Samozřejmě by bylo možné zvýšit atraktivitu přednášek. Nebuďme však naivní, proti takovým svodům jsou lékaři už dávno imunní, zejména je-li kongresovým městem Řím. Takže musí organizátoři, aby naplnili přednáškové sály, sáhnout k jiným, mnohem rafinovanějším prostředkům. Italové a zejména Římané mají v takových rafinesách tisíciletou tradici. Dovolte mi krátkou sumarizaci všech těchto metod, jak jsem je zažil na vlastní kůži na ESC kongresu v Římě.
- Kongresové centrum musí být od města dostatečně daleko. Což Fiera Nova di Roma splňuje, nachází se dobrých 35 kilometrů od centra města blízko letiště Fiumicino da Vinci.
- Samotné kongresové centrum musí být postaveno tak, aby existovaly extrémně dlouhé přesuny. I toto je splněno. Kongresové centrum je tak rozsáhlé, že nachodíte za den kilometry a kilometry. Důležité je umístit zajímavé přednášky střídavě na opačné konce centra a dát jen velmi krátké pauzy, nejlépe mezi 5 a 15 minutami. To nutí účastníky k velmi rychlým přesunům bezmála během. Při troše štěstí si účastníci přivodí už první den puchýře na nohou (což byl můj případ), a to jejich možnosti útěku do města za historickými památkami značně zredukuje.
- Pozvete celkem 30 000 účastníků, aby byly všechny dopravní prostředky naprosto přeplněné a lidem přešla chuť je používat k případnému útěku do města.
- Ubytujete lidi v naprosto odlehlém hotelu bez přípoje na veřejné dopravní prostředky. (Zřejmě na jeho stavbu přispěla podstatnou sumou mafie taxikářů, protože jiná možnost opustit hotel než taxíkem prakticky neexistuje. Od hotelu Marriot Park Roma to totiž bylo – oficiálně – k nejbližší zastávce vlaku 2,6 kilometru. Aspoň tak to tvrdila hotelová informace včetně přiložené mapy. Naivní rakouský kolega Italům uvěřil a zkusil to. Večer mi třesoucím hlasem vyprávěl, že na mapě uvedené cesty z větší části vůbec neexistují a že na cestu k zastávce potřeboval celou hodinu. A to v 35 stupňovém vedru, což byl určit slušný výkon, Odnesl to jen vyčerpáním a dehydratací. Rozhodl jsem se ho nenapodobit, zvítězil zdravý rozum. Sice existuje shuttle autobus i z centra města do hotelu a jezidí večer každé dvě hodiny, tuto informaci ale musíte před účastníky kongresu dobře utajit. Já jsem se ji dozvěděl až v letadle u Říma do Vídně a to bylo už trochu pozdě.
- Existuje samozřejmě shuttle autobus od hotelu do kongresového centra. Odjezdy – ráno v 7:10 a 7:55 tam a večer v 18:30 jakožto i 20:30 zpět. Mezitím nic. Což znamená, že když vystoupíte z autobusu a překonáte zhruba kilometr ke kongresovému centru, jste tam definitivně polapeni. Všechny shuttle autobusy, myšlené pro oněch 30 000 účastníků a 43 hotelů (každý hotel má minimálně jeden autobus) startují večer z parkoviště před kongresem samozřejmě současně, což nejen že dělalo nemalé problémy už při opuštění parkoviště, ale navíc autobusy vzápětí beznadějně ucpaly římskou dálnici. 12 kilometrů k hotelu tak trvalo víc než půl hodiny. Určité logistické rezervy Italové mají. Produkují ale chaos tak cílevědomě, že jsem v pokušení za tím hledat nějaký systém.
- Že se v hotelu servíruje snídaně už od šesti hodin sice vzhledem na odjezdy autobusů nepřekvapuje, při přihlédnutí k okolnosti, že jste v Itálii, to ovšem způsobuje kulturní šok, ze kterého se hned tak nevzpamatujete. Je to doslovně germanizace Říma, jakou zřejmě naposledy Řím zažil, když ho obsadil kdysi v devátém století císař Lothar.
- Abyste nepřišli na hříšnou myšlenku odjet z kongresového centra vlakem, jezdícím mezi Římem a letištěm – stanice je od kongresového centra vzdálená pouhý kilometr, což je při daných poměrech jen skok, vysvětlí vám delegátka kongresu, že jízdenky, které jste dostali spolu s registrací, platí pouze mezi hotelem (který má onu zastávku vzdálenou hodinu rychlé chůze) a kongresem, ev. také letištěm (ale to si už nebyla úplně jistá), že je ale není možno používat ve městě. Naštěstí ovládám italštinu natolik, abych si přečetl text na zadní straně jízdenky a dozvěděl se, že je samozřejmě platná v celém městě po dobu 100 minut. Tenhle trik tedy nevyšel.
