Někdy je člověku jen prostě dobře. Je to proto, že se nachází mezi lidmi, k nimž má důvěru, má pocit, že si s nimi rozumí, že jsou prostě na stejné vlně jako on. Takové chvíle nejsou časté a člověk by si měl každou z nich užít, protože se nemusí opakovat.
Něco takového jsem zažil devátého dubna tohoto roku v Březnici. Jsem ještě stále pod vlivem dojmu z onoho večera a proto se mi píše dost těžko. Jestliže se snažíte pocity uchopit slovy, ztrácejí svou magickou sílu. Jako by se do sudu, plného dobrého vína, navrtala dírka. Jak se snažíte své pocity popsat a pojmenovat, jako byste z toho vína upíjeli a je tu nebezpečí, že sud bude jednou prázdný. Kdysi minulého roku jsem se na své webové stránce zabýval otázkou, kde jsem vlastně doma. Mezitím jsem objevil krásnou větu člověka, který prožil většinu svého života v emigraci, tedy mimo Českou republiku a přece zůstal Čechem – už proto že byl jedním z pilířů české kultury – Jiřího Voskovce:
„Domov není nutně místo. Domov je taky myšlení. A cit. A paměť… Vůbec všechno, co v nás je. Domov je spíš, co je v nás, než v čem my jsme. To se dá nosit s sebou a nikdo vám to nemůže vzít.“
Je-li pravda, co řekl, pak jsem byl v sobotu doma na Březnici. Jen nevím jestli jsem si ten svůj domov přivezl s sebou, nebo jsem jej tam potkal. Ale to je už jen akademická polemika, jež nemá nic společného s tím, že jsem se tam cítil tak dobře jak už dávno ne.
Jestliže jsem se bál, že bude sál zívat prázdnotou, naopak byl přeplněný a musely se přinášet stále nové židle. Díky všem, kdo přišli, byli mezi nimi i přátelé, na něž jsem pak měl bohužel příliš málo času, ale snad mi to mohou odpustit. Rád bych si s nimi popovídal mnohem déle a osobně, ale právě to je strašné na čase. Nedá se zastavit, ba ani zpomalit, prožene vás svou uličkou a na konci pak stojíte a říkáte si, co všechno jste chtěli ještě udělat, ale jste to nestihli. Snad to budu moci někdy napravit a tento deficit odstranit.
Kastelán březnického zámku pan Barták se postaral o skvělou atmosféru. Hudebníci souboru Chairé z Příbrami, hrající dobovou hudbu, jež skvěle zapadla do tématu šestnáctého století, navodili neopakovatelnou atmosféru. Děj se totiž točil okolo mileneckého páru Filipíny Welserové a Ferdinanda Tyrolského. Ty stvárnili herci divadla Kapsa Alžběta Gilíková a Vlasta Fischer, zatímco paní Šárka Klečková dala podobu tetě Kateřině z Lokšan. Byl to zvláštní pocit, když jsem slyšel slova, jež jsem já sám v knize přisoudil historické Filipíně, vyslovovaná ústy krásné mladé ženy. Všechno se přeneslo opět do oné polohy, kdy se ze slov stávají pocity, jež člověk dokáží unášet. A unesly. Ani v nejmenším nevadilo, že slečna Gilíková na rozdíl od Filipíny není blondýna. Ztvárnila ji přesto tak věrohodně, až mi běhal mráz po zádech. Byl to ale příjemný až opojný chlad. Pan Fischer a paní Klečková ovšem nezůstali pozadu. Takže dojem – ne raději už nebudu používat slova, aby se dojmy, jimiž jsem naplněn, neztrácely v řádcích textu.
Ještě jednou tedy – i když se opakuji a to se dělat nemá. Díky všem, kdo přišli, díky těm, kteří mají rádi mé knihy, díky kastelánovi pan Bartákovi a jeho spolupracovníkům a samozřejmě i souboru Chairé a hercům divadla Kapsa za předvedené výkony, jež mi daly na jeden večer pocit domova. Protože domov, je podle Jiřího Voskovce to, co vozíme s sebou. Na Březnici měl krásnou zastávku.