Po pětileté pauze zpět do Itálie – sice s respirátorem, ale přece.
Tempi passati, říkají Italové, když vzpomínají na zašlé dobré časy. Jenže časy se mění a měnily se i v minulosti. V roce 1152 prolomila řeka Pád hráze u městečka Ficarolo a způsobila katastrofální záplavy, po nichž zcela změnila svůj tok. Jestliže tedy Ferrara předtím ležela na řece Pádu, který ji omýval z jihu, teď se řeka přesunula daleko na sever. Přesto zažilo město další skvělé časy, spojené s působením rodiny d´Este. Ta město ovládla ve jménu papeže v boji proti císaři Friedrichovi II. v roce 1242 a zůstala zde do roku 1597. Bohatí d´Este, původně markrabata, od roku 1452 pak vévodové, vybudovali z města svou rezidenci a nešetřili přitom. Postavili zde obrovský nedobytný vodní hrad (který měl ale spíš chránit je před jejich poddanými než město před zevními nepřáteli, přitáhli do města spoustu prominentů, kteří si zde stavěli paláce a Alfonso II. se dokázal dokonce oženit s dcerou císaře Ferdinanda I. Barbarou. (Císař měl dcer dvanáct a provdat je všechny do urozených a bohatých rodin, které nelpěly na velkém věnu, nebylo snadné, přesto byl tento sňatek potvrzení nebývalého významu ferrarského vévody). Vévoda si toho taky patřičně vážil, ve svém „Diamantovém paláci“ nechal pro Barbaru vybudovat obrovskou „Síň slávy – Sala grande d´Onorio“- Jenže ani to nepomohlo, Alfonso zemřel bezdětný a jeho lákavou rezidenci zkonfiskovali nenasytní papeži. A s příchodem papežských správců začal nezadržitelný pád města.
Dnes je Ferrara ospalé – se svými 133 000 obyvateli na italské poměry malé – město v deltě Pádu. Ospalé je zejména v neděli a když teploměr ukazuje 35 stupňů ve stínu. Uznávám, že takové teploty nejsou na poznávání města úplně nejpříhodnější a nepomůže ani lidová moudrosti „Když tolik naříkáte nad 35 stupni ve stínu, tak do toho stínu proboha nelezte.“ Na slunci to opravdu není o nic lepší.“ Přesto je toho ve Ferraře hodně vidět, (od roku 1995 patří ke kulturnímu dědictví lidstva UNESCO) vzpomínky na slavnou minulost byly sice poškozeny zemětřesením z 30. května 2012, ale znovu obnoveny, dnes zde stopy po přírodní katastrofě nejsou vidět, pokud nepočítáme zahalenou fasádu katedrály (katedrála sama není návštěvníkům přístupná, zda to ale souvisí s oním zemětřesením před devíti lety, se mi nepodařilo zjistit.
Stejně tak je zahalena i socha jednoho z nejslavnějšího z ferrarských rodáků – v roce 1452 se zde narodil kazatel Girolamo Savonarola, považovaný vedle Wiclefa a Husa za jednoho z nejdůležitějších církevních reformátorů před Lutherem, jemuž se podařilo ovládnout Florencii a vyhnat odtud Medicejské, než sám skončil v roce 1494 na popravišti. Už si víceméně zvykám, že Italové přede mnou své kulturní památky zahalují, v Bologni jsem slavného Neptuna taky vidět nemohl.
Dějiny města Ferrary jsou ale nerozlučně spojeny s rodinou d´Este. První ze slavných reprezentantů tohoto rodu byl Azzolino II. V době bojů mezi císařem Friedrichem II. a papeži se postavil na papežskou stranu – a vyplatilo se. V roce 1242 ho papež Řehoř IX. vyjmenoval stálým podestou města a v roce 1259 se mu podařil husarský kousek, když se mu zajal hlavu ghibellinů v severní Itálii Ezzelina da Romana. Papežové si uvědomili, že se na tuto rodinu můžou spolehnout, a tak byl Azzolinův vnuk Obizzo II. vyjmenován generálním kapitánem a ochráncem církevního státu (Ferrara patřila de jure k Pippinovu obdarování, a tedy k papežskému státu). D´Este se definitivně usadili ve Ferraře a stali se jejími vládci. Formálně sice jako papežští leníci, ale to jim nebránilo v budování vlastní moci. O skutečnosti, že se mezi svými poddanými necítili tak úplně bezpečně, svědčí gigantické Castello Estense v rohu starého města.
