Mistr Jan Hus – člověk a legenda

I když si budeme jubileum šestistého výročí úmrtí Jana Husa připomínat až za o něco víc než týden, dovolím si dát můj článek na webovou stránku už dnes. Důvodem je, že v neděli odjíždím na dovolenou a zda budou mít farmy na Islandu, kde budeme přespávat, WLAN, si nedovoluji odhadnout.

6.července si tedy připomínáme státním svátkem okamžik, kdy český kazatel vystoupil na předměstí švábského města Kostnice na popravčí hranici a přijal mučednickou smrt. Člověk ochotný obětovat za své přesvědčení život se stává legendou a pod nánosy staletí je často těžké najít ještě reálného člověka.

Obraz, který známe a který nám byl prezentován v hodinách dějepisu, je poněkud jednostranný. Obraz reformátora, vlastence a hrdiny. Postava herce Zdeňka Štěpánka bude ještě dlouho ovlivňovat naše představy o Janu Husovi. Už jen představa, že mistr Jan byl kulaté postavy a trpěl bolestmi žlučníku a zubů (k jeho zdravotním problémům bych se rád vrátil v samostatném článku, v tomto textu na to prostě není dost prostoru), je pro mnohé možná obtížně stravitelná. Literární zdroje podávají ale takovýto obraz. Obraz člověka. Kdo byl tedy Jan Hus?

Určité věci jsou nepochybné. Mistr Jan byl nepochybně skvělý kazatel, nadšený, zapálený a strhující. Člověk s darem řeči a s upřímným zanícením po odstranění nedostatků společnosti své doby. Jeho spisy hovoří o velkém a upřímném srdci, o jeho obrovském vlivu na tehdejší českou společnost svědčí výbuch husitského povstání, které si do znaku dalo právě jeho jméno a jeho heslo Veritas vincit.

Nakolik byl ale Jan Hus skutečně pánem svých činů? Byla jeho poprava skutečně justiční vraždou, jak se stále ještě učí?

Husovu popravu jako justiční vraždu zpochybnil Jiří Kejř ve své knize „Husův proces“. Hus byl popraven nespravedlivě, o tom dnes nikdo nepochybuje. Byl ale popraven podle tehdy platných zákonů. Ty zákony byly špatné, byly ovšem platné. Hus proti tehdejšímu znění práva postavil morálku, apel na lidské dobré vlastnosti a touhu po spravedlnosti. A prohrál. Zákony nemusí být vždy spravedlivé. Zákony tvoří lidé a ti se mýlí nebo sledují své politické, často sobecké úmysly. Připomíná vám to něco? Pak můžete číst dál. V dějinách je hodně poučení i pro dnešek.

Hus se díky svému vlivu na prostý lid stal totiž politikem – ať už to chtěl nebo nechtěl a jako k politikovi se k němu i jeho odpůrci chovali. Hus nebyl z hlediska tehdejší věrouky úplně pravověrný, i když ve svém učení nebyl nikdy tak radikální jako jeho předchůdce a vzor John Viklef z Oxfordu. Možná bychom se měli u tehdejší teologie aspoň v zjednodušené podobě zastavit o něco podrobněji, abychom rozporům tehdejší doby lépe porozuměli. Teologie měla v tehdejší době na lidi mnohem větší význam než dnes jakákoliv filosofická či jiná nauka.

V období pozdního středověku se v teologii setkáváme se dvěma hlavními proudy – s realismem a nominalismem. Realismus byl starším směrem a opíral se o tzv. novoplatonismus. Jeho představou bylo, že Bůh stvořil v nebi hmotné ideje, bezchybné vzory svého tvoření, které se pak kopírují v mnoha nedokonalých napodobeninách v reálném životě na zemi. Bůh sám pak představuje přírodu nestvořenou a tvořící, ideje přírodu stvořenou a tvořící a pozemští tvorové pak přírodu stvořenou a netvořící – tak toto schéma přehledně popsal Jan Scotus Eriugena.

Nominalismus naproti tomu byl směrem novějším, opírajícím se o učení Aristotela, jehož spisy se od začátku 13. století stále četněji dostávaly do rukou tehdejších učenců a rozhodujícím způsobem ovlivnily myšlenky tehdejšího světa. Podle nominalistů stvořil Bůh každé jednotlivé stvoření nebo předmět a člověk jim dal souhrnné názvy, jež je charakterizovaly (jako kůň, pes, člověk, chléb).

