Poprvé jsem se s tím fenoménem setkal v Berlíně. Tam jsme navštívili restauraci „Vino e libri“. Pozdravil jsem při příchodu z neuváženosti italsky a personál se nadchl. Když jsem pak objednal k špagetám s lanýži víno Greco di Tuffo, čímž jsem podle vrchního číšníka dokázal, že se mohu počítat mezi kulturní národy Evropy, bylo naše přátelství zpečetěno. Skoro kolem nás stančil, nadšen, že nemá před sebou nějakého „požírače psů“. K tomu jen tolik. Italové nemají o německé stravovací kultuře právě vysoké mínění, že ale Němce nazývají „požírači psů“ pramení z jazykového nedorozumění. Zatímco Italové vyslovují písmenko „r“ vpředu na horních zubech, tedy stejně jako my (kdybyste viděli nadšení mé učitelky italštiny paní Mucci, když jsem jako jediný v její skupině uměl „r“ správně vyslovit!) , Němci je vyslovují v hrdle, napůl ho přitom spolknou a Italové prostě to německé „r“ neslyší. Jestliže se tedy Ital zeptá Němce, zda jí „carne“ tedy maso, dostane odpověď, že tento jí „cane“ tedy psa. A je vymalováno.
Po této jazykové stránce jsem tedy taky u italského personálu restaurace uspěl, jenom jsem musel dávat pozor, abych u stolu neutrousil nějaké německé slovo a onen číšník neusoudil, že si z něj svou lámanou italštinou dělám legraci. Nicméně jsem si krátce před placením dovolil otázku: „Questa parte di Italia Sono?“ čili „Z které části Itálie pocházíte?“ Tehdy zvedl ten mladý muž varovně prst a pravil rozvážně: „No Italia, signore, Sardegna.“ Zatrnulo mi ještě víc a němčině jsem se vyhýbal ještě úporněji. Sardinie je přece jen zemí, kde je stále ještě provozována vendetta čili krevní msta a hrdost je obyvatelům tohoto ostrova nadevše. Jak už to v chudých zemích, kde lidé nic než tu hrdost nemají, bývá.
Letos mne tedy manželka přesvědčila k návštěvě Sardinie. Protože poznáváme Itáliirok za rokem kus po kuse a Sardínie ještě chyběla, mělo to svou logiku. S citováním sardského číšníka v Berlíně, který svou domovinu k Itálii očividně nepočítal, jsem nepochodil. Fotografie blankytně modrých a bílých pláží v prospektech cestovních kanceláří rozhodly.
Samozřejmě mi bylo jasné, že to pro mě bude mít nejeden háček.
Jestliže se totiž člověk se zájmem o historii a kulturní památky rozhodne strávit dovolenou na Sardinii, tedy já – je tam úplně špatně. Jestliže se tam rozhodne strávit dovolenou člověk toužící po širokých bílých písčitých plážích s jasně smaragdovou či temně modrou vodou, který hodlá strávit v této vodě celý týden, tedy moje žena – je tam naprosto správně.
Samozřejmě není dobrým nápadem jezdit na Sardinii, oplývající bohatou přírodou, horami, soutěskami a jeskyněmi, měsíc po operaci kolena. Na svou obranu musím ale říct, že jsem si ten termín (tedy termín operace kolena) nevybral sám a dobrovolně, ale došlo k ní akutně v důsledku mé přehnané ctižádosti při hraní tenisu. Tím pádem byla ovšem moje mobilita značně zredukována a tak se náš pobyt omezil na poznávání pláží a městeček v severovýchodní oblasti ostrova mezi Olbií a Golfo Oristei, tedy Oristejským zálivem.
Dějiny Sardinie jsou opravdu poměrně stručné, o ten kamenitý a nepříliš úrodný ostrov bez nerostného bohatství neměl nikdy nikdo skutečný zájem. Prehistorické obyvatelstvo zanechalo po sobě tisíce věží zvaných Nuraghy – několik monumentů a kruhové hroby, po nichž je pojmenována celá příslušná kultura. Na okraj musím poznamenat, že značení archeologických památek na Sardinii je tak mizerné, že jsem jen ony čtyři hroby hledal víc než hodinu a poté jsem si je mohl za tři eura za tři sekundy prohlédnout. Víc k vidění tam nebylo a tento incident poznamenal moji další chuť i odvahu hledat další pozůstatky sardinské historie.
