Bylo nebylo – moje děti narozené v letech 1985 a 1988 tomu nechtějí věřit – žili všichni občané Československa a nejen oni v takzvaném reálném socialismu. Život to byl napínavý sháněním nedostatkového zboží a zápasem s nefungujícími službami a úplatky. Mezitím se mnohé změnilo, setkání s relikty tohoto režimu je téměř dojemné. Aspoň pro mne. Zatímco povahy vzdětlivé planou a mají chuť vraždit, mně to připadá veselé. Možná je to tím, že jsem s nimi konfrontován jen zřídka.
Psal se rok 2010 a já jsem doprovázel maminku k řezníkovi. Bylo půl páté odpoledne, řeznictví mělo otevřeno do pěti. Nic tedy nemělo stát v cestě, aby člověk nakoupil podle vlastní chuti. Až do okamžiku, kdy maminka chtěla, aby jí prodavačka nakrájela šunku.
„My už nekrájíme,“ pravila prodavačka. „Mám už umytý krájecí stroj.“
Naštěstí jsem zřejmě stál v zvukovém stínu a proto jsem nerozuměl, co řekla. Ale zřejmě i kdybych rozuměl, nevěřil bych, co jsem slyšel. Máti, mírně zkoprnělá požádala, zda by mohla dostat aspoň tlačenku.
„Říkala jsem vám přece,“ pravila prodavačka už poněkud zvýšeným hlasem. „Že nic nekrájíme. Máme už umytý stroj.“
„A nemohla byste – aspoň nožem?“ zeptala se matka.
„Normálně to nedělám,“ pokrčila prodavačka rameny. „Ale zkusit to můžu.“
Výsledek odpovídal její nezkušenosti v zacházení nožem. Pláty (psít o plátcích by bylo naprosto neadekvítní) měly přes centimetr tloušťky. Vlastně by ta osoba v řeznictví neměla vůbec pracovat, mohla by se přece zranit. V jejím zájmu jsem tedy informoval obratem mailem jejího zaměstnavatele, ten se ukázal „velmi znepokojen“. Doufám, že onu dámu v jejím vlastním zájmu ale i ve vlastním pošle umývat podlahu. V komunistických – pardon, socialistických časech člověk skutečně poslední čtvrthodinu před závěrečnou nesměl vkročit do prodejny, protože se umývala podlaha. Jak vidět, tato tradice ještě nebyla zcela zapomenuta.
V roce 2004 jsem navštívil s rodinou Hradec Králové. Protože jsem se ve městě nevyznal – a internet tehdy ještě nefungoval jako dnes, ptal jsem se na ubytovací možnosti ve městě jedné své dávné přítelkyně. Ta mi doporučila hotel Garni. Údajně na něj byly přebudovány bývalé studenstské koleje, je levný, podle jejích referencí dobrý a lehce nalezitelný (mé první GPS jsem si kupoval až o dva roky později.) To souhlasilo. Koleje jsme našli bez problémů. Na recepci ovšem seděla paní jako ze starých časů.
„Ne pane, já tady žádnou rezervaci na jméno Polách nemám,“ odtušila rezolutně.
„Ale já jsem ten pobyt telefonicky objednával,“ namítl jsem. Protože jsem tak činil z ostrova Santorin (samozřemě to byla moje chyba ) přišla ta rezervace na pěkné peníze. (EU omezila tarify za rooming až o několik let později.)
„No prostě nemám,“ trvala na svém.
„A nemáte dva volné pokoje?“ zeptal jsem se. Byl už večer, představa bloudění po Hradci a hledání ubytování mne nelákala.
„Ukažte mi občanku,“ pravila.
„Občanku nemám,“ odpověděl jsem.
„Jak to, že nemáte?“
„Protože jsem rakouský občan. My tam občanské průkazy nemáme. Ale mám s sebou cestovní pas.“
„Ukažte to sem,“ pravila nerudně. „S tím já nemám žádné zkušenosti. Jaké číslo mám do kolonky číslo občanského průkazu napsat?“
„Napište tam třeba číslo pasu.“
„Hm,“ řekla pochybovačně. Ale pak se náhle rozzářila. „Vy jste doktor Polách?“
„Ano,“ přisvědčil jsem nejistě. Netušil jsem, že by mne mohl někdo v Hradci znát.
„Tak to máte říct hned,“ jásala recepční. „Tak pro vás tu rezervaci mám. Pro doktora Polácha, rozumíte, tedy pod písmenem D. Proto jsem já to nemohla najít.“
Spolkl jsem poznámku, která se mi drala na jazyk a snažil jsem se vypadat šťastně.
„Tak to bychom měli,“ konstatovala spokojeně, když se jí do kolonky číslo občanského průkazu podařilo narvat číslo mého pasu a následně i pasu mé ženy a dětí. „Ale poslouchejte, kde parkujete?“
„Za kolejí,“ řekl jsem.
„No to tam nemůžeme nechat. Vy máte určitě nějaké bombové auto, ještě by vám ho někdo mohl ukrást.“
„No, mám Passata, ale ten už má naježděno přes sto tisíc kilometrů. Takové auta se nekradou. A kromě toho mám zajišťovací systém.“
„Nechat ho tam nemůžete,“ řekla rozhodně. „Zaparkujte tady přímo před vchodem a já vám na ně dám pozor.“
„Ale tam je značka zákaz stání,“ upozornil jsem ji.
„To nevadí,“ odpověděla. „Když jsem vám to dovolila, tak tam stát může.“
„Vy tu budete i v noci?“ chtěl jsem vědět.
„No to ne. Ale já kolegovi řeknu.“
Když jsme se pozdě večer vrátili z města, seděl na vrátnici už kolega.
„Prosím vás,“ chtěl jsem se ujistit. „Já stojím s mým autem tady před vchodem v zákazu stání. Ale vaše paní kolegyně říkala, že to nevadí.“
„Já tam nevidím, pane,“ odtušil vrátný bohorovně. „To je za rohem, tam já nevidím. Pokud se tomu autu něco stane nebo jej někdo ukrade, tak já za nic neručím.“
„Já nemám strach, že by ho někdo ukradl,“ vysvětloval jsem. „Ale aby mi policajti nedali pokutu nebo dokonce botu na pneumatiku.“
„Jak jsem říkal, já tam nevidím pane,“ trval na svém vrátný. „Když ho tam policajti uvidí a tu botu vám dají, já nemám žádnou možnost jim v tom zabránit.“
„Tak to já raději přeparkuju,“ povzdechl jsem si.
„No víte, oni ti policajti přijdou dovnitř. Já si s nimi povykládám, uvařím jim kávu.“
„Aha,“ zapálilo mi. „Tak tady máte stovku na tu kávu.“
„No vidíte, že mi rozumíte, pane,“ rozzářil se vrátný. „Vždyť jsme Češi ne? Musíme si vzájemně pomáhat.“
Můj syn už zřejmě není Čech, ani Slovák a vlastně ani Rakušák. Má už ten nežádoucí evropský původ a taky se tak cítí. Smál se tak, že jsme ho nemohli utišit.