Obrovský vodní hrad začal stavět Niccolo II. v roce 1385, protože se ale během stavby jeho potomci rozhodli změnit pevnost na renesanční rezidenci, protáhla se stavba paláce na skoro dvě stě let. Nedá se ovšem říct, že by se d´Este o své město nestarali, například univerzitu založil Niccolův syn Alberto už v roce 1391. Otvírací doba castella je dost překvapivá, v sobotu a v neděli má totiž zavřeno. Nikdo mi to nedokázal vysvětlit, paní v paláci Schiafonia, kterou jsem se na to ptal, se poněkud styděla, ale připustila, že to „tak prostě je“. Jsme v Itálii, tam nemusí mít věci srozumitelný důvod. Takže jsme si museli počkat na pondělí. Vidět je tam poměrně dost, sály se stropními freskami, které člověk může vidět v rafinovaně nastavených zrcadlech na zemi, aniž by si tedy musel vykroutit krk, největšími sály jsou Sala dei Giganti a Salone dei Giocchi. Dá se vystoupat na Lví věž, kde byl kdy si vězněn Ugo d´Este – ale o tom později. Navštívit je možné i kapli Renée de France, dcery francouzského krále Ludvíka XII, kterou si vzal za ženu vévoda Ercole II. d´Este – ferrarští vládcové se pohybovali v nejvyšší společnosti. I když Renée způsobila svými sympatiemi k protestantství svému muži nemalé potíže (Ferrara byla zatraceně blízko papeži a jeho mocenským zájmům), takže ji její manžel musel nakonec zavřít do domácího vězení, aby zuřícího papeže uklidnil. Na nádvoří castella byla letos expozice „Le Done, i Cavallieri, gli Armi e gli Amori“, čili „Dámy, rytíři, zbraně a lásky“. Je zajímavá, někteří z obrněnců jdou tvrdě v záležitostech lásky na věc, jiní jako by přišli ze současnosti.
Castello Estense je spojeno dlouhou chodbou na prvním poschodí s Palazzo Communale, odkud vládli d´Este předtím, než si postavili svůj hrad. Nad vchodem do budovy, která slouží dnes jako městská radnice, jsou bronzové sochy dvou významných d´Este, které sem dal umístit Ercole I., největší budovatel města.
Na koni je tu znázorněn Ercoleův otec Niccolo III. D´Este. Jedna z nejskurilnějších, ale i nejschopnějších postav rodu.
Niccolo byl velmi aktivním mužem. Zplodil celkem 24 dětí, řadu manželských, a ještě více nemanželských, ovšem on mezi nimi nedělal rozdíl. Žili všichni jako jedna rodina, i jeho manželky s milenkami – hrad byl velký dost. Jeho první žena Gigliola da Carrara byla neplodná, pročež roli vládkyně v paláci převzala oficiální milenka Stela de Tolomei, která byla plodná až až. Problém nastal, když si Niccolo po smrti Giglioly přivedl v roce 1418 novou mladou ženu Parisinu z rodu Malatestů z Rimini. Čtrnáctiletá nevěsta byla poměry v početné rodině značně zmatená, zejména, když markraběcí děti byly částečně v jejím věku. Navíc Stela de Tolomei zemřela už rok po Parisinině svatbě na „zlomené srdce“. Parisina tedy měla hrát paní domu a starat se o spousty nevlastních dětí. Markrabě byl o dvacet let starší než ona, děvče hledalo nějakou spřízněnou duši – a bohužel ji i našlo v osobě Niccolova syna Uga. Mladí lidé, kteří byli stejně staří, se do sebe zamilovali a láska nezůstala platonickou, ale dočkala se i naplnění. To se stalo v roce 1425, kdy bylo Parisině dvacet jedna a Ugovi dvacet let. Když se to markraběti doneslo, nechtěl tomu věřit – nebyl tedy jako Othello, vraždící jen z podezření. Ale jeho lidé mu umožnili přistihnout manželku se synem in flagranti, aby se přesvědčil na vlastní oči. Stalo se. Zuřící Niccolo dal oba internovat v paláci Estenze – každého v jiné věži (ta, ve které byla uvězněna Parisina se na její počest dodnes jmenuje Torre Malatestiana) a pak v podzemním vězení (je ho možné navštívit) stít. Nakonec ale Niccolo smutek ze zrady překonal a oženil se o šest let později potřetí, jeho třetí žena Ricarda de Saluzzo mu porodila syna Ercoleho, který měl rozhodujícím způsobem změnit vzhled města. Po smrti Niccoly se na ferrarském trůně vystřídali tři jeho synové Leonelo, Borso a Ercole, kteří vládli dohromady 64 let – bylo to možné, protože byl mezi nimi dvacetičtyřletý věkový rozdíl.
