Je to něco, co mne vždy znepokojuje. Spropitné je totiž věc nepřesně zakotvená. Člověk ví, že by měl nějaký ten trinkgeld dát, jenže nikdy si není jistý, kolik by to mělo být. V každé zemi jsou jiné zvyky, Japonec vás znenávidí, pokud mu dáte byť jen jediný cent, Angličan vás nebude mít rád, ani když mu necháte celou libru. Vysoké spropitné je prý sexi, svědčí o tom, že muž, jenž ho dává, je při penězích a peníze dokážou udělat atraktivním i muže jako Briatore, Eclestone či dokonce Donald Trump). Dobrá, nemám v úmyslu vylepšovat svou sexuální přitažlivost dáváním vysokého spropitného, stejně mně to už moc nepomůže, v Rakousku je zvykem zaokrouhlit na celé euro, když suma končí čísly okolo 80 až 90 centů, pak na to příští. To není až tak komplikované, opravdu složité to bylo jen v prvních týdnech po zavedení eura. Lidé nedokázali přepočítávat a dávali směšné zpropitné ve výšce jednoho, dvou centů.
Jsou ovšem situace, kdy nad sebou ztrácím kontrolu. Stalo se mi to dvakrát, vždy to bylo v italské restauraci (jednou v Římě a jednou v Mnichově), ale pokaždé to bylo, když platila má žena. Tato okolnost dělá následující dvě příhody podezřelými, ale věřte, že za tím nikdy nebyl úmysl.
V Římě jsme byli už před mnoha lety, ještě se platilo lirami a ceny byly tím pádem extrémně obtížně interpretovatelné. Počítal jsem, že 1000 lir je jedna německá marka a jedna marka je sedm šilinků. Čili u každé ceny děleno tisícem krát sedm. Super! Možná proto se mi to i stalo.
Byl to poslední den, rozhodli jsme se jít na oběd do jedné z restaurací na římských ulicích. Děti byly ještě poměrně malé, měly hlad a žízeň a já jsem se rozhodl prezentovat se jako civilizovaný člověk a nastudoval jsem si tedy pravidla italského stolování. Není to tak úplně jednoduché. Italský oběd – či spíše večeře, na oběd stačí talíř těstovin – má čtyři chody. Předkrm, primi piatti, secundi piatti a zákusek. Následovat má káva. Tak se člověk prezentuje jako příslušník civilizovaného světa a ne jako Němec. Němec je Italem považován automaticky za nebezpečného barbara, ovšem finančně silného a tedy i za vhodnou kořist. Že Italové Němce nazývají požírači psů, má ovšem jiný důvod a to ve výslovnosti písmene „r“. Ital německé hrdelní „r“ neslyší, protože má podobné jako je to naše. Takže ve větě „mangio carne“ tedy „jím maso“ slyší „mangio cane“ – „jím psa“.
Každopádně by se člověk měl snažit nevypadat v Itálii jako Němec a proto se při stolování chovat podle italských představ.
Samozřejmě že je jak objemem žaludku, tak i obsahem peněženky poměrně složité zvládnout celé takové menu. Předkrm by měl být pravidlem, je možné ale objednat jeden pro více osob, muž může vypustit zákusek, evenutálně i primi piatti, tím je už ale poněkud podezřelý. Žena naproti tomu by primi piatti vypustit měla (pokud to neudělá, pak secundi piatti), v žádném případě ale ne zákusek. Objednával jsem tedy podle oněch pravidel. Číšník byl skvělý. Zřejmě dosti podnapilý, o to ale družnější. V té době jsem ještě neuměl italsky prakticky ani slovo. Přesto nebyl problém mu rozumět, hrál celou dobu divadlo, bavil děti, byl zábavný a nadšený mými znalostmi italského stolování. Až při kávě jsem jeho ideál civilizovaného Rakušáka nenapravitelně rozbil. Objednal jsem kapučíno! Nikdy, za žádných okolností nesmíte objednat po jídle capucino, jediné přípustné je espresso, u muže klidně dvojité. Ale s cukrem, ne s našlehaným mlékem!!! Našemu hrdinovi spadla čelist, zesmutněl a odešel pro mou objednávku, jež mne v jeho očích zdegradovala na úroveň germánského divocha, žijícího v pralese mezi Rýnem a Dunajem. V tom okamžiku mu bylo jasné, proč jeho předkové Římané s tím územím nechtěli mít nic společného. Má tragédie je v tom, že své chyby poznám. Okamžitě jsem pochopil, že jsem něco zvoral, vylovil jsem turistického průvodce a nastudoval svou chybu. Oblil mne pot hanby a požádal jsem o účet. Jak už jsem pravil, s přepočtem jsem měl problémy i v mnohem vyrovnanějším psychickém stavu. Zaokrouhlil jsem účet, přičemž jsem dal našemu milému číšníkovi spropitné ve výšce 92 šilinků (13 000 lir – tedy 7,5 Eura). Ital se podíval nevěřícně na papír s opraveným účtem (platil jsem kreditní kartou) a pak začal mezi stoly tancovat. Takové nadšení mne přimělo k tomu, abych sumu znovu přepočítal a potom, co jsem došel ke správnému výsledku, nemluvila se mnou má manželka až do odjezdu vlaku.
Podruhé to bylo v Mnichově. Už jsme měli euro, ale ještě jsme s ním neuměli zacházet. Italská restaurce byla útulná, obsluha milá a můj syn byl nadšený samoumývacím záchodem, kdy se při spláchnutí začalo točit prkýnko a bylo utřeno dezinfekcí. Najedli jsme se jednoduše – v italských restauracích v Německu se výše uvedených pravidel držet nemusíte, tamější Italové jsou na domácí barbary zvyklí. Počítal jsem, kolik bude útrata stát a došel jsem k sumě pod hranicí 50 euro. Rozhodl jsem se – protože byl personál tak milý – zaokrouhlit na oněch padesát. Zdůrazňuji, že jsem se tak rozhodl ještě předtím, než má žena řekla, že převezme útratu. „Koľko to bude stáť?“ zeptala se.“Bude stačiť päťdesiatka?“ Přisvědčil jsem. Přisunula mi tedy pod stolem bankovku. Má žena je velmi diskrétní, aby ponechala aspoň nezúčastněným dojem pána rodiny v mé osobě (zasvěcení stejně vědí svoje), neplatí sama, ale nechává platit svými penězi mne. Kupodivu to dělá i nadále i po této mnichovské zkušenosti.
Když jsem požádal o účet, přišel majitel restaurace a pravil „38,50 Euro“. Naprosto jsem nezareagoval. Podal jsem mu padesátku mé ženy a dodal, jak jsem měl připraveno. „To je v pořádku.“ Podíval se nevěřícně na bankovku, pak si ji vzal a zmizel. Moje žena byla první, kdo pochopil, co se stalo. Vyslechl jsem si komentář – naštěstí ve slovenštině, takže majitel restaurace nemohl rozumět. Přesto pochopil. Až do našeho odchodu stál u vchodu do kuchyně a upíral zrak do ní, čili pryč od nás. Střežil se byť i jen jediného pohledu naším směrem, očividně se bál, ež bychom jej mohli přivolat a sumu ještě korigovat. Nekorigoval jsem, čest mi to nedovolila. Každopádně jsem tehdy nechal nejvyšší zpropitné v mém životě. Vlastně ne já, má žena. Jenže ta to neudělala dobrovolně.
Přísahám, od té doby si dávám na italské restaurace pozor. Možná něco přimíchávají do jídla, aby lidi udělali takovými štědrými. Kdo ví. Ale víckrát mne už nedostanou!