Tak jsem se po letech setkal s bývalým profesorem – ostatně vždy distingovaným a milým pánem a jak jsme tak zabředli do vzpomínek na časy dávno minulé, pravil, že jsme byli těžko ovládatelná třída. Kluci prý byli divočáci – to cituji – a holky spíše minoritní bez skutečného vlivu na dění. Napřed jsem pocítil stejný pocit jako před oněmi více než třiceti lety – zase nám ti dospěláci nerozumějí. Bylo to stejné, jako když nám třídní profesorka vyčetla volbu miss třídy a pravila, že zavádíme kapitalistické soutěže, jež dehonestují lidskou podstatu našich spolužaček. Cítili jsme se nepochopeni – vůbec jsme neměli nic proti našim děvčatům, naopak jsme je obdivovali, milovali či dokonce zbožňovali. Že jsme neuskutečnili volbu nejhezčího mladého muže ve třídě mělo jeden jediný důvod, že totiž proti Rosťovi Tomanovi stejně nikdo neměl šanci.
Pomyslel jsem si, že vzpomínky pana profesora byly zřejmě poznamenány dozorem nad naší třídou na bramborové brigádě, jenž jednou vyfasoval a kdy nakonec ve stavu naprostého zoufalství dal pár facek kolegovi Pavlovi Machů (tehdy se to ještě smělo a nikdo včetně Pavla si nestěžoval, i když on v tom byl spíše nevinně). Jinak jsme se ale považovali za naprosto normální a běžnou třídu, i když nám profesoři už během studia naznačovali, že jsme chytří, ale zlobiví a dávali nám za příklad „Áčko“, jež sedí a poslouchá, i když toho prý tolik neumí.
Pak jsem se ovšem nad našimi zážitky ze studia zamyslel blíže a náhle jsem zapochyboval. Třeba nenese přece jen naše třídní za svou aversi vinu úplně sama. A to možná ani nevěděla, že skupina Korbačka, Zapletal, Pospěch a někdy i Polách chodila o polední přestávce už od druhého ročníku a tedy naprosto nezletilá na pivo do Tatrovanky. Je pravda, že jsme v hodinách fyziky, zatímco profesor Šindler opravoval nikdy nefungující přístroje, hrávali ligu v karetní hře Hercky. Ovšem co jsme měli dělat? Hráli jsme aspoň potichu a stejně vždycky vyhrál Petr Zapletal, takže šlo vlastně o konstruktivní trávení víceméně volného času.
Jistě, hořící stodolu a chlév s prasaty na chmelové brigádě nezažije zřejmě úplně každý. My jsme v tom byli ovšem úplně nevinně. Studentka, jež byla při touze po troše lásky vyrušena ve stodole se svým přítelem pedagogickým dohledem a musela se stáhnout i s hořící cigaretou do úkrytu v seně, nebyla dokonce ani z naší třídy. A ta prasata jsme z hořícího chlíva všechna zachránili a nebyla naše vina, že družstevníci pak pět z nich odepsali jako uhořelá a uspořádali si vepřové hody.
Že jsme na této chmelové brigádě poprvé sáhli k stávce, věci v čase komunismu něčeho naprosto nevídané a zřejmě i zákonem zakázané, bylo dáno jen a jen naprosto nevyhovující stravou. Pedagogové z nás sice měli skoro infarkt, strava se ale po dvanáctihodinové stávce výrazne zlepšila.
Pravda, je tu ta historka s návrhem na šestnáct snížených stupňů z mravů po školním výletě ve třetím ročníku. Ale to byla vysloveně smůla a přehnaná reakce. Kdyby nás paní profesorka přistihla první večer, kdy jsme se opravdu zřídili pod obraz boží, asi bychom nemohli ani moc protestovat. Ale přistihla nás až večer druhý, kdy jsme byli všichni naprosto střízliví (protože jsme měli hroznou kocovinu a nikdo už pít nemohl. Právě z tohoto důvodu mohla o půlnoci objevit oněch pět PLNÝCH lahví s vínem a za ně nás chtěla exemplárně potrestat). Naštěstí ten problém vyřešil ředitel Hanák velmi elegantně tím, že mne s Břeťou Polešovským nechal kosit trávu okolo školy (ve vyučovací době) a za tyto zásluhy nám byly hříchy ze školního výletu odpuštěny.
