Povídka z roku 1988

Že je úrazové oddělení na osmém poschodí, si Bezděk všiml hned, když ho vyvezli nekonečnou šachtou monobloku z příjmového oddělení. To měl již za sebou zasádrování zlomené nohy a půlhodinové kázání chirurga, který ho ošetřoval a přitom nemohl přijít na jméno lidem, kteří se opijí a potom spadnou ze střechy stodoly. Což byl Bezděkův případ.

                „Když se už chcete zabít, tak neskákejte z výšky prvního poschodí, ale aspoň z pátého,“ řekl mu naštvaně na rozloučenou, celý bílý od sádry.

                Bezděkovi se ta slova vybavila, když ho vezli okolo velkých prosklených oken na chodbě osmého poschodí. Pronikalo jimi mnoho světla, které se lámalo do spektrálních složek a město ležící hluboko pod nohami pacienta hrálo spoustou nepřirozených barev. Snad ty barvy, vystřelující ze špičky kostelní věže do Bezděkových očí, způsobily v hlavě nemocného krátkou iluzi, že ho to okno zve, že mu nabízí slavný odchod a vyřešení všech problémů současných i budoucích. Všechno trvalo jen chviličku, zručné ruce ošetřovatelky dotlačily Bezděka na pokoj, kde ho uložily do postele a zakryly až po oči. Nebránil se. Ani nemohl. Kromě zasádrované zlomené nohy měl i přeraženou ruku v předloktí a zítra měl jít na operaci. Nebránil se tedy tomu, co s ním ošetřovatelky a sestřičky prováděly a nechtělo se mu ani rušit anonymitu, do níž ho uvrhly tím, že mu deka sahala až po nos. Věděl moc dobře, proč mu na přijímacím oddělení brali krev do zkumavky, kterou potom zakapávali voskem, a věděl, že to bude mít následky. Nebyl začátečník.

                „Tak co, mladej, co je s tebou, dýcháš ještě?“ ozval se z vedlejší postele děda, celý v obvazech, kterého si Bezděk matně všiml při příchodu. Přál si, aby mu dal pokoj. Aby mu všichni dali pokoj.

                „Tak co je?“ dorážel děda. „Snad jsi nepřišel o jazyk!“

„Mám bolesti,“ řekl Bezděk a snažil se, aby dobře vykroužil slova. Ústa ho moc neposlouchala a klesající hladina alkoholu ho pomalu uspávala. Cítil se strašně unavený.

„Jo takhle,“ pochopil jeho soused. „Doufám aspoň mladíku, že jsi neseděl v autě, když se ti to stalo. Ožraly za volantem bych střílel. Takovej zákon by měl bejt…“

„Nemějte péči, dědo,“ podařilo se ještě Bezděkovi říct, než usnul. „Nemám auto…“

„No to je tedy tvoje štěstí…“ zaslechl ještě dědu brblat a propadl se do milosrdné mlhy.

Probuzení bylo hrozné, ale on na ně už byl zvyklý. Věděl už při usnutí, že ho bude bolet hlava, bude se mu lepit opuchlý jazyk v ústech a voda, kterou bude hasit žízeň, bude mít obvyklou odpornou chuť. Jenže teď tu nebyl nikdo, kdo by mu tu sklenici vody podal a sám se nedokázal ani pohnout. S trpkým úšklebkem si vzpomněl, jak vždycky odháněl matku, často plačící, aby ho neobsluhovala. Dělala to přesto.

„Opil jsem se sám, taky si sám pomůžu,“ nadával obvykle v popudlivosti kocoviny a pil jedno pivo za druhým, aby si spravil žaludek. Ale teď, když by maminku skutečně potřeboval, teď tu nebyla. A ženatý nikdy nebyl.

Zazvonil na sestru a zdálo se mu, že ho ten pohyb nadobro vysílil. Přišla, zeptala se, co potřebuje a potom mu dala vypít dvě sklenice čaje. Lhostejně mu čaj přidržovala u úst, a když skončil, beze slova odešla. Cítil, že jím opovrhuje.