Někdy v šestém sedmém století před naším letopočtem se na Sardinii usadili Punové, tedy Féničané a poté Kartaginci. Jestli totiž Sardinie něco má, pak díky svému rozeklanému pobřeží skvělé přístavy a ty mořeplavci Féničané potřebovali. Kartaginci pak využívali bídu místního obyvatelstva a Sardové tvořili podstatnou část jejich žoldnéřské armády. Sardové se ovšem nechávali najímat i do Egypta a do každé armády, která měla o jejich služby zájem. Prosluli zejména jako skvělí prakovníci, kamení měli na svém ostrově dost. Díky kartaginským osadám se Sardinie dostala do víru první punské války v letech 264 až 241 před naším letopočtem. V té válce o Sardinii v podstatě vůbec nešlo, obě tehdejší středomořské velmoci se rvaly o úrodnou a bohatou Sicílii. Když tuto válku ale Římané vyhráli, považovali za praktické anektovat vedle oné vytoužené Sicílie i Sardinii a Korsiku, přece jen považovali za vhodné držet si Kartagince toužící po pomstě od těla.
Znovu stála Sardinie historikům za zmínku až v polovině prvního století před naším letopočtem, kdy se její dobře hájitelné přístavy staly základnami Sexta Pompeia, syna velkého Gnaiea Pompeja, který ovládal po několik desetiletí se svou flotilou Středozemní moře. V roce 32 ale konfrontaci s Oktaviánem Augustem definitivně prohrál a Sardinie opět nikoho několik set let nezajímala. Po pádu Západořímské říše se spolu s dalšími ostrovy ve Středozemním moři dostala pod nadvládu Byzance, a když Byzantinci v osmém století nebyli schopni (a ani ochotni) na Sardinii vládnout, udělal se ostrov sám pro sebe. Vytvořilo se něco ve středověku naprosto neobvyklého. Na ostrově vznikly čtyři takzvané judikáty, Torres, Gallura, Cagliari a Oristano, spravované soudci volenými z místních baronů – šlo tedy o jakési šlechtické republiky. Zřejmě odtud se odvozuje sardinská vlajka, rozdělená svatojiřským křížem na čtyři části, v každé z nich je pak hlava černocha (oficiálně Maura) s páskou přes čelo. Prý ta vlajka symbolizuje vítězství Sardinců – všech čtyř judikátů – nad útočícími Araby (Maury).
Rozdělení na judikáty nějakou dobu fungovalo, nakonec ale na obranu proti dotírajícím Arabům přece jen nestačilo. Bůhví, co tam v té pustině chtěli, možná jen šířit Islám. Anebo je lákaly ony krásné přístavy. Sardiňané se rozhodli pozvat si na pomoc flotily tehdejších námořních velmocí v Tyrrhenském moři Pisy a Janova a tyto se hned pustily do sebe. V roce 1238 vztáhli na Sardinii ruku Hohenštaufové, vládnoucí tehdy v Německu i v Sicilském království. Nemanželský syn císaře Friedricha II. Enzio se oženil s dědičkou judikátu Torres, získal k tomu i judikát Gallura a začal se nazývat Sardinským králem. To rozzuřilo papeže, nacházejícího se právě v nesmiřitelném boji s Hohenštaufy, na nejvyšší míru. Enziovo manželství bylo v roce 1243 rozloučeno, on sám zemřel v roce 1272 v zajetí města Bologny a papež předal Sardinii v roce 1294 jakožto papežské léno aragonskému králi Jakubovi II. (Možná přehlédl, že matkou tohoto krále byla Konstancie Sicilská, členka nenáviděného klanu Hohenštaufů – vnučka císaře Friedricha II.) Pod aragonskou a následně po spojení Aragonie s Kastilií španělskou nadvládou zůstal ostrov až do roku 1713 a stále více chudl. Po třináctileté válce o dědictví španělských Habsburků, kteří vymřeli na následky incestu v roce 1700, se dělila jejich říše mezi všechny zúčastněné. Sardinii dostali rakouští Habsburkové, kteří ovšem jaksi dost dobře nevěděli, co s ní. Stejně jako Savojané z Piemontu, kteří dostali Sicílii. Proto došlo v roce 1718 prostě k výměně. Habsburkové si vzali Sicílii, která dobře doplňovala jejich Neapolsko a Savojané se zmocnili Sardinie, zřejmě jen proto, že její vlastnictví bylo spojeno s královským titulem a začali se obratem nazývat králi Sardinskými. Právě z tohoto státního útvaru pak v polovině devatenáctého století vyšla snaha o sjednocení Itálie, o kterou se snažil ministerský předseda Cavour a král Vittorio Emanuele I. Itálie byla definitivně sjednocena v roce 1870 i se Sardinií, která ale stále působila v tomto státě jako cizí těleso. To našlo koneckonců vyjádření v uznání její územní autonomie po druhé světové válce. I dnes je Sardinie autonomní republikou s vlastní vládou a parlamentem, který je natolik sebevědomý, že dokázal speciálním zákonem zabránit bratrovi premiéra Berlusconiho v budování gigantického dovolenkového komplexu na sardinském pobřeží.
