Koronavirus – tentokrát naposledy

Tak mě ten syčák naštval. Moc. Nerozumí legraci, chová se agresivně a zabíjí. Možná jsem ho zpočátku podcenil.  Každopádně bych ho nejraději zabil, ale takových je nás moc a on je připraven. Zatraceně rychle se množí. Mýdlo i alkohol mu škodí, ale ne dost. Italské údaje o úmrtnosti jsou děsivé, ty jihokorejské zase povzbudivé. Kde je rozdíl nevím, a to je zneklidňující. Podobá se náš zdravotní systém a životní styl spíš tomu italskému nebo tomu korejskému? Obávám se, že je nám ten italský mnohem blíž. Dnes zaznamenalo Rakousko první úmrtí na koronavirus – zatím tedy klasická riziková skupina – diabetes, Crohnova choroba s imunologickou léčbou a dovolená v Itálii, odkud se onen pacient (69 let) v únoru vrátil. Určitě nezůstane u jednoho případu.

Samozřejmě s ním – tedy s virem, ne s oním pacientem, toho jsem neznal – mám nevyrovnané účty, obávám se ale, že při případné konfrontaci budu tahat za kratší konec a tak se mu raději budu vyhýbat.

Ale jen namátkou – co mu vytýkám (pokud vás těmito lapáliemi nudím, tak se omlouvám, přeskočte body 1 a 5 a čtěte dál:

1. Plánovači našich služeb přišli na to, že jsem v minulých letech konzumoval málo dovolené. Žádný div, při stálém nedostatku personálu nebylo kdy. Protože ale plánování dovolených převzala mladá dynamická kolegyně, sedli jsme si spolu, dali hlavy dohromady a ona mi napráskala dovolenou všude, kde se jen dalo. Kde bylo kolegů jakž takž dost, abych se konečně svých přebytků zbavil. Na konci roku 2019 totiž přišli plánovači na to, že mám ještě dva dny z roku 2018. Potěšil jsem se, že si konečně letos užiju dovolenky a začal plánovat a těšit se. Dělal jsem ovšem účet bez hostinského. Ten hostinský se objevil až v lednu a jmenuje se Covid-19.
2. Poprvé v životě jsem si řekl, že bych si aspoň jednou, než mi mé levé koleno definitivně vypoví službu, chtěl zalyžovat někde jinde než v Rakousku. A protože jsem byl na podzim v Dolomitech a viděl jsem tamější svahy a lanovky (tehdy bez sněhu), zasnil jsem se a domluvili jsme se se synem a snachou, že si letos zajedeme do Jižního Tyrolska – Alta Badia. Plán byl na polovinu března. Když jsem začátkem března odcházel na dovolenou, uvědomil jsem si, že pokud pojedu do Itálie, čeká mě karanténa a oddělení zůstane bez doktora, tedy beze mě. V té době nebylo ještě Jižní Tyrolsko mezi rizikovými oblastmi a stornování dovolené bylo možné jen do 17. února. Čili bylo pozdě. Ztratil jsem nervy a zavolal šéfovi s prosbou o radu, co mám dělat. Šéf se projevil jako šéf, sprdl mě jako sirotka a řekl, že nemám dělat nic, že se situace mění každou hodinou.  Nicméně jsme se spojili s naším ubytovatelem (protože zálohu jsme už převedli) a ten se ukázal prozíravý a vystavil nám poukázku na ubytování u něho v příštím roce v jakémkoliv termínu. Dnes už by stornování bylo možné, ale natahujte se s Booking com o jejich poplatky- takhle je to smírnější.
3. Protože moje maminka se mnou byla už v Římě – a ve svém věku 81 let (tehdy) to uchodila, pomyslel jsem si, že bych ji mohl letos vzít do Jeruzaléma. Určitě by jí to udělalo radost. Já už tam byl, vyznám se tam natolik, abych ji mohl provést soukromě. Výhoda takové soukromé návštěvy je v tom, že zaprvé si určujete tempo sami a zadruhé můžete být v oněch dvou kostelech Božího Narození v Betlémě a Božího hrobu v Jeruzalémě v době, kdy skupinové výpravy ještě snídají. Objednal jsem hotel, taxíka od letiště, zaplatil letenku. A pak přišel Covid -19 a Izraelci byli první, kdo zavřeli hranice. Pro rakouské občany, čili pro mě, už v době, kdy bylo v Rakousku 21 případů. Chvíli jsem přemýšlel, zda se nemám stát antisemitou ( už proto, že si Izraelci už zase jednou zvolili Netanjahua premiérem), nakonec jsem ale stornoval hotel a taxík a rozhodl jsem se raději nenávidět Covid-19. Můj vánoční dárek pro maminku byl ale fuč. Co se týká letenky, je věc nejasná. AUA škrtla všechny lety do Izraele do 28 března. To mi aspoň objasnil mladý muž na informační lince, kterou jsem asi na pátý pokus dokázal zkontaktovat. Čili pokud bych chtěl stornovat let, stálo by mě to 450 euro poplatků za storno (protože náš let měl být až 18. dubna). Rozhodl jsem se počkat. Nemám co ztratit. Nevěřím, že by se situace po 28. březnu změnila a tak stále doufám, že peníze za letenku dostanu zpět. Covid-19 mě naučil trpělivosti.
4. Rozhodl jsem se tedy přeobjednat dovolenou aspoň do Prahy. Maminka tam byla naposledy ještě za bolševika, mohla by se tedy do hlavního města podívat. Objednal jsem hotel, koupil lístek na vlak a vstupenky na Tosku do Národního divadla. To bylo v pondělí. V úterý česká vláda zakázala provoz divadel. A od soboty zavřela hranice, takže se do Česka ani nedostanu. S teplotou ale ani bez teploty. Hotel můžu stornovat, vstupenky snad taky. Jak se stornuje vlak u Českých drah, na to se ještě budu muset podívat. Takže loňský Ježíšek mojí mamince nedonesl vůbec nic – a za to může Covid 19. Mimochodem, mé snaše zemřela v a Rakousku babička a její otec, čili syn zemřelé, žijící v Praze nemohl přijet na pohřeb, protože má oprávněné obavy, že by se už nedostal zpět, případně by skončil v čtrnáctidenní karanténě, což si nemůže při svém povolání dovolit. Předpis je předpis a mně je z toho do pláče. Výjimky neexistují. Železná opona dává zdravit. Na pohřeb jsem šel aspoň já.
5. A nakonec jsme museli stornovat i náhradní dovolenou v Zell am See – Salcbursko ukončilo lyžařskou sezónu – pro nás naštěstí, právě jsme se dohadovali, jak diplomaticky z ubytování vycouvat. Naštěstí jsem se poučil a ještě jsem nezaplatil zálohu. Aspoň tolik už jsem pochopil – vyčkávat se vyplácí.

