V Haifě se pracuje, v Jeruzalémě se modlí a v Tel Avivu se žije, praví židovská moudrost. Nejvíc problémů je právě s tím modlením.
Jeruzalém je věčné jablko sváru mezi náboženstvími. Je symbolem pro křesťany, pro Židy a bohužel i pro muslimy. Prorok Mohammed zřejmě netušil, co svým dítkám natropí, když se rozhodl vyrazit na svou cestu do nebe na kouzelném zvířeti jménem Buraq právě z chrámového vršku v Jeruzalémě. Co tam hledal v době, kdy toto město bylo ještě pod byzantskou správou se zřejmě nikdy nedozvíme, zpětně by bylo možná rozumnější vyrazit na besedu s ostatními proroky odněkud jinud, třeba z Mekky nebo z Medíny nebo – prostě jedno odkud jen ne z Jeruzaléma. Ale stalo se. Od té chvíle se v Jeruzalémě nemodlí dvě, ale dokonce tři náboženství.
Jeruzalém je tedy symbolem, ne nadarmo Izrael trvá na tom, že právě toto město musí být hlavním městem izraelského státu. Navzdory všem protestům a nepokojům, které t s sebou přináší.
Ve filmu „Království nebes“ se Orlando Bloom ptá Saladina: „Jakou cenu má Jeruzalém.“ A Saladin odpoví podle pravdy: „Žádnou. A nekonečnou.“
Když člověk na tom místě stojí, začíná tento rozpor chápat. Chrámový okrsek se Skalním dómem, Hora Sion či Olivová Hora, to jsou místa, o kterých člověk už nesčetněkrát četl či slyšel, a když je vidí, není zklamán. A to se nestává zas až tak často.
Jeruzalém dobyl kdysi okolo roku 1000 před naším letopočtem král David a udělal ho prvním hlavním městem do té doby kočujícího národa Židů. Jeho syn Šalomoun zde postavil první chrám – Židé mohou mít jen jeden chrám, synagogy jsou jen modlitebny. Tento chrám zničil babylonský král Nabukadnesar, když dobyl Jeruzalém v roce 586 př.n.l. a odvedl Židy do babylonského zajetí. Když se pak poté, co Babylon vyvrátil perský král Kýros, vrátili, postavili nový chrám, ovšem jen ve skromných poměrech, který se se Šalomounovým chrámem nedal srovnávat. Napravit se to pokusil Herodes veliký. Zbořil budovu z šestého století před Kristem a postavil velkolepou stavbu, jaká v tehdejším světě neměla obdoby. Právě v tomto chrámu se odehrávají příběhy Nového Zákona. Herodes byl přesvědčen, že Mesiáš vzejde z jeho rodu a právě na chrámový vrch má dorazit Mesiáš, až triumfálně vtáhne zlatou branou do města. Proto Herodes na stavbě nešetřil. Určit se těšil na to, až onen Vykupitel vyhlásí – „A tuhle nádheru, kde vás budu soudit, postavil můj pra..pra… dědeček Herodes“. A Herodes sám samozřejmě stane jako první před Mesiášovým soudem a za své zásluhy bude uznán nevinným a hodným ráje.
Nestalo se. V roce 70 dobyl město římský vojevůdce a pozdější císař Titus, nechal město i s chrámem srovnat se zemí. Z celé Herodovy monumentální stavby se dochovala jen část západní zdi, dnešní Zeď nářků. V roce 530 zde nechal císař Justinián postavit kostel Panny Marie, který ale neměl dlouhou životnost. Jako všechny kostely v Palestině ho zničili Peršané v roce 614. A pak už přišli Arabové, vzpomněli si, že právě z toho místa odjel Mohamed do nebe (a zase se vrátil),postavili zde na počest svého proroka první mešitu a v roce 692 zde stál první „Skalní chrám“ jehož zlatá kopule (tedy pozlacená hliníková, ale to jí na majestátnosti neubírá) je dnes dominantou celého města. V roce 1099 dobyli město křižáci a mezi obyvatelstvem, které hledalo útočiště v chrámu, způsobili neskutečné krveprolití. Na to místě pak vznikl řád Templářů, kteří zde měli své hlavní sídlo. V roce 1187 dobyl město Saladin a s krátkou mezihrou 1229 – 1244, kdy byl Jeruzalém zase křesťanským, zůstal už v muslimských rukou. V roce 1517 ho dobyli Turci a symboly měsíce v úplňku vystřídaly turecké půlměsíce. V roce 1917 sem přišli Britové a v roce 1947 bylo rozhodnuto, že Jeruzalém bude rozdělen mezi oba zde žijící národy. Židé měli dostat západní moderní část města, Arabům bylo přiznáno staré město a východní městské čtvrtě. Toto rozdělení skončilo v šestidenní válce v roce 1968, kdy východní Jeruzalém obsadila židovská armáda a později stát Izrael východní části města anektoval.
