Tohle město by zřejmě zůstalo bezvýznamným hnízdem na svahu hory Monte Subasio, kdyby se v něm v roce 1181 nenarodil muž, který se měl stát jednou z nejslavnějších postav křesťanských dějin – svatý František. Zajímavé je, že se vůbec vlastně František nejmenoval, pokřtili ho Giovanni, tedy Jan, ovšem protože jeho matka pocházela z Provence a jeho otec byl v době narození dítěte za obchody ve Francii, dostal chlapec přezdívku Francesco, tedy Francouz.

               V Assisi se samozřejmě všechno točí okolo této osoby, zde se narodil, zde bylo jeho hlavní působiště a zde i zemřel a je pochován. Nad jeho hrobem stojí obrovská basilika, ke které položil základní kámen papež Řehoř IX. už v roce 1229, tedy rok po Františkově smrti. Vysvěcena byla v roce 1253. Místo svého hrobu si František vybral sám, zda tím potěšil městské radní, si dovolím zpochybnit, zvolil totiž místo někdejšího popraviště v dolním cípu města. Údajně to mělo být proto, že se cítil být tak nehodný, že si přál být pochován na místě, kde umírali zločinci, stejně jako zemřel Kristus. S tímto fenoménem alegorie ke Kristovu životu se budeme ve vyprávění o Františkově životě setkávat ještě víckrát. Každopádně se kopec, na němž šibenice stála, jmenoval „Colle d´Inferno“, tedy „Pekelný kopec“. Na místě takového jména přece jen nemohli světce nechat odpočívat, takže vršek přejmenovali na „Rajský kopec“ „Colle del Paradiso“. A bylo vymalováno.

Skutečnost je ovšem taková, že Františkova basilika stojí na úžasném místě s nádhernými výhledy na samém dolním kraji města, ke kterému je třeba projít celým Assisi po cestě  „Via del Seminario“ a následně po „Via San Fracesco“ a tím pádem splňuje skutečně všechny předpoklady poutního kostela. František založil svůj kult sám, zda úmyslně či neúmyslně nevím, ale mám pocit, že se v PR velmi době vyznal. Kdyby to neuměl, zřejmě by neměl takový úspěch.

               Basilika svatého Františka je obrovský komplex s nádvořím, kde musíte projít bezpečnostní kontrolou stejně jako na letištích či u římských bazilik, vojáci tu prověřují detektorem kovu, zda u sebe nemáte bombu či zbraň. Kostel sám se skládá ze dvou poschodí. Dolní patro je románská bazilika ze třináctého století, vyzdobená freskami, i když se do ní vstupuje renesančním předsálím z roku 1487. Má poněkud nízký strop a působí, zejména při množství lidí, kteří tu přecházejí, modlí se či zpívají, skoro klaustrofobním dojmem.

Po stranách je množství kaplí, všechny vyzdobeny freskami. Vpravo je zobrazeno Kristovo utrpení, vlevo pak výjevy ze života svatého Františka. Freska v apsidě od Cesare Semeiho zobrazuje poslední soud a je výrazně mladší – autor ji namaloval v sedmnáctém století. V kryptě, do které se sestupuje po schodech na pravé straně kostela, je hrob svatého Františka. Zcela jednoduchý kamenný sarkofág, z něhož je v oltáři vidět jen malá část. Když Františkovy ostatky v roce 1818 exhumovali, přeložili ho nejdříve do velmi honosného hrobu, který by si nezadal s monumentálním náhrobkem svatého Dominika v Bologni. To vzbudilo ale nevůli především u Františkánů samotných, kteří věděli, že tento hrob neodpovídá představám samotného zemřelého, v roce 1932 byly tedy jeho ostatky přeloženy do jednoduchého hrobu, v němž se nacházejí dodnes. Jsou zde lavice, kde se člověk může posadit, meditovat či se modlit při pohledu na jednoduchý kamenný sarkofág, v žádném případě ale ne fotografovat či dokonce filmovat.

