Studená válka na příkladě Sýrie

V Sýrii se už rok vraždí lidé. Zemřelo jich už přes 7000 a ještě hodně jich zřejmě zemře. Pro „demokratické státy západního typu“ je všechno jasné. Lid touží po svobodě, zlý diktátor Bašár-al Assad jim ji nechce dopřát a střílí do demonstrantů. Jeho zločiny proti lidskosti jsou nepochybné, je třeba intervenovat a zlé Rusko a Čína svou blokádou v radě bezpečnosti potřebné intervenci zabránily. Linie mezi světy dobra a zla je opět jednou jasná a nepochybná.
Aby bylo jasno. Nezastávám se ani v nejmenším Assada a jeho bestiálního postupu proti vlastnímu lidu. Ruský postoj mi leze příšerně na nervy, protože je jasné, že Rusko nechává lidi v Sýrii umírat zaprvé, aby Assad dále kupoval od Ruska zbraně, zadruhé, aby zde Rusové udrželi svůj jediný vojenský opěrný bod v Středozemním moři a zatřetí aby se Putin mohl před prezidentskými volbami prezentovat jako silný a protizápadní muž, jenž nenechá své spojence na holičkách ať se děje cokoliv. A proto používá taktiku i dikci studené války. S úspěchem! Jeho ministr zahraničí Lavrov navštívil Damašek a nechal se tam nadšeně přivítat. Jásající davy roubily cesty, kudy se ruský ministr pohyboval. Známe to. Diktatura vždy dokáže nahnat do ulic lidi, aby jásali na povel. Ale jásali ti lidé opravdu na povel? Nebylo jejich nadšení pro ruského ministra spontánní. Aspoň u velké části z nich…?
Protože…
Má nevýhoda je, že mne dějiny vždy zajímaly a zajímají a proto vím o Sýrii a jejích dějinách a obyvatelstvu o něco víc, než průměrný Američan, jenž vidí v Assadovi logicky příslušníka osy zla a bojovníka proti svobodě a demokracii západního modelu. Dovolím si tedy pochybovat o tom, zda se v Sýrii skutečně jedná o boj za svobodu a demokracii. Co když to střílení v Homsu a teď už i v Damašku je jen náboženskou válkou? Sýrie má za sebou totiž neskutečně komplikované dějiny, jež na jejím území zanechaly neuvěřitelnou směs obyvatelstva – a to co se v té zemi dnes děje, se podobá mnohem více náboženské válce než boji za svobodu. Sýrie, jež byla kdysi byzantská, se roku 661 stala středem arabského chalifátu, poté ji dobyli křižáci a zřídili na jejím území několik svých státečků (hrabství Tripolis a Edessa a knížectví Antiochijské). Poté se znovu stala arabskou, po roce 1516 se dostala do područí Turků a konečně se po první světové válce stala francouzským mandátním územím. A Francouzi tu nadělali stejné škody jako Angličané v Iráku – o tom jsem už psal. Následkem své minulosti žijí v Sýrii Arabi, Kurdové, Arméni, křesťané všech možných vyznání, Drůzové a Alaviti. Všichni se vzájemně nenávidí a nejraději by si podřezali krky.
Ne nadarmo se v davech, s nimiž západní svět tak sympatizuje, davech protestujících proti Assadovi, skanduje: „Křesťané do Libanonu a Alaviti do hrobu.“ – v Arabštině se to totiž rýmuje. A ti, kdo do protestujících davů bez milosti střílejí, jsou právě oni nenávidění Alaviti – opora Assadovy moci. Protože jak on, tak jeho otec, jenž se dostal v roce 1970 k moci, patří k této zvláštní syrské minoritě, jež mohla vzniknout asi jen na území s tak pestrou historií.
