníže Klemens Wenzel Lothar von Metternich, ministr zahraničních věcí Rakouského císařství. Rakousko bylo díky sňatku Napoleona s rakouskou princeznou Marií Luisou oficiálně spojencem Francie a do válečných událostí zatím nezasáhlo. Chléb se lámal v Drážďanech 26.června 1813, kdy Metternich navštívil Napoleona, aby s ním projednal budoucnost Evropy. Napoleon odmítl všechny návrhy, aby se Francie vrátila do svých hranic z roku 1802, tedy za Rýn a Alpy. Jednání trvalo až do noci a Metternich pochopil, že je Napoleon, zoufalý ale odhodlaný, v podstatě politicky ztracen. To řekl Napoleonovi na rozloučenou: „Jste ztracen, Sire. Tušil jsem to, když jsem sem přišel, nyní, když odcházím, vím to jistě.“ Napoleonovu pobočníkovi Berthierovi, který ho vyprovázel, pak na otázku, jak byl spokojen s císařem, odpověděl: „Ano, dal mi všechna potřebná vysvětlení, s ním je konec.“

               Metternich vzápětí přesvědčil císaře Františka, že je třeba ukončit spojenectví s Napoleonem a přidat se k protifrancouzské koalici. Její vůdci, král Bedřich Vilém III. a car Alexandr I. čekali zatím na výsledky jednání v kladském lázeňském městečku Ladek Zdrój.

               Pražský kongres byl jen formalitou. Odeslal 7.srpna Napoleonovi podmínky, které se shodovaly s Metternichovými návrhy a hned se rozpustil. Když přišla 11. srpna do Prahy Napoleonova odpověď s protinávrhy, neměl ji už kdo přijmout.

               Rakousko vstoupilo do války a jeho armádu vedl Karl Filip von Schwarzenberg. A díky tomu, že Rusové po abdikaci Wittgesteina neměli nikoho ochotného postavit se spojenecké armádě do čela, připadla tato funkce Schwarzenbergovi. Bylo to něco jako Černý Petr, z kterého se ale měla stát výhra v Lottu. Ke koalici se připojili i Švédové, vedeni svým novým králem, někdejším Napoleonovým generálem Bernadottem (jeho potomci sedí na švédském královském trůně dodnes).

               Schwarzenberg nebyl zřejmě talentovanější než Wittgestein, měl ale pevnější nervy. Když byl 14. – 15 srpna 1813 navzdory své početní převaze poražen u Drážďan, nekapituloval, neztratil nervy, jen se stáhl a pokračoval v boji. Nenechal se ani vyvést z míry generálem Moreauem, někdejším francouzským generálem a vítězem od Hohenlindenu v roce 1800, účastnícím se bitvy jako pozorovatel ruské armády, který mu řekl: „Na mou duši, pane, jestliže bojujete takhle, nedivím se již, že po sedmnáct let jste stále bit.“ (Člověk nemá být až tak namyšlený, den nato byl Moreau smrtelně zraněn, když doprovázel cara Alexandra.)  

Napoleon ztratil zcela cit pro realitu. Po vítězstvích u Lützenu, Bautzenu a Drážďan byl přesvědčen, že se bude opakovat situace z roku 1806 a nepřítel rychle kapituluje a bude prosit o mír. Jenže jeho protivníci se za ty roky naučili bojovat. Jestliže Napoleon dokázal u Slavkova či u Jeny nepřátele zničit natolik, že už nebyli schopni dalšího odporu, tentokrát je sice porazil, ale nezničil. Po vítězství u Drážďan byl čas začít jednat, nabídnout ústupky a stáhnout se do Francie. Napoleon si byl vědom své strategické převahy nad Schwarzenbergem, ve věci operačních otázek a vedení vojenského tažení určitě svého protivníka převyšoval. Ale jako císař, politik a státník naprosto selhával – jako by měl klapky na očích, odmítal vidět realitu, vyčerpanost Francie a nezkušenost svých mladých vojáků.  Právě v tom byla Metternichova genialita. Všechny tyto aspekty vnímal a pochopil, že Napoleon (který je vnímat odmítal) je vlastně přes všechna poslední vítězství už poražený a že je třeba připojit se k budoucímu vítězi.

