Saalbach-Hinterglemm byl dlouho lyžařským centrem, které mi unikalo. Byl jsem všude okolo, na Wilder Kaiser, v Kitzbühlu, na Hochkönigu, ale vychvalovaný Saalbach mi stále unikal. Až do letošní zimy, konečně jsme tam se synem zajeli a bylo to opravu úžasné, i když jsme za tři dny lyžování z 650 kilometrů tamějších sjezdovek zvládli jen 150. I tak jsme toho měli plné kecky. Jenže když jsme na závěr našeho pobytu seděli na terase hospody na západním vrcholu Schattbergu a užívali si sluníčka (syn mezitím objednal přes QR kód nápoje, zaplatil je mobilem a ony skutečně dorazily, z čehož mám těžké duševní trauma), viděl jsem cestičku na nejbližší další vrchol (jednalo se o Stemmerkogel) a ten vrchol byl tak blízko, že jsem dostal silné nutkání přivézt sem v létě manželku a na ten svůdně blízký vrchol ji dovést.
Víte o tom, že bílá barva přibližuje? Tušil jsem to, ale ne, že až tak moc. Když jsme tedy v létě na západní vrchol Schattbergu dorazili (pěšky z východního vrcholu, kam jsme se dovezli lanovkou), nevypadal ten vrchol už vůbec tak blízko. Nicméně jsme ho statečně zdolali – skutečně to nebylo náročné.
Turistů je v Saalbachu i v létě hodně, hlavně jsou to cyklisti. Horská kola a zejména sjezdy po připravených cestičkách z vrcholu (kam je vyveze lanovka) dolů jsou tady hlavní hit. My pěšáci jsme byli jen tak spíš na okraji, ale stálo to za to. Hřeben Saalbachu s Hinterglemmem je zelený a oblý (proto se tady taky v zimě lyžuje), ovšem na obě strany jsou úžasné výhledy. Na sever je to Hochkönig, pak Steinberge (nach Berchtesgadenem, Saalfeldenem a Löflerem, po kterých městečkách dostala jednotlivá pohoří svá jména). Tedy dostala je, protože jsou to skutečné skalnaté kopce s výškou něco nad 2000 metrů nad mořem, ale tvoří několik skupin pojmenovaných podle oněch obcí. A zcela na západě vykukuje rozeklané pohoří „Wilder Kaiser“, čili Divoký Císař, pod kterým leží osada Elmau, slavná díky seriálu o „Doktorovi z hor“.
Na jihu se pak tyčí třítisícovky Vysokých Taurů s dominantou Kitzsteinhornu a Grossvenedigu (Grossglockner, tedy nejvyšší hora Rakouska, je trochu v pozadí a vlastně vůbec není tak dominantní.) Je to úžasné panoráma, stojí to za to.
Výhodou je, že se na několik vrcholů dostanete lanovkami. A co je na tom nejlepší, pokud se ubytujete v apartmánu nebo hotelu, který je partnerem takzvané „Jockercard“, máte všechny tyto lanovky v ceně ubytování a jezdíte tedy zadarmo. Je tedy rozhodně zjistit, zda ubytování, které jste si objednali, partnerem Jockercard opravdu je. Pokud ne, pobyt se prodraží – tedy pokud nejste nadšení turisté zdolávající vrcholy z údolí jako kdysi arcivévoda Johann. My jsme měli apartmán, který partnerem byl, a to se hodně vyplatilo (vedle lanovek a dalších drobností, můžete například v lázních v Kaprunu zůstat o hodinu déle). Jockercard zajišťuje i bezplatné parkování u lanovek, jen je třeba nechat si na pokladně potvrdit lístek. Platí do 18 hodin, potom se už za parkování platí, to aby rafinovaní turisté nevyužívali parkovišť při posezení na večeři.
Přímo ze Saalbachu vedou dvě lanovky na vrcholy Schattbergu – „Schattberg X-Press“ na východní vrchol a „Westgipfelbahn“ na vrchol západní. Existuje ještě vrchol střední „Mittelgipfel“, který je dokonce z těch tří vrcholů Schattbergu nejvyšší, ale na ten už musíte pěšky.
