Itálie, především ta jižní
Bella Italia. Vrátili jsme se z dovolené na jihu Itálie, na podpatku italské boty, přesněji řečeno na ostruze onoho podpatku, na poloostrově Gargano. Pokud někdo hledá dovolenou odpočinkovou s koupáním v moři, pak je tu správně. Krásné pláže, klid, čistá voda, ráno studená, pardon osvěžující, odpoledne teplá na „člupkanie“ což je oblíbená činnost mé ženy.
Pokud jste se ovšem rozhodli poznávat Itálii a její historii jako já, pak tu nejste úplně správně. Vieste, kde jsme se nacházeli, je sice překrásné městečko, ale od zbytku světa je odděleno horami poloostrova Gargano a dostat se na jakoukoliv rozumnou cestu bez tisíce zatáček a serpentin znamená projet nejméně hodinu cesty právě po takových zatáčkách a serpentinách. Protože moje žena a v mírnější podobě i syn trpí kinetózou, bylo vymalováno.
Přesto se mi lstí a zatajením určitých okolností podařilo přesvědčit minimálně syna, aby se mnou vyrazil aspoň na jeden výlet do vnitrozemí. Když jsme se po hodině zatáček vynořili u městečka St.Giovanni Rotondo a cesta se konečně jakž takž narovnala, uznal, že bylo hodně rozumné nebrat s sebou naši maminku. Později toto přesvědčení ještě několikrát opakoval a myslím, že právem.
Prvním cílem byla Foggia. Rozhodl jsem se totiž vydat po stopách krále Friedricha II, římského císaře a jeruzalémského a sicilského krále z rodu německých Štaufů a Foggia byla kdysi jeho hlavní město. Takže se sluší je navštívit. Ovšem po Friedrichovi toho tam moc nezůstalo. Co nezničilo zemětřesení v devatenáctém století, to dokonalo bombardování za druhé světové války. Takže jsme mohli obdivovat jeden portál jeho paláce, rekonstruovaný po onom zemětřesení a jednu studnu na náměstí, které nese královo jméno. Dóm, kam jsem se rozhodně chtěl podívat, byl v rekonstrukci a tak nás do něj nepustili, za lešením se dalo jen matně tušit, jak ten chrám asi tak mohl vypadat. Navštívili jsme aspoň Museo civico s vykopávkami a památkami ze všech období města včetně onoho fridrichovského a vydali se do Lucery, dalšího s důležitých císařových měst. Tam měl totiž svou arabskou kolonii, přesídlenou ze Sicílie. Jestliže mu v sicilských horách dělali Arabi po celé roky zle, přesunuti do Lucery a obklíčeni nedůvěřivými křesťany ze všech stran, sekali dobrotu. Jenže po Štaufech přišli do Lucery Francouzi. Karel z Anjou byl bratr nejkřesťanštějšího krále Evropy Ludvíka IX (vyhlášeného později za svatého protože zemřel mučednickou smrtí na úplavici na nesmyslné křížové výpravě do Tunisu). Karel z Anjou chtěl dokázat své křesťanství a tak nechal vyvraždit 20 000 Arabů v Luceře a všechny mešity a minarety zbourat. Uprostřed města vyrostl pak gigantický dóm. Jenže udeřil hlad (tedy ne ve středověku ale na nás během naší výpravy) a tak na návštěvu dómu ba dokonce ani na fotografování nezbyl čas. Lucera totiž očividně něco takového jako turisty nezná a ani s nimi nepočítá. Zná sice očividně něco jako restaurace, nikdo se ale nanamáhá otvírat je přes poledne. Takže hlad a žízeň řádily a ničily vůli k dalšímu historickému bádání, než se nám podařilo objevit aspoň jeden bar, kde nám nabídli po delším vyjednávání pivo a chlebíčky. Číšník se nám snažil vnutit myšlenky, že ovládá „trošku“ angličtinu, jeho anglická slovní zásoba se ale omezovala na „mozarella, proscuitto a panini.“ Protože Italové své pojmenování pro pivo převzali od Germánů a říkají mu birra, neměli jsme ani při volbě nápoje problém a on byl určitě hrdý, jak nám to „anglicky“ vysvětlil. Dohodli jsme se tedy a aspoň provizorně jsme se i najedli. V naší dvoučlenné turistické skupině zavládlo příměří.
