Ty osmičkové roky jsou opravdu problematické. Oplývají jubilei až k nesnesení, tak nějak mám pocit, že se k nim musím vyjádřit, že to přinejmenším část mých čtenářů očekává. Mnichov je samozřejmě málo lákavý, ale nedá se nic dělat, člověk musí někdy kousnout i do kyselého jablka.
Mnichovská dohoda a s ní spojená ztráta pohraničních oblastí Československa jako předzvěst úplného zániku československého státu je permanentní těžkou frustrací, která lpí nejen na českých dějinách, ale i na českých duších. Je to něco jako dědičný hřích, který ze sebe člověk nemůže pořádně setřást. Samozřejmě je tehdejší kapitulace předhazována Čechům ještě i dnes při každé vhodné i nevhodné příležitosti, samozřejmě od zahraničních nacionalistů nebo revizionistů. A těžko se na podobné útoky odpovídá. Tehdejší odevzdání státní suverenity bez boje je hořkou skutečností.
Nehodlám se zabývat věčnou otázkou, zda se mělo či nemělo bojovat. Takových článků vyjde určitě zase spousta, bude se o tom diskutovat v televizi i rádiu, nehodlám se této diskuse okrajově účastnit. Spíš se chci pokus analyzovat tehdejší celkovou historickou situaci v Evropě a najít odpověď na otázku, zda měl Mnichov vůbec alternativu. Či zda byl zánik prvního společného československého státu předprogamovanou nevyhnutností.
Při hledání odpovědi na tuto otázku musíme zpět až k roku 1918. První světová válka změnila rozhodujícím způsobem mapu Evropy a změnila od základu mocenské faktory. Ve střední Evropě vzniklo po rozpadu Rakouska-Uherska mocenské vakuum. Dnes nehodlám rozebírat, zda byl rozpad habsburské říše nevyhnutný, brzy přijde 28. říjen, kdy si tuto otázku budeme muset zase jednou položit. Faktem je, že místo sice těžkopádného a poněkud za vývojem kulhajícího kolosu vzniklo ve střední Evropě množství nových států a státečků, které povětšině teprve hledaly svou identitu. Dohromady byly spojeny národy, které spolu nikdy nežily, jako Slováci s Čechy, ale mnohem větší kulturní šoky zažívali Jugoslávci při spojení rakouských Slovinců, uherských Chorvatů a pravoslavných Srbů. Rumunsko bylo slepeno z Valašska, Moldavska a Sedmihradska, které zde působilo se svou maďarskou a německou menšinou jako cizí těleso. Tyto státy teprve musely vytvářet svou identitu a ne vždy se jim to i podařilo – v tom ohledu bylo vlastně spolužití Čechů a Slováků bez ohledu na jejich vzájemné konflikty, jakož i integrace německé menšiny v Česku ještě nejpodařenější kapitolou ve Střední Evropě mezi dvěma válkami. Ovšem jen dočasnou.
V podstatě bylo zničení Rakouska Uherska narušením vestfálského principu mocenské rovnováhy, na základě kterého fungovala Evropa od roku 1648. Vytvoření malých státečků na základě práva na sebeurčení národů aniž by jim byla poskytnuta bezpečnostní garance, bylo z globálního hlediska přinejmenším nezodpovědné. Bylo logické, že vzniklé mocenské vakuum sem dřív nebo později nasaje nejsilnějšího lokálního hráče a tím bylo nepochybně Německo.
Dalším problémem byly nové hranice, které neodpovídaly hranicím národnostním. Národy se ve střední Evropě míchaly už od raného středověku, národnostní hranice tedy vlastně ani nebylo možné skutečně spravedlivě vytvořit. Češi dostali své historické hranice a s nimi tři milióny nespokojených frustrovaných Němců a sto tisíc Poláků na Těšínsku, Slováci, kteří vlastně žádné vlastní historické hranice neměli, dostali dobře bránitelnou jižní hranici na Dunaji a Ipľu, zato ale s více než půlmilionem Maďarů, kteří se v novém Československu cítili být cizinci.
To vše vytvářelo politicky nestabilní situaci a dávalo tušit budoucí konflikty.