               Schwarzenberg musel jen vydržet a hlavně – musel přimět neukázněné ruské generály, aby se opravdu podrobili jeho velení. To byla hlavní úloha vrchního velitele, a to se mu i podařilo. Plán rozhodující bitvy u Lipska, která mu měla přinést nehynoucí slávu, vypracoval velitel jeho generálního štábu, čtyřicetisedmiletý generál (Feldmarschal-Leutnant) Josef Václav Radecký z Radče. Ten plán byl jednoduchý, jak už geniální plány bývají. Využít početní převahu, zatlačit Francouze ze všech stran do města a tam je pak zničit, protože stísněni v Lipsku nebudou moci manévrovat. Právě v manévrovacích schopnostech Napoleon své protivníky nebetyčně převyšoval. Radecký mu hodlal svým vedením boje tuto výhodu vzít. Schwarzenberg musel tento plán jen uskutečnit. Snadné to ovšem nebylo.

Pozice armád v první den bitvy 16.října 1813

               Schwarzenbergovi bylo 42 let, císaři Napoleonovi o dva roky víc, bylo to tedy bitva čtyřicátníků, mužů v nejlepších letech. Ovšem Napoleona zrazovalo zdraví. Stále více trpěl bolestmi žaludku, horečkami a návaly zuřivosti, v tomto stavu ho zastihla i noc před rozhodující bitvou, která se odehrála u Lipska ve dnech 16.- 18 října 1813. Do dějin vešla jako „Bitva národů“, protože snad nebyl evropský národ, který by zde nebojoval. I když například Poláci, Sasové, Bavoři či porýnští Němci bojovali ve francouzské armádě. Schwarzenberg znovu ukázal výdrž. Když byly první den jeho útoky odraženy a musel bojiště vyklidit, nevzdal se. 17. října zaútočili Rusové. Spojenecká armáda pod Schwarzenbergovým velením měla 330 000 mužů. Už jen koordinovat akce takového kolosu bylo mistrovské dílo. Ale Radeckého plán vycházel. Francouzi byli postupně zatlačeni do města, které hrozilo stát se jednou obrovskou pastí.

Postavení armád 18.října 1813

A teď se ukázalo, že Napoleon nebyl naprosto připraven na ústup. Ještě nikdy nemusel z bitvy ustupovat, byla to pro něho nová situace. Prohrál zatím jen jednou, u Aspern v roce 1809, a tam byla zničena část jeho armády, když mezi ním a těmi nešťastníky tekl široký Dunaj. Napoleon natolik věřil své šťastné hvězdě, která ho měla vést k vítězství, že se teď celá jeho armáda musela přesouvat na západ a uniknout tak z obklíčení po jediném mostě přes Elsteru u Lindenau. Na takový manévr potřebovali Francouzi čas, ten se snažili získat generálové McDonald, Lauriston a Poniatowski fanatickým odporem v Lipsku. Sasové přeběhli, jak bylo jejich dobrým zvykem, k nepříteli a začali pálit do Francouzů. Snad nedorozuměním byl onen jediný most vyhozen do vzduchu, když se na východním břehu nacházelo ještě 30 000 vojáků, Ti byli teď vydáni na milost a nemilost hroznému masakru. Ulice Lipska byly údajně pokryty mrtvolami. Přes 12 000 Francouzů bylo pobito v ulicích města, 20 000 upadlo do zajetí. McDonald přeplaval Elsteru zcela nahý. Poniatowski vjel na koni do řeky a utonul.

