Zřejmě i méně zdatným znalcům historie říká něco jméno Winston Churchill, ty, kteří listují rádi v časopisech pro ženy, zase osloví jméno Spencer – no jistě Diana, manželka prince Charlese a královna srdcí. Před třemi sty let 16.června 1722 zemřel jejich společný předek a zakladatel slávy rodu John Churchill.
Jeho kariéra je natolik zajímavá, že neodolám, abych o něm nenapsal malý medailon. Koneckonců ovlivnil v nemalé míře i dějiny naší země. John Churchill dělal neuvěřitelně strmou kariéru díky svým schopnostem politickým i vojenským, ale i díky štěstí a postelovým romancím, které dokázal vhodně využít. A přitom do té postele nemusel vůbec lézt sám.
Narodil se 26.května 1650 v Devonschiru malému a v té době dokonce vyvlastněnému, a proto nesmírně chudému šlechtici Winstonu Churchillovi. Winston měl tu smůlu, že bojoval v občanské válce na straně krále Karla I. Za to ho zbavili veškerého majetku. Měl vlastně štěstí, že nepřišel jako jeho pán král Karel I. o hlavu – krále popravili 30.ledna 1649. Winston přežil, a tak mohl se svou manželkou Elisabeth Drake zplodit celou řadu dětí, mezi nimi dceru Arabelu a syna Johna. John vyrůstal v chudých poměrech, dostal protestantskou výchovu (a4koliv byli jeho rodiče očividně katolíci) a v letech 1662–1665 navštěvoval dokonce londýnskou školu St.Paul.
Po roce 1660 se po restauraci Stuartovců, kdy na trůn nastoupil syn popraveného Karla I. Karel II., situace royalistů zlepšila a Arabela Churchill se dostala v roce 1665 do jedné z nejvýznamnějších postelí království, stala se favoritkou králova bratra Jakuba. Arabela zabezpečila svého patnáctiletého bratra tím, že pro něho získala místo pážete u dvora. Mladík padl do oka milence krále Karla II. Barbaře Villiers, což neuniklo bdělému královskému oku a král zařadil mladíka do gardy, aby ho odstranil z chodeb královského paláce. A mladý John mohl projevit svůj obrovský vojenský talent. Bojoval jako kapitán ve francouzské armádě, která byla tehdy anglickým spojencem v boji proti Holanďanům a v roce 1678 se stal plukovníkem.
Těsně předtím, někdy na přelomu let 1677 a 1678 došlo ale v Johnově životě k rozhodujícímu zlomu. Oženil se se Sarah Jenningsovou, blízkou přítelkyni princezny Anny, sestry krále Karla. To přátelství bylo VELMI blízké. Princezna Anna byla totiž lesbička a Sarah její milenkou. Anna pocítila silné přátelství ke své o tři roky starší společnici už ve věku osmi let a vydrželo jim to skoro celý život. Anna byla sice vdaná za prince Jiřího dánského, ale s tím nedokázala udělat nic nejen ona. Jiřího švagr král Karel II. o něm řekl „Zakusil jsem ho opilého, zakusil jsem ho střízlivého, ale tady se nedá nic dělat.“ Anna byla se svým manželem celkem sedmnáctkrát těhotná, ale ani jedno dítě nepřežilo.
Johnovi vztah jeho ženy k princezně Anně nijak nevadil. Anna měla na své bratry dosti velký vliv, aby to manželu její milenky pomohlo v postupu v kariéře. V roce 1682 ho král Karel II. povýšil na Peerage of Scotland a Lord Churchill of Eyemouth a Karlův nástupce, jeho bratr Jakub II. z něj v roce 1685 udělal brigádního generála. V královských službách se Churchill podílel rozhodujícím způsobem na potlačení Montmouthova povstání v roce 1685. Král ho za to vyjmenoval generálmajorem a povýšil na Lorda Churchilla Peearage of England a hlavně – svěřil mu funkci guvernéra Hudsonova zálivu, což bylo spojeno s bohatými finančními příjmy.
