Zahrádka a jaro

Nevím, jak Číňané na své přísloví přišli. Prý, chceš-li být šťastný celý život, staň se zahradníkem.

Dobrá, nepopírám, že zahrádka dokáže člověku přivodit šťastné okamžiky, ale jsou to chvíle draze vykoupené. Je to trochu jako v manželství. Ovšem zahrádka je manželka náročná, finančně i časově. Chce být obletována, uctívána, ošetřována a krášlena. Na náklady člověk nesmí koukat, pokud chce, aby byla skutečně krásná. A kytičky a stromky jsou jako děti, stále se člověk musí bát, že se jim něco stane, že onemocní nebo dokonce umřou. Kromě toho se odmítají chovat podle mých pokynů. Čili, ať se na to dívám z jakékoliv perspektivy, zahrádka je něco, co člověk miluje a co ho přivádí k šílenství. Protože, stejně jako jeho nejbližší ví, že si to může dovolit.

Přišlo totiž jaro. A jaro je obdobím, kdy člověk zjišťuje škody, které napáchala zima. Nutno říct, že velké. Letošní zima byla podivná. Celý leden visela nad jižním Štýrskem hustá vrstva mraků, sluníčko jsme celý měsíc neviděli a teploty byly permanentně hluboko pod bodem mrazu. Naopak v únoru a březnu se tak oteplilo, že jsme přes rekordně studený leden měli přece jen o půl stupně teplejší zimu než vloni a březen byl nejteplejší v historii. Prý za to může globální oteplení, ale kdo ctí a miluje Donalda Trumpa neboli Doníka (jak mu láskyplně říká jeho bývalá tchýně Zelníčková) nebo Václava Klause ví, že to je všechno výmysl, nesmysl a útok zelených fanatiků na podstatu fungování tržní společnosti.

Pro mě znamenalo toto neexistující globální oteplení hluboký zásah do peněženky a nejednu slzu. Tahle proklatá zima zanechala v mé zahrádce zničující stopy.

Nejvíc to odnesla bobkovišně. Protože jsem ji bohužel zasadil na nesprávném místě (o důvodech jsem už psal) je ohrožena v zimě ranním sluncem – po mrazivé noci dokáže přímé ranní slunce bobkovišni spálit – to se mi stalo první zimu po jejím zasazení. Od té doby ji na zimu zahaluji, aby se na ni sluníčko nedostalo. V únoru mi začalo být nápadné, že pod svým obalem hnědne – myslel jsem si, že potvora slunce se přece jen přes tenkou látku dostalo a lístky spálilo – bylo ostatně hodně intenzivní. Když jsem ochrany sejmul, skoro jsem omdlel. Nebylo to slunce, byla to plíseň. Bojoval jsem s ní celý minulý rok a po nespočetných postřicích jsem se naivně domníval, že jsem zvítězil a že v zimě mráz plíseň zničí – zejména, když trvá nepřerušeně celý měsíc. Opak byl pravdou. Plísni zima nesmírně vyhovovala. Zřejmě jako i ona látková ochrana. Rozrostla se a napadla prakticky všechny listy. Mně zůstaly oči pro pláč. Když jsem hnědé listí odstranil, nezůstalo skoro nic. Teď trčí k nebi vyčítavě holé větvičky a já jen můžu doufat, že se moje milovaná bobkovitě, která tvoří v zahrádce rozhodující faktor krásy, ještě olistí.

Jahody to vzdaly taky. Možná proto, že už jsem je měl několik let. Na jaře z nich zůstalo jen suché listí bez známek života. Musel jsem je vyměnit, což ovšem nezpůsobuje žádný velký stress – jahody nejsou pro okrasu ale nato, aby produkovaly ovoce – tedy pryč s nimi, když nerodí.

Co ovšem s mou růží za domem? Je to nezmar, kterého jsem zasadil na stinnou stranu domu hned, když jsme se do nového domu nastěhovali, tedy před dvanácti lety. Už byla jednou odepsána. Před několika lety jsem se ji chystal vykopat, jenže když jsem k ní přišel s motykou a lopatkou, našel jsem úplně u země několik malinkých lístků – z nich pak růže vyrostla znovu a opět několik let kvetla. Letos vypadá stejně bezútěšně jako tehdy, když jsem ji už prohlásil za mrtvou – snažím se vydržet s nervy, ostatně tehdy taky začala vypouštět lístky až v květnu.

Pichlavé stromky před vchodem najednou v rámci přivítání jara zhnědly. Celou zimu se tvářily radostně a zeleně, když přišla první tepla, ukázaly pravou barvu. Už jsou na smetišti, jejich zradu jim tak hned neodpustím. Nač jsem je celou zimu zaléval?

A samozřejmě přichází invaze mravenců. V mé kořenové zahrádce jsem objevil celé velké mraveniště plné červených mravenců – znáte je, to jsou ti, co trápili Ferdu Mravence a prodali ho do otroctví. Proto s nimi nemám slitování, zejména, když jsou jich tisíce (zatím, v létě přijdou miliony) Nasypal jsem na ně návnadu, urazili se a odešli. Doufám, že ne pro posily.

