Tenhle text z Prodané nevěsty je jedno z mála optimistických míst v české kultuře. Češi optimismus tak nějak neradi. Ani když je k tomu důvod.
Zda je volba generála Pavla „jackpot“, ještě nevíme (mně by se tam asi víc líbil Pavel Fischer nebo Danuše Nerudová, ale generál má šarm a uvidíme, co s tím udělá). Zaslouží si šanci. Ale v každém případě se podařilo zabránit tomu, aby se na prezidentský stolec dostal podvodník, lhář a hlupák. To je myslím dostatečný důvod, aby se otvíralo šampaňské a aby se přiměřeně radovalo. Kdy, když ne teď?
Ovšem místo onoho radostného zpěvu „Dobrá věc se podařila,“ slyším stále „Dobře, ale…“ nebo „No jo…“
když on Babiš ale neodchází, zůstává v politice a on může vyhrát příští volby.
když ale on ten Pavel je voják, jestli on bude té politice rozumět.
když ale jeho manželka je podplukovnice v záloze. Sluší se to vůbec na první dámu?
když on ale v té komunistické straně skutečně byl.
a vůbec, kdo ví, jak je to s tím jeho výcvikem na rozvědčíka….
Atd.atd.
V momentě, kdy se podařilo zabránit požáru v rodinném domě, který by ten dům zničil, se ve Francii či v Německu otvírá šampaňské a všichni se nepokrytě radují (ve Francii o něco víc než v Německu, ovšem pokud zrovna nestávkují nebo nedemonstrují). V Česku se řekne: „No jo, ale prý ten požár může vzniknou i někdy později. A ten šéf hasičů byl stejně nějaký nepříjemný. Je to všechno v hajzlu.“
Já nevím, kde se ten negativismus bere, ale z některých sarkastických komentářů mých kamarádů jsem v šoku. „Prý chce zavést pořádek a klid, fuj! To jsme tu měli za bolševika!“ Přitom to jsou vzdělaní lidé a nemyslím si, že by byli frustrovaní tím, že nevyhrál Babiš (tedy pokud si na něho nevsadili nějakou vyšší sumu, ale natolik jejich inteligenci důvěřuji).
Ona tahle věčná nespokojenost má i něco společného s nechutí převzít zodpovědnost za vývoj ve vlastní zemi. Pokud jsou u moci „blbci“ je to super. Dá se nadávat, dá se jim předhazovat vina za jakékoliv vlastní selhání. V okamžiku, kdy se politika vrátí k normálu a do čela se dostanou lidi, co nedělají ostudu, přijde obava – koho budu teď moci obviňovat? Nebude panovat nuda? Aby to nebylo jako v Rakousku za prezidentování Heinze Fischera! Ten byl tak korektní, že na něho ani nejlepší humoristi nedokázali nic vymyslet. Co bude dělat chudák Jindřich Šídlo se svým „Šťastným pondělím“? Bude mít vůbec si z čeho dělat srandu?
Dovolím si citovat z dopisu amerického velvyslance v Československu Laurence A. Steinhardta. Ve svém dopise z 30.dubna 1948 napsal státnímu tajemníkovi Georgi Marshallovi tajnou depeši s informací v zemi právě lámané bolševickou revolucí. V ní píše: „Emigrační vlny po roce 1620 opakovaně odsávaly výkvět obyvatelstva, v zemi zůstávali drobní rolníci a řemeslníci. Ti, jak se zdá, nebyli nikdy ve chvílích krize schopni prokázat pevnost, odvahu a ušlechtilé vlastnosti, ale raději se skláněli před politickými bouřemi, které v zemi zuřily. Tito lidé vždy dávali přednost přežití bez zbytečného boje před bojem za svou svobodu. Během 300leté habsburské nadvlády, která skončila roku 1918, si Češi vypěstovali mimořádný talent k tichému rafinovanému odporu vůči existujícímu režimu. Jsou mnohem zdatnější v opozici, než když jsou sami u vlády a čelí problémům výstavby a uplatňování pozitivní moci…“
Prostě Češi musí vždycky kritizovat a být nespokojeni, jedno jak dobře či špatně se jim daří. Je to samozřejmě pohodlné, tvoření je mnohem namáhavější. Na někoho si zanadávat musíme, samozřejmě na ráně je naše vlastní vláda, ale pak je tu ještě Brusel, na ten se nadává mnohem líp a ten se ani neumí bránit.
Přál bych si, aby se Češi dokázali docela prostě a možná – připouštím – i naivně – radovat. Myslím, že by jim to hodně pomohlo. A ať se na mně „zklamaní“ lidé nezlobí, ale při téhle prezidentské volbě skutečně hrozila katastrofa apokalyptických rozměrů. Kdo se díval na televizní debaty, nemohl vycházet z údivu (tedy pokud nebyl mentálně oslaben buď dědičně nebo následkem stařecké demence) jak se člověk s intelektuálním potenciálem Andreje Babiše může ucházet o funkci prezidenta státu. Kdysi jsem četl jistou sociologickou studii, která dokazovala, že nejúspěšnější podnikatelé, tedy lidé, jejichž firmy nejrychleji rostou a vykazují největší zisky, zejména na začátku své existence, mají v naprosté většině IQ pod 100 bodů. V podnikání je to nebrzdí, nejsou tlumeni myšlenkami na možné nečekané problémy, nerozebírají potenciální nebezpečí příliš podrobně. Stačí když jsou odhodlaní, mají určitou vizi a dostatek bezohlednosti – případně i ochotu jít přes mrtvoly. Šéfové italských mafií nikdy nadměrnou inteligencí nevynikali (výjimkou může být současný šéf Cosa Nostry Bernardo Provenzano) a přesto vybudovali kvetoucí „business“. Andrej Babiš tímto způsobem mohl vybudovat svůj Agrofert, jenže v politice se vyžaduje přece jen více sofistikované myšlení a stát se nedá řídit jako firma (no dobrá ne všude, ve Venezuele může být prezidentem řidič autobusu, ovšem podle toho to tam i vypadá).