Oba tyto směry žily vedle sebe, měly své příznivce a odpůrce. Jednotliví teologové dokonce školy měnili. Viklef začal například jako přesvědčený nominalista, aby se v průběhu svého života stal radikálním realistou.

Problémy začaly v okamžiku, kdy Viklef díky svému realismu zpochybnil přeměnu chleba v Kristovo tělo při mši. Rozebírat tuto nauku do podrobností není možné, na to poskytuje tento text příliš málo prostoru. Nicméně Viklefovo tvrzení, že kněz žijící v hříchu nemá kontakt s nebeským mystériem, kde Kristus při poslední večeři proměnil podstatu chleba a tím pádem je oběť provedená oním nehodným knězem a tím vlastně i jím vedená mše neplatná, otřáslo samými základy církve. Její mocenskou pozicí, jejím zdůvodněním vlastní existence. Boj byl nevyhnutný a musel být zničující

V Praze na vysokém učení měla hranice mezi nominalismem a realismem zajímavou hranici. Kopírovala totiž hranici jazykovou. Je třeba si uvědomit, že Karel IV. založil pražskou universitu jako německý král a císař a její působnost měla daleko přesahovat hranice českého království. To se mu i podařilo, mimo jiné i tím, že pro universitu získal věhlasné profesory. Jedním z nich byl i Albert Saský. Pod jeho vlivem převzala universita nominalistické učení. Albert vystudoval na Sorbonně v Paříži a Sorbonna byla neochvějnou baštou nominalismu.

Když se dcera Karla IV. princezna Anna provdala na anglického prince Richarda, odešli s ní do Anglie i učenci a studenti z pražského vysokého učení. Na Oxfordu se dostali do kontaktu s učením Viklefovým a přinesli jeho knihy do Prahy. Viklef byl v té době už přesvědčeným radikálním realistou a s jeho učením se ztotožnila prakticky celá česká část university a tím i Jan Hus. Němci zůstali věrni nominalismu.

Praha na začátku 15 století vřela neklidem.

Nepochybně se i zde projevila rivalita obou národních živlů, která se po smrti Karla IV. značně vyostřovala. Karel vybudoval Prahu jako velkoměsto. Z města o 8000 obyvatelích z dob jeho otce Jana Lucemburského se stala metropole s bezmála 40 000 obyvateli. Karel přitáhl daňovými úlevami a budováním pražského Nového města řemeslníky a obchodníky z celého království a zejména velký počet pracovních sil – chudých nádeníků a dělníků. Kapitál ale zůstal v rukou patricijů Starého města – většinou Němců, kteří na Starém městě tvořili nobilitu už po několik století. Početně převládal živel český, finanční a tím i politická moc zůstávala v rukou německých. Po smrti císaře Karla se Praha zredukovala z hlavního města Římské říše na české hlavní město. Finančních prostředků a tím pracovních příležitostí ubylo, město bylo najednou předimenzováno, prostě příliš velké. Na pracovní trh přicházela generace mladých lidí už v Praze narozených. A ta práce pro ně nebyla. Sociální napětí mezi chudými Čechy a bohatými Němci rostlo. A hrozilo explozí. Konflikt byl předprogramován a projevoval se mimo jiné i spory učenců na vysokém učení. Jakmile vzniknou tábory a lidé k nim náležející, je věcná diskuse nemožná. Nastupuje ideologická konfrontace. Bylo tomu tak i tentokrát. Hus se ocitl ne zcela plánovaně a dobrovolně v centru tohoto sporu. Byl dokonce v roce 1402 na jeden rok zvolen rektorem university.