Dnešní hradby, kterými je staré město obehnáno, nechal postavit sultán Sulejman nádherný. Měří přes čtyři kilometry a mají osm bran. Jen sedm z nich je ale otevřených. Tu nejdůležitější, Zlatou, přímo pod chrámovým okrskem proti Olivové hoře, nechal sultán Sulejman zazdít. Má to svou logiku. Právě touto branou má do města vtáhnout židovský Mesiáš (proto touto branou vtáhl do města i Kristus). Jestliže tedy tuto bránu zazdíme, možnost příchodu Mesiáše se minimalizuje.
K chrámovému okrsku se vstupuje „Odpadkovou branou“. Jméno dostala proto, že se právě tudy vyhazovaly z města odpadky. Přes bezpečností opatření se dostanete na chrámovou plošinu. Židům je sem přístup zakázán, celá chrámová plošina je vlastně jordánské území. Ale Židé sem nesmějí i podle vlastního zákona. Nikdo totiž neví, kde se nacházela svatyně, kam mohl vstoupit jen velekněz. A tím pádem by se mohl pravověrný Žid dopustit svatokrádeže, kdyby se – třeba i z neznalosti – postavil právě na toto místo. Arielovi Šaronovi to bylo dost jedno, když v roce 2000 stoupil na chrámový okrsek, což vyvolalo druhou intifádu a jemu zajistilo v roce 2001 volební vítězství. Na chrámové plošině stojí dvě budovy – Mešita Al Akša a Skalní chrám. Do obou je od roku 2000 vstup nemuslimům zakázán. Dlouho jsem marně hledal minarety, které k mešitě nutně musí patřit. Okolo budovy Al Akša jsem ale žádné nenašel a podle mého odhadu musí mít tato mešita aspoň čtyři (počet minaretů se určuje podle významu mešity, šest minaretů smí mít jen mešita v Mecce). Nakonec jsem je našel. Jsou v rozích chrámové plošiny – čili oficiálně je celá plošina mešitou a Skalní chrám se svou pozlacenou kopulí patří k ní.
Židé se tedy modlí u Zdi nářků. Muži a ženy odděleně, jak to už v orientu bývá. Muži mají podstatně větší díl zdi, žen tu ale bylo víc. Vedle sekulárních Židů a turistů, kteří mají na hlavě jen malou čepičku (bez ní se ke zdi nedostanete, můžete si ji ale půjčit u vchodu) jsou zde i ortodoxní Židé s pejzy ve svých kaftanech a kloboucích, kteří se modlí velmi intenzivně – celým tělem, protože jim zákon přikazuje při modlitbě pohybovat všemi orgány těla. Většina ortodoxních Židů se ale modlí v zastřešené části Zdi nářků, vlevo u zdi je sem malý vchod.
Přes Židovskou čtvrť (s největší synagogou a obrovským sedmiramenným svícnem z pravého zlata) a arménskou čtvrť, se Sionskou branou dostanete na horu Sion. Nejvýznamnější židovskou horu, která je už mimo jeruzalémské hradby, ale podle níž se jmenuje Sionistické hnutí propagující právo Židů na návrat do staré vlasti, které založil vídeňský Žid Theodor Herzl. Symbolicky je zde pochován král David. Jeho hrobka je opravdu jen symbolická, jeho tělo v ní logicky neleží, ale přesto je to židovské poutní místo. Opět se ke králově rakvi pouštějí muži a ženy zvlášť, ženy vidí jen tu menší část, zato tu nepotkají žádné modlící se ortodoxní Židy, místo toho tam nádherně zpívaly argentinské ženy.