Jistě chápete, že mám dostatek důvodů toho vira nesnášet. Objektivně uznávám, že je ho třeba tlumit a že jsou opatření k zpomalení jeho šíření potřebná. Zda jsou opatření, které vláda přijímá přehnaná nebo ne, to – možná – ukáže budoucnost.  Psychologicky ale ten strach z koronavira nahlodává zřejmě každého. Všiml jsem si sám, že se vyhýbám lidem. Při lyžování v naprosto bezrizikové oblasti Lachtalu a Kreischbergu jsem dával pozor, abych jel na sedačce a v gondole pokud možno sám nebo s dostatečným odstupem od ostatních. Svrbící nos jsem si nepoškrábal, dokud jsem si na toaletě neumyl mýdlem ruce, s kamarádkou, kterou jsem potkal na svahu, nebylo žádné „pusi pusi“, ale jen jsme si klepli do lyžařských rukavic. A když na sedačce jeden mladý párek promluvil italsky, skoro jsem vyskočil z kůže. Naštěstí ještě mezi těmi dvěma mladými Italy a mnou byli dva Rakušáci a jedno prázdné místo. Podařilo se mi rozmluvit kamarádovi cestu do Španělska přes Itálii do Janova a potom trajektem do Barcelony. Váhal, protože už všechno objednal, ale nakonec se přece jen rozhodl vše stornovat a raději letět. Ostatně – přiznávám kajícně – i na tu Toscu jsem objednal lístky do lóže, abychom tam seděli sami a ne v přízemí mezi dalšími návštěvníky. A v přecpaných kostelech v Jeruzalémě s osmdesátitříletou maminkou bych se taky určitě necítil dobře. Stejně jako u mě jsou zřejmě napjaté nervy i u ostatních lidí a tím pádem v celé společnosti.