Mistr Jan nebyl vedoucím ideologem a ani jím být nemohl. Nedostávalo se mu k tomu příslušného vzdělání. V tom byl daleko kompetentnějším Husův souputník, charismatický a vášnivý Jeroným Pražský. Ten byl mistrem teologie, absolvoval na Oxfordu, vyučoval v Praze, Paříži, Heidelbergu i Kolíně nad Rýnem a měl světový věhlas. I církevní hodnostáři znali Jeronýmovu nebezpečnost. V Kostnici k němu byli mnohem krutější než k Husovi a nemilosrdným mučením od něj odvolání vynutili. Když se pak tohoto odvolání zřekl a znova se k Viklefovu učení přihlásil, byl upálen na stejném místě jako rok před ním Hus. Hus sám byl jen mistrem artistické fakulty a pouhým bakalářem teologie. Proto neměl doktorský titul. Zabýval se více praktickou kazatelskou činností, byl nepochybně dobrým knězem. Nebyl vědcem, i když ho k tomu jeho schopnosti, paměť a touha po vědění předurčovaly. Vybral si praktickou práci s prostým lidem, kazatelskou činnost. Tím ovšem ztrácel kontakt s děním ve vědeckém prostředí.

Konflikt na universitě a ve společnosti eskaloval. Církevní synoda v roce 1408 zakázala šíření a používání Viklefových spisů, objevují se první žaloby na Husa.

18. leden 1409 přinesl zdánlivé vítězství českých mistrů. Král vydal proslulý Dekret kutnohorský, v němž změnil poměr hlasů na universitě. V květnu pak němečtí mistři opustili Prahu. Český živel se prosadil, platil za to ale krutou daň. Universita ztratila svůj nadregionální význam, stala se malou lokání vysokou školou a to vítězství českých učitelů notně relativizovalo. Husa postihly v té době ještě mnohem krutější rány. V červnu na něj arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házemburka vydal klatbu a ve stejné době ztratil i své přátele Štěpána z Pálče a Stanislava ze Znojma. Vydali se obhajovat své postoje do Říma a tamější vězení je zlomilo. Vrátili se jako Husovi nepřátelé. Arcibiskup Zbyněk se rozhodl řešit problém násilím. V teologických sporech se nevyznal, tvrdilo se o něm, že byl analfabet. Byl to typický politik z povolání, chtěl zavést v Praze klid násilím a přikázal spálit Viklefovy spisy, ačkoliv na to neměl v té chvíli právo. Nalil tím jen olej do doutnajícího ohně. Rozpoutal boj, na který nestačil a kterému nerozuměl a nakonec jej to stálo život. Zemřel ve věku 35 let v roce 1411.

Jenže Husova věc byla mezitím už předložena soudu v Římě a Hus dostal v září 1410 předvolání do Říma, aby se tam hájil. Nešel. Lekl se? Měl strach, že by jej Řím zlomil stejně jako Pálče a Znojma? Nebo se jen nechtěl vzdálit od svých stoupenců v Praze? Poslal do Říma prokurátory, aby jej ve sporu zastupovali. Do konce svého života nepochopil, že ho zastupovat nemohli. Prokurátor Jan z Jesenice byl skvělý právník a přítel, mohl ale pouze žádat zrušení Husova předvolání do Říma, v případě obvinění z kacířství se podle církevních zákonů musel obviněný hájit osobně. Jesenic neuspěl, sám byl uvězněn a jen s obtížemi z Říma unikl.  Poprvé se setkáváme s problémem, s nímž bude Hus zápasit po celý zbytek svého života. S jeho neschopností posuzovat své postavení z právního hlediska. Hus nebyl právník a v jeho postojích jej hnalo vždy pouze morální stanovisko. Nechápal nebo chápat nechtěl, že právní systém se neopírá o morálku, nýbrž o zákony, jež s ní nemusí být v souladu. Hus svůj spor až do hořkého konce chápal jako universitní debatu, nikdy nepochopil, že se proti němu vede řádný soudní proces, jež má své zákonitosti. V tom přiváděl své soudce často až k zoufalství. Jako například svým odvoláním se ke Kristu, k instanci v právním systému skutečně nepoužitelné. Už jen proto, že nepřijímala poštu.

V roce 1412 se Hus připravil o svou poslední ochranu – o podporu krále Václava IV. Příčinou byly odpustkové bouře. Prodávání odpustků bylo nejhorším zlem v církevním životě nejen v Husových očích. Protestovali proti tomu prostí lidé, universitní mistři, ale dokonce i část kardinálského sboru. V tehdejší církvi se kupčilo doslova se vším. Úřady biskupské, arcibiskupské, ale i prosté fary se kupovaly, pokud možno i dopředu, některé úřady byly předplaceny na desetiletí a pokud možno od více papežů najednou. Papeži byli totiž od roku 1378 dva a od roku 1409 dokonce tři. Lidé tehdejší doby chápali tento církevní rozkol jako předzvěst konce světa a příchodu tzv. Antikrista. Očekávání apokalypsy jitřilo dále vzrušenou atmosféru tehdejší společnosti a podporovalo fanatismus. V Praze a v Čechách tekla první krev a Řím uvažoval, jak situaci uklidnit.