Hora Sion je ale posvátná i pro křesťany. Zde se uskutečnila poslední večeře, zde zazněla slova: „Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.“ Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé za odpuštění hříchů.“ (Matouš 26,26 – 28, také Marek 14, 22 – 25, a Lukáš 22, 14 – 20) Jan lokalizuje učení o krvi a těle Kristově do synagogy v Kafarnau, mystérium poslední večeře vynechává)
Sál poslední večeře je gotická stavba z křižáckých časů, na návštěvu papeže Jana Pavla II. upomíná bronzový olivový strom s třemi druhy plodů, vedle oliv i pšenicí a hrozny, aby symbolizoval soužití všech třech monoteistických náboženství. I když je samozřejmě plný lidí, přece jen má určitý flair, přece jen byla zřejmě právě na tomto místě založen rituál, který udržuje pohromadě křesťanskou církev a umožňuje jí šířit Boží poselství: „Miluj svého bližního jako sám sebe,“ (Marek 11,31). Je fascinující, že Kristus, který po celý svůj život bojoval proti židovským rituálům, v poslední večer své mise poznal, že bez rituálu jeho učení nepřežije a využil poslední společnou hostinu se svými apoštoly k založení nové tradice. Prý se to stalo právě na tom místě. Ale i kdyby ne, nemohlo to být daleko.
Horu Sion dominuje Kostel nanebevzetí panny Marie. Podle tradice byla vzata do nebe z tohoto místa, podle jiné interpretace to bylo v Efesu v Malé Asii. Na hoře Sion dal vybudovat monumentální chrám císař Vilém na své poutnické cestě do Palestiny v roce 1910. Dal tehdy postavit čtyři kostely, dva pro katolíky a dva pro protestanty, tento na hoře Sion je logicky katolický.
Naproti Jeruzalémskému chrámu se tyčí Olivová hora (nebo Olivetská, jak chcete). V žádném případě nikomu nedoporučuji, aby se tam snažil dojet vlastním vozidlem. Pokud tam nějaká pravidla silničního provozu platí, pak jsem je neobjevil – kromě práva silnějšího. A zaparkovat zde je naprostá utopie. Vyplatí se nechat se tam odvézt taxíkem. Zde, na Olivové hoře, začíná procesí cesta Květné neděle, tedy pouť, kterou vykonal Ježíš se svými služebníky na vypůjčeném oslíkovi k Zlaté bráně, kudy vstoupil do Jeruzaléma. Pouti se na Květnou neděli zúčastňuje až 20 000 poutníků. Přiznám se, že při mé agorafobii by to nebylo nic pro mě, mnoho lidí zde byl i bez pouti. Dnes samozřejmě nemůže cesta vést zazděnou Zlatou branou a musí přes Údolí Cedron (nebo Kidrun) vstoupit do města branou jinou.
Svahy Olivové hory jsou pokryty židovskými hroby. Právě v údolí Cedron před jeruzalémskými hradbami se má konat poslední soud a je hodně takových, kteří u něho chtějí být mezi prvními. Za hrob na svazích Olivové hory se platí horentní sumy až do půl milionů dolarů. „Pole position“ prostě něco stojí. Já bych až tak nespěchal. Zkušenost praví, že soudci bývají v průběhu procesu spíše měkčí a v nebi bude dost místa pro každého. Ostatně – v pekle taky.