Internet je plný informací, kolik z nich je důvěryhodných, nedokáže nikdo ani odhadnout. Včera jsem dostal na „whats app“ dopis od kolegyně z Bologni, která byla –prý- kdysi turnusarztka v Bad Radgesburgu  v jižním Štýrsku. Psala, že podezřelé fatální zápaly plic měli v Itálii už v listopadu minulého roku, tehdy jako ojedinělé případy, které byly léčeny jako chřipka. Osobně si myslím, že to tehdy byla opravdu chřipka, protože ty zápaly plic způsobené těmito dvěma viry se nedají rozlišit – pokud by totiž měla pravdu, obrátila by celou historii na hlavu – pak by virus nebyl importován z Číny do Itálie ale naopak z Itálie do Číny – tam se onen virus objevil až v prosinci. (I když Čína najedou objevila, že byl v Číně už v listopadu a zanesli ho tam američtí vojáci! ) Komunistická propaganda se vzpamatovává, to je dobrá zpráva pro celý svět – je to návrat k normálnosti. Přenos viru z Číny do Itálie je naopak dobře vysvětlitelný – v Lombardii v textilních podnicích pracuje údajně – většinou načerno – velké množství Číňanů a ti se koncem ledna vrátili z Číny, kde slavili čínský Nový rok.

       Nicméně trvám na tom, co jsem psal už v mých předchozích dvou článcích, že celá věc je zpolitizovaná. Jako by vládám ten virus přišel jako dar z nebes. Zejména pak premiérům. Ti nepromeškají žádnou příležitost, aby se nesnažili připisovat si politické body. Jestliže premiér Babiš zesměšňuje ministra zdravotnictví Vojtěcha a vyzývá ho před běžícími kamerami, aby „nebyl slušnej“, v Rakousku má stejný strach premiér Kurz, aby si ministr zdravotnictví Anschober, který se projevil jako skutečně rozumný profesionál, nepřipsal politické body (je totiž z koaliční strany zelených) a kde jen může, bere mu slovo a poučuje národ ve stylu Donalda Trumpa, který se samozřejmě v problematice smrtícího viru vyzná ze všech nejlépe, protože jeho strýc byl v tomto oboru génius a Doník od něj podědil geny. Náš premiér uzavírá mateřské školky, žádá rodiče dětí, aby přišli do práce a současně je prosí, aby děti V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ nedávali k prarodičům, protože by je tím ohrozili na životě. Že ve svých vyhlášeních necítí rozpor per se je dáno zřejmě tím, že sám děti nemá. Mám pocit, že se opět dělá politika pro skalní voliče – na sociálních sítích jsem si přečetl víc než dost nenávistných komentářů vůči těm, kdo byli na lyžařské dovolené v Itálii a tím ohrozili celý národ, který seděl u piva doma v hospodě. Cítil jsem nenávist spojenou ze závistí a bylo mi z toho smutno. Copak do Itálie jezdí na dovolenou milionáři? A jak už jsem napsal, stornování dovolené bylo dlouho – příliš dlouho – velmi problematické.  Jižní Tyrolsko tvrdilo dlouho – příliš dlouho, že žádné případy nemá – než bylo usvědčeno ze lži. A pokud někdo celý rok na tu dovolenou šetřil – nedivím se, že té lákavé lži uvěřil, než by své peníze nechal propadnout.

               Ve všech zemích je to hodně podobné. Místo aby pracovaly týmy odborníků, prezentují se politici stejně jako při přestřihování pásek u nových škol a domovů důchodců. Přiznám se, že mi to leze na nervy skoro stejně jako Covid 19 sám. Ale o tom jsem psal už v minulém článku a nechci se opakovat.

               Ve stínu Covidu 19 se totiž dá udělat mnoho věcí, které by společnost jinak nestrávila. Zakážou se demonstrace, což má zdravotnickou logiku – a to dá vládě dostatek klidu ke krokům, které by jinak až tak lehce neprošly – jako například výměna rady České televize.  Na kororavirus se dá svést propad ekonomiky. A ekologie, která byla ještě před nedávnem v popředí zájmu, co to je? Naštěstí aspoň neuspěl turecký diktátor Erdogan, který se rozhodl Evropu vydírat desetitisíci a možná i statisíci uprchlíky, které poslal na řecké hranice. Doufal, že to ve stínu koronaviru dokáže, ale na to je Evropa od roku 2015 – Covid – Necovid –  už příliš senzibilizovaná. Ekonomika trpí, burzy se hroutí. Právě v tu nejnevhodnější dobu se Saúdi rozhodli zlomit ruského cara Putina a vyhlásili mu ropnou válku.