Pomohl nečekaně král Zikmund Lucemburský. Mladší bratr krále Václava, uherský král, byl od ledna 1411 i králem německým. Jeho ambice byly obrovské, schopnosti také. Byl mistrem intrik, nedokázala jej zlomit ani zastavit žádná porážka, ať už vojenská nebo diplomatická. Klestil si šikovně svou cestičku k moci a dosahoval jednoho cíle za druhým. Nedělal to způsobem rytířským, v jeho politickém jednání nacházíme mnoho novodobých prvků, jež ve své knize „Vládce“ definoval Machiavelli. Účel světil prostředky. S nevídanou bezohledností opouštěl přátele a spojence, když mu přestali být užiteční, nebál se násilí ani zrady. Sotva si lze představit markantnější protipól k Husovu morálnímu postoji. A přece to byl právě Zikmund, který pozval Husa na právě svolaný církevní koncil v Kostnici. Papežovo pozvání do Říma Hus léta ignoroval, královo pozvání přijal. Chtěl bych opět jednou vyvrátit houževnatě udržovanou hypotézu, že Zikmund Husa do Kostnice vylákal, jen aby jej mohl nechat popravit. Husovo odsouzení totiž králi vůbec nepřináleželo, jeho hlavním cílem a cílem koncilu bylo ukončit mnohopapežství a prosadit moc císaře nad papežem, jak tomu bylo kdysi za časů Karla Velkého.

Oč tedy Zikmundovi šlo? Nebyl žádný církevní ideolog. Teologické spory mu byly naprosto ukradené. Zikmund chtěl Husa v Kostnici využít. Hus svou kritikou církevních nepořádků a voláním po nápravě oslaboval mocenské postavení církve. A o nic jiného králi nešlo. Chtěl církvi vyrvat její moc a vládnout sám. Hus by byl vhodný nástroj. Kdyby byl ovšem podobný jako Zikmund sám. Pragmatik Zikmund zřejmě nikdy nepochopil nezlomný Husův postoj, s nímž odmítal přijímat kompromisy a trval na svých postojích. Politikovi nemůže být nic cizejšího – a Zikmund byl politik každým coulem. Navíc kardinálové zřejmě pochopili, nač je králi Hus dobrý, nečekali na Zikmundův příjezd do Kostnice a Husa zatkli a uvěznili. Vyrazili králi zbraň z ruky. Na Husa už čekala jen defenzíva. Pro Zikmunda se stal nepoužitelným. Brzy si za něj našel náhradu v sorbonnském rektorovi Gersonovi a Husa prostě obětoval. Nedělal to zřejmě rád. Skutečnost, že Husovi vydal ochranný glejt a nebyl schopen jej ochránit, snižovala jeho královskou autoritu. Ale pragmatický Zikmund si spočítal výhody a nevýhody a záchrana Husa mu prostě za podstoupené riziko nestála. Pro něj bylo hlavní sjednotit církev, sesadit všechny tři papeže a převzít moc nad říší, osvobozenou od církevního mocenského vlivu. Hus byl jen nástroj. A nástroj, který přestal být použitelný, prostě odhodil.