Nejhorší ale byly podmínky Versailské smlouvy, diktované prezidentem Woodrowem Wilsonem, který po několika mozkových příhodách nebyl zcela příčetný, které drtivě dopadly na Německo a Rakousko. Nesmyslně vysoké válečné reparace, které tyto státy musely platit, je uvrhly do bídy a sociální katastrofy, která se musela projevit i v politické nestabilitě. Němcům byl vnucen demokratický systém, který neznali. Spolu s ním přišla bída, rovněž vnucená západními velmocemi. Německo ani Rakousko se vlastně po celá dvacátá léta nedokázaly hospodářky vzpamatovat, postihla je hyperinflace a bankrot finančního systému, Německo muselo navíc přihlížet dlouholeté okupaci Sárska, odkud Francouzi odváželi zadarmo nerostné bohatství. A pak přišla hospodářská krize roku 1929. Ta samozřejmě postihla i země demokratické jako Československo neméně tvrdě, ale jestliže Češi dokázali ve svém myšlení hospodářskou krizi od politického systému oddělit, protože jim přinesl v dvacátých letech prosperitu, v Německu a Rakousku lidé tyto dvě věci diferencovat nedokázali. Demokratický systém byl podle nich vinen na jejich hospodářské katastrofě. Následkem byl pád demokracie v obou zemích, v Německu nastoupil nacismus, v Rakousku takzvaný „stavovský stát“ v podstatě rovněž diktatura bez voleb a fungujícího parlamentu. Historici jako Johnson oprávněně poukazují na Versailský mír jako příčinu druhé světové války, někteří dokonce hovoří o jedné válce s dvacetiletou pauzou. Zde se stala největší chyba, doplněná oním mocenským vakuem ve střední Evropě, kam se mohla frustrace Němců volně vybít.
Je tedy těžké si představit, že se dějiny mohly vyvinout nějak jinak, než se pak skutečně stalo. Němci našli v Hitlerovi svého Mesiáše a v zemičkách na východě vhodnou a víceméně bezbrannou oběť.
Ne, že by si toho československé politické velení nebylo vědomo. Stačilo se podívat na mapu, kde Česká část republiky trčela z německého území jako z otevřené tlamy – dnes polské Slezsko bylo německé a Německo sahalo tedy na severu až k Bohumínu – ovšem problém byl, jak z toho maléru ven.
Vztahy se sousedy byly totiž napjaté, získat je pro nějaký obranný spolek proti německému nebezpečí bylo marné. V podstatě si za to Československo mohlo samo jen částečně. Nepředložený útok na Polsko iniciovaný nacionalistickou Kramářovuo vládou za účelem obsazení Těšínska právě v době, kdy nový polský stát bojoval na Visle o přežití proti Rudé armádě, otrávilo vztahy mezi oběma zeměmi natrvalo – a obě na to doplatily. Odstoupení slovenských území na Oravě a na Spiši Polsku nebylo vnímáno jako dostatečná kompenzace za „ztracené“ dva jižní okresy Těšínska . Maďaři nestrávili ztrátu „svého“ severního území. Slovenská jižní hranice byla dílem Benešovým, ale hlavně důsledkem nepředložené maďarské agrese v době Maďarské republiky rad Bély Kuna. Všechna tři sporná města – Bratislava, Nitra i Košice byly začleněny do Československa, navíc byla k tomuto státu přičleněna i Podkarpatská Ukrajina, která byla před válkou rovněž uherská.