Na západní vrchol je v provozu i krátká lanovka „Schattberg Sprinter“, ten ale slouží k dopravě kol a cyklistů, kteří se pak spouštějí po zimních sjezdovkách a plní pak chirurgické ambulance v Zell am See nebo v Mittersilu. Pro ty cyklisty je to tam pravý ráj, a proto je jich tam i tolik. Sjezdy jsou rozdílně náročné a jsou označené barvami jako sjezdovky v zimě, tedy modré, červené a černé. Ty černé jsou samozřejmě jen pro sebevrahy, ty modré sjíždějí i děti. Na těch černých jsou skoky až pět metrů, na modrých prý maximálně metr. Nezkoušel jsem to, moje dvakrát operované koleno by mi zřejmě dalo pár facek hned po tom prvním – třeba i jen metrovém – skoku. Problémem jsou především ty červené. Na ty si troufají i méně zkušení a blokují pak cestu těm rychlejším, zejména v zatáčkách, což může být nebezpečné. Na rozdíl od sjezdovek, kde se takovému moulovi můžete vyhnout, je zde jen jedna stopa, takže předjet ho prakticky není možné.
Pro úplné začátečníky je zkušební areál přímo v Saalbachu. Není třeba vozit kola a výstroj s sebou, prakticky všude jsou půjčovny, kde dostane odvážlivec všechno, od kola přes přilbu a všechno ostatní brnění, aby ty úrazové ambulance přece jen až tak nezatěžoval. Cyklisti mají v Jockercard zadarmo dvě jízdy za den (předpokládá se logicky, že se dolů, na rozdíl od pěšáků, dostanou po vlastní ose). Chtějí-li jezdit lanovkami celý den, musí si koupit celodenní lístek, Jockercard pak poskytuje určitou slevu.
Na východním vrcholu Schattbergu startuje nejatraktivnější (a nejnamáhavější) túra v tomto regionu „7-Summit“. Při této túře zdoláte za jeden den sedm vrcholů, celkové převýšení je 1450 metrů a celá túra měří okolo 24 kilometrů. Ono je to sice po hřebenu a startujete z onoho východního vrcholu Schattbergu z výšky přes dva tisíce metrů nad mořem, ale ten hřeben je zatraceně nahoru a pak zase dolů a nemá to konce. Čili nic pro staříky nad šedesát let, pokud neběhají po horách denně. Přičemž nižší vrcholy jako Saalbachkogel se mezi těch sedm vrcholů vůbec nepočítají, ale vylézt na ně musíte stejně. Z východního vrcholu Schattbergu musíte napřed na vrchol západní. Pak na Stemmerkogel (tam jsme s manželkou došli), pak pokračuje cesta na Hochkogel (ten mě ještě sváděl, ale manželku ne, takže se mi taky časem přestal líbit), až pak to začne být opravdu zajímavé a někdy i napínavé, to po cestě na Hochsaalbachkogel – výstup je zde jištěný lany. Pak cesta pokračuje přes Bärensteigkogel a Manlitzkogel k Mittagskogelu. I kdybyste vyrazili první lanovkou, do oběda to na ten „polední vrchol“ nestihnete, zřejmě byl ten vrchol přímo na východ, tedy „na poledni“ a odtud pochází jeho jméno. Pak vede cesta na nejvyšší, a chválabohu poslední – vrchol celé túry Geißstein s 2363 metry nad mořem. Ovšem pokud si myslíte, že jste zdoláním tohoto vrcholu vyhráli, není to ještě tak úplně pravda. Sestup přes Birgel do údolí je dlouhý a namáhavý. Ovšem samozřejmě, jako v Rakousku všude, je cesta lemována horskými chatami, kde se můžete najíst, napít a vyčerpaní turisté zde můžou i přespat.
Ne, nejsme až tak ctižádostiví. Místo toho jsme vyjeli lanovkou „12er Kogelbahn“ na „12er Kogel“.