Ve školních lavicích jsme byli seznamováni s Husovým bojem schematicky. On – usilující o obrodu a reformu církve – a proti němu všichni církevní pohlaváři bojící se o svou moc a bohatství. Hodnostáři, kteří umí jen křičet – mlč, odvolej! Jenže v církvi byl silný reformní proud, usilující stejně jako Hus o obrodu církve. Jedním z jeho vůdců byl i rektor Gerson s pařížskou universitou a jeho přítel vlivný kardinál d´Ailly. I oni chtěli obrodu. Báli se ale násilí. Báli se oslovovat prostý lid a nabízet mu jednoduchá řešení. Viklefovo učení vyvolalo v Anglii prostřednictvím kázání kněží lolardů dvě ozbrojená krvavá povstání. Reformátoři církve tušili, že aktivity Husa a jeho českých přátel mohou vést ke stejnému výsledku (a nemýlili se). Gerson a d´Ailly chtěli církev reformovat prostřednictvím vzdělání, prostřednictvím zlepšené kvalifikace kněžstva, prostřednictvím přidělování církevních úřadů na základě schopností a snažili se stejně jako Hus odstranit kupčení s hodnostmi a prebendami. A byli to tito reformátoři, kteří jej nakonec poslali na hranici, aby mohli provést svůj plán. Nevyšel. Církev byla v té době už zkorumpovaná natolik, že reformátoři žalostně selhali. Na koncilu v Basileji bylo jejich hnutí definitivně poraženo. Husa ale stihli odsoudit a odstranit. Radovali se z toho činu? Sotva! Hus se totiž d´Aillymu mohl velmi hodit, pokud by se ovšem dostal výhradně do jeho moci. Toho si ale byla velmi dobře vědoma i papežská strana a proto mu Husa nikdy nevydala.

Je nápadné, jak zoufale, ale i nápaditě se Husa snažili přimět k odvolání. Byli ochotni přistoupit skoro na všechny jeho podmínky, v Husově obžalobě se stále škrtalo a opravovalo, vycházelo se mu vstříc. Všechno, jen aby podepsal. Cokoliv, jakýkoliv cár papíru, ale jen aby na něm stálo, že odvolává, co učil. Věděli, že není Viklefovec. Hus Viklefovo učení nikdy bezvýhradně nepřijal, odmítl je ale odsoudit. Zneužili tento jeho nejednoznačný postoj. Ale ani tak nedokázali Husa přimět k odvolání. Hus sám kolísal mezi odhodlání k mučednictví a nadějí na návrat ke svým do Prahy. Ale vpodstatě už neměl volbu. Stal se symbolem a legendou už před svou smrtí. Už své činy neurčoval, osud ho táhl neúprosně k jeho hořkému konci.

Hus zemřel statečně a odhodlaně. Ti, kdo ho na hranici poslali, oslabili svou vlastní pozici a své cíle následně neprosadili. Bylo třeba čekat dalších sto let, než přišel Luther a s ním reformace, náboženské války a nakonec nevyhnutná reforma katolické církve. Luther se na Husa často odvolával, na jeho pomníku ve Wormsu sedí Hus u jeho nohou. Lutherovy cíle a myšlenky byly podobné, měl ale na rozdíl od Husa jednu strašnou zbraň, již Hus ještě mít nemohl – knihtisk. Johann Guttenberg vynalezl svůj systém pohyblivých liter až roku 1455 a znásobil tím rychlost šíření myšlenek. Hus byl proti cílené propagandě církevní mašinérie bezmocný. Jeho myšlenky nezanikly, zůstaly ale omezeny na Čechy, ze světového hlediska tedy na poměrně malou skupinu vyznavačů. Tištěné letáky Lutherovy rozmetaly pevnost tvořenou sítí kostelních kazatelen. Lidé si mohli jeho myšlenky přečíst, mohli je číst na celém světě.

Hus na rozdíl od německého reformátora zůstal především legendou. Českobratrská církev nepřekročila svým významem nikdy české hranice, byla odsouzena k trvalé defenzívě, Husitství bylo velké revoluční vzepjetí, které se ale brzy zvrhlo v zápas mezi křídly udržovaný profesionální placenou armádou, která místo idejí bojovala o vlastní existenci a její zdůvodnění.

Hus je přesto stále aktuální. Jeho odkaz boje morálky s literou zákona má i dnešnímu člověku dost co říci. Dnes a denně jsme s tímto rozporem konfrontování. Morálka a zákon se vždy nepřekrývají, někdy stojí dokonce v přímém rozporu. Tím je Hus dodnes živý. Jedno, že se v některých věcech mýlil, že určité problémy nechápal nebo chápat nechtěl. Hus není jen legenda, za látkou školních učebnic se skrývá skutečný živý, vášnivý a nezlomný člověk. Je dobře, že si jej každým rokem připomínáme. Jsou lidé, na něž by se zapomenout nemělo.