Právě jsem se vrátil z Bardejova. Pro ty, kteří by nevěděli, kde se to město nachází, můžu upřesnit, že je to v prdeli světa. Ovšem, jak my muži víme, některá prdelka může být velmi hezká a svůdná a tak je to i s tímto východoslovenským městem. Vlastně se těch 1400 kilometrů, jež jsem na cestě tam a zpátky urazil, vyplatilo.
Bardějov byl v roce 2001 přijat mezi historické dědictví UNESCO (právem) a ve stejném roce se začal krášlit. Což se mu opravdu povedlo, návštěva města se určitě vyplatí. Budete-li mít cestu kolem (z Prešova už je to například jen 35 kilometrů), nezaváhejte a zajeďte se tam podívat. Je tam krásná katedrála svatého Egidia, muzeum ve staré radnici na obrovském, nově zrekonstruovaném náměstí. A tady vlastně začíná můj problém. Kdyby se na pamětní desce psalo, že náměstí opravili nebo zrekonstruovali, vlastně by tento článek vůbec nevznikl. Jenže ono tam bylo hrdě psáno, že v letech 2001 – 2004 proběhla REVITALIZACE náměstí.
Revitalizace znamená znovuoživení. Pokud měl pan starosta v úmyslu opravdu toto, pak beznadějně selhal. Město bylo v sobotu v deset hodin odpoledne dokonale mrtvé – vylidněné. Měli jsme bláznivý nápad se nasnídat – vyráželi jsme přece jen z Bratislavy už ve čtyři ráno. V první kavárně se na nás podívali jako na exoty a číšnice nám oznámila, že u ní se nic neservíruje a máme se jít podívat do kavárny blíže ke katedrále. Bylo jich tam nejméně pět – všechny zavřené. Nakonec jsme překvapili v restauraci Next mladou milou číšnici, jež právě šla do práce a projevila pak nezvyklou ochotu a naservírovala nám šunkový talíř. I když šunku musela jít napřed ještě koupit do blízkého řeznictví (jež bylo překvapivě otevřené, ale liduprázdné).
Jinak ovšem na onom skutečně nádherném náměstí chcípl pes (jeho mrtvolu jsme nenašli, muselo to být tedy už dávno). Ani místní lidé ani turisti se tam nevyskytovali. Neměli by to ale ani snadné. Několik parkovacích míst nad náměstím bylo placených. Prý parkovací kartou, placené parkování i v sobotu a sice od 7 do 12 hodin. Žádný automat. Hledali jsme obchod, kde by se dala parkovací karta koupit. Nakonec jsme se dozvěděli, že je to možné jen v jednom obchodíku na celém náměstí, ten ale otvírá až odpoledne. Logiku jsem nepochopil, placené parkování končilo ve 12 hodin. Naštěstí se dalo platit prostřednictvím SMS, takže do Bardejova nejezděte bez mobilu a patřičného vzdělání v posílání SMS.
Restauraci jsem se chvíli divil, proč je ženský záchod zavřený, ten mužský má zato otevřené dveře přímo do místnosti pro hosty. Pochopil jsem, až když jsem jej použil, nesvítilo tam světlo. Takže měl člověk v podstatě dvě možnosti. Buď močit na veřejnosti za nadšeného povzbuzování přítomných nebo v naprosté temnotě a doufat, že se trefil do pisoiru.
Za návštěvu katedrály se platí vstupné 1,50 eura. Vzhledem na řadu nádherných vyřezávaných deskových oltářů z patnáctého století, jež jsou tam vystaveny, je to směšně málo. Za fotografování je příplatek 2 Eura. To už jsem zaváhal. Pomyslel jsem si, že si raději koupím pohlednici. Zaprvé bude určitě kvalitnější než mé amatérské pokusy, zadruhé pak určitě i levnější. Byl jsem zklamán, pohlednice vnitřní výzdoby chrámu se nevedou.
Tyto detaily by ale určitě nedokázaly odradit turisty od návštěvy architektonického klenotu, kdyby …. Kdyby to město žilo! Ale je-li člověk na náměstí úplně sám, pak se je snaží i brzy opustit. Možná to vypadá večer jinak – doufám, že to vypadá jinak!!!, ale tak úplně tomu nevěřím.
Před nedávnem jsem totiž něco podobného zažil v mém rodném Novém JIčíně. Město je to krásné, jedná se o památkovou rezervaci, protože fasády domů v jednotném renesančním stylu s podloubím kolem celého náměstí i okolních uliček nemá žádné jiné město v republice. Prostě zážitek – a náměstí bylo přesně stejně prázdné jako v Bardějově – a to byl pátek odpoledne! Marně se radnice snaží oživit svůj architektonický klenot akcemi, jako trh knih či selský trh, investuje peníze do nákladných oslav historie města. Ve stejné době, kdy náměstí se svým „Dnem knihy“ zelo prázdnotou, nákupní středisko Kaufland praskalo ve švech – stejně tak i Albert na druhé straně města. Paní knihkupkyně Fialové mi vlastně bylo líto. Její snaha přilákat zákazníky je sympatická, ale zřejmě dost marná.
