Proč může Putin svou válku vyhrát

               Zřejmě jste si toho už všimli. Po euforických zprávách o velkých úspěších ukrajinské armády proti ruským okupantům je jaksi ticho po pěšině. Odhlédnouc od osvobození Hadího ostrova, uvolnění přístavu v Oděse a minimálních územních zisků v oblasti Chersonu, Ukrajinci už dlouho ve válce žádné větší úspěchy nezaznamenali. Poprvé se objevují i zprávy o obrovských ztrátách v řadách ukrajinské armády. To vše vytváří temný obraz budoucnosti a stále více posiluje možnost ruského vítězství. Proč si myslím, že Putin může svou válku vyhrát, i když mu původní plány A,B a C nevyšly? Pokusím se to shrnout krátce do několika bodů.

1. Už od občanské války ve Spojených státech Amerických rozhodují všechny války zdroje, které má válčící strana k dispozici. Není tedy rozhodující morálka a odhodlání vojáků ani schopnosti velitelů a stratégů. Vítězí nakonec vždy strana, která má k dispozici více lidských a materiálních zdrojů. Tak prohrál americký Jih, i když měl nepochybně schopnější velitele a statečnější vojáky, tak muselo kapitulovat císařské Německo v první světové válce, když se do války zapojily Spojené státy a jejich vojáci i peníze přechýlily vážky konfliktu na stranu spojenců. I Hitlerovo Německo disponovalo lepšími generály a vysokou morálkou vojáků. Tanku Tygr se nevyrovnal ani ruský T 34 ani americký Schermann (jedno, co jsme se o tom ve škole učili) a až do roku 1944 byly Messerschmidty a Vockelwulfy nejlepšími letadly na válečném nebi. Jenže bez ropy a tím pádem bez benzínu toho ani Tygry mnoho nedokázaly a letadla bez paliva taky létat nemohla. A i co se týká lidského potenciálu, byli Němci nakonec zašlapáni miliony ruských vojáků bez ohledu na to, jak špatně byli tito vedeni – zejména na začátku války. V roce 1945 vyrobili Němci jeden tank na sto tanků spojenců, ve výrobě letadel to bylo hodně podobné. A kvantita porazila kvalitu. Došly zdroje, následovala kapitulace. Rusé zdroje jsou, na rozdíl od Ukrajinských, co se týká kvantity neporovnatelné. Pozná se to až při dlouhé válce a na tu Rusko teď míří.
2. Ruské vedení války je vždy stejně katastrofální. Ať už se jednalo o válku Petra Velikého proti Švédsku, válku proti Napoleonovi, zimní válku roku 1940 proti Finsku nebo o samotnou Druhou světovou válku, kterou v Moskvě stále ještě nazývají Velkou vlasteneckou válkou. Rusové jsou vždy na začátku přesvědčeni o své neporazitelnosti, opilí vodkou i nadšením, zaútočí a utrpí strašnou porážku. Poté se stáhnou, zkonsolidují a po mobilizaci svých nekonečných lidských i materiálních rezerv nakonec vyhrají. Tak to bylo i teď na Ukrajině. Po počátečních katastrofách u Kyjeva se stáhli do Donbasu, a protože se bojí bojů v ulicích měst, srovnávají dělostřelectvem palbou z dálky jednu ulici za druhou a obsazují města, až když tam žádné ulice nejsou. Ukrajinské dělostřelectvo má v porovnání s ruským jen rudimentální sílu a nedokáže vzdorovat. A Rusové krok za krokem postupují. Co na tom, že obsazují zničenou a vylidněnou krajinu? To jim je srdečně jedno. Představa, že by se je mohlo podařit z ukrajinského území vyhnat, je hodně imaginární. Až před nedávnem začali Ukrajinci přiznávat vlastní ztráty a ty jsou očividně katastrofální. Až teď a velmi útržkovitě se dozvídáme o demoralizujícím účinku ruské dělostřelecké palby, na kterou Ukrajinci nedokážou odpovědět a umírají, aniž by mohli jedinkrát na nenáviděného nepřítele