               Obávám se, že až ta celá historie se smrtícím virem skončí, bude náš svět jiný, než byl předtím. Budeme se divit, co se stalo v politice, v ekonomice, v sociálních vztazích. V tom je účinek tohoto viru skutečně katastrofální. Náš svět se změní, že ho možná už ani nepoznáme. A ty změny už nebudeme moci vrátit zpět.

Na závěr jen několik statistických čísel, snad pomohou k ulidnění situace. V čínské provincii Hubei, kde bylo epicentrum nákazy, žije 57 200 000 obyvatel. Virem Covid 19 se nakazilo 80 971 obyvatel, což představuje 0,14 procent obyvatel. Zemřelo 3075 lidí, což je 0,005 procenta obyvatel. (tedy přibližně 0,3 promile) Ta čísla jsou relativizovaná hlavně skutečností, že od konce února Číňané už netestují kontakty nemocných, ale jen lidi, kteří projevují přízaky onemocnění, což je zhruba 40 denně. Ústup klinických onemocnění svědčí tedy o tom, že se vytvořila skupinová imunita, lidé exponovaní virem, ale klinicky zdraví, vytvořili protilátky a jsou vůči chorobě imunní. Covid 19 se tak chová jako každý jiný virus – jen je nakažlivější a agresivnější. Itálie má 60 milionů obyvatel, čili zhruba tolik, co provincie Hubei. K dnešnímu datu je zde 17 000 nakažených, pokud by měla epidemie dosáhnout čínských rozměrů, muselo by se v Itálii nakazit 90 000 obyvatel. Vysoká úmrtnost v Itálii se zřejmě dá pravdu vysvětlit věkovou strukturou obyvatelstva- naprostá většina mrtvých jsou muži ve věku 80 – 89 let. Hrozivost situace je vytvořena koncentrací infekcí do malých ohnisek, jako je například Bergamo, kde se pak situace opravdu podobá apokalypse.

Pro srovnání, mor v letech 1346 – 1348 zahubil 35 procent obyvatelstva Francie a úmrtnost nakažených byla 90 procent.

Doufám, že jsem těmito čísly aspoň trochu uklidnil.

               Tímto jsem s Covidem 19 skončil. Nehodlám už o něm dál psát a tím zvyšovat jeho popularitu. Nezaslouží si to. Příští týden se pokusím mé čtenáře – aspoň virtuálně, zase zavést do Itálie. Jednou – možná ne letos, se tam zase bude dát jezdit. A než to půjde, pustím na mou webovou stránku nostalgické vzpomínky na čas, když byla Itálie ještě plná života „ dolce vita“ a kdy bylo krásné tam zajet a na tom jejich způsobu života se aspoň jako externista podílet. O virovi, pokud se nestane něco naprosto zásadního – už ani slovo.

               Mimochodem – už jsem se zmínil, že ho nenávidím? Víte proč? Protože nenávist se rodí z bezmocnosti. A ať si myslíme co chceme, vůči tomuto viru jsme zatím bezmocní. Ale raději mu to neříkejte. Aby si mě nevyhledal. Nejsem si úplně jistý, je zda profylaxe starojickou slivovicí dostatečná.

Lidičky, držte se, dávejte na sebe pozor. Myjte si ruce, nedloubejte se v nose, vyhýbejte se kašlajícím lidem a lidem mluvícím italsky nebo čínsky. POsilujte imunitu – není to náhoda, že každým rokem propuká epidemie chřipky právě v zimních měsících, kdy máme v našich zeměpisných šířkách katastrofální nedostatek vitamínu D. Choďte na sluníčko, užívejte vitamíny B a D, případně i C – ale ne příliš mnoho, abyste nedostali ledvinné kameny. Mám každého z vás rád a nerad bych třeba i jen o jednoho z vás přišel. Držím vám všem palce.

               Abych aspoň na konci mého článku povzbudil vyznavače spikleneckých teorií. Coronavirus (s maskou na obličeji) se objevil už v roce 2017 jako vozataj v komixu „Asterix v Itálii“. Samozřejmě ho Asterix a Obelix porazili, ale jen díky kouzelnému nápoji. A na ten ještě stále čekáme. Takže – všechno jasné?