Niccolo byl ale aktivní nejen v manželských a nemanželských postelích. Dokázal velmi šikovně lavírovat mezi soupeřícími mocnostmi císařství a papežství. Císař Zikmund rozšířil jeho mocenské území a pasoval jeho syny na rytíře, potom ale Niccolo rozhodujícím způsobem podpořil papeže. V roce 1417 byl na církevním koncilu v Kostnici zvolen papežem Martin V., čímž bylo ukončeno trojpapežství. Nový papež se mimo jiné musel zavázat, že svolá každých deset let nový koncil, aby tento mohl rozhodnout o věroučných otázkách. To znamenalo značné omezení papežské moci, proto se k tomu Martin neměl. Svolal koncil až těsně před svou smrtí v roce 1431 do Basileje, jeho nástupce Eugen IV. měl ale tisíc výmluv, proč tam nemůže jet. Záminku k torpédování jednání církevních otců mu dala ochota byzantského císaře Jana jednat o sjednocení katolické a ortodoxní církve. (Císaři Janovi teklo do bot, protože před hradbami Konstantinopole stáli Turci). Niccolo d´Este nabídl své město papeži jako místo alternativního koncilu za účasti císaře Jana, kterého ani nenapadlo trmácet se do Basileje – koneckonců do Ferrary se mohl nechat přivézt lodí. Papeži toto místo taky maximálně vyhovovalo. Oficiálně přijal císaře Jana na svém území, (ale ne tak úplně, což císaři vyhovovalo, Ferrara tak poskytovala dojem neutrality) náklady na pobyt náročného hosta ale nesli ferrarští páni, konkrétně Niccolo III. Koncil začal ve Ferraře v roce 1437–v lednu 1439 byl pak přeložen do Florencie (Cosimo starší Medici podplatil církevní otce a ti pod záminkou, že ve Ferraře hrozí vypuknutí moru – doloženo to není – přesunuli koncil do Florencie). Niccolo z toho asi nešťastný nebyl, protože císař Jan se choval jako pravá „diva“ – na střechu jeho paláce se například neustále v létě musela lít voda, aby se ochladil a koncil už svůj účel splnil – Ferrara a s ní Niccolo vstoupili do dějin. V roce 1452 pak udeřila hodina rodiny d´Este. Od roku 1450 byl u moci Borso d´Este, syn Stely Tolomei, neméně schopný než jeho otec. (I jeho socha zdobí průčelí Palazo Communale, Borso ale nesedí na koni jako jeho otec ale rozvážně na trůně – na rozdíl od svého otce se totiž stal knížetem).
V roce 1452 táhl na svou korunovaci do Říma císař Friedrich III. Císař se měl při té příležitosti i ženit s jednou z nejbohatších nevěst tehdejšího světa Eleonorou infantkou portugalskou a měl hodně hluboko do kapsy, takže se bál ostudy. (K té nakonec došlo, ne ale kvůli penězům, nýbrž v důsledku jeho neochoty manželství naplnit, více než třicetiletý císař byl ještě panic). Borso byl ochoten pomoci. Císaře vybavil peněžním obnosem, který panovníka zbavil starostí, ten ho zato povýšil na vévodu, čili do rangu suverénů (tam patří králové a knížata, vévoda je v hodností s knížetem shodný).
Následovalo něco víc než sto let ferrarské slávy, než zemřel poslední d´Este Alfonso II. – jeho manželství s dcerou císaře Ferdinanda I. Barbarou zůstalo bezdětné. Po Alfonsově smrti neuznal papež Klement VIII. jeho poslední vůli, v níž Alfonso odkazoval své území synovci Cesaremu a zabral Ferraru pro papežský stát. Pak se střídali kardinálové, správcové, kteří měli na mysli hlavně vlastní obohacení a sláva města rychle pohasla.
Za návštěvu stojí tři paláce rodiny d´Este. Vedle monumentálního Castella Estense je to ještě palác Schifanoia a Diamantový palác (Palazzo dei diamanti). Schifanoia znamená nudu a proti ní si D´Este postavili palác na okraji města, tehdy s pestře pomalovanou fasádou, dnes nudně bílou. Vevnitř je Museo civico a stěny největšího sálu jsou pomalovány krásnými freskami.