„Však kdybych nebyl tak dolámaný, já bych ti ukázal, ty náfuko,“ pomyslel si hořce. Ne, z něj si nikdy nikdo nesměl dělat blázny nebo na to doplatil.

„Suší, mladej, co?“ zašpičkoval vtom zase z vedlejší postele ten nesnesitelný dědek.

„Nejsem už mladej,“ zavrčel naštvaně. „Je mi skoro padesát.“

„Jenže mně osmdesát,“ zaskřehotal děda a zdvihl jedinou svou nezafačovanou končetinu sevřenou v pěst. „A do tohohle stavu mě dostal právě takový mladý syčák, jako jsi ty. V autě a opilej! Srazil mě i s mopedem, že jsem ho ani nezaregistroval. Probral jsem se až tady. Ale už ho chytili. Uvidí, co je to zraňovat lidi. Posedí si v chládku. Co když se mi ty kosti v mým věku už nezhojej, co?“

„Co je měn do toho?“ zahučel Bezděk. „Už jsem vám přece říkal, že nemám auto.“

„Auto nemáš,“ frkal uražený děda. „Ženu taky nemáš. Barák jsi nepostavil. To koukáš, co už o tobě všechno vím, co?“ triumfoval se žlučovitou radostí. „Co jsi tedy celý život dělal?“

Bezděk se odvrátil, Zrovna o tom se mu nechtělo bavit.

„No, co jsi dělal?“ dorážel dědek. „Co jsi dělal celý život?“

„Pil!“ zařval Bezděk a zmlkl. Vyhrkly mu slzy. Bylo mu zle a nevěděl, zda ze zranění nebo z toho, že nemohl svou kocovinu rozehnat pivem.

Bylo mu zle, ale zaťal zuby, když přišel primář na vizitu. Viděl ho rozmazaně, ztrácel se mu v té protivné mlze. Toužil po pivu nebo po štamprli, který by rozpustila tu bílou mlhu, do níž se nořil jeho svět.

Odoperovali ho ještě dřív, než začal delirovat. Trochu je tím překvapil, ale věděli si rady. Injekce v pravidelných intervalech ho přibíjely na postel a rozpouštěly hrůzostrašné vidiny, proti kterým se chtěl bránit. Injekce za injekcí dávaly dohromady dny a nakonec se vidiny a sny přece jen rozpustily a on se vrátil zpět na zem.

Uvědomoval si, že je slabý jako děcko a třesou se mu všechny svaly. Jen pomalu si uvědomoval, kde je, kdo je v místnosti s ním a že se mluví o něm. Byly hodiny návštěv, u jeho postele ale neseděl nikdo. Maminku k němu nepustili, nevěděli, že už se probral. A kdo jiný by za ním chodil? Snad brácha? Nebo dokonce Marta?

„Vyvádí moc?“ slyšel ženský hlas, ale nebyl to hlas jeho maminky. Byl si jistý, že by ho poznal.

„Dost,“ řekl druhý hlas a Bezděk s bolestivou jasností poznal, že to mluví ten protivný dědek z jeho pokoje. „Co mi povolili pohyb, jsem raději někde u sousedů nebo na chodbě. Tady s ním to je hrozné.“

„Chudáčku, vytrpěl sis svoje,“ litovala ho žena. „To jsou hrozní lidi.“

Bezděkovi se chtělo řvát, aby byli ticho. Že je slyší a že nesnáší, když se o něm lidi baví. A že dědek není žádný chudák jen proto, že s ním musel strávit pár dní na stejném pokoji. Maminka s ním musela vydržet celý život. I ty poslední roky.

Zařvat ale nedokázal. V podivném stavu s neuvěřitelně jasnými smysly ale bezmocnými neovladatelnými svaly ležel naznak a snažil se na nic nemyslet. Ale přesto mu bylo do pláče.