Údolní stanice je tentokrát v Hinterglemmu a i zde je dostatek bezplatných parkovacích míst. Co všechno Rakušákům napadlo, aby sem přilákali turisty a zejména rodiny s dětmi, je skutečně obdivuhodné. Hřiště pro děti, lehátka, samozřejmě restaurace, vyhlídky a naprosto neuvěřitelný minigolf s originálními dřevěnými hůlkami.
My jsme ale směřovali na „Hohe Penhab“, což je kopec přesahující 12-er Kogel asi o dvě stě metrů. Nic mimořádně náročného. Odtud pak vede přímo úžasný „Panoramaweg“ po hřebeni s nádhernými výhledy na Kitzsteinhorn či na Grossvenediger. Je to něco přes půl hodiny trvající procházka, na kterou se nezapomíná.
Za sedlem je ještě výstup na kopec jménem Schönhoferwand. Poté má turista několik možností. Dá se pak pokračovat dál po hřebeni, vrátit se po „Heimat Rundweg“ zpět na vrchol Zwölferkogelu nebo sestoupit k Elmaualmu a tam se najíst. Volili jsme tu poslední variantu, po odpočinku na Elmaualmu se pak dá přejít (k nevůli mé manželky trošku do kopce) ke střední stanici lanovky, kterou se člověk vrátí do Hinterglemmu. Právě tahle túra je nezapomenutelná a kdo už jednou v Saalbachu je, měl by ji rozhodně absolvovat. Zvládly ji i čtyřleté děti, ale zážitek je to veliký.
Další lanovky, které jsou ještě v Jockercard obsaženy, jsou Kohlmaisbahn, která startuje z centra Saalbachu. Parkovací místa jsou prý k dispozici, ale nenašli jsme je. Přinejmenším ne u dolní stanice lanovky. Na rozdíl od námi použitých lanovek jede tato na sever, tedy blíže k Steinberge a do poněkud nižší výšky 1794 m.n.m.
Reiterkogelbahn z Hinterglemmu vás pak vyveze jen do výšky 1480 metrů. Je to lanovka, kterou hojně používají lyžaří v zimě a cyklisti v létě. K vrcholům hor je odtud ještě dost daleko (nebo vysoko, pokud chcete).
K poslední z lanovek, které jsou v nabídce, Asitzbahn/Steinbergbahn. musíte kousek autem do Leogangu, to je o údolí dál. V zimě je na této straně pohodlné lyžování s modrými sjezdovkami (nebo červenými, které jsou ale ve skutečnosti taky modré). V létě máte možnost vidět Steinberge skutečně vis a vis přímo před sebou a kdo si chce prověřit pevnost svých nervů, může absolvovat Flying Fox XXL, na což mu Jockercard garantuje 10procentní slevu. Ve Fieberbrunnu o kousek dál ve stejném údolí je slavný Jakobskreuz. Obrovská dřevěná stavba na vrcholu kopce je s třiceti metry výšky největší vrcholový kříž na světě, na který se dá vystoupat. Má pět vyhlídkových platforem a hrála už v nespočetných rakouských filmech. (V kriminálkách se z toho kříže občas padá nebo skáče – vždy se smrtelným koncem). Vyjet se sem dá i lanovkou s Pillersee, ale tato lanovka není v Jockercard. Pokud tedy chcete ušetřit eura, do výšky 1456 metrů se dá vyšlapat i pěšky.
My jsme se ale rozhodli pro návštěvu Kitzsteinhornu. Zell am See se svým jezerem a nad ním se trčícími velikány se zasněženými vrcholky prý odpovídá popisu muslimského ráje. Což tuto lokalitu učinilo nejoblíbenějším dovolenkovým cílem Saúdských Arabů. Jsou doslova všude. V lanovkách, na kopcích, v ulicích města, na cestách (ve vypůjčených autech a svým stylem jízdy velmi nebezpeční) ne ale v restauracích. Tam jsme neviděli ani jednoho. Zřejmě mají z rakouské stravy strach, co kdyby nebyla „Halal“? Pak by se mohl vstup do opravdového ráje ztížit a tam jsou navíc ještě ony čtyři řeky se studenou vodou, mlékem, medem a vínem, které v Zell am See – zatím – nejsou k dispozici. Zřejmě se tedy tito návštěvníci stravují v hotelech, kde jim halal strava může být zajištěna. Pohybují se ve větších skupinách, většinou jeden muž, tři až čtyři ženy a několik dětí. Hierarchii v jejich rodinách jsem úplně nepochopil. Jedna z manželek bývala zcela zahalena a ta fotografovala manžela, děti i ostatní manželky, které měly jen hidžáb.
