Ztráta autonomie

Vedle osamělosti je to právě tato ztráta osobní autonomie, čeho se staří lidé bojí nejvíce. Být odkázán na cizí pomoc, bez pomoci jiné osoby neumět uspořádat a žít svůj život je obrovský zlom v životní kvalitě, něco, čeho se logicky každý člověk bojí.

Samozřejmě potřeba pomoci při základních životních funkcích jako je mytí či vyměšování a požívání stravy je frustrující a u většiny lidí vede k depresím a pocitům méněcennosti.

Tak daleko samozřejmě nejsem. Tělesné potřeby zvládám bez problémů a dokonce i starost o mou zahrádku včetně ořezávání tují, kosení či – to už poněkud méně – vertikutování, zvládám, i když po některých těchto činnostech nejsem pak určitou dobu jinak použitelný. Doba potřebná  k odpočinku se prostě prodlužuje.

Tohle ovšem není můj problém. Problém je moje závislost na počítači a elektronických přístrojích,které v mé přítomnosti neustále odmítají chovat se tak, jak by se chovat měly nebo aspoň jak bych si to já představoval. Člověk si až v okamžiku, kdy mu vypadne počítačová síť a není schopen ji znovu zprovoznit, uvědomí, jak je na životě on-line závislý.

Najednou nelze převést peníze za už prokázané služby a dodané zboží, nedozvíte se, kdy odjíždí vlak, co se hraje v kině, jak se dostanete k určitému obchodu ve městě, kde právě přestavují strategicky důležitou křižovatku, nemůžete komunikovat s přáteli, zkontrolovat, zda dorazil důležitý mail, jste prostě out. A co s tím? Samozřejmě vypnout a zapnout počítač, vypnout a zapnout modem a doufat, že se to samo spraví.Jenže ono se to nespraví a najednou je člověk v koncích.Musí si sehnat pomoc – jenže kde a jak? Donést počítač k někomu, kdo se vyzná.To je v pořádku, jenže on potřebuje spojení s vaším internetovým modemem a ten je doma. Dostat neznámého člověka domů? Přijde vůbec a když tak za kolik? Otázky, které se okamžitě vyrojí a neřešitelnost problému člověka sráží k zemi.

Rád natáčím filmy z dovolených, jenže teď zůstávají v nezpracované nesestříhané formě. V rámci nedobrovolné implantace Windows 10 a s tím spojenými dalšími komplikacemi mi zmizel z počítače program na stříhání filmů. Bylo by ho třeba znovu nahrát, jenže to bych musel vědět, jak se jmenuje a kde ho najdu. A potom ještě najít testovací verzi, abych náhodnou nekoupil něco, co pak nebudu umět ovládat. Což by se mohlo stát proklatě snadno. Jestliže je to pro „digital native“ hračka a oni si takovou otázku ani nekladou, pro mě je to opět neřešitelná situace a jsem odkázán na cizí pomoc. Která nepřichází.

Vzhledem na problémy s mým vícekrát operovaným kolenem jsem se rozhodl koupit si domácího trenéra. Jednoduchou mašinku, jen k vybudován stehenního svalstva, které samozřejmě odlehčováním nohy trpí, což se každý rok projevuje na začátku lyžařské sezóny slabostí levé nohy a ztrátou stylu. Prodavač tvrdil, že sestavení přístroje je naprosto jednoduché. Uvěřil jsem mu. Buď až tak jednoduché nebylo, nebo jsme já, můj švagr a všeuměl Robert, polský podnikatel, který je u nás doma zodpovědný za všechny technické práce,  blbci. Nedokázali jste ten přístroj sestavit ani jednotlivě, ani v týmu. Opět jsem se cítil bezmocný. Nakonec jsem vytelefonoval, že mi tu mašinu postaví v obchodě, kde jsem ji koupil. Stálo to 25 Euro, což nebylo tak zlé, ale transport napůl smontované mašiny už ano. Samozřejmě nebylo úplně snadné ji pak smontovanou dopravit domů, ale tu jsem prokázal nesmírnou šikovnost a organizační schopnost – už stojí ve sklepě, nicméně provázena hořkým pocitem, že jsem to zase jasnou nedokázal.