Vizity se bál, ale věděl, že musí přijít. Většina věcí v lidském životě je neodvratná a kašle na to, zda se jich bojíte nebo se na ně těšíte. Když se vizita blížila k jeho posteli, měl chuť předvést pokračování v deliriu. Jenom aby na něj nemluvili. Aby nemusel odpovídat na ty věčné stupidní otázky. A aby oddálili chvíli, kdy na něho zavolají psychiatra.

„Tak co, už jste se probral?“ zeptal se primář a nezvedl ani tón hlasu do otázky.

„Jo probral,“ zavrčel přesto Bezděk.

„To nebylo moc pěkné, co jste nám tady předvedl,“ pokračoval primář.

Bezděk mlčel. Nebylo na to co říct, ostatně ani nikdo nečekal, že něco řekne.

„Už jste se někdy léčil?“ ptal se primář dál a tentokrát se mlčet nedalo. Bezděk mohl získat ještě pár sekund tím, že by se udělal nechápavý a zeptal se, na co jako se to měl léčit. Ale otázka byla víc než jasná a blbce ze sebe dělat nechtěl.

„Jo,“ řekl stručně.

„Kdy a kde?“ pokračoval primář v ptaní. To byly právě ty stupidní otázky, z nichž mohl zešílet.

„Nevím,“ zavyl. „Nic si nepamatuji! Bylo to už dávno.“

„Sežeňte jeho dokumentaci,“ obrátil se primář k jednomu z bílých plášťů ve svém doprovodu a už se na něj ani nepodíval. Všichni ho přehlíželi se stejným despektem, lékaři, sestřičky i ošetřovatelky, které zpod něj vynášely mísy a chodily jej umývat a krmit. Cítil, že ho nemají rády. Ale na to byl zvyklý. Lidi ho nikdy neměli rádi.

„Proč mě tak nesnášíte?“ zaútočil jednou nečekaně na ošetřovatelku, která ho umývala. Na malou chvíli přerušila svou činnost, ale pak pokračovala ve stereotypních pohybech houbou. Neodpověděla.

„Mohl jsem přece z té střechy spadnout i ve střízlivém stavu,“ namítl lstivě. „To byste nade mnou taky takhle ohrnovala nos? Smrděl bych přece úplně stejně.“

„Jenže vy jste byl opilý,“ řekla klidně a vzala do ruky ručník.

„No a?“ chtělo se mu zařvat. Ale vztek mu zatáhl hrdlo. Polykal sliny a nechal se utírat. „No a?“ zašeptal až potom – až když už byla dávno pryč.

Ale maminku už k němu pustili. Neplakala. Podezříval ji, že už asi všechny slzy vyplakala předtím. Ale slzy matek přece nevysychají! Na světě není tak bezedný pramen, aby se jim vyrovnal.

„Kájo,“ řekla. Ani on nevěděl, co má říct. Chytila ho za ruku a hleděla někam za jeho hlavu. A ani on neměl odvahu podívat se jí do očí. Čas se kolem nich zvolna vlekl a oni tvořili pietu, tak ubohou svou podstatou. Přece se jen nakonec vzpamatoval dřív než ona.

„Maminko,“ řekl šeptem. „Primář chce moji zdravotní kartu. Nesmí ji dostat. Viď, že mi pomůžeš.“

Podívala se na něho, ale neřekla nic.

„Je v ní záznam o mém léčení,“ pokračoval. „Víš, že ho obvoďák  přede mnou vždycky chránil, abych ho nemohl zničit. Věčně mi chtěl připomínat časy mého ponížení. Aby mě měl v hrsti, prevít.“

Dívala se na něj velkýma, překvapenýma očima. Vzpamatoval se.

„Ten záznam musíš zničit. Když nebudou vědět, že jsem v léčebně byl, budou možná souhlasit, když jim navrhnu, že budu brát antabus jen tak, doma, víš? Psychiatr je tu nový, ten mě nezná, protože si mě nikdy nepředvolal, když jsem přestal chodit do té jejich podělané poradny. Mami, viď že mě zachráníš!“

„Ale jak, Kájo,“ posteskla si. Nedal jí čas na stesk.