Od dalšího cíle, Friedrichova hradu Castel del Monte nás zase vyhnal liják. Ano, čtete správně, ne deštík, či déšť, ale pravý liják a my neměli deštník. Kdo by už s potřebou deštníku počítal, když na vás u moře pálí slunce div vás nevysuší. Přinutil jsem syna k jeho nevůli zmáčknout aspoň jednou spoušť fotoaparátu a pak jsme se dali na hanebný útěk.
Přesto jsem zvládl přemluvit svého sytého potomka k návštěvě Monte d´Angelo. O tomhle poutním místě jsem až do návštěvy Apulie neměl tušení, ale teď mne lákalo. Místo bylo svaté už od konce pátého století, kdy se tam údajně během tří let třikrát zjevil Archanděl Michael. Ovšem té pravé slávy dosáhlo až v roce 999, kdy sem přijel císař Otto III, aby tu modlitbami odvrátil blížící se konec světa, jenž měl podle všeobecného přesvědčení přijít tisíc let po Kristově narození. Dnes už víme, že se přepočítal o sedm let. Nicméně modlitby měly úspěch, konec světa nenastal a okolo jeskyně na kopci v pohoří Gargano vyrostlo díky tomuto zázraku město s více než dvaceti tisíci obyvateli a všichni z archanděla Michaela dobře žijí. Popravdě řečeno, má to místo v sobě skutečně něco mystického. Jeskyně s oltáři, přebudovaná na chrám, který se nad svatým místem zdvihá ve velkolepých gotických obloucích (v tom měl prsty zase Karel z Anjou a jeho snaha dokázat svou pravověrnost) vás nutí zatajit dech a pohroužit se aspoň na chvíli do sebe. Když tam hluboko pod zemí člověk sedí, proti sobě oltář se sochou archanděla, v tichu daném jednak touhou po přemítání přítomných, ale také přísným zákazem dělat hluk, fotografovat či filmovat, nad nímž bdí mnich, původem z Argentiny, nicméně s polskými předky, má pocit, že aspoň na chvíli opustil svět ruchu, peněz a zuřícího kapitalismu. I onen mnich mluvil anglicky „poco“ čili trošku. Z dvou zkušeností stejného dne jsme vyvodili závěr – řekne-li vám Ital, že hovoří anglicky „poco“ neumí ani slovo. Nicméně se s ním nějak na konci stejně dohodnete.
To je totiž italský fenomén. Že by někdo na italském jihu hovořil německy či anglicky, na to raději hned zapomeňte, podobný optimismus by vás mohl zavést do zkázy. Nicméně není třeba klesat na duchu, s Italem se nakonec stejně nějak domluvíte. Já jsem to celkem v pohodě zvládal s čtrnácti lekcemi italštiny pro samouky. Přítel mého syna, pocházející z jižního Tyrolska tento fenomén vysvětluje tím, že italština se ze 60 procent skládá z rukou a nohou a jen zbývajících 40 procent je verbální komunikace, jíž je v případě nouze možno se vzdát.
Italové jsou totiž nesmírně komunikativní. Nezapomenu na řidiče mikrobusu Francesca, jenž nás vezl k přístavu. Do svého mikrobusu pro 9 osob dokázal nacpat celkem 18 lidí (děti byly nejmenší proto skončily v nákladním prostoru, Francesca samotného bylo sotva možno započítat, protože měřil s bídou sto padesát centimetrů a vážil i s botami něco okolo čtyřiceti kilo). Nicméně celou dobu se snažil vysvětlit polské rodině, že jet na výlet lodí s dětmi, které neumí plavat, není rozumné. Jediná Italka v autobuse už to nevydržela a pokusila se jej zabrzdit slovy : Francesco, sono tutti stranieri, no capiscono,“ čili že v autobuse se nacházejí pouze cizinci, kteří mu nic nerozumí. Francesco se tím ale nedal ani v nejmenším ovlivnit a pokračoval ve své přednášce až k cílové stanici.