Dalším problémem byla ale odlišná mentalita nových států. Tuto vystihl ve své knize „Kdo jsou Češi“ Jan Patočka. Česká společnost vyrostla z maloburžoazie, po roce 1620 ztratila totiž své přirozené elity, šlechta byla – určitými výjimkami, jako byli např. Schwarzenbergové nebo Šternberkové převážně německá a orientovaná na Vídeň, byla tedy vnímána převážnou většinou společnosti jako cizí prvek a neměla tedy ani politický ani morální vliv. Charakteristické bylo heslo prvního ministra financí nového státu Aloise Rašína „Pracovat a šetřit“. Československá měna byl dlouho krytá zlatem (aby se zabránilo inflaci), což vedlo brzy k nedostatku oběživa, protože si evropské národní banky ukládaly československé koruny do sejfů jako ekvivalent zlatých rezerv. Nicméně politika iniciovaná Rašínem vedla k prosperitě. Československo mělo po Německu druhou nejsilnější ekonomiku v Evropě, což přirozeně budilo závist. Polsko i Maďarsko měly šlechtickou tradici. Polsko bylo dokonce zemí, kde patřilo v sedmnáctém století k šlechtické vrstvě osm procent obyvatelstva (většina těchto šlechticů byla chudá jako kostelní myši ale o to hrdější byli na svůj původ). S penězi až tak dobře zacházet neuměli, hospodářsky tedy nedokázali držet krok, o to opovržlivěji se dívali na české spořivé „měšťánky.“ „Šlechtické“ republiky měly ostatně nemalé problémy i s demokratickým systémem, nedokázaly se s ním na rozdíl od Československa tak docela sžít, ani v Maďarsku pod Horthym ani v Polsku za vlády Pilsudského byla demokracie hodně omezená.
S bezprostředními sousedy se tedy nedalo počítat – což se v roce 1938 ukázalo jako zhoubné, protože se oba postavili na stranu Německa, Beneš jako ministr zahraničních věcí se snažil vytvořit alternativní obranné spolky, které ale nemohly vytvořit skutečně homogenní odpor proti německé agresi.
Takzvaná „Malá dohoda“ mezi Československem, Rumunskem a Jugoslávií zůstala na úrovni proklamací a dobrých úmyslů. Československo z ní prosperovalo především vyzbrojováním jugoslávské a rumunské armády z československých zbrojovek, jediným skutečně uklidňujícím prvkem bylo zastřešení Francie, která tvořila jakéhosi tutora tohoto spolku a v roce 1925 se zavázala přispět Československu na pomoc v případě napadení. Hlavním cílem Malé dohody ale nebyla obrana proti Německu, nýbrž proti Maďarsku a Rakousku a jejich revizionistickým snahám.
Američané, kteří popsaný chaos v Evropě způsobili, se podle svého zvyku stáhli za oceán, nevstoupili dokonce ani do Společnosti národů (meziválečný předchůdce OSN), i když to byla původně myšlenka Woodrowa Wilsona. Ale on sám, oslabený početnými mozkovými příhodami, vstupu USA do této společnosti zabránil. Bez USA byla tato společnost víceméně bezzubým diskusním klubem. Edvard Beneš profitoval dlouho ze svého členství ve Svobodozednářské lóži, která měla v Společnosti národů silné slovo. Ovšem jen pokud se jednalo o diplomacii, v záležitostech vojenských měli vliv jiní. Německo navíc ze Společnosti národů v roce 1933 vystoupilo, takže tato organizace nemohla na Hitlerův režim vyvíjet prakticky žádný diplomatický tlak.
Situace se přiostřila hospodářskou krizí. Ta postihla pohraniční československé oblasti obývané německým obyvatelstvem tvrději než zbytek republiky. Zda to bylo určitou politickou diskriminací nebo strukturou výroby v těchto oblastech, je otevřená otázka. Nicméně hospodářská nouze vede obvykle k růstu emocí a přináší síly populistům a nacionalistům. Sudetoněmecké straně Konráda Henleina se podařilo v krizových časech české Němce sjednotit pod svým vedením a do té doby víceméně úspěšná, i když pomalá integrace německého obyvatelstva tím byla ztracena. Německo se díky státním zakázkám (zbrojní výroba, budování dálnic – jakýsi Roosweltův „New deal“ na německý způsob) dostalo z krize rychleji a bylo tak příkladem, který hodlali Němci jak v Česku, tak v Rakousku následovat.
Československo se mělo spolehnout na spojenecké smlouvy s Francií (která měla spojeneckou smlouvu s Británií o vzájemné pomoci) a SSSR. Sovětský svaz sice dal své garance pro Československou bezpečnost, ozbrojený zásah byl ale vázán na současné vystoupení válečné Francie.