„Půjdeš k obvoďákovi a vezmeš kartu. Řekneš, že ji v nemocnici potřebují. Zničíš tu zprávu ze Šternberka a kartu dáš primářovi. Když nebude vědět, kde má hledat, nepomůže mu ani počítač, na nic nepřijde. Všichni budou spokojeni a já z toho budu venku. Slíbím jim, že se budu slušně chovat, že nevezmu ani kalíšek a že budu brát antabus. A oni mě pustí domů.“

„Ale ty to nedodržíš,“ řekla maminka a v jejím hlase bylo zoufalé přesvědčení.

„To teď není důležité, maminko. Ale já vydržím, uvidíš! Vždyť já přece nejsem alkoholik! Byl jsem hloupý, to ano, nedokázal jsem vyhodit kamarády, když za mnou přišli. Ale já si umím říct dost. To přece víš!“

„To není pravda, Kájo. Už dávno to není pravda.“

„Jak to můžeš vědět?“ vybuchl. „To můžu vědět jenom já, jestli si umím říct dost nebo ne. Chceš tvrdit, že mi vidíš semhle?“ poklepal si výrazně na hlavu.

„Znám tě od narození, Kájo,“ řekla tiše. „A už mě nebaví lhát. Tobě ani sobě. Je mi sedmdesát pryč a už se nedokážu dívat, jak se ničíš.“

„Už nebudu, maminko. Dostal jsem ponaučení, fakt,“ Zajíkl se. „Nedívej se na mě tak nedůvěřivě, nesnáším to. Hned jak přijdu domů, pokosím ti zahradu. A naštípu dřevo. A vypiju opravdu jen to jedno pivo k práci. Opravdu!“

„Jenom do té doby, než přijdou Hakl se Stodůlkou nebo někdo jiný. Karle, měl by ses léčit.“

„Ty ses zbláznila,“ vybuchl, „Tys tam nebyla! Budou mě tam ponižovat, dělat ze mě malého kluka. Busu se muset zpovídat jako idiot, jestli jsem udělal nástěnku a vyčistil si zuby ráno i večer. To se radši zabiju!“

„Proč ses neoženil, Karle? Žena a děti by tě možná napravily.“

Zkřivil se mu výraz. „Ty dobře víš, proč jsem se neoženil. Protože jsem se od vás dal jednou ukecat a na to pitomé léčení jsem šel. A Marta si zatím našla Pavla Horáka.“

„Tak to přece nebylo,“ zaúpěla matka. „Snad nevěříš, že to bylo tak!“

„A jak tedy? Tak dlouho jsi do mě hučela, abych se léčil, až jsem se dal přesvědčit. A Marta mě přesvědčovala taky, jenom abych na čtvrt roku vypadl a ona se mohla v klidu vdát a otěhotnět. A teď se mě chceš zbavit znova!“

„Kájo, ty opravdu věříš tomu, co říkáš.“ V matčině hlase bylo slyšet úžas nad tímto zjištěním. „Marta přece začala chodit s Pavlem právě proto, že jsi pil. A ty jsi šel na léčení z vlastní vůle, aby sis ji získal. Já přece nemůžu za to, že Horák potřeboval ke svým dětem tak rychle mámu a Marta měla jeho sirotky ráda.“

Umlčel ji pohybem ruky. „Seženeš mi tu kartu?“

„Myslím, že by bylo pro tebe lepší…“ zajíkala se a v jejím hlase zněl strach. Strach, ale z čeho? Musí se přece dozvědět, čeho se matka bojí!

„Prosím tě o pomoc jako tvůj syn, mami. Seženeš mi tu kartu?“

„To by nepomohlo, oni přece mají záznamy v počítači.“

„Seženeš mi tu kartu?“ skoro zavyl.

„Já už ji od doktora vybrala,“ vyrazila ze sebe konečně. A přes oblouk zhrozeného ticha dodala: „A odnesla jsem ji panu primářovi.“

Chvíli trvalo, než Bezděk pochopil. „Jdi pryč,“ řekl sevřeným hlasem.