vystřelit. Je otázkou, jak dlouho ještě mohou klást odpor. Po Severodoněcku padl i Lysyčansk, postup ruských vojsk se dokonce zrychluje a Putin dostal zase chuť na Charkov a Kyjev. Běloruský diktátor Lukašenko blábolí pod tlakem Moskvy něco o údajných ukrajinských raketových útocích na Bělorusko, i když si nedokáže přesně vzpomenout, kdy k tomu došlo. Ukrajinské zbraně, které Rusům naháněly strach, jako například turecký dron Bayraktar ztratily na své účinnosti, Rusové už umí jejich smrtícím úderům předcházet.
3. Podstatné je i odhodlání obyvatelstva vést válku a strpět s tím spojené zhoršení životní úrovně. V Rusku to není problém. Životní úroveň byla vždy s výjimkou velkých měst jako Moskva, Petrohrad nebo Kazaň mizerná, v současnosti se tedy ani nijak zvlášť nezhorší. Desítky let jsou Rusům vymývány mozky a vychováván jejich pocit imperiální mocnosti – tedy zrazeného impéria obklopeného ze všech stran nepřáteli. Konspirativní teorie jsou vždycky dobrým prostředkem k odbourání vlastních frustrací – a to kremelská propaganda obratně využívá. Prostý Rus, který sice nemá tekoucí vodu, chodí na suchý záchod za dům a do jeho vesnice nevede asfaltovaná cesta, protože se prostředky na ni rozkradly, má doma televizi, před kterou každý večer sedí a hltá zprávy o tom, že je jeho národ nejúžasnější na světě, protože má nejlepší zbraně a všichni se ho bojí, a proto proti němu všichni intrikují. Což je důvod jeho mizerné životní úrovně. Rus se učí od dětství nenávidět celý svět a ta nenávist ho prosákne natolik, že je ochoten jít bojovat a umírat za jakoukoliv šílenou myšlenku, když se jedná o obnovení velkého Ruského impéria. V Západní Evropě ale ani v Americe takové odhodlání neexistuje, každý tu má možnost konfrontovat zprávy s realitou, čerpat informace z mnoha zdrojů, a navíc nechal dlouholetý blahobyt skoro zcela zmizet vůli svou zemi bránit. A na jakékoliv zhoršení životní úrovně reaguje občan demokratického světa podrážděně a dává to svým představitelům najevo ve volbách. Volby jsou největší slabinou západního světa, pokud se jedná o odhodlání bránit svou vlast. Rusové takový problém nemají, už dávno nevolí a nechybí jim to.
4. Ukrajina je v důsledku svých omezených zdrojů odkázána zcela na podporu demokratického světa. Bez ní by už dávno musela kapitulovat případně přejít na partizánský způsob boje. Otázka je, jak dlouho tato podpora vydrží. Německo a Francie lavírují od samého začátku, Itálie není o nic lepší. Orbánovo Maďarsko stojí v podstatě od začátku na ruské straně, pouze si zpočátku nedovolilo blokovat sankce. Teď už proti nim brojí a tvrdí že neúčinkují. Maďaři ve svých dějinách nikdy neměli problém spolupracovat s nacistickými režimy. Srbsko, které nezapomnělo na bombardování ze strany NATO v roce 1999 (které já ostatně taky považuji za velkou chybu), Rusy otevřeně podporuje a je mu jedno, že tím přichází o šanci stát se členským státem EU. Tady vládnou emoce a ne rozum. Indie, i když demokratická země, je odkázána na dodávky ruských zbraní a ruská ropa se Indům taky hodí, případně ji pak prodávají s přirážkou do EU. Kšeft nade vše. A navíc přichází změna ve vnímání války, jakási únava a touha po jejím konci. Samozřejmě, konec této války může znamenat pouze ukrajinskou kapitulaci. Jsem šokován, když čtu slovenské titulky v novinách Čas a na dalších internetových platformách. Texty raději už ani nečtu. Už i v titulcích je Putin líčen jako superhrdina, který to prohnilému Západu natírá na všech frontách. Zejména těm Američanům. To, co se lidé učili ve škole, že totiž USA jsou zlo a Rusko koncentrované dobro, se znova objevuje jako postulát. A na Slovensku stojí za Putinem nejen poblázněný panslovan Čarnogurský a Kotleba s Harabínem jako klasické fašistické strany, ale už i Fico zavětřil změnu v směrování společnosti a obrací svou agitaci proti Ukrajině a na podporu Ruska.  