               Z dolního kostela se vyjde po schodech do jakéhosi mezipatra, kde je křížová chodba kláštera  s chrámovou pokladnicí „Tesoro“.  Tady jsou vystaveny předměty, které patřily svatému. Jeho plášť, pantofle, ale i roh, který dostal František od egyptského sultána Al Kamila. V roce 1219 se totiž František vydal na křížovou výpravu do Egypta (s dvanácti spolubratry – připomíná vám to dvanáct apoštolů? – toto číslo průvodců používal František až příliš často, než aby se mohlo jednat o náhodu.) a viděl na vlastní oči dobytí města Damietta, které skončilo hrozným masakrem – bylo pobito 6000 obyvatel města. František se rozhodl zprostředkovat mír mezi křižáky a sultánem a vydal se k sultánovi osobně. Měl štěstí, že sultánem byl Al Kamil, osvícený panovník, zvědavý na cizí podněty, jedno, odkud přicházely. S Františkem strávil několik dní v učené diskusi. Na křesťanskou víru, jak si František přál, sice nepřestoupil, očividně si ale moudrého mnicha oblíbil, protože ho na rozloučenou obdaroval oním rohem, který je dnes k vidění v „Tesoro“ v Assisi. František měl vůbec v životě víckrát štěstí.

               Už v roce 1202, kdy se Assisi, které patřilo tradičně ke ghibellinské, tedy císařské straně, dostalo do konfliktu s guelfskou Perugií a v bitvě u Collestrady prohrálo. František bitvu přežil a upadl do zajetí, z něhož ho vykoupil otec až v roce 1204.

               Podruhé měl štěstí, když se vydal v roce 1209 do Říma, aby si nechal potvrdit svou novou řeholi, kterou založil o několik let dříve. Šel tam  – opět s dvanácti společníky-  aby se obhájil z obvinění z kacířství. A to k papeži Inocencovi III. který byl v potírání kacířství neúprosný – jeho křížové výpravy proti Albigenským vedly k masakrům v jižní Francii a i jinak se tento papež viděl jako ochránce čistoty víry. Jenže jedno, jak byl Inocenc v dogmatech neústupný, poznal potenciál, který František nabízel. Církev v boji o světovládu se světskou mocí, tedy s císaři, který Inocenc vedl, potřebovala znovu získat prostý lid, který se od bohatých prelátů odvracel. Inocenc měl údajně v noci před přijetím Františka sen, kdy se mu zjevil František, který podpíral padající kostel a uchránil ho před pádem. (pro kostel i církev má italština stejné slovo – „Chieza“, alegorie člověka, který má zachránit otřesenou důvěru v církev uchránit ji před zkázou, se tady nabízela.) Tento legendární sen – dost možné že si ho Inocenc vymyslel, aby zdůvodnil své následné rozhodnutí, je zobrazen na stěně dolního kostela hned za první kaplí vlevo – je to kaple svatého Martina. Inocenc tedy na překvapení všech Františka nezatratil a nedal upálit jako kacíře, ale upadl do extáze a jeho řeholi uznal a slíbil jí plnou podporu. Kdyby byl na papežském trůně méně chytrý vládce, kdo ví, jak by to dopadlo… Stejně jako v Egyptě…

               Fresky v dolním chrámu stojí skoro za samostatný článek, nejkontroverznější je Madona oslavující svatého Františka. Panna Marie s Ježíškem v náručí ukazuje prstem na Františka, zatímco evangelista Jan stojí vedle ní zcela opomenut. Aby tato freska v kostele mohla zůstat, musel rozhodnout samotný papež. A Františkům osobní přítel Řehoř IX. v roce 1234 rozhodl, že freska není kacířská, protože Jan evangelium jen napsal, ale František ho žil. A papeži, jak víme, se nemýlí.

               Horní patro basiliky tvoří úžasná gotická stavba, svými vysokými oblouky trochu připomíná Sainte Chapelle v Paříži, je ovšem mnohem větší.