A to nehovořím o mobilním telefonu. Osu, okolo které se točí život normálního  – rozumě mladého – smrtelníka, nejsem schopen ovládat. Nemám apps, čili aplikace na lety letadly, abych se mohl přes mobilní telefon nacheckovat a objednat si místo. Neumím mobilním telefonem platit účty ani parkovné. Kromě toho se mi nestále aktivuje v kapse, i když jsem mu vypnul obrazovku (vždy najde cestu, jak si tu obrazovku zase zapnout aniž by se mě ptal na povolení) a pak vyvolává mým známým, aniž bych o tom věděl, zapíná lampičku či aktivuje letecký modus. Neumím se tomu bránit, až teď mi syn zaktivoval funkci, kdy se obrazovka zaktivuje až po vyznačení určitého vzorce na jejím povrchu. Doufám, že ony nechtěné telefonáty přestanou, protože jsou nepříjemná volání mých známých, co jsem po nich chtěl, když já vůbec nevím, že jsem je volal. Musím často rozehrát umění diplomacie na nejvyšší úroveň a to stojí síly. Přesto se mi dnes ráno znovu na mobilu zapla lampička, kolegyně mě upozornila, že mně svítí kapsa. Jak se to stalo, nemám nejmenší tušení, podle všeho měla být obrazovka telefonu vypnutá a zajištěná.

Koupil jsem si nový počítač a současně mi z mé banky z Čech přišla nová karta s certifikátem pro internetové bankovnictví. Bylo mi jasné, že si znovu musím nahrát čtečku karet. Myslel jsem, že to nebude problém, koneckonců jsem to už několikrát musel dělat. Chyba lávky. Banka mezitím samozřejmě zcela přestavěla svou webovou stránku, marně se snažím nahrát onu čtečku a získat tak opět kontrolu nad svým českým kontem. Bez cizí pomoci to opět zřejmě nepůjde. Když se mi to s pomocí syna podařilo, podařilo se mi zablokovat onu novou kartu tím, že jsem do ní zadával kód, který mi banka spolu s onou kartou poslala. Až telefonicky jsem se dozvěděl, že jsem měl napřed prodloužit certifikát, což bylo podle doprovodného dopisu nemožné a až pak nainstalovat novou kartu. Potíc se se sluchátkem na uchu a s velmi trpělivým mladým mužem na druhé straně linky, který si určitě myslel (ale neřekl) něco o starém idiotovi, se mi instalace podařila. Aspoň trošku sebevědomí jsem z toho načerpal, strach z toho, že tato karta po 729 dnech přestane fungovat a dostanu zase novou, ale nezmizel. Budu si po dvou letech ještě pamatovat, v čem byl problém?

K tomu, všemu, co člověk vlastně musí považovat za klíčové body současného života, potřebuji cizí pomoc. Dokud se syn objevuje doma aspoň jednou do měsíce, není to tak tragické, snažím se ho pak uprosit, aby dal mé nefungující věci do pořádku a někdy se to i podaří. Ale není to řešení. Závislost na cizí pomoci je cesta do deprese.

Nebyl by čas začít organizovat službu pro seniory s opravami počítačů, aktivováním internetu, upravením funkce mobilního telefonu atd. atd.

Cítím díru na trhu, nenajde se podnikatel, který by se na to dal?

Samostatnosti jsem se už vzdal, pochopil jsem, že na ni nemám, potřeboval bych ale permanentní pomoc, abych zůstal on line. Protože kdo žije off line, neexistuje.

Bojím se, že to jednou přijde. Snad ne příliš brzy.