„Karle, vždyť já ti chci…“

„Nestojím o to. Zradila jsi mě. Prodala jsi mě těm zatraceným felčarům. Jdi pryč!“

„Nemůžeš mne vyhnat. Nikoho jiného nemáš! I Eda říkal, že pro tebe bude lepší, když…“

Ještě toto! Vzpomínat pana bratříčka! To jistě, tyhle rady mu lichotily.

„Nikoho nepotřebuju!“ ječel. „Všichni jste mne prodali. Jdi pryč nebo začnu křičet! Už tě nikdy nechci vidět!“

Nevěděl ani, kdy odešla. Zaslechl až dědův hlas, který pravil: „Chlapče, myslím, že na tobě táta moc šetřil řemen.“e

„Hleďte si svého,“ zavrčel. „Doufám, že vy jste ze svého potomka vytloukl hrdinu socialistické práce.“

Tomuhle vtipu se chechtal, ještě když přišli Hakl ze Stodůlkou, jeho sousedi. Smáli se s ním. Přinesli s sebou flašku vodky a obezřetně ji zastrčili mezi matrace.

„Kamaráde, já tam míval flašku na vojně,“ vysvětloval Hakl. „Tam ji nikdo nenajde, pokud nevyháže matrace. A pod sebe snad nečuráš, ne?“

„Skoro, kamaráde. Páni, to je lahoda,“ ulevil si, když na jeden lok snížil hladinu v láhvi o pár centimetrů. „Lidi, já skoro umřel a tihle tu místo aby mi dali slzu, rvali do mě pořád nějaké injekce. Zatracení felčaři!“

„Ještě že máš kamarády,“ smál se Stodůlka. „Ti tě nezradí.“

Jenže pak odešli, i flaška se vypila a až potom začali okolo něj kroužit s regresy, s vyšetřeními a slíděním. A nakonec přišel i ten psychiatr. Brejličky mu poskakovaly na nose a tužkou pořád kreslil po papíře. V hospodě bych zaplácl jednou ranou,pomyslel si Bezděk zlomyslně. Jako švába, intelektuála jednoho nervního.“

Ptal se na různé blbosti. Dělal si poznámky do sešitu, ale Bezděk jenom čekal, kdy se odhodlá k tomu hlavnímu. Trvalo mu to, troubovi.

„Pane Bezděk, z dokumentace víme, že jste se už jednou dobrovolně podrobil protialkoholickému léčení před patnácti lety ve Šternberku. Myslím, že byste si měl toto léčení zopakovat.“

„Ani za svět!“ vybuchl. „Máte mě za blbce?“

„To ne, pane Bezděk, ale uvažte, že jestliže první léčení mělo u vás efekt trvající tolik let, pak opakování by mělo šanci…“

„Hovno by mělo…“ řekl a pásl se v překvapeném doktorově výrazu. „Začal jsem pít hned po návratu domů znova. Jenže jste na to nepřišli. A můžete mi s celou tou vaší léčbou vlézt na záda, rozumíte? Já už nikomu kašpara dělat nebudu.“

Psychiatrova tvář ztvrdla. „Zapomínáte pane, že vzhledem na okolnosti, za jakých jsme váš alkoholismus zjistili a následující těžké delirium nepotřebujeme váš souhlas, abychom vás přeložili na psychiatrické oddělení. To můžeme udělat a taky uděláme, pokud se váš náhled na věc nezmění. Jen co se zlepší váš celkový zdravotní stav.“

„Víte, co mi můžete?“ zařval za ním Bezděk.

Doktor se vrátil až z chodby. „My,“ pravil důrazně. „my to víme.“

Nehorší na tom bylo, že se neměl komu svěřit. Na pokoji byl jenom ovázaný dědek, který se už s Bezděkem nebavil a mluvil o něm jenom jako o „tom alkoholikovi“. Potvorský dědek ucítil Stodůlkovu vodku (jak jenom – vodka přece nesmrdí) a řekl to doktorovi. Prohledali jeho stolek, ale Haklův úkryt odolal. Bezděk pak řekl dědovi, že mu utrhne koule. Od té doby spolu nemluvili a Bezděk přišel o posledního partnera k rozhovoru.

