Jednou to prostě muselo přijít. Vlastně nemuselo. Kdybych zůstal ve svém doupěti na Stolzalpe a nevystrkoval z něj nos, tak by se to určitě nestalo. Jenže člověk je zvědavý, samozřejmě i ctižádostivý a tak jsem byl najednou na gymnáziu, kde jsem kdysi dávno strávil krásné čtyři roky svého tehdy ještě mladého života a proti mně u stolu seděla moje někdejší učitelka češtiny.
Vlastně jsme se od doby, kdy jsem začal fušovat do literatury, nikdy nesetkali a mne ani nenapadlo hledat ji a ptát se na její názor. Přece jen se jednalo o doby dávno minulé a vzdálenost mezi námi (myslím tu fyzickou) byla taky nezanedbatelná. A ani náhoda našemu setkání až do tohoto dne nepomohla. Ale najednou byla tady a její názor mohl každou chvíli zaznít a já dostal strach a přál jsem si, aby raději nezazněl.
Ona paní profesorka Petrželová si na čistotu a krásu českého jazyka potrpěla. A mnohé si kvůli tomu i vytrpěla. Jako když jsem jí například dal k posouzení své první básně, bylo to někdy ve čtvrtém nebo možná i ve třetím ročníku. Předpokládáte správně, byl jsem akutně zamilovaný a jak to má dát člověk v kritickém věku 18 let najevo, když ne tvořením poezie. Objekt mé zamilovanosti mé básně neoslovily a ani paní profesorku. Přečetla si je a posoudila správně, že za moc nestojí. Nevěřil jsem a poslal jsem je do Mladé fronty, kde právě hledali nadějné mladé poety. Odpověděli, že moji snahu sice ctí, že mé verše ale příliš „šustí papírem“, než aby byly hodny zveřejnění. Napsal jsem později básní už jen velmi málo, ani jednu si nepamatuji a texty jsem ztratil. Úplně ztracené ale nejsou. Když jsem se po letech setkal s jednou mladou dámou, pro niž jsem jednu ze svých básniček psal, znala ji k mému úžasu nazpaměť. Mimochodem, kolega Machů veršoval ve třídě mnohem lépe než já a jednu jeho básničku mám dodnes schovanou na jeho maturitní fotce.
Já se ovšem rozhodl stát se prozaikem. Předpokládal jsem, že psaní prózy bude méně náročné, což byla v podstatě pravda. Člověk má k vyjádření mnohem víc místa, nemusí se spoléhat na pointu jednoho slova či věty, což bylo nad mé síly. Na třech- či čtyřstech stránkách se člověk vyřádí stejně. Ovšem ctil jsem přitom dostatetečně krásu českého jazyka? A že je krásný, o tom není třeba pochybovat. Dokážu jeho krásu a rozmanitost ocenit mmožná právě proto, že jej slyším tak zřídka. Určitě jsem seo to ve svých textech snažil, to je pravda, ale obstojím před soudem mého arbitra mladých let? Pamatuji si, že jsem míval z písených kompozic jedničky, kdy poselství textu těsně poráželo nedostatky v gramatice a syntaxi. Vždy jsem tu jedničku dostával podmíněně, ale tehdy jsem s tím byl spokojen. I podmíněná jednička je pořád jednička. V literatuře by ovšem člověk na podmínku psát neměl. Samozřejmě, pokud se v mé knize najde pravopisná chyba, není to moje vina, ale vina lektora. Ten má všechny podobné do očí bijící nešvary vymýtit a tuto výmluvu jsem měl připravenu. Ovšem vzpomněl jsem si, jak v první kritice na mou první knihu „Stín Persepole“ kritik napsal, že můj jazyk je – pokud si dobře pamatuji – vydestilovaný, téměř úřednický. Pobyt v cizině (vlastně od mých dvaceti pěti let, pokud můžeme Slovensko považovat za cizinu) mi slovní zásobu rozhodně nerozšířil. Ostatně i Kundera své psaní v češtině po letech života ve Francii vzdal a začal psát ve francouzštině, protože jeho čeština začala být příliš plochá a bez výrazu. Je můj jazyk bez výrazu nebo se v něm ještě nějaká ta poezie češtiny dá najít? Nemám samozřejmě ambice být Otou Pavlem, ten byl jen jeden, ale jen sdělovat bych nechtěl.
Konverzovali jsme o našich společných známých, vzpomínali jsme na minulost. O mých knihách nepadlo ani slovo a pomalu jsem začal doufat, že ani nepadne. A pak se nadechla a řekla. „Víte, on je to pěkný pocit…“ Zadoufal jsem. Když pěkný pocit, pak to nemůže být tak špatné. Pokračovala. „…pěkný pocit vidět, jak se z někdejšího puberťáka stal takový šarmantní muž.“ Takže vlastně pochvala. No řekněte, mohl jsem dopadnout líp? Nechtěl jsem kazit dojem a tak jsem se ji na to, zda četla mé knihy, raději nezeptal.