Sardinie zůstávala až do šedesátých lete dvacátého století zapomenutým chudým ostrovem, žijícím pouze ze svého nepříliš efektivního zemědělství. Proto taky žije na ostrově o rozloze 24 000 čtverečních kilometrů, tedy asi třetiny České republiky jen 1 667 000 obyvatel. V šedesátých letech objevili Sardinii turisté a začalo se s rozbudováváním infrastruktury. Rozbudovává se stále, proto je většina sardinských cest ve stavu zrodu (některé ovšem už zase ve stavu rozkladu). Pro jízdu autem po sardinských cestách to není bez rizik. V žádném případě se do GPS nevyplatí zadávat nejkratší cestu. Takový krok vás může zavést na nezpevněné cesty pokryté štěrkem či dokonce kameny, jako se to stalo nám u vesnice Dorgali. Probíjeli jsme se po cestičkách po kamenech mezi keři a modlili se, aby nám cestu neuzavřela nějaká větší díra ve vozovce – tu bychom museli vlastnoručně zahrabat, protože cesta zpět už neexistovala. A naše navigace nám stále slibovala, že po příští odbočce už najedeme na „strada statale orientale sarda“. Nakonec nás zavedla na kouzelnou malou pláž jménem Cartoe (každá plážička tu má své jméno) ukrytou mezi skalami – ty jsou totiž na Sardinii všude – tedy myslím ty pláže, ne ty skály, i když těch je tady taky víc než dost. A nebyli jsme na ní sami, tyhle štěrkové a na naše poměry téměř nesjízdné cesty vedou většinou na podobné pláže a slouží místnímu obyvatelstvu, které je na podobné poměry zvyklé. Když jsem ovšem po této zkušenosti přeprogramoval GPS na nejrychlejší cestu, hledali jsme den nato vykopávky kruhových hrobů skoro hodinu a naše navigace nás vodila stále dokola (mám podezření, že nás úmyslně vodila za nos). Sardinci nemají problém vést hlavní cestu třeba i středem kamenolomu, jako jsme zažili v blízkosti městečka Orosei, naštěstí se v něm právě netěžilo – byla neděle. Jak se tudy jezdí ve všední den, jsme raději už nezjišťovali.
Komu na stavu vlastního auta až tak moc nezáleží, může se na ostrov samozřejmě přeplavit trajektem, ty jezdí na ostrov z Janova (nejdražší), nebo z Livorna či z Piombina v Toskáně, tyto přístavy jsou z Česka asi nejdostupnější, dá se sem přepravit ale i z Cittavecchia nebo z Neapole – pokud už někdo zabloudil tak daleko na jih. Několik aut s pražskou poznávací značkou a jedno i se značkou zlínskou jsme na ostrově skutečně potkali. Otázkou je, zda se cesta vlastním autem vyplatí. Půjčení auta střední třídy přes www.billigwagen.de stálo na osm dní 342 Eur s neomezeným počtem kilometrů a s pojistkou bez spoluúčasti a fungovalo bezproblémově.