               Napoleonova porážka, z níž se už nikdy neměl vzpamatovat, byla dokonána a kníže Karl I. Filip Schwarzenberg se stal rakouským národním hrdinou. Je jím dodnes, jeho jezdecká socha na Schwarzenbergplatzu ve Vídni je toho důkazem.

               Kdo byl tento muž, zakladatel slávy rodu a takzvané Sekundogenitury knížecího rodu Schwarzenbergů?

               Schwarzenbergové byli původně francký rod, jejich rodový hrad se nachází v Böhmenwaldu v dnešním Bavorsku. Slávu jim vydobyl Adam I. Schwarzenberg, když v roce 1599 v takzvané „Dlouhé válce“ proti Turkům v rakouských službách dobyl město Raab. Bohatství pro ně získal Georg Ludwig, který se v roce 1617 oženil s paní Annou Neumann von Wasserleonburg, paní v Murau. (Nevěstě bylo 82 let, ženichovi 31, byl ostatně už jejím šestým manželem). Když Georg v roce 1646 bezdětný zemřel, přešel tento velký majetek na jeho synovce Johanna Adolfa. Tento velmi schopný hospodář koupil od císaře Leopolda panství Wittingau (Třeboň) a tak vstoupil na české území. V roce 1670 byl navíc císařem povýšen do knížecího stavu.

               Jackpot ale vyhráli Schwarzenbergové v roce 1719. Tehdy zemřela vdova po Johannu Christianovi z Eggenbergu Marie Ernestína rozená Schwarzenbergová a odkázala celý obrovský eggenbergský majetek se sídlem v Krumlově svému synovci Adamu Františkovi Karlovi. Knížecí hodnost dědil, jak bylo zvykem, vždy jen nejstarší syn. Josef I. pátý kníže Schwarzenberg měl dva syny. Starší Josef II. (1769–1833) v roce 1802 umožnil svému mladšímu bratru Karlu Filipovi převzít takzvaný „druhý majorát“, a od tohoto roku se Schwarzenberský rod rozdělil na dvě větvě, na krumlovskou – první majorát nebo primogenitur a orlickou – druhý majorát neboli sekundogenituru. Hlavy obou větví teď měly v erbu knížecí korunku a patřily mezi evropské suverény. Josef I. Schwarzenberg obdržel totiž v roce 1746 knížecí titul jak pro Čechy, tak i pro Římskou říši a všichni jeho legitimní potomci mohli od toho data nosit titul knížete. U jeho synů toto pravidlo ještě nebylo potřebné, protože se dospělosti dožil z jeho čtyř synů jen jeden Johann I. Nepomuk, tento ale měl syny dva, už vzpomenutého Josefa II. a Karla I. Filipa.

               Karel Filip měl jako mladší syn možnost buď sloužit v armádě nebo se stát církevním hodnostářem. Rozhodl se pro první možnost, období napoleonských válek poskytovalo dostatek možností udělat v armádě kariéru. Karel Filip se vyznamenal v boji proti francouzským revolučním jednotkám 25.dubna 1794 u Le Cataeu-Cambresis a byl vyznamenán řádem Marie Terezie. Už v roce 1796 tedy jako dvaceti pětiletý se stal generálmajorem a v roce 1800 polním maršálkem. (Feldmarschalleutnant). V roce 1802 mu jeho starší bratr odstoupil panství Orlík, čímž se stal skutečným knížetem, tedy nejen titulem, ale i panstvím, svůj majetek dokázal zvětšit ještě o Zalužany, Zbenice, Bukovany a Sedlec.

