Mauricius
Ostrov je pro zimní dovolenku jako stvořený – na Mauriciu je totiž v době naší zimy léto. Nesnažte se, prosím, jako moje žena, kupovat pro vnučky v listopadu na Mauriciu teplé věci na zimu. Její snaha byla odměněna jen nevěřícným kroucením hlavy, a to i když jsme v Port Louis viděli dítě asi dvouleté s teplou čepicí na hlavě. Ideální je začátek léta tedy listopad (tamější květen), protože k možným cyklónům dochází až když se Indický oceán nahřeje na teploty nad 26 stupňů, a to bývá až někdy koncem prosince. Ale ani cyklón vás na pláži nepřekvapí, na Mauriciu je vybudovaný velmi dobrý systém včasného varování. Ovšem strávit několik dní v hotelu, když venku řádí vichřice taky není dovolená podle běžných představ. Čili nejlépe v listopadu nebo začátkem prosince.
Mauricius je obehnán dokola korálovým útesem, což má hned několik výhod. Jednak se přes útes nedostanou žraloci, což koupajícím dodává pocit jistoty. Ke břehu ovšem nedorazí ani žádné vlny, protože útes působí jako spolehlivý vlnolam. To je zase ideální pro moji manželku, která se ráda „člupká“. A konečně ideální pro turisty, kteří se rádi potápějí. V každém hotelu je „diving school“ a čluny rozvážejí nadšené potápěče k onomu korálovému útesu, aby se nabažili. Ostatně voda mezi břehem a útesem je zejména odpoledne při odlivu tak plytká, že se dá k tomu útesu skoro dojít po dně. Jen se doporučují boty na koupání, protože na dně jsou mořští ježci a ani korály nejsou na došlap zrovna příjemné. Je taky dost zbytečné hledat na pláži mušle, protože tam žádné nejsou, maximálně tak úlomky korálů. Ovšem ani mušle ani korály se z Mauricia vyvážet nesmí a to ani, když jste je koupili v obchodě a můžete to při celní prohlídce potvrdit účtem. I tak vám mušli či korál zabaví, a ještě dostanete mastnou pokutu.
Trošku hůř než plavci jsou na tom surfaři, ale i ti najdou destinace, kde se vln dočkají. Je to u městečka Tomatin na západním pobřeží, Ústí zde do moře Black River, což má zřejmě za následek, že je zde útes přerušen a tím se zde vytvářejí vlny, které surfařům údajně stačí. Je zde i camping, samotná pláž ovšem ke koupání moc neláká. Tedy aspoň mne nelákala.
Co mají ale na Mauriciu dělat návštěvníci, kteří mají i jiné zájmy než se koupat v teplé vodě Indického oceánu? Čili lidé jako já! Kupodivu i oni najdou dostatek aktivit, ani nemusí hrát golf na jednom ze sedmi golfových hřišť, které se na ostrově nacházejí. Golfistů jsem nicméně viděl dostatek, problémových, kteří si přivezli všechny hole s sebou a pak se dožadovali zvláštního zacházení, i bezproblémových, kteří si to vybavení prostě pronajmou na místě. Myslím, že druhá varianta je jednodušší, aspoň mi to tvrdila kolegyně z Korutan, která v letadle seděla vedle mne.
Ostrov má v podstatě dvě hlavní města. To oficiální je Port Louis, ovšem je to hlavní město jen pro pracující lid. Samotný přístav má 150 000 obyvatel, dalších 200 000 sem dojíždí za prací. Což má za následek každé dopoledne neskutečné zácpy na příjezdových cestách, (a odpoledne na výjezdových). Mauricijci sice zacházejí s časem v podstatě velmi benevolentně, ale to je často moc i na jejich odolné nervy. Bohatí lidé tedy bydlí raději v Curepipe. Město je od pobřeží vzdáleno, nachází se na kopci okolo vyhaslého sopečného kráteru. Tam jsou luxusní vily, rezidence i většina velvyslanectví, samozřejmě především francouzské a britské, abychom vyjmenovali ty dvě nejvýznamnější. Aby nemuseli tito privilegovaní jezdit do Port Louis autem, bylo mezi těmito městy v posledních třech letech vybudováno spojení rychlovlakem. Místní mu říkají hrdě „Metro“ ovšem nikde pod zemí nejezdí. V Port Louis má zastávky u přístavu na takzvané „Watterfront“, což je nejmodernější část města spojená dvěma podchody s „Harbourfront“, kde se ve výškových budovách nacházejí banky a nejdůležitější firmy a úřady.