Sardinii objevil pro turisty princ Aga Khan IV. Tento v roce 1936 ve Švýcarsku narozený Iránec, jenž svůj titul obdržel v roce 1957 od britské královny, platí za jednoho z nejbohatších mužů na světě s objemem majetku okolo deseti miliard dolarů, a ve svém mládí páchal nejroztodivnější věci (zúčastnil se např. zimních olympijských her v Innsbrucku v roce 1964 a skončil ve sjezdu na 59. A v obřím slalomu na 53. místě). Svou soukromou rezidenci na Bell Island si dal postavit v národním parku a při stavbě zničil korálový riff, oženil se s někdejší britskou modelkou lady Crichton Stuart, kterou ale vyměnil, jak se to u lidí jeho majetku a postavení patří, za mladší (po rozvodu v roce 1994 se znovu oženil s německou princeznou Gabriele zu Leiningen. Na začátku šedesátých let objevil tento tehdy ještě mladý muž Sardinii a byl její krásou nadšen. V oblasti takzvané Costa Smeralda severně od Olbie nechal vybudovat jeden z nejexklusivnějších dovolenkových regionů s mondénními vilami, často přístupnými jen od moře ve stylu tradiční ostrovní architektury. Toto „Smaragdové pobřeží“ se prostírá od Porto Rotondo na jihu až k Porto Cervo na severu. Porto Rotondo je pro normálního smrtelníka krásné ale drahé, Porto Cervo je ještě krásnější a podstatně dražší. V přístavu Porta Cerva se tísní obrovské jachty a před nimi parkují auta majitelů – vedle Ferarri, Rols Royce, a Bentley se tam krčil i jeden sportovní Mercedes s ruskou poznávací značkou. Konkurenci těmto autům s poznávacími značkami dělají vozidla, která tam na svůj prodej teprve čekají – prodejny přímo na molu mají jak Maserati tak Bugatti. Pokud se budete tvářit, že máte na kontu miliony a že máte o jedno Maserati zájem, je možné hned absolvovat jednu zkušební jízdu.
Domečky v Portu Cervu jsou kouzelné, vypadají jako vystřižené z pohádky o Šmoulících, neustále jsem se díval, zda z některého z nich nevykoukne taťka Šmoula nebo aspoň sličná Šmoulinka. Nevykoukli. Možná na pobyt nemají peníze.
V obou přístavech se ovšem vyplatí navštívit místní kostely, kostel San Lorenzo v Portu Rotondu je skutečný klenot moderní architektury, v němž je ovšem zakázáno fotografovat, kostel Stella Maris v Portu Cervu ochraňuje zase obraz Mater Dolorosa od El Greca. Nevím, kdo na tu myšlenku přišel, ale obraz mistra manýrismu na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století doplňuje moderní manýrismus architektury Porta Cerva skutečně impozantně.
Poslední pláží Costy Smeraldy ve směru na sever je Baja Sardinia, bělostná a smaragdová jako všechny ostatní, jen hodně přelidněná, v místní restauraci ovšem nabízení i plzeňský Prazdroj, i když jen v lahvové podobě.
Kdo si netroufá bydlet na Smaragdovém pobřeží, jako například my, má možnost usadit se na jih od Olbie. I tam v celém úseku pobřeží od Porta San Paola až po Golfo di Orosei je jedna krásná pláž vedle druhé. Většina z nich nemá nijak zvlášť rozbudovanou infrastrukturu. Ty, které ji mají, jsou ale ve vrcholné sezóně hodně přeplněné, jako například tříkilometrová dlouhá, široká a oslnivě bílí pláž v San Teodoro. Z Porta San Paolo se dá za patnáct euro na osobu přepravit lodí na ostrov Isola Tavolara. Dominantní skála s výškou před pět set metrů nad mořem má i okrouhlou pěknou písčitou pláž a samozřejmě se zde křižují jako všude jinde na známých plážích jachty milionářů.
Po nějaké době, když posloucháte obdivné vzdechy partnerek, začnete si neodvratně připadat jako looser a začnete uvažovat, jak se dostat k penězům, abyste si nějakou tu jachtičku taky mohli koupit. Obávám se, že se o tom budu moci pokusit až v dalším životě, pro mladé podnikatele bankéře či privatizéry může být ale cesta na Sardinii hodně inspirující.
