Infarkt myokardu

Srdeční infarkt je závažná diagnóza. Už při pouhém podezření se dává medicínská mašinérie do pohybu přesahující svou rychlostí stressovou toleranci zúčastněných. Jestliže před dvaceti lety lékař píchl pacientovi heparin a postavil vedle něj defibrilátor a po týdnu sledování jej přeložil na lůžko mimo jednotku intenzivní péče, dnes mu ihned poté, co jej uložil do postele, píchne vedle heparínu ještě Aspirín, Reteplázu ( lék na rozpuštění krevní sraženiny v koronárních cévách), nacpe do něj osm tabletek Plavixu (se stejnou nadějí, že tato látka zabrání, aby se ta sraženina vytvořila znova) a pak visí na telefonu. Musí zavolat kardiologické centrum, aby zjistil, zda mají volnou kapacitu. Jestliže ji nemají, musí volat další kardiologické centrum se stejnou otázkou. Poté musí upovědomit červený kříž, že potřebuje transport vrtulníkem a dozví se, že vrtulník nemůže letět, protože je zlé počasí. Poté musí objednat sanitku, najít lékaře, který může pacienta doprovázet, pohádat se s ním, protože tento jet nechce, pak rychle sepsat propouštěcí správu, nechat okopírovat všechna EKG, urgovat laboratoř, aby už konečně vytiskli laboratorní výsledky, protože je třeba jeposlat se zprávou do onoho centra. Poté získat od pacienta informovaný souhlas k vyšetření srdečním katetrem, což znamená vysvětlit šokovanému a nic nechápajícímu člověku, co na něj čeká, vymámit z nějpodpis a pak přeložit pacienta na lehátko a poslat jej s naštvaným kolegou na cestu na kardiologii. Jestliže se pacientovi mezitím už většinou daří dobře, lékař je zralý na hospitalizaci na právě uvolněném lůžku.
Srdeční infarkt tedy znamená vždy stress. Nebo skoro vždycky.
Paní Weberová byla matkou našeho ekonomického ředitele. Byla učitelkou na střední škole, ale potrpěla si na to, abychom ji oslovovali doktorským titulem, protože obhájila ve svých mladých letech doktorskou práci až z dvou oborů – totiž z latiny a francouzštiny. Ze svého syna chtěla mít operního pěvce, když se nakonec rozhodl pro ekonomii, byl pro ni už nadosmrti „looser“, jenž si nezasloužil ani její nejmenší respekt. Nicméně, kdy ji začaly bolet klouby a tělo už nefungovalo podle jejích představ, ráda využila synovy protekce, aby u nás dostala lůžko. Sestru Lotte přivedla k šílenství, když ji k sobě zavolala zvonkem 27 krát za hodinu. Naposledy, když Lotte, už vztekem bez sebe, opustila pokoj poté, co jí musela už popáté přerovnat polštář pod hlavou, rozsvítil se zvonek právě, když zavřela dveře. Vpadla dovnitř a paní doktorka Weberová jí s úsměvem pravila. „Tak mne právě napadlo, když jsem se dívala do zrcadla, že se mi nějak příliš leskne nos – mohla byste mi jej napudrovat. Tady je pudr!“ Následný rozhovor musela řešit disciplinární komise.
Protože jsem o důležitosti paní Weberové věděl, byl jsem v šoku, když jsem jednou okolo páté odpoledne pohlédl do počítače, abych zjistil, jaké mám na ortopedii vyřídit konzília a našel jsem zde její jméno s indikací: „Infarkt myokardu!“
Nevěřil jsem svým očím. Infarkt myokardu znamená pohyb, běh, zachraňování života, (a samozřejmě telefonování), zejména pokud se jedná o matku pana ředitele. Něco takového se přece nanapíše jen tak beze všeho do počítače a jde se domů!
Rozběhl jsem se na oddělení, kde byla paní doktorka hospitalizována. Sestřička si všimla mého vyděšeného pohledu. „Paní doktorka Weberová má infarkt?“ křičel jsem na to nebohé stvoření. „A to napíšou vaši páni doktoři jen tak do počítače, aniž by mne zavolali, aniž by vyvolali alarm? Ukažte mi EKG!“
„Nezlobte se, pane doktore, ale my EKG nemáme?“
Myslel jsem, že jsem špatně slyšel. „Jak nemáte? Jak pak kolegové stanovili diagnózu?“
„Paní doktorka to řekla na vizitě. Že má bolesti na prsou a že má určitě infarkt. Ale EKG jsme nemohli napsat. Ona šla totiž hned po vizitě ke kadeřníkovi a byla tam celé odpoledne. Potom byla ještě v kantýně na kávu přijela za ní její přítelkyně z Grazu. Vrátila se jen před čtvrthodinou, řekla nám ale, že ji nesmíme rušit, že je unavená a chce si po té návštěvě u kadeřníka odpočinout. Takže jsme to EKG nemohli napsat.“
Musel jsem si to celé napřed přebrat. A pak jsem se rozhodl.
„Podejte mi žádanku o konzílium,“ řekl jsem sestře.
A pak jsem na onen papír napsal: „Infarkt myokardu vyloučen.“ Byl to jediný infarkt, který jsem vyloučil, aniž bych k tomu potřeboval EKG.