Protože matka už nepřišla. Nešlo mu to do hlavy. I když i vyhodil, určitě by zase přišla, nenechala by ho tu tak samého a bezmocného v rukách doktorů. Určitě přijde. Když mohli přijít Stodůlka s Haklem a s dalším půllitrem. Měl ale strach se jich na maminku zeptat. Raději se nechal na sedačce vyvézt na chodbu k těm prosklených oknům, odkud měl výborný výhled na vrátnici. Tam vydržel sedět celé hodiny. Lidi pod ním proudili do nemocnice a ven z ní, pozoroval jejich proud a nemusel na nic myslet.

„Ještě tak pivo a štamprli a byl bych tu jak v zahradní restauraci,“ zahulákal na dědu, který stál opodál a vyhlížel příchod své babky. Děda se znechuceně odvrátil a odešel.

„Nemá mě rád,“ ušklíbl se Bezděk. A kdo mě má vlastně rád? Marta už na mě zapomněla, brácha se hrozí každé zmínky o mně ze strachu o svůj vlastní kádrový profil a popírá, že by se mnou měl něco společného. Stodůlka a Hakl? Ti mají radši flašku než nějakého Bezděka. Chodí sem proto, že jim chybí partner do mariáše a taky proto, že naproti nemocnici se čepuje výborný Staropramen. Tam dole, o osm poschodí níž.

Jedině maminka mu zbyla. Kdyby ho měla opustit i ona, pak už jedině skočit. Ne z prvního, ani z pátého, jak mu radil ten pitomý doktor na příjmu. Ale hned z osmého, Přes tohle okno, tříštící světlo do barevných paprsků a zkrášlující tak ten prašivý svět. Podvod. I tahle hra barev je podvod. Svět je v podstatě šedivé svinstvo. A není co pít!

Psychiatr si nedal pokoj a přišel zas. „Jak se tak dívám, váš zdravotní stav se lepší,“ začal s úsměvem, který bezděk zatoužil setřít pěstí. „Ptám se vás proto ještě jednou, zda s námi chcete spolupracovat.“

„Vyliž mi zadek,“ pravil pacient.

Doktor si s povzdechem sedl. „Proboha, pane Bezděk, vždyť ještě nejste tak starý. Ještě můžete v životě něco dokázat. Vím ale, že to bez naší pomoci nedokážete. Vím i to, že tajně pijete i v nemocnici. To svědčí o tom, že jste na alkoholu zcela závislý. Možná, že máte právě teď poslední příležitost. Nevím, jestli jste někdy viděl umírat cirrhotika, ale je to strašný pohled, to mi věřte. Zvracení krve není hrozné jen pro lékaře, ale především pro pacienta. Chcete se jednou zadusit ve vlastní krvi? A vás, pokud nezměníte styl svého života, takový konec nemine.“

„Vypadni,“  řekl Bezděk. „Ty mi vyhrožovat nebudeš. Kdybych se mohl hýbat, vynesu tě ven a strčím ti hlavu do hajzlu, rozumíš?

„Pane Bezděk,“ řekl psychiatr už skoro úpěnlivě.

„Řekl jsem, abys vypadl,“ zasyčel Bezděk nenávistně.

Doktor pokrčil rameny a odešel. Zase jeden nepřítel, ušklíbl se Bezděk neradostně. A těmhle mě máma vydala! Tuhle zradu jí nezapomenu. Ale odpustím, určitě odpustím. Jenom kdyby chtěla přijít!

Přišli ale Stodůlka s Haklem. Zastihli ho na chodbě. Seděl na své sedačce s trčící nohou v bílé sádře a pozoroval hemžení na vrátnici hluboko pod sebou. Skryl do županu láhev režné a pak už to nevydržel.

„Co je s mámou, kluci? Už tu nebyla dva týdny.“

Zatvářili se nerozhodně.