- Následkem důmyslně vyrobených úzkých hrdel v dopravě stojí na taxíky u kongresového centra fronta dlouhá přes sto metrů. To aby vás přešla chuť, kdybyste měli pocit, že už to na kongrese přece jen nemůžete vydržet. Zda v té frontě byli jen účastníci kongresu nebo i placený kompars se mim nepodařilo zjistit.
- Nasadíte do funkcí kongresových pracovníků spousty krásných mladých děvčat a dobře vypadajících mladých mužů (v Itálii není problém je sehnat, nacházejí se zde v naprostém přebytku), aby se účastníci kongresu mohli pokochat přímo na místě. Všichni samozřejmě dělají, jak je to v Itálii naprosto základní a nezbytné „la bella figura“. Tato finta tak úplně nefunguje, protože se krásná děvčata vyskytují ve městě ve stejně vysokých koncentracích jen poněkud zředěné anglosaskými a germánskými turistkami). Negativním důsledkem je, že řidič vašeho autobusu neodhodlá, aby si s takovou spolupracovnicí kongresu nezaflirtoval, a tím se odjezd vašeho autobusu výrazně zpozdí. Což by nebylo tak zlé, kdyby to nedělali všichni řidiči oněch autobusů, takže nakonec přesto vyrážejí z parkoviště všichni současně, jen o čtvrt hodiny později – v Itálii není naspěch.
- Pokud se přes všechna tato důmyslná opatření dostanete přece jen do úzkých a dostanete obavy, že by vám účastníci kongresu přece jen mohli pláchnout, zapálíte jedno z nádraží na trase mezi kongresem a městem a tím páde odstřihnete definitivně jakákoliv spojení ve směru do Říma. Stalo se v pondělí 29. srpna.
Pokud jste toto všechno zvládli, nemusíte se o účastníky podniku bát. Pak není problém, že haly jsou tak špatně odzvučené, že slyšíte nejen svého přednášejícího, ale i toho z vedlejšího sálu a že občas někdo pouští během přednášky hudbu tak silně, že přednášející si může vyřvat hlasivky, aby jej vůbec někdo slyšel
Ovšem, jak dokazuje fotografie na konci tohoto článku, ani všechna tato rafinovaná opatření nemůžou člověka s láskou k dějinám a historickým památkám zadržet. Prostě kde je silná vůle…
V podstatě jsem návštěvu papeže na kongresu považoval za další podobný trik, který má lidi zadržet v areálu. Že totiž kongresový komplex obklopí desítky po zuby ozbrojených mužů italské armády a švýcarské papežské gardy, takže vás okamžitě přejde chuť snažit se okolo nich projít, abyste prostor kongresu opustili. Co se týká návštěvnosti kongresu mělo toto opatření spíše negativní dopad. Zavládl strach, že nebude možné kongres opustit a lékaři zmeškají lety. Mnozí, zejména pak ti evangelického vyznání, zůstali raději v hotelu. Nebylo to ovšem vůbec tak dramatické. Až na pár členů švýcarské gardy kráčejícím před usmívajícím se a kynoucím Františkem na papamobilu a carabinieri hlídající auta se značkou CV nebyly žádné zřetelné problémy. Až při výdeji zavazadel to drhlo. Protože jsem takticky nezůstal až do papežova projevu, byl jsem už pátý v řadě u výdeje zavazadel. Problém byl, že personál výdeje chtěl papeže vidět taky. Až po poměrně dlouhé době přiběhla jedna z oněch krasavic, o kterých jsem už psal, očividně mimo sebe z toho že viděla svatého otce. Křičela „I´m here“ a „Sono qui.“ Což nás naladilo pozitivně. Těšili jsme se zbytečně. Ono děvče nebylo schopno přinést ani jediný kufr a tak nakonec první lidé z řady vnikli do prostoru se zavazadly a vynesli si je sami. Což ji psychicky zlomilo natolik, že se už neobjevila. K našemu štěstí a ale objevili dva statní hoši, kteří jí přišli na pomoc, vzali do vlastních rukou a tak čekání n zavazadlo trvalo jen slabých dvacet minut. Jak už jsem řekl, měl jsem štěstí, byl jsem pátý v řadě.