Tady si svého času střelila rakouská modročerná vláda (lidovci se svobodnými, kteří představují trošku civilizovanější verzi českého SPD Tomia Okamury – nebo spíš představovali tehdy, od té doby se pod novým vedením zradikalizovali a už si s Okamurou moc nezadají) do vlastního kolena. Zakázala totiž zahalování tváře všem osobám zdržujících se na území Rakouska. Mezi saúdskými turisty to vzbudilo naprosté zděšení a problém se řešil až na nejvyšší diplomatické úrovni. Hoteliéři v Zell am See se obávali bankrotu, když jim přestanou lukrativní arabští turisté jezdit. Tuto vyhlášku přijala rakouská vláda na podzim roku 2019. Na jaře 2020 přišel zakukleným osobám na pomoc covid a vláda naopak přikázala všem občanům nošení roušek a ochranných masek. A bylo vymalováno. Zahalovali jsme se všichni.
Ke Kitzsteinhornu se člověk musí přesunout do Kaprunu. Tam je lanovka, která ale nevede přímo na Kitzsteinhorn ale na Maiskogel. Ono se sice dá přejet údajně nejmodernější kabinkovou lanovkou z Maiskogelu na prostřední stanici Kitzsteinhornu, ovšem cena takového požitku je 63 euro na osobu. Pokud projedete Kaprunem a po šesti kilometrech zaparkujete pod „Gipfeljetbahn“, přijde výjezd na samotný vrchol „Top of Salzburg“ na „pouhých“ 54,50 euro. Tyhle lanovky v Jockercard obsaženy nejsou. Není to tedy právě levný špás, ale stojí to za to. Ostatně za lanovku na „Aquilla di Midi“ u Mont Blancu v Chamonix jsme platili 55 eur na osobu už před deseti lety. Nechci ani vědět, kolik to stojí při současné inflaci teď. Z tohohle úhlu pohledu je tedy kaprunský „Gletscherjet“ vlastně levný.
Byl jsem na Kitzsteinhornu v roce 1997. Tehdy se tam jezdilo ještě lanovkou, projíždějící tunelem v hoře. Bylo to impozantní, člověk vjel po sto metrech do tunelu a vyjel až na prostřední stanici. Bohužel zde došlo 11.listopadu 2000 k požáru, při kterém zemřelo 155 lidí. Poté se už nesnažili tuto lanovku opravit, ale nahradili ji gondolami. Musí se sice celkem třikrát přestupovat, ale cesta nad údolím je o to hezčí. Ovšem ledovec, na kterém jsem tehdy před mnoha lety lyžoval, je dnes už pryč. Na místě, kde jsem nedojel do cíle našeho závodu (protože byl mokrý sníh a u jedné branky byla po mých předchůdcích – měl jsem vysoké startovní číslo – vydraná hluboká díra), je dnes zelená louka. Ledovec se stáhl zcela nahoru, představuje jen malou bílou plochu, na které se dnes turisté kloužou na plastikových lopatách. Svět se za poslední desetiletí opravdu hodně změnil.
Pokud má člověk představu, že prostě vyjede lanovkou nahoru, dá si tam kafe a sjede zase dolů, a to všechno je program na hodinu, pak se dost mýlí. Pokud by chtěl, může strávit na Kitzsteinhornu celý den. Atrakcí je tam nabudovaných víc než dost. Po příjezdu na horní stanici lanovky se může rozhodnout, zda se vyveze výtahem přímo k restauraci nebo se chce raději projít po ubohých zbytcích ledovce pěšky. Pěšky dojde do „Ice areny“ k takzvané sněhové pláži.