Čili o pohodlí pro majetné je postaráno, prostý lid bojuje na přecpaných dálnicích u vjezdu do města.
Místní tvrdí, že tento rychlovlak by měl v budoucnosti propojit celý ostrov, ale v Curpipe se to budování nějak zaseklo. Možná chybí peníze nebo motivace. Nebo obojí. I když ostrov není velký, transporty vyžadují určitý čas a s ním spojenou trpělivost. Průměrná rychlost přesunu se pohybuje okolo 30 kilometrů za hodinu, takže při jízdě z letiště do Port Luis, což je asi 45 kilometrů musíte počítat s hodinou a půl. I taxikáři dodržují předepsanou rychlost, protože pokuty za její překročení jsou na místní poměry dost drakonické, Začínají na 2000 rupiích tedy na tisíci korunách, což je při průměrném platu 18 000 rupií dost. A neexistuje žádná tolerance čili platí se i při překročení rychlosti o jeden jediný kilometr.
V Curepipe se turistům ukazuje onen kráter vyhaslého vulkánu.
Ten je na kopci pod meteorologickou stanicí, k povinnému programu patří i návštěva výrobny lodních modelů. Modely tu vyrábějí ručně a zavedou vás i do výrobny, aby vás navnadili některý z modelů si koupit. Vedle Titaniku či Victory je zde i Black Bird z Pirátů z Karibiku. Kromě toho se zřejmě nevyhnete ani návštěvě výrobny vína z liči Takamaka. Na Mauriciu se totiž nedá pěstovat vinná réva, víno se zde vyrábí z hroznů dovezených z Jižní Afriky – a je přiměřeně této skutečnosti i drahé. Proto hledal podnikatel Alexander ovoce, ze kterého by víno mohl vyrábět a padl na liči. Vína tu zrají tři až šest měsíců, pro zmlsaného Rakušáka, tedy mně, milujícího vína suchá, to ovšem nebylo nic, co bych si byl ochoten koupit, na to mě příliš pálí žáha. Němci, kteří nasládlá vína milují, nakupovali ve velkém.
Do Port Louis se můžete dostat i autobusem. Autobusové spojení je dobré a levné. Za dvě osoby z Flick en Flack do Port Louis jsme zaplatili 88 rupií čili 44 korun. I v tom autobuse vidíte to, co je pro Mauricius typické – přezaměstnanost. Vedle řidiče je zde i průvodčí, který vám prodá lístky,), ale poté přistoupí i kontrolorka, která vám ty lístky procvikne. Co jsem ovšem bohužel nepochopil, byl systém autobusových nádraží v Port Louis. Jsou dvě, severní a jižní. Protože jsme přijížděli z jihu, předpokládal jsem logicky, že nás autobus vyloží na jižním nádraží. Ale chyba lávky, dovezl nás na severní. Najít pak spojení zpět do místa bydliště není pro cizince právě snadné. Radši jsem to vzdal a odjel zpět taxíkem.
Nicméně nedaleko severního autobusového nádraží je centrální tržiště, které rozhodně stojí za návštěvu. Ovoce a zelenina nejrůznějších druhů, ryby a v jiné části pak ošacení a všechno, po čem vás ani nenapadne zatoužit. Zjistil jsem, že určitou kultovní hodnotu mezi plody ostrova má liči.
Samozřejmě, je dobré a sladké, jakož i marmeláda, kterou tu z něho dělají, Prodává se v celých trsech, ale pro domorodce je dost drahé. Stromy liči jsou snadno poznatelné, jsou totiž pokryty sítěmi proti hmyzu a ptactvu. Sladké ovoce je totiž láká a rozklovali by ho. Tak se k němu nedostanou. Protože mauricijský taxikář vyslovoval „Bird“ jako „Bat“ měl jsem trošku problém pochopit, proti komu lidé ty plody chrání. V normální angličtině se tak přece nazývá netopýr.