Churchill správě pochopil, že se doba neoblíbeného katolického krále Jakuba chýlí ke konci, a proto během takzvané „Slavné revoluce“ v roce 1688 přešel obratně na stranu prince oranžského Viléma (manžela královny Marie, dcery Jakuba z prvního manželství) a umožnil vylodění oranžských vojsk. Zato byl povýšen na generálporučíka a stal se Earlem z Malborough. Ve vláce proti Francii slavil svá první vítězství jako vrchní velitel. Jenže milý Churchill si očividně nechtěl spálit mosty ani k vyhnanému králi Jakubovi a udržoval s ním korespondenci. Když to vyšlo najevo, upadl u krále Viléma do nemilosti a v roce 1692 strávil dokonce šest nepříjemných týdnů v Toweru.
V roce 1695 se dokázal do královy přízně vrátit. V tom roce zemřela královna Marie. V podstatě měla na trůn usednout její mladší sestra Anna, přítelkyně Churchillovy manželky Sarah. Vilém byl totiž něco jako princ Filip jen manželem královny Marie. Manželé Churchillovi ale správně odhadli mizivé šance, které by Anna v možné občanské válce měla a proto se vzdala vlády ve prospěch bezdětného Viléma. Vilém zato v roce 1698 Churchilla plně rehabilitoval a svěřil mu znovu velení armády. Král ještě stihl vyjmenovat svého oblíbeného generála vrchním velitelem anglické armády ve válce o Španělské dědictví, která vypukla v roce 1701 a rok nato zemřel. Královnou se stala Anna, která se ráda nechala vést „moudrými radami“ své favoritky Sarah.
Pokles královské prestiže ale vedl v prvních letech osmnáctého století k tomu, že moc převzal parlament a jimi jmenovaní ministerští předsedové, prvním se stal v roce 1700, tedy ještě za vlády Viléma III. Sidney Godolphin. V letech 1702–1710, tedy po nástupu královny Anny, vykonával tuto funkci sám John Churchill, který se právě v roce 1702 stal prvním vévodou z Malborough, markýzem z Blandfordu a členem podvazkového řádu. Jeho manželka Sarah se očividně snažila, získáním vévodského titulu postoupil lord Churchill (a s ním i jeho manželka) mezi nejvyšší britskou šlechtu.
Funkce ministerského předsedy nebránila Malboroughovi, aby nadále vedl anglická vojska ve vyčerpávající válce na kontinentě. Byl totiž úzce spojen se Sidneym Godolphinem, kterého královna na radu Sarah vyjmenovala kancléřem pokladu a ten řídil jednání vlády v Británii, zatímco Malborough se toulal po kontinentě v čele anglické armády. Královna byla určitě ráda, že se manžel její přítelkyně zdržuje daleko ode dvora. Dochovalo se více než tisíc dopisů, které královna napsala Sarah, své vlastní dopisy královně Sarah po královnině smrti zničila. Francie Ludvíka XIV. měla ambice ovládnout evropský kontinent. Vojensky i ekonomicky to byla nejsilnější země a Ludvík dobýval jednu zemi za druhou, aby dosáhl hranic na Rýně a udělal následně z Německa svého vazala. Kromě toho se po vymření Habsburků ve Španělsku v roce 1700 pokoušel získat pro sebe nebo pro svou rodinu i španělskou královskou korunu spojenou s vládou nad zámořskými početnými koloniemi. Ludvík získal v Římské říši mocného spojence v osobě bavorského kurfiřta Maximiliána II. Emanuela, kterému slíbil římskou císařskou korunu, již ovšem v té době nosil na hlavě rakouský arcivévoda Leopold, ověnčený právě vítězstvími nad Turky. Přesto se zdálo, že francouzské přesile nedokáže nikdo vzdorovat. Tehdy udeřila Malboroughova nejslavnější hodina. Měl ovšem velké štěstí, že vedle jeho vojenského génia našel rovnocenného partnera ve princi Evženovi Savojském, vrchním veliteli rakouských vojsk.