Je zde pojízdný koberec, který vyveze turisty a především děti, které se chtějí klouzat na plastikových lopatách, do výšky 3000 metrů. My jsme se neklouzali. Odtud vede cesta k vyhlídce „National gallery platform“. Je odtud výhled na rakouské třítisícovky Vysokých Taurů, v pozadí s Grossglocknerem, který se samozřejmě zase schovával v mracích. Je tady i Skywalk, aby se na něm mohli turisté vyfotit právě s oním Grossglocknerem za zády, ačkoliv on sám z těch mraků stejně nikdy nevyleze.
Z vyhlídky pak vede tunel k restauraci. Má hodně zastávek s naučnou tématikou, zřejmě aby se děti nenudily. Ten tunel má celkem 360 metrů a vykopali ho už někdy v šedesátých letech minulého století. Teď je zde „Nationalpark Gallery“, tedy ona naučná cesta, vyprávějící o vzniku Vysokých Taurů před 400 miliony let, o fauně a floře hor, o horolezcích, polodrahokamech, ukrytých ve skalách a podobně. Tak dorazíte až k restauraci „Gipfel Restaurant“. Je to obyčejná samoobsluha s otráveným cizojazyčným personálem, ale chcete-li strávit v nadmořské výšce 3000 metrů celý den, je alternativou jedině svačina, kterou jste si přinesli v batohu. Ve stejné budově o poschodí níž je „Cinema 3000“, kde se na osmimetrovém plátně prezentuje příroda Vysokých Taurů ve filmu „Kitzsteinhorn – THE NATURE“.
Nejvíc lidí se ovšem tlačí na vyhlídkové platformě „Top of Salzburg 3029 m“. Což je nadmořská výška, na které se nacházíte. Na fotky tam stojí fronty, ovšem fotografie s logem tohoto místa holt patří k dokumentaci návštěvy Kitzsteinhornu.
Z této platformy vede cesta na samotný vrchol hory do výšky 3203 metrů. Není to tedy ani dvě stě výškových metrů, ovšem cesta je hodně příkrá a většinou i kluzká díky tajícímu sněhu. V průvodci se sice píše, že výstup je možný jen s průvodcem, není to ale pravda. V dobré obuvi se dá na vrchol kopce vyšplhat, bohužel většina těchto horských turistů zdolává vrchol v teniskách, a to není úplně dobrý nápad. Jak jsem už napsal, hodně to klouže. Většina cesty je sice zajištěna lany a řetězy, ale i tak je dobrá obuv podmínkou a samozřejmě by člověk neměl trpět závratí. Pak je za dobrou půlhodinku na vrcholu.
Zpátky ke střední stanici je možné odjet zase Gletscherjetem, ale od restaurace jezdí každých patnáct minut i velká gondola, ve které si člověk ušetří jedno přesedání. A má možnost vidět Kitzsteinhorn zase z trochu jiného úhlu.
Završením dne je pak návštěva terme v Kaprunu.
Jsou hned na začátku obce. Voda sice není až tak teplá, ovšem na letní návštěvu naprosto správná a člověk může z vody sledovat celé panoráma hor přímo proti sobě. Navíc se obsluhuje přímo ve vodě. Objednávky přijímá číšník na břehu, přinese vám nápoj až k bazénu a zaplatíte jen hodinkami na ruce, které jste dostali u pokladny. Kdo nechce nemusí z vody ani vylézat. A s Jockercard můžete zůstat o hodinu déle, tedy pokud si koupíte tříhodinový lístek za 24 euro, můžete se koupat čtyři hodiny.
Takže si tu najde své skoro každý. Horští cyklisti, pěší turisté i lidé, kteří si přišli jen užívat. Ať už zahalení nebo nezahalení. Večeřeli jsme v Zell am See u onoho jezera, připomínající muslimský ráj v restauraci Zum Hirschen, tedy „U jelena“. Může jen doporučit Jak jídlo, tak obsluha byly prvotřídní a ceny naprosto přijatelné. Prostě ráj a nejen muslimský. Možná se sem ještě vrátíme.