Alaviti představují asi 10 procent syrského obyvatelstva (v jiných statistikách jsem se dočetl, že jen 6 procent). Jsou náboženskou skupinou, jež byla po celá staletí buď potlačována nebo mlčky trpěna. Obývají poměrně kompaktní území v přímořském pohoří, jež po nich dostalo jméno. V horských údolích, o něž nikdo neměl zájem, měli svůj klid. Oni sami se považují za muslimy, muslimi je ale za své spolubratry ve víře neuznávají. Ani pro Araby nejsou skutečnými Araby a možná i proto je Arabská liga najednou plná nadšení v Sýrii zasahovat. Alavité totiž sice uznávají korán, ale jinak jsou jejich zvyky hodně odlišné. Nedodržují ramadán, nepovažují pět denních modliteb za povinnost a neputují do Mekky. Ted minimálně tři z pohledu pravoslavného muslima smrtelné hříchy. Aby to bylo ale ještě napínavější, slaví vánoce (Ježíš je i u Arabů vysoce hodnocen jako prorok – ne Bůh! – a předchůdce Mohameda). A jestliže považují za svého zakladatele Mohamedova zetě Aliho, prokazují mu božskou úctu a s Alláhem a Mohamedem tvoří Ali dokonce jakousi svatou trojici, což je už přímo neodpustitelným kacířstvím, zpochybňujícím hned první súru koránu „není Boha kromě Boha a Mohamed je jeho prorok.“ Jen s velkou mírou tolerance se dají aspoň trochu přiřadit k šíitům, kteří taky uznávají Aliho, proto to byl šíitský imám Musa al Sadr, jenž uznal Bašára al Assada za muslima, aby se mohl stát hlavou státu. Proto taky ono těsné spojenectví s šíitským Iránem – Irán se zde ukázal jako pragmatický stát, zapomněl na svou přísnou náboženskou netolerantní ideologii – spojenec na středomořském pobřeží a navíc sousedící s odvěkým nepřítelem Izraelem se hodí, i když je kacíř. Trocha tolerance se dá v takovém případě omluvit.
Hafíz al Assad, otec dnešního diktátora byl totiž Alavita a jeho syn je jím také. K tomuto náboženství se nedá konvertovat, člověk se Alavitou může jen narodit. Proto se taky o principech jejich víry toho zas tak moc neví! Jak se ale příslušník bezvýznamné a do té doby diskriminované menšiny mohl dostat k moci? I to má svou logiku. Alavité totiž neměli v době francouzské okupační správy zábrany s koloniální mocí spolupracovat. Zatímco Sunnité, kteří tvoří 72 procent obyvatelstva, se bránili přijímat místa v koloniální správě a odmítali vojenskou službu, Alavité do francouzských jednotek bez problémů vstupovali. A když Francouzi 1946 odešli, měli armádu pod kontrolou. Mají ji pod kontrolou dodnes, vysocí důstojníci pocházejí převážně z řad této menšiny. Vnutili Sýrii svou diktaturu, životní úroveň syrských občanů byla ale lepší než jejich arabských bratří v ostatních okolních zemích. Alavité pod vedením rodiny Assadů vybudovali fungující infrastrukturu, dokonce i zdravotní zabezpečení bylo lepší než v kterémkoliv jiném arabském státě. Vybudovali ji nekompromisní diktaturou. S nikým se neradili a nediskutovali. A teď bojují o svůj život. A budou o něj bojovat do posledního náboje. Vědí, že pokud Assadův režim padne a zvítězí „demokracie“, jsou ztraceni. Nedá se očekávat, že by v Sýrii dopadly svobodné volby jinak než v Egyptě nebo v Tunisku. Moc převezmou islamisté. Alavité – ale i křesťané, drůzové a další menšiny ztratí v lepším případě jakákoliv práva, v horším budou vyvražděni nebo vyhnáni. Nenávist mezi syrskými skupinami je hrozná a nepřeklenutelná.
Co mne pobavilo nejvíc? V lednu tohoto roku vyhlásil izraelský šéf generálního štábu, že Izrael je připraven na proud alavitských utečenců ze Sýrie a je schopen uprchlíky přijmout. (Alavitů je v Sýrii okolo dvou milionů!) Nemusím snad připomínat, že alavitský režim v Sýrii je nejvěrnější spojenec iránských mulahů, jež mají zničení Izraele za svůj hlavní politický cíl! Jenže jestli budou muset Alavité prchat – a oni budou muset – pak přijdou naplněni nenávistí a touhou po pomstě vůči novým vládcům ve své domovské Sýrii. Izrael je rád použije, pokud to bude potřebné. Na blízkém Východě zřejmě klid nebude nikdy. Jedno, jakolik se zde bude míchat Rusko, Čína, či demokratický západ.
A co mne naplňuje smutkem? Osud obyčejného slušného člověka někde z Homsu, jenž nechce nic jiného,než normálně žít. Nedovolí mu to sunnitští povstalci, jež chtějí vyvraždit Assada s celým jeho alavitským národem, Assad se svými Alavity, jenž chce zase rozstřílet Araby a o to, aby nenastal klid, se starají svým vměšováním Arabská liga, Irán, Rusko, Čína a teď i Izrael. Všichni tam mají své zájmy, chtějí předvádět své svaly nebo dělat obchody. Anebo zneužívat utrpení lidí, jež jsou jim úplně lhostejní, ve své předvolební kampani. Být narozený v Sýrii není tedy rozhodně žádný dobrý životní los.