Barevná okna pocházejí z třináctého století a podíleli se na nich angličtí a němečtí mistři – tak rychle se kult svatého rozšířil po celém tehdejším známém světě, Architektura je prostá a dává vyniknout malbám, které zdobí stěny. Zde nepracoval nikdo menší než sám mistr největší – Giotto di Bondone a jeho žáci. 28 fresek zdobí zde stěny horního kostela, ve smyslu hodinových ručiček popisují život svatého Františka, nejslavnější je jeho kázání ptákům. Tyto obrazy byly ve své době pravou revolucí v umění. Místo pozlacených byzantských ikon tu náhle byly obrazy z normálního života s tvářemi lidí, jaké člověk potkával denně na ulici. Renesance klepala na dveře. Mezi okny jsou pak obrazy se starého(vpravo)a nového(vlevo) zákona. Nanebevstoupení Krista a seslání Ducha svatého zdobí stěnu fasády. V Apsidě je pak mramorový stolec. V celém horním kostele se nesmí fotografovat ani filmovat, když jsem přece jen na chvíli neodolal, manželka se mě zřekla a na několik minut jsme kromě našich dvou dětí spolu neměli nic společného. Ale odolejte při takové kráse!

               Před chrámem je socha svatého Františka na koni, je to okamžik, kdy ještě byl vojákem, ale pochopil, že tudy cesta nevede a rozhodl se svůj život radikálně změnit. Jak se to stalo, k tomu se ještě dostaneme.

               Centrem Assisi je „Piazza del Comune“, někdejší Římské fórum, která je lemována středověkými domy a barokními paláci. Když Assisi navštívil Goethe, zaujala ho jedna jediná stavba a to chrám „Santa Maria sopra Minerva“, který stojí právě na tomto náměstí. (Svatý František nezajímal tohoto německého osvícence ani v nejmenším).

Jedná se totiž o římský chrám bohyně Minervy, který Italové zase jednou nezbořili, ale překvalifikovali ho na křesťanský chrám, přičemž původní portikus i se svými šesti korintskými sloupy zůstal zachován a uvedl obdivovatele antiky Goetha do transu. Část starého římského fóra je vykopaná a vykopávky se nacházejí ve sklepech budov na začátku „Via portica“ a dají se navštívit. Po cestě k bazilice se vyplatí navštívit (se stejnou vstupenkou) bývalý biskupský palác, kde je pinakotéka – zajímavější, než samotné zde vystavené obrazy, jsou fresky na stěnách, které pocházejí od Giottových žáků.

               Dobře, uznávám, že výšlap k pevnosti „Rocca Maggiore“ na nejvyšším místě města v pravé poledne, nebyl úplně nejlepší nápad. Ovšem nemuselo mi to být od mé ženy připomínáno tak často, tedy každých deset kroků. Jednak je to do kopce, jednak po nějaké době opustíte městskou zástavbu, která poskytuje stín, a pochodujete k monumentální pevnosti v pražícím slunci otevřenou krajinou. Doporučuji tedy návštěvu hned ráno, pokud v městě nebydlíte, ale sem přijedete (s parkovišti není problém, je jich dost), pak návštěvou pevnosti raději začněte. Mimochodem právě při výstupu z parkoviště do města jsme zažili osobně první zázrak ve městě, které je zázraků plné. Na cestě, která očividně neměla žádný příjezd (z jedné strany zazděná městská brána, z druhé strmé schody ), stála vzorně zaparkovaná celá řada aut. Jak se tam dostala, jsme ani po delší analýze nepochopili. Ale Assisi už je prostě takové, zde není třeba chápat, je třeba věřit.

Pevnost „Rocca“ dal postavit arcibiskup Christian z Mohuče, když v roce 1174 dobyl Assisi ve službách císaře Friedricha Barbarossy.