Pouť Olivovou horou začíná u kostela „Otče náš.“ Nikde v Bibli se neuvádí, kde učil Ježíš své učedníky základní modlitbu nové víry, geniální svou jednoduchostí: „Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.“ (Matouš 6, 9-13)(V modifikové formě Lukáš 11,2-4)
Matouš se vůbec o místě nezmiňuje, Lukáš uvádí jen „Na nějakém místě“. Je zvláštní, že Marek tuto modlitbu neuvádí. Jestliže byl Marek skutečně sekretářem svatého Petra a sepisoval tedy Petrovy vzpomínky, je možné, že by tuto modlitbu neznal? Vznikla snad později? Nebo nestála Petrovi za to, aby ji zmínil? Ať tak či onak, „Otče náš“ je krásný kostel v gotickém stylu z křižáckých časů nad jeskyňkou, kde údajně tato modlitba zazněla poprvé (zřejmě tak rozhodla císařovna Helena) a obklopený zahradou plnou kvetoucích růží a všude jsou tabule s textem modlitby ve všech světových jazycích. V kostele samém, v křížové chodbě i na zahradě. Český text se dostal až do křížové chodby do bezprostřední blízkosti latiny, řečtiny či arabštiny. Slováci to dotáhli dokonce až do kostela samého. Jedinou kapkou hořkosti může pro některé být, že jsou bezprostředně vedle maďarského textu, prostě ty dva národy žily tisíc let v jednom státě, dostalo se jim tedy místa vedle sebe.
Od kostela sestupujeme Olivovou horou dolů k cedronskému údolí. Na cestě je kostelík Dominus flevit (Pán pláče) na místě, kde Ježíš plakal nad Jeruzalémem, protože věděl, že město bude zničeno.
„Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou tě ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“ (Lukáš 19,41 – 44)
Stojí zde rozkošný kostelík ve tvaru kapky nebo vlastně slzy, dílo italského architekta Antonia Barluzziho. Otevřen byl v roce 1955, kdy Olivová hora ještě patřila k východnímu Jeruzalému a tedy k arabskému území. Hned vedle stojí pravoslavný kostel Marie Magdaleny se zlatými kopulemi, dominanta Olivové hory při pohledu z mešity Al Akša. Ten zde dal postavit ruský car Alexandr III. Od kostela Dominus flevit jsou nádherné výhledy na Jeruzalém se Skalním chrámem a zazděnou Zlatou branou, ale i na svahy Olivové hory pokryté nesčetnými hroby židovských nedočkavců.
A pak už vede cesta do údolí do Getsemanské zahrady. Ta je jako místo Kristova zatčení označena ve třech evangeliích (Matouš, Marek a Lukáš) jen Jan ji nejmenuje, jen píše o zahradě za potokem Cedron, což ovšem geograficky Getsemanské zahradě odpovídá. Což tomuto místu dodává nezpochybnitelnou autenticitu. Některé z olivových stromů jsou opravdu staré dva tisíce let a musely tedy události onoho pátečního rána zažít. Člověka při pohledu na tyto němé svědky trochu mrazí. V Zahradě stojí kostel „Všech národů“ (Nebo Kostel Kristova utrpení – Basilica agoniae domini). Má patnáct kopulí, protože prý právě tolik národů na stavbu kostela přispělo a tak každý dostal svou kopuli. Architektem byl opět Antonio Barluzzi, postavena byla ale už v roce 1924. Před oltářem, obklopena nízkým zábradlím ve tvaru trnové koruny, je skála, na níž se Kristus modlil. První kostel nad touto skalou dal postavit císař Theodosius, padl ale za oběť Peršanům v roce 614. Křižácký kostel zanikl někdy v čtrnáctém století, takže dnešní moderní chrám je už třetí stavbou nad onou skálou, kde se Ježíšův pot měnil v krev.
„Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji, jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve. (Lukáš 22,42-44)
K té skále je možné se přiblížit, dotknout se jí a pomodlit se přímo na místě, kde se modlil i Ježíš sám. I když skála se přímo v evangeliích nevzpomíná, je to ale logické místo, protože na onom kameni sotva mohli spát jeho služebníci, od nichž se vzdálil. Všechna vyobrazení Krista modlícího se v Getsemanech, jsou na kameni, takže je možné věřit, že to bylo právě na tomto místě. Pokud tomu uvěříte, je ten pocit fascinující.
Přímo pod vámi je Cedron a pak výstup do Jeruzaléma. Tam, na křížovou cestu i do Betléma, kde se měl Ježíš narodit, se podíváme příští týden.