V roce 1704 dokázali tito dva pánové zdánlivě nemožné, když rozdrtili 13.srpna francouzskou armádu maršála Tallarda a bavorského kurfiřta v bitvě u Blenheimu (v německé literatuře je tato bitva uváděna jako bitva u Höchstädtu) na horním toku Dunaje a tím zcela změnili nejen průběh války, ale i poměr sil na kontinentě. Malborough si vítězstvím v této legendární bitvě zasloužil nesmrtelnou slávu, která provází jeho potomky dodnes. Angličané sice ve spojenecké armádě tvořili z 52 000 vojáky jen menšinu o 9000 mužích, ale právě útok anglických jednotek, které vedl Malborough do bitvy osobně na bílém koni, oblečen do šarlatového pláště a s podvazkovým řádem na noze, rozhodl bitvu, vedl ke kapitulaci Francouzů a k zajetí maršála Tallarda.
Palác, který si vévoda postavil v okrese Oxfordshire, dostal na počest jeho největšího úspěchu jméno Blenheim Palace a je dodnes sídlem vévodské rodiny z Malborough.
V následujících letech šel Malborough od vítězství k vítězství. Francouzi byli v defenzívě a spojenci plánovali dokonce útok na samotnou Paříž, když tu v roce 1711 zemřel nečekaně německý císař Josef I. na neštovice. To změnilo cíle války, protože Josefův bratr Karel, který se měl stát španělským králem, se musel vrátit do Rakouska, aby se stal císařem Karlem VI. V mírových jednáních nakonec získali španělskou korunu Bourboni s podmínkou, že nikdy nespojí vládu Francie a Španělska v jedněch rukou. Británie obdržela mimo jiné Gibraltar, který drží dodnes.
V době, kdy se zdálo, že je Malborough naprosto neotřesitelný, rozhodly ženské vrtochy. Stárnoucí královna Anna se po smrti svého manžela Jiřího rozhádala v roce 1709 se svou důvěrnicí Sarah Churchillovou, vyměnila ji za její příbuznou Abigail Mashamovou, zbavila funkce Godolphina a ve volbách 1710 vyhráli Toryové. Malborough, patřící ke straně whingů se musel vzdát všech svých úřadů, byl královnou zbaven i vrchního velení armády a odešel do vyhnanství do Hannoveru.
Jeho vyhnanství ale netrvalo dlouho. Královna Anna zemřela v roce 1714 a na trůn byl uveden hannoverský kurfiřt Jiří I. Pobyt v Hannoveru očividně Malborouhovi pomohl, v roce 1714 ho král, který se nikdy nenaučil anglicky, dosadil zpět do všech jeho funkcí.
Jenže teď už mu osud nepřál. V roce 1716 utrpěl první mozkovou mrtvici, při které na určitý čas ztratil řeč, v roce 1721 se vzdal všech úřadů a 16.června 1722 ve věku 72 let zemřel. Z jeho dětí ho přežila jen jeho dcera Henrietta, (jeho syn John zemřel už v roce 1703 ve věku 17 let a jeho milovaná dcera Anna v roce 1716.) Protože od roku 1706 platilo v Anglii dědictví titulů i po ženské linie, stala se Henrietta vévodkyní z Malborough. Poté zdědil titul syn Anny Churchillové George Spencer Earl ze Sunderlandu. Převzal s titulem i palác Blenheim a své majetky v Sunderlandu přenesl na svého mladšího bratra Johna (1708 – 1746), zakladatele větve Spencerů, ze které pocházela princezna Diana. Pátý vévoda z Malborough George se na počest svého někdejšího předka začal nazývat Spencer-Churchill. Winston Churchill, britský slavný premiér byl vnukem sedmého vévody z Malborough Johna Spencera-Churchila, Winstonův otec Randolph byl jeho třetím synem. Titul vévody přecházel v Británii vždy jen na prvorozeného syna, další synové klesali do stavu nižší šlechty.
Spencerovi působí dodnes v hodnosti earlů ze Sunderlandu a díky Dianě se jednou jejich potomci stanou britskými králi.