Samozřejmě byl tu onen problém stužkovacího večírku. Nebylo ovšem naší vinou, že strana a vláda stužkovací večírky právě v tom roce zakázala, aby se prý studující mládež neodlišovala od mládeže dělnické. My jsme si stužkovací večírek nechtěli nechat vzít a nikdy nazapomenu na nadšení, s nímž Pavel Machů lámal svou dirigentskou hůlku, jíž řídil chlapecký pěvecký spolek „Hlahol“ a na následný aplaus přítomných žáků rodičů i učitelů. Ostatně co jsme se s Břetislavem natrápili psaním scénáře! Psali jsme ho totiž v hospodě „U cechu“ a tam tehdy začali točit Nošovice. Což o to, dnes je Radegast etablovaná značka, tehdy ale trpěl chybami zrodu, plavaly v něm kvasnice a občas byl nesnesitelně kyselý. Ale my jsme se byli ochotni obětovat a v honbě za insiprací jsme mnohdy protrpěli i pět půllitrů, jen aby náš text diváky a posluchače potěšil. Že jsem stužky místo paní profesorky předával já jako předseda třídy v mušketýrském klobouku bylo dáno hlavně tím, že už bylo po půlnoci a paní profesorka v inkriminovanou dobu zmizela, aby s touto protizákonní činností neměla nic společného. A že jsme pak přes zákaz ony stužky nosili, se rozumí přece samo od sebe. Nač bychom je jinak měli? Stálo na nich romantické Gellnerovo „Života bído, přec tě mám rád“. Heslo sice ne přímo budovatelsky nadšené, o to přesnějí ale charakterizující naše rozpoložení a pozitivní vztah k životu.
Byli jsme vlastně nepochopená a částečně i týraná třída. Jak jinak si vysvětlit zákaz posledního zvonění z důvodu, že chlapci naší třídy (oni divočáci) dávali pupendo studentovi prvního ročníku Pospíšilovi, jenž je nepochybně urazil (aspoň to přesvědčivě tvrdili). To poslední zvonění studenti nakonec zorganizovali před budovou a hned ráno a tak se zákazu, jenž neměl ani předtím ani potom obdoby, vyhnuli. Bohužel za nadšení nad svým vítězstvím peníze takto vybrané ihned prochlastali a tak jsme na maturitní večírek zase nic neměli. (Já byl právě v Budějovicích na biologické olympiádě a tak jsem se o tomto posledním maléru naší třídy dozvídal až se zpožděním a zprostředkovaně.)
Přesto jsme se vždy považovali za spořádané studenty – vždyť nikdo během studia neumřel na otravu alkoholem ani neotěhotněl a maturitu udělali skoro všichni.
Ovšem z pohledu dospěláků – a mezi ně patřím teď bohužel i já – může naše působení na škole vypadat poněkud jinak. Přece jen události výše popsané nezažije tak úplně každý. Ale dobrá, byl jsem to ostatně já, kdo vytahoval kaštany z ohně. Když už jsem byl tím předsedou třídy! I když vůbec nevím, jak jsem se jím stal. Možná proto, jak pravil pan profesor na závěr naší debaty, že aspoň já jsem prý v té partě vypadal seriózně.
Pane profesore, NEVYPADAL! JÁ JSEM TAKOVÝ BYL! A věřte nebo nevěřte, pozůstatky toho se dochovaly dodnes. Aspoň si to myslím. Asi stejně jako jsme si před třiceti dvěma lety mysleli, že jsme vlastně docela hodná, i když nepochopená třída.
No, posuďte sami – byli jsme normální nepochopená mládež nebo oni takzvaní divočáci? Nějaká ta zapálená stodola, konflikty s pedagogy a pivo v polední přestávce – to přece zažil každý, ne?