Dají se tak získat hlasy. A na Slovensku se pomalu ale jistě veřejné mínění obrací. Ne že by Američani tomuto chápání světa svými aktivitami jako v například v Iráku nepomáhali, ale hned je tu spiklenecká teorie, že lodě s kapalným plynem byly už naloženy a pluly do Evropy před začátkem války, proto po penězích lačnící Američané tu válku na Ukrajině vyvolali, aby mohli svůj břidličný plyn prodávat. Že je to nesmysl, je těžké vysvětlovat, některé země skutečně tento kapalný plyn už před začátkem války odebíraly. A hned tedy přichází další bod mých obav.
5. Nakolik si lidé skutečně váží demokracie? V západním světě je považována za něco naprosto samozřejmého, něco, co je neohrozitelné. Nebezpečí, které představují radikální strany zprava i zleva zde nejen politici ale i prostí občané bohorovně přehlížejí jako marginální síly. I když tyto stavějí kandidáty na prezidenty a v Rakousku prohrál kandidát radikální pravice Hofer prezidentskou volbu o pouhých 30 000 hlasů. V postkomunistickém světě si velká část společnosti demokracie příliš neváží. Nepřinesla blahobyt, který lidé očekávali, zejména pak těm, kteří se do práce moc nehrnuli nebo nebyli schopni získat patřičné vzdělání. Tím nebagatelizuji rozkrádání státu v devadesátých letech pod ochranou Václava Klause, tato doba vnímání demokracie hodně ublížila. Ale tak nějak se zahnízdila zejména u starší generace myšlenka, že ta totalita nebyla tak zlá. Přežili jsme ji – včetně ruské okupace – už jednou, přežijeme ji i podruhé. Můj kamarád mi řekl přímo „Tak bychom holt neměli demokracii, ale měli bychom levný plyn.“ Z toho šoku jsem se ještě nevzpamatoval. Jestliže takto uvažují lidé i v mém okolí, jak to vypadá v hospodách čtvrté cenové, které nenavštěvuji? No tak holt volit nebudeme, budeme zase držet hubu jako kdysi, ale budeme mít levný plyn. Je cena demokracie skutečně tak nízká? Pokud tomu tak je, pak už Putin vyhrál!
6. Podpora USA, Polska, Česka a pobaltských států je zatím pevná. Teď se k nim přidalo i Švédsko a Finsko. Země, které mají s Ruskem historicky velmi špatné zkušenosti, a přitom pevnou demokratickou tradici. Ale to je zoufale málo. Představme si jen tu apokalypsu, že by volby v USA vyhrál zase Trump! A vyhlásil by svůj program „America first!“ V toleranci při vraždění na Ukrajině jsme se cvičili od samého začátku. Napřed to byli umělci jako Anna Netrebko, kteří se přece nemohli vyjádřit proti válečným zločinům svých krajanů, protože by se už pak nikdy nemohli vrátit domů! Pak to byli sportovci jako Ovečkin, který přece nemůže smazat svou profilovou fotku s Putinem, protože bůh ví, co by se pak stalo jeho rodině v Rusku! Teď přijdou na řadě podnikatelé, přece nemůžeme zmrazovat akcie Vítkovických železáren jen proto, že je vlastní – přes nastrčené off shore firmy – ruské banky financující přímo či nepřímo válku. Vždyť přece zaměstnávají lidi! A tak se odhodlání bránit se a postavit se orientálnímu divošství pomalu ředí a rozplývá. Navíc má Putin ve všech zemích