Překvapením bylo, že Pavel vyhrával nejen ve velkých městech, kde se s tím počítalo, ale v městech malých, na vesnicích, a dokonce i v baštách hnutí ANO jako například ve Valašském Meziříčí (kde je hlavním zaměstnavatelem podnik DEZA koncernu Agrofert). Babiš vítězil jen v okresech někdejších Sudet, a i tam většinou na venkově, největší počet hlasů a jediný výsledek nad 60 procent získal v okrese Bruntál (v okresním městě dostal Babiš dokonce 61,14 %). Moji maminku samozřejmě mohlo potěšit, že Petr Pavel vyhrál i na Starém Jičíně s 58,2% hlasů (a to přesto, že se jedná o rodnou obec poslední bojovnice na komunistickou budoucnost Kateřiny Konečné). Už se tolik nemusí bát chodit do klubu důchodců.
Pozitivní pro Česko je, že Babiš během prezidentské kampaně – zejména když z hrůzou zjistil, že mu ujíždí vlak – odhodil všechny zábrany, ukázal se jaký skutečně je a všichni, kdo to chtěli vidět, viděli, že císař je skutečně nahý. Televizní diskuze, billboardy, a nakonec šílená výzva lidem, aby si na něho vsadili a šli volit. Očividně se Babiš rozhodl řídit si kampaň sám a nespoléhat se na svůj marketingový tým. Možná mu to poradil Miloš Zeman, koneckonců Babiš o své kandidatuře rozhodl bezprostředně po rozhovoru se současnou hlavou státu (aniž by čekal na zasedání předsednictva hnutí, které ho mělo kandidovat na druhý den). Pro jeho Píáristy měla jeho kampaň tragický dopad. Marek Prchal, hlava Babišových kampaní, hodil ručník do ringu a od politické divize Agrofertu – hnutí ANO – odchází. Mezitím je jeho pověst naprosto zruinovaná, naposledy byl vyloučen z profesního sdružení kreativců v reklamě „Art Directors Club“, kde v minulosti obdržel až pět ocenění ADC Creative Awards Louskáček a Zlatý středník. Nevíme nakolik se snažil Babišovu kampaň v posledních týdnech usměrňovat, ale všechno nasvědčuje tomu, že v tom byl víceméně nevinně, protože Babiš vzal svou kampaň do vlastních rukou. Ovšem lítost nad Prchalem nějak nedokážu cítit – kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti – a on chtěl. Že od Babiše odcházejí další členové jeho nejbližšího týmu Tünde Bartha a Vladimír Vořechovský je jasným signálem, že to s ním prostě už nejde. Snad to časem pochopí i voliči – i když budou paní Schillerová a pak Havlíček za svého šéfa bojovat do posledního dechu. Poslouchat Havlíčkovy argumentace je taky věc pro silný žaludek. V podstatě volí metodu, které jsme na fakultě říkali „Systém Paťchová“ podle kolegyně, která měla jednoduchou taktiku. Když u zkoušky nevěděla, mluvila páté přes deváté a hrozně rychle, čímž zkoušejícího brzy vyčerpala a on zapomněl, na co se jí vlastně ptal – většinou zkouškou touto metodou prošla. Havlíček používá podobnou metodu, po několika větách už nikdo neví, o čem vlastně mluví, Babišovi a Havlíčkovi fandové mu sice nerozumí taky, ale ponechávají si víru, že onen „Superkarel“ mluví moudře.
To zoufalství v hnutí ANO i zoufalství Andreje Babiše, které bylo tak patrné, že ho musela od tiskové konference doslova odvést jeho žena Monika (od které bych tolik autonomie vlastně ani nečekal) je přece pozitivním signálem pro celou společnost.
Samozřejmě, Petr Pavel se ještě musí osvědčit. Dejme mu na to čas. Velkým překvapením pro mě bylo, když už do jeho volebního štábu přijela Zuzana Čaputová. Očividně měla radost, už se s tím plesnivým zlým dědkem na hradě natrápila dost. Ostatně, Pavlovu volební kampaň řídil Michal Repa – stejný manager, který byl i za zvolením paní Zuzany. Odnesla si flanelovou košili jako suvenýr – moje žena českou „flanelovou revoluci“ určitě hodnotila pozitivně, jejím oblíbeným nočním oblečením je flanelové pyžámko.
Moje maminka dostala šanci přece jen zažít pár let s prezidentem, za něhož se nebude muset stydět. Moc jsem jí to přál, už skoro nevěřila, že se toho dožije.
Takže moc prosím všechny skeptiky. Vypněte své výhrady, nepřipojujte se k hnojometům řízených z Ruska a z Číny, kde novou hlavu státu nebudou moci vyblít. Je třeba věřit, že se věci v dobré obrátí. Samozřejmě že to není jisté, ale ta naděje, ta tady je. Takže se zkuste aspoň nějakou dobu prostě jen radovat. Uvidíte, že vám to udělá dobře.
A nebojte se, on si Jindřich Šídlo něco najde. I když taková sranda jako s Milošem to možná nebude.