               Po rakouské porážce u Wagramu v červenci 1809 a po uzavření míru v Schönbrunnu se Schwarzenberg stal diplomatem, a to přímo vyslancem v Paříži, kde připravoval sňatek Napoleona s rakouskou princeznou Marií Luisou. Poněkud paradoxním výsledkem jeho pařížské mise bylo, že k němu získal francouzský císař důvěru a když vytáhl v roce 1812 do Ruska a Rakousko bylo na základě mírové smlouvy povinno dodat podpůrnou armádu o síle 30 000 mužů, trval Napoleon na tom, že tento sbor má vést Karl Schwarzenberg. Rakouská armáda tedy bojovala na francouzské straně a Schwarzenberg zaznamenal úspěch, když spolu s generálem Reynierem vytlačil v prostoru Kobryně v dnešním Bělorusku ruského generála Tomassova. Ještě během ruského tažení byl Schwarzenberg v říjnu 1812 vyjmenován polním maršálem. Po porážce Francouzů na Berezině v listopadu 1812 se se svým sborem stáhl přes Bialystok do Krakova. Rakušáci utrpěli při tomto francouzském dobrodružství jen minimální ztráty, což bylo připisováno Schwarzenbergově prozřetelnosti a včasnému ústupu.

               A o necelý rok později, poté, co Rakousko pod Metternichovým vedením udělalo ve své politice obrat o sto osmdesát stupňů, udeřila u Lipska hodina jeho slávy.

               On sám si svou slávu dlouho neužíval. Po vítězství nad Napoleonem v roce 1814 a slavnostním vstupu do Paříže se vzdal hodnosti vrchního velitele a odešel na Orlík. Po Napoleonově návratu z Elby dostal komando nad rakouskou armádou ještě jednou, do bojů už ale nezasáhl, Napoleona zlomili u Waterloo Prusové a Britové bez rakouské pomoci.

               V roce 1817 utrpěl Karel Filip mozkovou příhodu. Léčebné pobyty v Karlových Varech nedokázaly jeho zdravotní stav zlepšit, zemřel 15 října 1820 v Lipsku, ve městě, kde se dočkal největší slávy. Bylo mu pouhých 49 let. Napoleon ho přežil jen o půl roku, zemřel 5.května 1821. Zatímco Schwarzenberga ale vyprovázela saská armáda až na českou hranici, kde ho převzala armáda rakouská a doprovázela ho až k rodinné hrobce v Třeboni, Napoleona pochovali bez jakýchkoliv pomp na vzdálené Svaté Heleně a až v roce 1840 byl exhumován a převezen do Paříže, kde je pochován v Invalidovně.

               Karel Schwarzenberg, někdejší ministr zahraničních věcí a kandidát na prezidenta, je v přímé linii v šesté generaci přímým potomkem slavného maršála.

Jeho šlechtické jméno, které ale nepoužívá, je Karel VII. Johann Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Vratislav Menas, kníže Schwarzenberg, vévoda krumlovský, hrabě ze Sulzu a lantkrabě z Kleggau. (Opravdu nevím, jak se dá do češtiny přeložit „gefürsteter Landgraf im Kleggau“. Po své adopci hlavou krumlovské větve Schwarzenbergů Jindřichem v roce 1960 sjednotil Karel ve své osobě obě větve rodu a od roku 1979, po smrti Jindřichova bratra Josefa a svého otce Karla VI. v roce 1986 se stal pak i hlavou celého rodu Schwarzenbergů. V roce 1988 převedl veškerý majetek rodu do nadace se sídlem v Lichtenštejnsku a tím historická struktura s „vladařem“ na čele rodu definitivně padla. Od roku 2000 vede soudní spor se svou adoptivní sestrou Elisabeth Pezold, která mu upírá právo být vladařem rodu („čili předsedajícím dozorčí rady nadace“) a vede společně se svým mužem Rüdigerem Pezoldem soudní spor proti České republice o restituci majetku primogenitury, vyvlastněné zákonem „Lex Schwarzenberg“ v roce 1947. Karel VII. se od tohoto sporu distancoval, a tak je svou sestrou žalován taky. Ale to už je jiná historie, která s osudy zakladatele rodu Karla I Filipa nemá nic společného. Možná by se ale v hrobě obracel.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.