Odkud pochází jméno Mercedes

               Mercedes-Benz je symbol blahobytu. Ne bohatství, bohatci jezdí na Porsche, Ferrari, Lamborgini, Masseratti, Bugatti atd. Ale Mercedesem jezdí lidé, kteří se ve svém životě něčeho domohli, je to to symbol určitého statusu.

               Taky je to auto bohatých důchodců. Manageři jezdí na BMW, VW je pro střední třídu, ale spíš pro tu mladší, která se ještě dere nahoru, Opel je prý pro chudobný lid. Reklama, ve které účinkoval národem milovaný fotbalový trenér Jürgen Klopp dokázala na tomto vnímání změnit jen málo. Tak to vidí okolí okolo mne a já žasnu. Když jsem jen zvažoval, že bych si koupil Opel, vzbudilo to v mém okolí zděšení a přímo bouři nesouhlasu. Pan oberarzt přece nemůže přijet do práce na Opelu, i kdyby se mu bůhvíjak líbil. Naštěstí přestal Opel model Insignia, který se mi tak líbil, vyrábět.

               Mercedes jsem si ještě nekoupil, možná až na tom důchodu. Proč ne? Je bezpečný, pohodlný a dobře vypadá. Ideální auto pro někoho, kdo si zasloužil trochu toho pohodlí.

               Když se v čínské televizní relaci ptali jedné účinkující, proč je jí tak důležité bohatství jejího budoucího partnera, odpověděla: „Když jsem nešťastná, pláču raději v Mercedesu než na bicyklu.“

               Ale jak přišla značka ke svému jménu? Dozvěděl jsem se to z článku rakouského žurnalisty Petra Sichrovského, kterého budu vícekrát citovat. Své kořeny má totiž značka Mercedes na Moravě.

               26. června 1821 se v Drslavicích v okrese Uherské Hradiště v židovské rodině narodil Adolf Jellinek.

Jeho rodiče měli v obci palírnu kořalky, všichni tři jejich synové Adolf, Hermann a Moritz měli ale vyšší ambice. Vzdělanostní, politické i ekonomické. Hermann byl v roce 1848 popraven za účast na vídeňském povstání, jehož byl jedním z vůdců. Po porážce povstání odmítl opustit Vídeň, byl zatčen, odsouzen vojenským tribunálem k smrti a 23. listopadu 1848 zastřelen. Bylo mu dvacet šest let. Má památník ve vídeňském Währingerském parku. Moritz, který stál během povstání bratrovi po boku, utekl raději z Vídně do Budapešti. V roce 1864 založil první tramvajovou společnost v Maďarsku, o dva roky později jezdily po Budě první tramvaje – tažené ještě koňmi. V roce 1873 byla Buda konečně spojena s Peští na druhém dunajském břehu mostem, síť tramvajové dopravy se mohla rozbudovat a Moritz byl až do své smrti v roce 1883 Generálním ředitelem budapešťské tramvajové dopravy.

               Adolf se rozhodl pro jinou kariéru. Stal se rabínem, významným židovským učencem. Zachovalo se na dvě stě jeho spisů. Zabýval se i studiem Kabaly. Bývá považován za největšího židovského kazatele devatenáctého století. Byl hodně nekonvenční, jeho manželka Rosalie Bettelheimová nevedla košer domácnost, on sám odmítal sionismus, protože podle něho toto učení dokazovalo, že Židé jsou v evropské kultuře cizorodým prvkem. On naopak prosazoval plnou integraci Židů do společnosti. V roce 1892, tedy rok před smrtí, byl přes odpor konzervativců zvolen vrchním vídeňským rabínem, on sám se ale považoval především za kazatele.

               Všem svým synům poskytl nejlepší vzdělání. Nejstarší syn Georg se stal profesorem mezinárodního práva na univerzitě v Heidelbergu. Druhý Max Hermann byl profesorem filologie na vídeňské univerzitě a členem Rakouské akademie věd. Jenom nejmladší Emil, narozený v roce 1853 v Budapešti, byl černou ovcí rodiny a do učení se mu nechtělo. Několikrát měnil školu až v sedmnácti studia definitivně ukončil. V devatenácti zmizel ve Francii. Jenom díky známostem jeho otce ho vzal do svých služeb rakouský konzul v Tangeru. Tak se Emil stal diplomatem.