Ještě mnohem víc jacht nejrůznějších velikostí a stylů člověk ale potká ve vyhlášeném národním parku La Maddalena. Toto souostroví se nachází na severovýchod od Sardinie, vlastně mezi Sardinií a Korsikou, na kterou se dá přepravit z přístavu Santa Teresa di Gallura. Na La Maddalenu se jezcí z Palau, přístavu, který působí dojmem, že vznikl jen proto. Samotná La Maddalena má dvanáct tisíc obyvatel a čtyři kilometry asfaltovaných cest. Kdo se na ni přepraví autem, může zajet i na blízký ostrov La Caprera, spojený s hlavním ostrovem souostroví mostem. Na „Kozím ostrově“ se nachází muzeum Giuseppe Garibaldiho. Tento profesionální revolucionář zde žil s přestávkami mezi lety 1856 – 1882 a zde i 2. června 1882 zemřel a je tu pochován. Garibaldi se narodil v roce 1807 v tehdy ještě savojské Nizze, byl tedy poddaným Sardinského krále. Poté, co se zúčastnil na republikánském povstání v Piemontu v roce 1836, musel ze země utéci. Zúčastnil se na revolucích v Brazílii, Uruguaji, v Jižní Americe se oženil i ovdověl a poté se vrátil zpět do Piemontu a zjistil, že to s tím republikánstvím nemyslel zas až tak vážně a že je ochoten sloužit i Sardinskému králi, usilujícímu tehdy o sjednocení Itálie. Protože ministr Cavour dost dobře nevěděl, co s rebelantem, poslal jej do předem ztracené mise, totiž s tisícem špatně ozbrojených „červených košil“ na Sicílii, Garibaldi se totiž rozhodl tuto zemi pro Cavoura a jeho krále dobýt. Jestliže si Cavour naivně myslel, že se tímto trikem nepohodlného Giuseppeho definitivně zbavil, měl se ošklivě mýlit. Garibaldiovi červenokošiláči porazili v bitvě u Catalafimi mnohem početnější a lépe vyzbrojené vojsko sicilského krále a vyvolali na ostrově všeobecné povstání. Výsledkem bylo, že Garibaldi Vittoriovi Emanuelovi tu jižní Itálii opravdu přinesl a Italové dodnes nevědí, co si s tím danajským darem počít. V roku 1856 se Garibaldi usadil na La Capreře, od roku 1857 tu vedl milostný život s Marií Ensperance von Schwartz a od roku 1866 pak s o čtyřicet let mladší Franceskou Armosino, (která na konec světa na La Capreře zavítala jako guvernantka jeho dětí z prvního manželství) s níž zplodil ještě tři potomky. (Manželství s markýzou Giuseppinou Raimondi mu nevyšlo, nevěsta byla v době svatby už těhotná z jiného vztahu a Garibaldi nechal toto manželství po dlouhém soudním procesu anulovat). Na La Capreře nakonec ve věku 75 let zemřel. K jeho muzeu jezdí i autobus či taxík, je otevřené ale jen do devatenácti hodin, takže se to po celodenním výletě po ostrovech archipelagu nestíhá. Pokud člověk chce navštívit ostrovy souostroví jako Santa Maria, Budelli či Razolli (San Stéfano bych nedoporučoval, tam je jen americká námořní ponorková základna – Američané se tam usídlili hned po druhé světové válce a nechce se jim odtud pryč), je možná lepší najmout si v Palau člun. Výlety po ostrovech nabízejí totiž desítky soukromých agentur a lodí, kotvících v palauském přístavu, ale právě v jejich množství je problém. Všechny vyrážejí současně a dorážejí i na nádherné pláže ostrovů najednou. Jste tedy konfrontováni s plážemi, kde je doslova hlava na hlavě, když pak odjíždíte, může vás roztrhnout závistí při pohledu na dva osamělce, kteří na pláži zůstali a užívají si ji úplně sami, protože nepřijeli na lodi s vámi.
Nejjižnější bod našeho sardinského výletu jsme dosáhli ve vesničce Dorgali a v pod ní ležícím přístavu Cala Gonone. Odtud se dá podniknout lodí výlet na úžasné pláže v Golfo Orosei, tedy Orosijském zálivu, které jsou dostupné pouze od vody, protože pobřežní cesta se za Dorgali (které se samo nachází už v nadmořské výšce přes tři sta metrů) se zdvihá až k průsmyku Genna Silano ve výšce 1017 metrů nad mořem. Celý více než padesátikilometrový úsek pobřeží v Orosijském zálivu je tedy dostupný výhradně od moře. Kousek od Cala Gonone se nachází krápníková jeskyně Grotta Bue Marina, s vstupem na hladině moře.
Což o to, jeskyně je to krásná, Sardiňané mají ale zvláštní způsob provádění výprav. Protože nikde nevybudovali platformy, na nichž by turisté lační informací mohli zůstat stát a obdivovat monumentální krápníkovou výzdobu, jsou návštěvníci prohnáni celou jeskyní o délce asi kilometr a výklad je poskytnut až na konci. N zpáteční cestě si pak mohou ještě jednou prohlédnout, co už jednou viděli a pokud mají dobrou paměť, vědí i co vidí. Výklady jsou v italštině a angličtině. Italskou angličtinu zbožňuji, zejména pokud ji používají mladé sympatické italské slečny, jež mají kouzelnou a naprosto srozumitelnou výslovnost.