Naše města umírají a není to jen český či slovenský fenomén. Je mi do pláče, kdyžse projdu po náměstí v Murau či v Judenburgu. Prázdné výklady, obchody k prodeji či k pronajmutí, města chátrají. Jako kdysi za komunistických časů. Tehdy byly budovy všech a tedy nikoho a nikdo se o ně nestaral. V Popradě se uvažovalo o stržení celé jižní fronty náměstí protože se zdálo, že se nedá sanovat. Historické domy měly být nahrazeny „moderní“ bytovou zástavbou – ukázku se už na části náměstí podařilo realizovat. Pak přišel rok 1989. V domech se objevily obchody, restaurace, bary, noví majitelé či nájemci domy zrekonstruovali, zkrášlili, naše města dostala novou krásu a energii, o bourání se už nemluvilo.
Odkdy se ale prosadila nová diktatura diktatura peněz, jde to s nimi opět od deseti k pěti. Obchody se přesunuly mimo městská centra do obchodních středisek. Malé obchodíky na náměstí nemohly držet krok, ztratily zákazníky. Zákazník chce přijet až k obchodu autem, chce mít všechno zboží pod jednou střechou. To láká a přitahuje. Chodit po náměstí od jednoho obchodu k druhému stojí příliš mnoho energie i času. Takže se tam nechodí. A centra měst se vylidňují.
Jsou samozřejmě výjimky, jako pro turisty adaptovaný Český Krumlov. Odtud se vstěhovali už téměř všichni obyvatelé – když jsem byl v Krumlově před třemi lety, vyprávěla mi průvodkyně, že se počet obyvatel v historickým centru snížil z 4000 v roce 1989 na 400 v roce 2009. Bodejť, když tam není ani jeden obchod s potravinami a žádná možnost parkování. Přesto jsou uličky živé návštěvníky, v noci možná až příliš, než aby se tam dalo opravdu bydlet. Jenže mnoho měst takovou přitažlivost jako Český Krumlov nemá, už nedaleké České Budějovice byly večer vymřelé stejně jako Bardějov v sobotu dopoledne.
Jak dlouho to bude trvat, než domy, jež jejich malitelé bez nájemců obchodníků nebudou schopni udržovat, začnou chátrat stejně jako tomu bylo za komunismu? Jak dlouho to bude trvat, než se rekonstrukce budov budou muset spoléhat na obecní peníze, jichž je vždycky málo a v posledních letech stále méně? Než naše města umřou a starostové se je budou snažit „zrevitalizovat“. Revitalizujeme někoho, kdo už zažil svou smrt. Což je skoro pozdě.
Jenže jak to udělat, aby se tomuto umírání zabránilo? Přiznám se, že jsem sám bezradný. Nákupní střediska s obrovskými parkovišti jsou trend, jenž už zřejmě nikdo neobrátí. Místo do města, do kostela či do kina v centru se jde na celou neděli do nákupního střediska, tam se dá najíst, tam se jde do kina, tam si mohou děti celý den hrát – a je od nich pokoj. Z obchodních středisek se staly „chrámy konzumu“, jež poutníci vyznávající konzumního boha pravidelně navštěvují. Centra měst se stávají exotickými místy, o nichž člověk ví, že existují, ale co by tam hledal?
V některých německých městech jsem zažil úspěšnou snahu tento trend obrátit. Historické centrum Mannheimu je vlastně jedním velkým nákupním střediskem (nebo aspoň jeho polovina) s řadou podzemních garáží. Podobně tomu bylo i v Brémách s obrovskou nákupní galérií přímo v centru a s přilehlým velkým poschoďovým parkovištěm. V Salzburgu zakázali autům vjezd do města, mohou ale odstavit auta bezplatně na „park and ride“ parkovištích na periferii a použít pak veřejné dopravní prostředky za jedno euro na den. Prý to funguje – ale to znám jen z doslechu a nevím, nakolik je ta informace spolehlivá. V Monaku nebyl s parkováním problém, podzemní parkoviště byla k dispozici prakticky všude, ovšem Monako je prostě Monako, s tím se Bardejov ani Nový JIčín měřit nemohou.
Myslím, že je nejvyšší čas, aby se politici, tentokrát komunální, opravdu zamysleli, jak svá města zachránit. Jak je oživit (ne znovuoživit!) a udělat je pro své vlastní obyvatele atraktivními. Aby se s nimi dokázali ztotožnit, aby je měli rádi. Nákupní střediska to určitě nedokáží. A tak se zeptám: je opravdu potřebné, aby na každého obyvatele Grazu připadalo 4,1 čtverečního metru nákupní plochy? Je třeba povolovat výstavbu nákupních center i v dírách jako je Murau nebo Scheiffling? Ale na druhé straně – dá se tomu nějak zabránit?
Přiznám se, že nevím. Ale to prázdné bardějovské náměstí, ozářené podzimním sluncem, tak krásné a přece mrtvé přes revitalizační pokusy, mi nějak nejde z hlavy.