Jenže po něm přišel Konrád z Ursulingen, vyjmenovaný císařem hrabětem z Assisi a vévodou ze Spoleta. Že s ním nebylo všechno v pořádku, svědčí jeho přezdívka „mesca in cervello“ čili „komár v hlavě“. V roce 1198 se musel svých titulů vzdát a obyvatelé Assisi v nadšení z jeho odchodu pevnost zničili. Tuto událost už zažil sedmnáctiletý František. Legenda praví, že v této pevnosti prožil první dva roky svého života budoucí císař Friedrich II., právě pod kuratelou bláznivého hraběte Konráda. Někteří historici jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že se císař v Assisi narodil, protože ve zprávě německého mnicha, který o narození císaře podává svědectví, je místo jeho narození jmenováno ASSIS. Jedná se zřejmě o „překlep“ a zdeformování jména AESIS, tedy Jesi, kde se císař opravdu narodil. Nicméně legenda se takovými vysvětleními nedá ohrozit a vypráví dále, že Friedrich byl pokřtěn v assiském dómu svatého Rufina a samozřejmě se neubrání srovnání, že se měli ve „stejný den v roce“ a na stejném místě narodit jak světec (František) tak Antikrist (Friedrich).

               Zničenou pevnost dali do dnešní monumentální podoby vystavět ve čtrnáctém století Kardinál Gil Alvárez de Albornoz a  perugijský condottiere Biordo Michelloti – v té době už bylo Assisi guelfské a pod papežskou kontrolou. Sliboval jsem si z vrcholu věže úchvatný výhled na město, ale měl jsem být zklamán. Na střešní terasu věže se vyjít nedá a okno v nejvyšším poschodí bylo zamřížováno tak hustou mříží, že z něho nebylo vidět vůbec nic. Ovšem výhledy, které nabízí procházka po dobře zachovaných hradbách pevnosti na město i na druhé straně na Apeniny jsou dostatečně krásné, čili návštěva pevnosti se vyplatí, kdo má víc síly může navštívit i druhou věž pevnosti „Rocca minore“, já jsem k tomu už mou ženu motivovat nedokázal.

               V centru města stojí městský dóm, jak už jsme si v Itálii zvykli, sice centrální, ale ne nejdůležitější kostel ve městě. „Duomo San Rufino“ je gotická monumentální stavba zasvěcená místnímu mučedníkovi z římských časů Rufinovi z Assisi, údajně prvnímu místnímu biskupovi.

Jeho socha v barokním provedení je uvnitř kostela, mnohem zajímavější je ale křtitelnice, ve které byli podle legendy křtěni svatý František, svatá Klára, ale i císař Friedrich II. A v chrámu se nachází i „Kříž svatého Damiána“, kterým celá historie svatého Františka začala. V roce 1205 se modlil v malém rozpadajícím se kostelíku Svatého Damiána, když k němu tento kříž promluvil a řekl „Františku, obnov můj zchátralý dům.“ František to vzal doslova. Prodal látky svého otce a prostředky vynaložil na opravu kostela. Čímž se logicky dostal s otcem do konfliktu, který skončil tím, že mladý Francesco opustil rodinu a otce se zřekl.

               Celu, do které ho prý rozzuřený otec dal zavřít, je možné navštívit v kostele „Chieza Nuova“, který dal postavit španělský král Filip III. na místě Františkova rodného domu. Barokní kostel do charakteru města tak úplně nezapadá, ale zřejmě tehdy nebyli urbanisté a i kdyby byli, nikdo by se neodvážil mocnému španělskému panovníkovi něco namítat.

Před kostelem je sousoší Františkových rodičů, tedy takových, jak si je představoval sochař, jejich historická podoba se – na rozdíl od Františka samotného – nedochovala. Odkud známe Františkovu podobu? Při tvorbě fresek v dolní basilice svatého Františka byli radou nápomocni dva Františkovi synovci, kteří strýce osobně znali. V oné kobce je socha modlícího se Františka, a aby nedošlo k omylu, je nad ní i nápis „Carcer Ubi Franciscus Inclusus Fuita Patre“. Zda to tak opravdu bylo, můžeme jen hádat, ale legendy jsou důležitější než historické skutečnosti.