               Emil se oženil s Rachel Goggmannovou z francouzské rodiny separdských židů, což bylo v té době hodně neobvyklé. Měli spolu tři děti, Adolfa, Fernanda Raoula a Adrianu Ramonu Manuelu, které přezdívali Mercédes, narozenou v roce 1889 v Bádenu u Vídně. Proč právě tam? Emil totiž využil své diplomatické kontakty k vybudování úspěšného podniku obchodujícího s tabákem a přijal diplomatickou službu jako zástupce francouzské pojišťovací společnosti ve Vídni. A bydlel v Bádenu. Teprve po časné smrti své manželky se stáhl na své letní sídlo v Nizze. Jinak celá rodina trávila, jak se v bohaté společnosti slušelo, zimu ve Vídni, léto v Bádenu a prázdniny v Nizze.

               Emilovým hobby byly ale technické vynálezy a nejvíc ho fascinoval nový vynález – automobil. V roce 1896 se setkal s Gottliebem Daimlerem a Wilhelmem Mayrbachem a objednal si u nich svůj první automobil.  Jeho kvalitou byl tak nadšen, že začal auta ve Francii prodávat. Jeho zákazníci byli především francouzští šlechtici a Daimler se stal symbolem bohatství.

               Emil měl však nepokojnou duši a obchodování mu nestačilo. Na Daimlerových autech se účastnil pod pseudonymen „Monsieur Mercédes“ automobilových závodů a mnohá z nich vyhrál. Při vybírání pseudonymu si tedy vybral jméno své milované dcery.

Mělo mu přinést štěstí a zřejmě opravdu přineslo. Smrtelné nehody byly tehdy při automobilových závodech na denním pořádku, Emilovi Jellinkovi se ale nikdy nic nestalo. Mercédes byla skutečně tatínkovým miláčkem. Závodní auto „Mercedes 35“ bylo v té době bezkonkurenčně nejlepší a přineslo Daimlerovi slávu. Proto se rozhodl využít jeho popularity a v roce 1902 bylo jméno Mercedes nahlášeno Daimlerovou motorovou společností jako jméno firmy a patentováno. Mercédes Jellinek bylo tehdy právě jedenáct let. Emil poté změnil své jméno a nazýval se Emil Jellinek-Mercédes. Sám to rozhodnutí komentoval slovy: „Poprvé v historii nosí otec jméno své dcery.“

               Emil Jellinek-Mercédes zemřel v Nizze v roce 1917.

               Mercédes Jellinek čekal krátký ale pohnutý život. V devatenácti se provdala rakouského barona Karla von Schlosser a porodila mu dvě děti, dceru Elfriede a syna Hanse-Petra. V roce 1926 ale zahořela láskou k baronovi Rudolfovi von Weigl a rodinu opustila. Její nový muž ale zemřel už po několika měsících společného života na tuberkulózu. Sama Mercédes zemřela v roce 1929 ve věku 39 let na rakovinu kostí. Možná to bylo její štěstí. Nemusela zažít to, co zbytek její rodiny.

Bratr Mercédes Raoul Fernand vlastnil velkou sbírku hudebních instrumentů a obrazů a rozsáhlou knihovnu velké ceny. Jeho majetek byl v roce 1938 po Anschlussu Rakouska prohlášen za židovský a byl zkonfiskován. V únoru 1939 se Raoul Ferdinand po jednom z výslechů na Gestapu zastřelil.

               Syn Mercédes Hans-Peter utekl po Anschlussu do Francie, byl tam zatčen a v roce 1944 zachráněn americkou armádou krátce před transportem do koncentračního tábora. Dcera Mercédes Elfriede přežila jako zázrakem válku ve Vídni, musela se po celé ty roky skrývat a žít v zoufalých podmínkách.

               Jméno Mercédes se ale stalo nesmrtelným, potkáváme ho denně. Automobil, který ho nosí, je symbolem blahobytu, jako byla už první auta, která prodával Mercédesin otec Emil. Je to i dnes noblesní německá značka, jedna z hlavních stájí ve formuli jedna a možná – tedy až budu na důchodu – i moje budoucí auto. Jen si musím zvyknout na to, že se všechno ovládá na volantu. Ale zkušební jízdu jsem už absolvoval, když jsem si Mercedes třídy A půjčil na Fuerteventuře. Fungoval skvěle.