Nedaleko tržiště je i čínská čtvrť, Čínané tvoří asi 3 procenta obyvatelstva. Kupodivu právě v čínské čtvrti se nachází největší mešita ve městě Jummah. Proč právě tam, nevím. Ve městě je ještě k vidění přírodovědecké muzeum, kde je kostra legendárního Doda, kostel svatého Ludvíka se sochou tohoto vášnivého sběratele relikvií v parku před kostelem a Fort Adelaide.
Tuto pevnost postavili Angličané poté, co Mauritius dobyli a chtěli ho zabezpečit pro případ, kdyby jim Francouzi nebo někdo jiný, chtěli ten ostrov zase vzít. Pevnost se dostala jméno po manželce krále Viliama IV. 8to byl ten panovník, který v roce 1834 zrušil ve svých koloniích otroctví a způsobil tak místním francouzským farmářům těžkou depresi), všeobecně je ale nazývána „Citadela“. Protože už později nikdy nikoho nenapadlo, aby Mauritius dobýval, nebyla ta pevnost k ničemu. Je odtud ale krásný výhled na město, takže se výstup k ní vyplatí. Odtud je vidět i obrovská dostihová dráha „Martovo pole:, kde se od března do listopadu pořádají dostihy.
Hlavní atrakce jsou ale ve Waterfront. Jednak je zde od roku 2021 akvárium Odysseo, Mauritius drží krok s vývojem. Ve dvou milionech litrů vody v 45 akváriích na ploše 5500 m2 může návštěvník vidět 200 druhů obyvatel Indického oceánu. Jsou v něm i oni žraloci, kteří se jinak k Mauritiu díky korálovému útesu nedokážou přiblížit.
Jako vzpomínka na problematická období ostrovních dějin jsou zde jak Muzeum otroctví ve starém vojenském špitále a hned vedle Aapravasi Ghat, což bylo přijímací středisko pro dělníky z Indie. Tady se museli registrovat a zde jim byly vystaveny příslušné doklady. Budova sloužila i jako místo karantény, které se museli na 48 hodin podrobit, než je rozvezli na jejich pracovní místa k plantážníkům. Kapacita zařízení byla 600 osob, ale často se jich zde nacházelo i přes tisíc. Britové přivezli na ostrov z Indie celkem 420 000 lidí. Mezi moderními budovami Waterfront se nachází jak poštovní muzeum v budově hlavní pošty z roku 1868, ale i muzeum Modrého Mauritia. Ten dostal privilegium, že mu bylo věnováno vlastní muzeum. Ostatně díky této poštovní známce vstoupil Mauricius do vědomí obyvatel planety. V tom muzeu ale milovník historie vedle historie poštovního styku odlehlého ostrova s okolním světem a historie vzniku oné slavné známky najde i velmi zajímavý popis dějin ostrova i se jmény nejvýznamnějších činitelů. Samotný Mauritius, modrý i červený, jsou zde samozřejmě taky, osvětleny jsou ale jen deset minut každou hodinu – prý aby působením světla nevybledly.
V budově Muzea se nachází i stálá výstava, věnovaná nejromantičtějšímu ostrovnímu příběhu o Paulovi a Virginii. Tímto příběhem bych ale návštěvu ostrova rád ukončil, a tak prosím čtenáře o trochu trpělivosti.
Středem města vede ulice Quen Elisabeth na jedné a Bisoondyalova ulice na druhé straně malého parku, kde jsou sochy významných osobností Mauritia. Hned u přístavu je socha onoho nejdůležitějšího guvernéra Mahé de Labourbonais, ulice je ukončena někdejším sídlem britského guvernéra, kde dnes sídlí ostrovní vláda.
Před budovou je ale stále socha královny Viktorie a přímo proti ní socha Williama Newtona, významného místního politika z britských koloniálních dob. Kromě nich jsou od přístavu až k oné vládní budově roztroušeny sochy významných mauricijských politiků. Všichni vypadají ve svých oblecích tak nějak stejně, většinou drží před sebou ruce vstřícně ke svému lidu, pokud nemají nad hlavou knihu ústavy.
Myslím, že pro dnešek stačilo, ten zbytek naší návštěvy ostrova včetně onoho romantického příběhu si nechám na poslední čtvrtek před vánoci – Paul a Virginie letos nahradí obvyklý vánoční příběh.