„Tak co je?“ naléhal.

„Řekni mu to,“ strčil Hakl do Stodůlky.

„Teda, Karle, víš,“ začal ten druhý rozpačitě.

„Nevím, proto se ptám,“ zaútočil Bezděk.

„No, co se vrátila z té návštěvy od tebe, tak onemocněla. Asi se zpotila, když se vracela z nemocnice a dostala zápal plic. Chtěli ji vzít do špitálu, ale ona nechtěla. Strašně se nemocnici bránila a doktor si s ní nevěděl rady. Nakonec přijel Eda, teda jako tvůj brácha, naložil ji do auta a odvezl ji k sobě. Prý už je jí líp. Eda si vzal neplacené volno a trochu se o ni staral. Myslím, že se už o mámu bát nemusíš.“

„A ona k němu šla?“ zeptal se nevěřícně.

„No, šla,“ odpověděl Hakl v rozpacích. „Vždyť byla nemocná a on se o ni chtěl starat.“

„Slíbila mi, že se bude starat o mne,“ řekl Bezděk. „A taky slíbila, že k tomu náfukovi nikdy nepůjde. On ji opustil a odstěhoval se. A já s ní zůstal! A teď mě opustila taky. Zradila mě vlastní máma.“

Chlapi na něj v úžasu hleděli. „Co blbneš, Karle, vždyť ona se vrátí! Kdo by ti taky pořád nadával a vyhazoval nás z domu? Až se uzdraví, tak se vrátí.“

„Nevrátí,“ pravil Bezděk přesvědčeně. „Mne poslala do protialkoholické léčebny a sama utekla k tomu debilovi. Ty, hele,“ chytil náhle Stodůlku za rukáv. „Jeď tam, jeď k Edovi a řekni mámě, řekni jí…“ hlas se mu zadrhl a marně hledal slova, která má kumpán matce tlumočit. Hledal marně, jako když topící lapá po dechu. Ale nenacházel. A náhle se ho začal zmocňovat vztek. Jako vlna zalil jeho myšlenky a on se zkřiveným úsměvem vyrazil: „Řekni jí, ať si trhne nohou!“

A v opileckém úsměvu kumpána si přečetl, že to vyřídí.

Když odešli, chtěl křičet, aby se vrátili. Chtěl vzít svá slova zpět, ale jen ztěžka otvíral ústa zápasící s lítostí i vztekem.

„Kluci, vraťte se,“ zakřičel na celou chodbu, když už bylo pozdě. Vztyčil se na jediné zdravé noze a pokusil se skákat ke schodům. Ale zakopl o sádru a spadl se zaduněním na podlahu. Ucítil úder do hlavy a příšerná bolest ho oslepila. Pak ucítil, že ho zvedají něčí ruce. Několik pacientů a jejich příbuzných ho usadilo zpět do sedačky.

„Už zas nemá co pít,“ slyšel hudrovat dědu ze svého pokoje.

Sáhl pod župan a s překvapením zjistil, že se láhev nerozbila.

Rozhlédl se. Nikdo si ho nevšímal. Zdvihl láhev a pil. V bublající tekutině se před jeho očima tříštily paprsky slunce. Toho, které vířilo paprsky barev a činilo tak svět za oním oknem vábivým. Nabízejícím svobodu. Najednou, ještě před polovinou lahve poznal, co má udělat. V hlavě měl klid a zdálo se mu, že všechny myšlenky už od něj odletěly tam ven za ono okno. Předběhly ho.

Postavil poloprázdnou láhev vedle sedačky na podlahu. Stále si ho nikdo nevšímal. Pak se zehnul pro květináč s fíkusem. Byl dostatečně těžký. Napřáhl se a hodil. Okno se roztříštilo hlasitěji, než čekal. Na rozdíl od vábivých paprsků slunce zavanul do chodby chlad.

Pozdvihl se na zdravé noze a vrhl se do otvoru.

Křik lidí, který zaplnil chodbu, už nemohl zadržet jeho pád.

 

 

 

 

 

 

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.