Navíc se jižní Italové vyznačují skutečnou kreativitou. Řídí se v každodenním životě důsledně pravidlem, že pořádek je pro debily, inteligent zvládá chaos. Když nás Francesco vysadil a my se nalodili, přejeli jsme lodí okolo několika mysů k dalšímu přístavišti a tam čekal – k našemu úžasu – Francesco s dalšími asi patnácti turisty. Ti přistoupili a my se vydali do přístavu ve Vieste, kde nastoupilo dalších několik desítek zvědavců, kteří si chtěli prohlédnout mořské jeskyně Gargana (mimochodem skutečně krásné a hodné návštěvy). Nebudu vás dlouho napínat – samozřejmě i tam byl Francesco s další dávkou turistů. Pokud jsem dobře počítal, dokázal dopravit k této jediné lodi v mikrobusu s devíti místy na sezení minimálně čtyřicet návštěvníků, spíše ale víc. A celou dobu nezavřel ústa, možná proto byl tak podvyživený, při jídle člověk musí řeč přece jen přerušit. Nicméně jeho tok řeči nikoho nerušil, byla to prostě nezbytná a ne nepříjemná součást transportu.
Těžiště italského života není v jazyce, i když používají svou řeč k smrti rádi (Tak rádi, že zapomínají pravidelně při předjíždění zapínat a hlavně pak vypínat směrovku). Ale jaký hlavní bod života může mít národ, jenž má pro restauraci nesčetný seznam výrazů? Ristorante, Pizzeria, Trattoria, Osteria, Braccheria atd. atd. Bohužel nebylo v mých silách, zapamatovat si všechny. Jídlo je naprostým těžištěm italského života a vyznají se v umění vařit opravdu dobře. I když je to jídlo nesmírně jednoduché. Jak italská, tak francouzská hospodyně dokáží uvařit skvělou večeří, jenže Francouzka k tomu potřebuje celý den a Italka hodinu. Samozřejmě je třeba dávat pozor na ceny, mnoho restaurací jsou pastmi na turisty. Mohu doporučit dvě celkem spolehlivé metody, jak do takové pasti nespadnout. První je na jídelním lístku, vystaveném před dveřmi. Není třeba složitě studovat a porovnávat ceny, zejména, pokud nejste v italštině kovaní a tím pádem nevíte, co vám nabízejí. Stačí ale zjitit cenu „zuppa di pesce“. Rybí polévka je místní specialitou a její cena se pohybuje od 10 do 24 Euro. Ostatní ceny jídelního lístku jsou v přibližně stejném poměru. Druhou metodou je pozorně naslouchat. Uslyšíte-li od stolků restaurace češtinu, pak jděte směle dovnitř. Jsme národ, který si na peníze dává pozor a lehce se podvést nenechá. Vaši krajani předběžci to jistě už otestovali.
Restaurace v Monte d´Angelo otvíraly ale až o půl osmé. To je tady na jihu běžné, žádného místního domorodce by nenapadlo obtěžovat kuchaře a číšníky dříve. Jenže my jsme s prohlídkou skončili už v sedm a v proudícím dešti se nám nechtělo čekat. Následkem toho udeřil v autě po cestě na pobřeží znovu hlad. Sice mi bylo ještě dovoleno zastavit a nafilmovat krásnou duhu, pnoucí se z moře, filmovat Vieste přes krásný záliv s plážemi a rozbouřeným mořem mi už ale dovoleno nebylo. Čekala Trattoria, ristorante, pizzeria, osteria či braccheria, prostě něco, kde člověk mohl zase užít „bella italia“ z její nejhezčí stránky.
Takže pokud ještě nevíte kam, je Garganský poloostrov v Apulii s horami, plážemi, krásnými městečky a dobrým jídlem docela dobrý typ. Pokud ovšem nechcete pátrat po stopách Friedricha II, jako já. Češi jsou tu spolu se Slováky po Italech stejně nejčastějšími návštěvníky. Takže česky, prosím, nenadávat, určitě vám někdo rozumí!