Bohužel se zmítali českoslovenští spojenci ve vlastních problémech a nedokázali na cílevědomou a kompaktní agresivní německou politiku najít žádnou odpověď.
Británie měla problém s tím, že řada vlivných politiků s Hitlerem a jeho rasovou teorií sympatizovala. Hitler v knize „Mein Kampf“ označil Británii v rámci své rasové teorie za přirozeného německého spojence (díky germánskému původu) a nabízel jí spolupráci s tím, že Německo ovládne kontinent a Británie moře a tím i další světadíly. Německo ještě v době války v roce 1940 stále nabízelo Británii spojenectví – nechalo například uniknout obklíčené britské vojáky v Dunkerque, i když je tam mohlo pobít. Nejznámějším sympatizantem byl král Eduard VIII, který nastoupil na trůn v lednu 1936. V prosinci stejného roku musel odstoupit, oficiálně kvůli svému poměru s Wallis Simpsonovou, ve skutečnosti ale kvůli svým prohitlerovským sympatiím. Vůle Britů k demokracii byla silnější než nějaká rasová teorie, britští fašisté vedení Oswaldem Mosleym utrpěli v roce 1936 nářez od irských proletářů a jako strana ztratili jakýkoliv vliv. Přesto byl odpor Britů vůči Německu víc než váhavý a ministerský předseda Neville Chamberlein, který se stal premiérem v roce 1937 se rozhodl pro politiku ústupků.
Francie byla politicky značně nestabilní. Vlády se zde střídaly v několikaměsíčních intervalech, stále se volilo a v předvolebních bojích si nikdo nedovolil slibovat válku. Výdaje na výzbroj byly příliš nízké, Francouzi se spoléhali plně na svou Maginotovu linii, která měla být nepřekonatelnou překážkou pro německý útok. Francie tedy měla z principu DEFENZIVNÍ taktiku, bylo tedy zřejmé, že napadenému Československu vlastně ani nemůže přijít na pomoc. Jestliže Německo vyrobilo v roce 1937 přes 5000 letadel, ve Francii opustilo výrobní haly 350 strojů. To je zřejmě víc než výmluvné. Premiér Edouard Daladier, který podpisoval mnichovskou smlouvu, byl předsedou vlády jen od 12.dubna 1938, čili přišel už vlastně k hotovému maléru, ze kterého, i kdyby chtěl, mohl jen těžko vybruslit.
Sovětský svaz procházel od roku 1936 obdobím velkých čistek. Kult Stalinismu provázely masové popravy statisíců lidí, armáda se zbavila skoro všech schopných důstojníků a stala se téměř neakceschopnou. SSSR se v té době zabýval příliš sám sebou, než aby mohl být nějakou skutečnou oporou. Navíc byla jeho pomoc vázaná na akci Francie. Přesto Hitlerovo Německo pomocnou akci Sovětů nevylučovalo, dokonce s ní počítalo. Koneckonců přivodila ruská letadla v roce 1936 tzv. Madridský zázrak“, kdy se díky jejich pomoci podařilo odrazit útok Frankových fašistů na Madrid. Pozemní vojska by se ze Sovětského svazu do Československa ani neměla jak dostat, mezi Podkarpatskou Ukrajinou a SSSR existoval tehdy územní pás Polska a Rumunska, ani jedna z těchto zemí by průchod sovětským vojskům nedovolila. Ostatně, jak víme ze svědectví generála Píky, který byl v krizovém roce 1938 v Moskvě testovat případnou ochotu sovětské pomoci, tato neexistovala. Píka prohlásil, že „Z Moskvy přišel s prázdnou“ a to ho po komunistickém puči 1948 stálo hlavu. Byl příliš nepohodlným svědkem.
Hitler ovšem postupoval velmi cílevědomě a své soupeře v politickém boji o moc v Evropě vysoko přehrával.
Prvním testem bylo obsazení demilitarizované padesátikilometrové zóny 7. března 1936. V podstatě taková akce musela mít za následek vojenskou intervenci spojenců, tedy Francie a Británie – nestalo se ale nic.