V Cala Gonone je možno navštívit i akvárium, nám na to ovšem už nevyšel čas, pláže volaly a cesta k nim byla trnitá – tedy vlastně kamenitá a štěrkovitá.
Kdo tedy miluje koupání v průzračné vodě na bílým pískem zářících plážích, je na Sardinii naprosto správně. Ne nadarmo se ostrovu přezdívá evropský Karibik, pláže toto srovnání snesou. Princ Aba Khan byl a je milovník života a krásy a při volbě svého oblíbeného dovolenkového domicilu se nemýlil.
Jediný problém byl, že se moje žena zamilovala do pláže na Capo Comino. Dlouhá, bílá jako všechny, s písečnými dunami (které jinde chybí) jenže na jejím konci s malou soukromou pláží L´Isola Rossa, kterou obhospodařoval mladý šikovný sardinský podnikatel Maurizio. S malým útulným barem, s pivem za 2,50 eura a sklenicí vína za dvě, skvělá káva byla samozřejmě, jak to zákon v Itálii přikazuje za euro jedno. Kromě toho nabízel slunečníky (italsky ombrelone, tedy stínidla)a lehátka za přijatelné ceny. V čem byl tedy onen problém? Náš penzión dělilo od Mauriciova pozemského ráje 50 kilometrů! A ty bylo třeba denně urazit ráno tam a večer zpět – co by ovšem člověk pro vlastní ženu neudělal! Když švagr psal svému synovi SMS, že se máme dobře, byla první otázka jeho ratolesti, jak daleko máme k pláži. Řekl jsem mu trudnomyslně, že má napsat 50 kilometrů. Odpověď přišla obratem. „Ha, ha, tato, ty si sa prepísal, nemalo to byť 50 metrov?“
Nebylo. Takže jedinou radu. Pokud budete bydlet kdekoliv jinde, než na Capo Comino a nemilujete jízdu po sardinských cestách ve stavu zrodu či rozpadu, nejezděte s vlastní partnerkou k Mauriziovi. Abyste nelitovali.
Tedy abychom to krátce shrnuli: Sardinie je chudší než zbytek Itálie, je tu nejnižší příjem na hlavu, adekvátně k tomu je ale zpomalené i životní tempo. Nejsou-li peníze, je aspoň čas. A příjmu místního obyvatelstva jsou přizpůsobeny i ceny. V budování pastí na turisty jsou Sardové ještě nezkušení.
Sardové jsou velmi přátelští, turistickým ruchem ještě nezkažení: není totiž na blankytných a smaragdových pláží dlouho, turisté objevili ostrov až v šedesátých letech, starší generace tedy ještě ví, jak špatně se žilo, než turisté přišli. Turisté nejsou tedy považování za obtížnou samozřejmost, ale za hosty přivážející do země peníze. Na dálnicích se na rozdíl od pevninské Itálie neplatí, zato se na nich může jezdit jen devadesátkou. Není naspěch.
Ostrované hovoří vlastní řečí. Sardština není jen dialekt, ale byla uznána jako samostatný románský jazyk. Má prý blíže k latině než Italština sama, na ostrově ovládaném Španěly, kteří se jej marně snažili pošpanělštit, vlivy Dante Alighieriho tak nějak nepůsobily dostatečně silně. Ovšem s vámi budou Sardové hovořit italsky nebo dokonce anglicky, svůj jazyk používají jen při komunikaci mezi sebou.
A hlavně je tu čisto. Po zážitcích ze Sicílie a Kampánie je to o něčem zcela jiném. Sem a tam se sice v příkopě nalezne odhozená plastiková lahev, s hromadami páchnoucích odpadků podél cest na Sicílii či v uličkách Neapole se to ale nedá srovnat, a když, tak vyjde pomět 1:100. Možná je to tím, že Sardinie nepatřila nikdy k Neapolskému či Sicilskému království, převzali ji Piemonťané a možná proto má trochu nádech pořádku severní Itálie. Zato je tu větší pohoda než v vystresovaném Turíně či Miláně. Není kam spěchat, peníze tu nikdo nedohoní, ty musí přijít k němu. Prostě Sardinie je součástí Itálie (jako její autonomní republika s vlastním parlamentem prezidentem a vládou), ale je prostě poněkud jiná.
Tedy signore e signori – „No Italia, Sardegna“.