Je třeba se připravit na nové provokace sousedova kocoura, který nejen kálí a močí na mém trávníku, ale slaví i divoké párty každou noc na střeše mého auta. Baldrián zimu přežil, ovšem jak už jsem psal, ta potvora na baldrián prostě kašle. Kopřivěnka psí zimu nepřežila – jedná se o jednoroční rostlinu a starší rostliny jsou prý stejně nevzhledné. Asi koupím novou. Nicméně vloni moc nepomohla ani ona, té bestii kocouří se prostě u nás líbí a nechce si nechat vymluvit, že to není jeho rajón. Když k nám posledně  přijela návštěva, vyprávěl mi kamarád Ali (Alois), že na cestě k nám jen tak tak stačil zabrzdit, protože mu před auto vběhla velká kočka. Popis souhlasil. Vyrazily mi slzy. Proč má Ali tak dobré brzdy?

Už se byl představit i náš kos domácí. Zatím bez partnerky. Přistihl jsem ho, když vyzobával z trávníku nějaké broučky a očividně mu moc chutnali. Choval se trochu nesměle, zřejmě v důsledku našich kontroverzí ohledně jeho loňského bydlení. Znovu jsem ho upozornil, že ho vidím rád, že se může ubytovat na střeše domu na garáži nebo v kterémkoliv stromě, ale V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ ne nad vchodem do domu. Nesměle přikývl a řekl, že to vyřídí paní kosové. Doufám, že má v tom vztahu aspoň poradní hlas.

Zato mým tujím se dařilo až příliš dobře. Zvětšily se a rozšířily, i když to mají přísně zakázáno. Prostě každý si dělá, co chce, ty kytky jsou skoro jako lidi. Ostříhat je, to byla fuška, kterou jsem si odnesl bolestmi svalů na celý týden. Prostě nesčetněkrát po žebříku nahoru a po žebříku dolů – nic pro starého pána. Nicméně se podařilo dát jim přijatelnou frizúru a poté odvézt 150 kilogramů odřezků. Chovají se jako muslimové ve Francii – je jich hodně a jsou velké, nebojí se tedy, že bych je mohl dát vytrhat a odvést. V čemž mají pravdu, takové opatření si nedokážu ani představit.

Krásně rozkvetla sakura, ta mě potěší každý rok, asi je jí mně líto. I magnolie za domem se snažila, aby mě udělala šťastným. I levandule přečkaly zimu v dobrém stavu, na rozdíl od mého zetě, kterému všechny chcíply. Nevím proč, stará se o svoji zahrádku stejně láskyplně jako já. Moje levandule se už rozrůstá novými větvičkami. Ona  – věřte či nevěřte – existují i hodná dítka. Nevím, co si mám myslet o libečku. Během několika dní vyrostl v obra a ohrožuje všechny ostatní rostliny v jeho okolí. Problém je, že se u nás vývary, zejména hovězí, do nichž by se hodil, nevaří – můj internista mi je přísně zakázal. Žaludek, dna atd. znáte to. Takže co s ním, potvorou přerostlou? Sousedka poradila, že se hodí i do salátů. Takže budeme jíst holt saláty.

Trávník přečkal zimu překvapivě dobře, podstatně lépe než v minulých letech, zřejmě mu tedy studená a vlhká zima bez slunce prospívá. Několik posledních drzých pampelišek jsem hravě odstranil, samozřejmě začal řádit popenec, jeho krásné kvítky jsou ovšem léčivé a tak se už suší. Ještě netuší, že mu přitne. Trávník bude totiž třeba vertikutovat. Jak už jsem psal, když padne slovo vertikutace, zapomene můj syn, kde bydlíme. Nedivím se mu. Vertikutátor nevlastním, kupovat mašinu, kterou potřebujete jednou do roka a která se permanentně kazí, považuji za neefektivní. Bohužel se mi vypůjčený stroj nevejde do kufru auta, pročež jsem se poslední roky snažil vertikutovat ručně. Poté, co mě to stálo minulý rok problémy s ramenními klouby a naprosté vyčerpání, objednal jsem na tento rok zahradníka. Měl by přijít. Ovšem jak mu řekl v telefonu – jeho vertikutátor se pokazil (jaké překvapení!) a je v opravě. Zda se opravit podaří je zatím nejasné. Jako celá budoucnost.

Poslední zpráva – vertikutovat se nebude, prý je vlhko a větrno. Náhradní termín zatím nejasný. Nevím, zda má popenec nějaké kontakty nahoru ke svatému Petrovi, jeho likvidace se zatím odkládá. Jak víme, zahradníci jsou stejně nespolehliví jako počasí. Prostě se mu dokázali přizpůsobit.

Aby bylo jasné, Eszter, samozřejmě že mou zahrádku stále miluji. Miluji ostatně i mou manželku. Ale někdy je to pořádná fuška.