Po cestě k paláci se vyplatí krátká zastávka v monumentálním kostele Santa Maria in Vado. Nedaleko se nachází i impozantní palác, který si ve Ferraře nechal postavil Ludovico il Moro, vévoda milánský, který měl s d´Este očividně velmi dobré vztahy. Koneckonců byl strýčkem první manželky vévody Alfonsa I. Anny. (Alfonso I. se po smrti své první manželky oženil s legendární Lukrécií Borgiou, dcerou slavného skandálního papeže Alexandra VI. Okolo její osoby se šířily legendy o incestu, travičství a nemravném životě, ve skutečnosti porodila nešťastná Lukrecie Alfonsovi několik dětí a zemřela ve věku 39 let na horečku omladnic.) Dnes je v paláci Ludovica il Mora archeologické muzeum. Palazzo dei Diamanti (Jméno dostal tento palác podle své fasády z mramoru řezaného do tvaru diamantů – mramor je ve Ferraře vzácný, naprostá většina budov má fasády z cihel.)
se nachází na opačném konci města. To má svůj důvod. V roce 1492 se Ercole I. d´Este rozhodl Ferraru zvětšit. Město se víc než zdvojnásobilo, nová čtvrť (vlastně polovina) města byla postavena podle plánů architekta Biaggia Rosettiho. Na rozdíl od staré Ferrary s klikatými úzkými středověkými uličkami byly založeny široké rovné bulváry, okolo nichž se stavěly renesanční paláce a rozsáhlé zahrady a parky (do hradeb byl zahrnut i obrovský hřbitov – Cimitero della Certosa). V této čtvrti si koupil domek i dvorní básník Ercoleho Ludovico Ariosto. Jeho dům se dá navštívit (přes poledne má zavřeno) v této nové čtvrti se nachází i velké Ariostovo náměstí s jeho sochou na antickém sloupu, náměstí je vytvořeno po vzoru římských amfiteátrů.
Později působil ve Ferraře i slavný básník Torquato Tasso (rodák z kampánského Sorenta), jehož pohnutý život poznačený psychickou chorobou ztvárnil Johann Wolfgang Goethe.
Diamantový palác byl tedy reprezentačním sídlem rodiny d´Este. Dnes je zde pinakotéka, sály se ale nezměnily, a tak je možno navštívit Sala grande d´Onorio, čili Síň slávy, který nechal přestavět kardinál Luigi d´Este při příležitosti příjezdu jeho nové švagrové Barbary habsburské. Zde se v obrovském sále zahrnující dvě poschodí paláce pořádaly slavnostní bankety a hostiny, ani to ale nemohlo nic změnit na tom, že manželství Alfonsa II. s Barbarou, jak už bylo řečeno, nebylo obdařeno potomky. A tak byly tyto úpravy Diamantového paláce jakousi labutí písní slávy rodu d´Este ve Ferraře (dále působila už jen v Modeně, kterou byl papež Cesaremu ochoten ponechat.
Kdo má času nazbyt, může se projít i po pro turisty přístupných městských hradbách, při teplotách nad 35 stupňů Celsia to ale není zrovna dobrý nápad. Protože je staré město díky Ercolemu I. opravdu rozsáhlé, doporučuje se půjčit si jízdní kolo. Nabízejí to skoro všechny hotely a ve městě jsou vyznačeny trasy pro cyklisty. Vzhledem na poměrně malý automobilový provoz je to lákavá alternativa – samozřejmě za přijatelných venkovních teplot.
Komu by to bylo málo, nedaleko od Ferrary je klášter Santa Maria Pomposa, jeden z nejstarších benediktýnských klášterů, založeném v sedmém století, kde mniši vynalezli hudební stupnici a začali zaznamenávat hudbu notami.
Tady strávil v září roku 1321 svou poslední noc před návratem do Ravenny smrtelně nemocný Dante Alighieri. Vede tam cesta rovinou pádské delty mezi poli kukuřice, obilí a slunečnic, z úrodnosti této oblasti čerpali d´Este své bohatství. To bylo v době, kdy o bohatství ještě rozhodovaly výnosy polí, a ne průmyslová výroba. Dnes může Ferrara o své někdejší prosperitě jen snít.
Ale dělá to pěkně.