Druhým cílem bylo Rakousko. Velmi zranitelný soused, který byl díky své nedemokratické vládě u západních vlád nepopulární, a bylo zřejmé, že tyto nepřijdou režimu premiéra Schuschnigga na pomoc. Proč by taky měly? V Rakousku byl stále víc cítit pangermanismus, hospodářské úspěchy nového německého režimu lákaly zejména mladou generaci, ve městech (které jsou vždy vidět víc než venkov (měli Hitlerovi přívrženci jasnou většinu). Anexe v březnu 1938 byla tedy přijata všemi mlčky jako „vnitroněmecká záležitost“. Tehdy byla možná poslední možnost zasáhnout. Generálové Wehrmachtu nebyli Hitlerovou politikou právě nadšení, nového konfliktu se po zkušenostech z první světové války obávali. V roce 1936 a možná i ještě na začátku roku 1938 byla naděje, že by se v případě energického vystoupení Francie a Británie (s izolacionistickými USA se nedalo počítat), velení Wehrmachtu postavilo proti Hitlerovi (jeho SS a SA lezly generálům nesmírně na nervy a velmi rádi by si s nimi vyrovnali účty). Po okupaci Rakouska a euforii, která následovala i díky nečinnosti Západu, bylo rozhodnuto. Wehrmacht se podřídil politické doktríně nacistů. A osud Československa byl zpečetěn.
Od roku 1936 budovalo Československo na svých hranicích s Německem systém opevnění podle vzoru francouzské Maginotovy linie. Byl to ovšem spíše utopický projekt. Stačí se podívat na délku hranice tehdejšího Československa s Německem a na délku hranice francouzské. Obsazením Rakouska se tato hranice dále prodloužila a navíc se Hitler dostal k nechráněnému „bříšku“, kde existovalo jen několik kulometných bunkrů, které by byly proti invazi německých tanků bezmocné. Hitler skutečně plánoval útok z jihu, jeho cílem bylo v několika dnech přeříznout Československo na dvě části, přičemž útoku ze severu se přikládal jen podružný význam – hlavní úder měl přijít od jihu z Rakouska. Na výstavbu pevností podobných těm v Orlických horách nebyl čas ani prostředky.
Polsko a Maďarsko vystupovaly se svými územními nároky a byly by ochotny německý útok – alespoň lokálně – podpořit.
V podstatě tedy bylo rozhodnuto. Žádná z velmocí – USA, Británie, Francie ani Rusko nebyly ochotny přijmout zodpovědnost za to, co v Evropě v letech 1918 – 1920 natropily. Celý příběh tedy dostal svou logickou tečku v podpisu Mnichovské dohody 29. září 1938.
Nebojovat v dané situaci nebylo ostudou, šance na vítězství prostě neexistovala. Vůle k odporu byla, síla ne. Nezapomeňme, že každý třetí voják a každý pátý důstojník československé armády byl sudetský Němec, z nichž 95 procent sympatizovalo s útočníky. A všichni při všeobecné mobilizaci spořádaně narukovali a dostali do rukou zbraně. Přesto se vzdání bez boje zapsalo do českých dějin a do české psychologie velmi negativně. Zejména pak chování prezidenta Beneše, který se vzdal funkce, opustil těžce zkoušenou republiku, aby se v exilu znovu vyhlásil prezidentem (na kteroužto funkci oficiálně rezignoval) a pak se v roce 1945 vrátil s jedinou touhou, pomstít se za svou neschopnost. Jak známo, čelní politici mají funkci morálního vzoru. Což byla v této době tragédie. Řádění gardistů v roce 1945 – 1946, vyhánění a vraždění Němců bylo jen snahou potlačit svou frustraci, mstít se za vlastní selhání.
Hitler dále posílil o výzbroj československé armády, kterou dostal do rukou prakticky nepoškozenou, uzavřel smlouvu se Sovětským svazem a vrhl se na Polsko. Největší tragédie v dějinách Evropy začala.
Nebo vzala své pokračování po dvacetileté přestávce, podle toho, ke kterému vysvětlení se připojíte.