demokratického světa svou pátou kolonu. Většinou už roky z Ruska placenou. Kreml se na konflikt s naivním Západem už po celá desetiletí připravoval. V Bulharsku berou politici za podporu Ruska 2000 euro měsíčně. Ve Francii bere peníze k Moskvy Le Penová, v Česku Okamura, v Maďarsku Orbán, na Slovensku Kotleba, v Rakousku Kickl a v Německu AfD. Kreml nepodcenil ani lobyismus u sportovních organizací, sport hrál v ruské propagandě vždycky důležitou úlohu ať už s dopingem nebo bez něho. Že politika do sportu nepatří? Kdeže, jděte se s tím vycpat! Najednou vystrkují z Ruska placení funkcionáři hlavy. Předseda tenisové federace Simon žádá od Angličanů za vyřazení ruských a běloruských tenistek milion dolarů. Předseda FIFA Infantino jen velmi nerad přijal sankce proti ruským fotbalovým klubům a bude se je snažit do nejdříve zrušit. A teď se slabina demokratického systému, který ztratil vůli se bránit, zviditelňuje. Volič je znechucen vysokou cenou plynu a ropy. Obviňuje z toho vládu. Vláda má možnost buď přinutit Ukrajince se vzdát, aby cena ropy a plynu zase klesla – to je jednoduché, stačí přestat dodávat zbraně a peníze – a tím si udržet hlasy voličů, nebo pokračovat v kurzu a riskovat, že v příštích volbách vyhrají skutečně proruské nedemokratické síly. Kurz mezi Scyllou a Charybdou, daný tím, že prostý volič nechápe, co mu v případě ruské okupace hrozí. Což je dáno naprostou absencí politologického vzdělání, které se v demokratických zemích po celá desetiletí nepěstovalo. Z jednoduchého důvodu. Nevzdělaný volič byl snadněji manipulovatelný. Celá desetiletí jsme se snažili držet voliče v blahé nevědomosti a vsadili na růst životní úrovně, teď padá tato taktika demokratickým zemím na hlavu.
7. Na rozdíl od Ruska žijeme v právním státě. To je v době války nevýhoda, něco, co oslabuje akčnost a schopnost konat. Ruští oligarchové žalují Evropskou Unii za proti nim uvržené sankce a mají dobrou šanci soud vyhrát. Dostanou nakonec ještě odškodnění a proruští švábové budou triumfovat – my jsme to vždycky říkali, že ty sankce nemají žádný význam. Jenže soudy v právním státě nemají za úkol sjednávat spravedlnost ale vykládat zákon. A pánové Abramovič a spol to dobře vědí a budou se snažit tuto slabost západní společnosti využít. Veřejné mínění se nakonec překlopí na jejich stranu. Když je evropský soud osvobodil a přiznal jim dokonce odškodné, pak přece určitě nic zlého neudělali! A když ne oni, tak zřejmě ani Putin, to dá rozum!

Je mnoho možností, jak vyhrát válku. Rozhodující jsou zdroje a odhodlání obyvatelstva. V obou těchto bodech má Rusko nad Západem velkou převahu. Mám strach, že ji i uplatní a dovede k vítězství.

Pindání bezmála stoletého důchodce Henryho Kissingera, že by se Ukrajina měla vzdát území, na které si dělá Rusko nároky, je svůdné – musel jsem vést vášnivou diskusi i s mým bývalým rakouským šéfem, který si myslí, že by to bylo taky rozumné řešení. Ale zastavil se Hitler po získání Sudet? Kdo si myslí, že se Putin po obsazení Donbasu zastaví a nebude mít další územní nároky, je stejně naivní jako byli Chamberlain a Daladier v Mnichově v roce 1938.  Pamatuje si ještě někdo, co řekl po uzavření mnichovské dohody Winston Churchill?

Řekl: „Měli jsme volbu mezi hanbou a válkou. Zvolili jsme hanbu a budeme mít válku.“¨

Jeho slova se naplnila. Osobnosti typu Winstona Churchilla dnes na Západě zoufale chybí.

Určité chyby by se prostě opakovat neměly.