               Důležitejším kostelem než „Chieza Nuova“ a dokonce i dóm, tedy druhým nejvýznamnějším chrámem ve městě, je kostel svaté Kláry. Klára z Assisi (vlastním jménem Chiara dei Scifi) byla věrnou průvodkyní svatého Františka a zakladatelka ženské odnože jeho řádu (v Čechách založila slávu tohoto řádu svatá Anežka, sestra krále Václava I., abatyše kláštera řádu Klarisek v Praze).  Klára, aby se vyhnula sňatku, který pro ni organizovali rodiče, bohatí měšťané z Assisi, utekla ve věku osmnácti let k Františkovi, který tehdy se svými společníky žil v kostelíku Portiuncula pod městem. František si vyslechl její nářky i přání věčného panenství, ostříhal jí vlastnoručně vlasy, nechal ji obléct do řádového roucha, předal jí závoj jako znak cudnosti a přijal ji do společenství. Rodiče nevěsty ovšem nehodlali tak lehce kapitulovat. Přišli pro ni osobně s hordou dalšího příbuzenstva a hodlali ji odnést do rodného domu, který se nacházel na prominentním místě v přímém sousedství dómu svatého  Rufina. Jenže Klára kladla pasivní odpor. Lehla si na zem a její tělo ztěžklo natolik, že ani dvanáct silných mužů nebylo schopno ji zvednout a odnést. Nakonec se tedy rodiče museli s novým životním posláním své dcery smířit. Klára se usadila mezi loukami a olivovými sady v kostelíku San Damiano – ano v tom, který kdysi nechal František opravit, a na svém útěku z bohatství do chudoby našla řadu dalších následovnic – v roce 1216 potvrdil papež Inocenc založení jejího řádu. Tělo svaté Kláry je pochováno v kryptě kostela, který dostal po ní jméno, ten je ve městě a je to impozantní románská stavba podepřená bočními masivními oblouky.

Ke klášteru „San Damiano“, kde působila, je možné sejít pod hradby města, tady je na rozdíl od chrámu, který dostal její jméno, klid a jen málo návštěvníků.

               San Damiano je prvním místem mimo hradby města, které je s touto svatou dvojicí svázáno. Dalším jsou Eremo delle Carceri, asi 4 kilometry od města v soutěsce na hoře Monte Subasio. Tady jsou jeskyně, kam se František se svými společníky uchyloval, když měl lidí plné zuby – a to bylo poměrně často. Dnes je tu klášter kouzelně zabudovaný do svahu, jeskyně je možné navštívit a kousek dál jsou sochy Františka a jeho společníků. Spící František tu leží na zádech a usmívá se. Nemá očividně nic proti tomu, že si k němu lehají turistky, které se se spícím světcem chtějí nechat vyfotografovat. František měl pro lidské slabosti vždycky pochopení.

               Šest kilometrů od Assisi je pak další velmi důležité místo Františkánské legendy – Basilika „Santa Maria degli Angeli“, místo Františkovy smrti, místo kde měl jeho nově založený řád své centrum – jeho oblíbená kaple Portiuncula. Poté, co se u něho v roce 1224 objevila stigmata, tedy rány Kristovy na rukou, nohou a v levém boku, František onemocněl, oslepl a po mnoha brutálních a amatérských léčebných zákrocích nakonec v hrozných bolestech v roce 1226 ve věku pouhých 45 let zemřel. Askeze možná tedy ze zdravotního hlediska přece jen není úplně nejzdravější způsob života. Samozřejmě, že dnes je zde poutní místo a v šestnáctém století zde vznikla obrovská bazilika, poškozená později zemětřesením a obnovená v roce 1928 v neobarokním stylu. Vedle sakristie je zahrádka, v níž, podle legendy, růže při pokání světce ztratily své trny. Tato basilika stejně jako chrám svatého Františka ve městě mají statut „Basilica maior“

               Jsou to jediné dvě „Basiliky maior“ které se nacházejí mimo Řím – a i tam jsou jen čtyři. Svatý František vykonal velké dílo, pro svět ale i pro své rodné město. Ale nejenom to. Uměl své dílo i dobře prodat, ne nadarmo byl synem kupce. Jenže kupovat a prodávat látky mu bylo prostě příliš málo.

               Ovšem dovolte mi malou poznámku na závěr. Že se Lenin jmenoval Uljanov, Stalin Džugašvili a velká říjnová revoluce byla v listopadu, jsem vždycky dokázal nějak strávit. Ale že se svatý František jmenoval Jan, to už skutečně otřásá samými základy mé důvěry v tento svět.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.