Letošní atmosféra ve mně nedokáže vzbudit pravé vánoční pocity, a proto letos obvyklý článek s vánoční tématikou vynechám. Hodlám se dnes vrátit do dávné minulosti, do krátkého období, kdy moje stará domovina – Česko – s mou novou domovinou Štýrskem patřily do jednoho státního útvaru. Od okamžiku, kdy český král Přemysl Otokar II. 21.prosince 1260 ve farním kostele města Grazu převzal hold svých nových poddaných uplyne právě 760 let.
Šestnáct let je poměrně krátká doba a nezanechá obvykle v dané zemi žádnou podstatnou stopu. V těchto šestnácti letech české nadvlády ve Štýrsku to ale není ten případ – česká stopa (Nebo stopa vlády železného a zlatého krále, chcete-li) je zde stále patrná.
Štýrsko bylo součástí korutanské marky, tedy území zřízeného Karlem Velikým jako nárazníkové území proti vpádům okolních neněmeckých národů – v tom případě Avarů a Slovanů. Marky byly zřizovány na území obývaném neněmeckým obyvatelstvem, aby v případě pustošivých vpádů nepřítele trpělo napřed toto obyvatelstvo a Němcům byl dopřán čas shromáždit síly na obranu vlastního německého území. Někdejší římské osídlení provincie Noricum s centrem ve městě Flavia Solva (dnešní vesnice Wagna u Leibnitzu – naše nemocnice stojí přímo na místě tehdejšího městského hřbitova), založeném císařem Vespasiánem, upadlo po zničení tohoto města v roce 405 n.l. Ostrogóty už v zapomnění. Z „Karantánské marky“ se stalo v roce 976 vévodství.
Za „rok narození“ Štýrska se považuje rok 1122, kdy vévoda korutanský Jindřich III. předal velkou část svého území synovi Otakara II. von Styraburg (dnešní Steyer), hraběti z Traungau, odtud dostalo i nově vzniklé území své jméno – Štýrská marka – Steiermark, které má dodnes. Její území bylo tehdy ale větší než dnes, patřilo k němu i severní Slovinsko s městy Maribor a Celje a v Dolním Rakousku takzvané hrabství Pitten s centrem ve Vídeňském novém městě.
V roce 1180 povýšil Friedrich Barbarossa markraběte Otokara IV. na vévodu, proto vidíte na poznávacích značkách rakouských aut se Štýrska nad stříbrným panterem v zeleném poli, kterého si zvolili Traungauští za své erbovní zvíře, vévodskou korunku.
Friedrich Barbarossa tak dále snižoval význam bavorského vévodství, ovládané jeho mocenskými protivníky Welfy– Rakousko vyčlenil se svazku s Bavorskem a povýšil na samostatné vévodství už v roce 1156.
Jenže Otokar IV. zemřel v roce 1192 bez potomků, a proto uzavřel v předtuše svého blízkého konce v roce 1186 dědickou smlouvu s babenberským rakouským vévodou Leopoldem V., takzvané „Georgenbergische Handfeste“, kde se Leopold zavázal, že Rakousko a Štýrsko zůstanou navždy neoddělitelnou společnou zemí a současně musel šlechtě, ale i městům ve Štýrsku zabezpečit určité svobody. Tato smlouva je někdy označována za prvního předchůdce jakéhosi občanského zákoníku. Šlechta zde není označena jako poddaná vévodovi, ale zemi, což značně zvýšilo její sebevědomí a v budoucnu mělo dělat problémy.
Ovšem ani Babenberkové se z vlády nad touto zemí netěšili dlouho. V roce 1246 zemřel v bitvě proti Maďarům na Litavě (kterou mimochodem jeho vojsko vyhrálo) poslední babenberský vévoda Fridrich Svárlivý. Zemřel bezdětný a hned se rozhořel boj o jeho dědictví.
Císař Fridrich II. z Hohenštaufen označil obě země (Rakousko a Štýrsko) jako uprázdněné říšské léno, s kterým by mohl naložit podle vlastního uvážení – zřejmě v důsledku stále se zmenšující mocenské základny Štaufů v říši ho chtěl podržet sám. Jenže císař neměl sílu svou vůli ve vzdálené provincii prosadit – sám vládl z jihoitalské Foggie, vedl válku s opozicí severoitalských měst, byl papežem v roce 1245 vyhlášen za sesazeného a byla na něj uvalena církevní klatba.
Navíc „Privilegium minus“, které vystavil Friedrich Barbarossa v roce 1156 Leopoldovi V. stanovilo dědictví i po ženské linii. Doslovně – „zemře-li vévoda bez mužského potomka, jeho země může zdědit i vévodova dcera.“
Fridrich zemřel bezdětný, přesto existovaly dvě ženy z rodu Babenberků. Dcera předposledního vévody – Fridrichova otce Leopolda VI. Markéta a Fridrichova neteř Gertruda, dcera jeho staršího, ale ještě před smrtí Leopolda VI. zemřelého bratra Jindřicha, který si v historii vysloužil přízvisko Bezbožný. Markéta byla vdova po císařovu synovi Jindřichovi VII., tedy císařova snacha. Mimochodem vyfoukla tohoto lukrativního ženicha české princezně Anežce – ano, naší svaté Anežce, která se po ostudě, kterou zrušením svého plánovaného sňatku s císařovým synem utrpěla, tak urazila, že vstoupila do kláštera a založila klášter na pražském Starém městě, který nese i dnes její jméno. Markétě tento tah (nebo spíš tah jejího otce Leopolda) štěstí nepřinesl. Porodila sice svému muži dva syny Jindřicha a Fridricha, Jindřich ovšem zemřel už v roce 1242, Fridrich žil pouze do roku 1251. Jindřich VII. sám byl ovšem svým otcem v roce 1235 zbaven královského titulu a uvězněn, zemřel v zajetí v roce 1242. Po jeho smrti vstoupila Markéta do kláštera. Ve znění Privilegia minus byla tedy Markéta a její syn Fridrich legálními dědici babenberských zemí. To potvrdil před svou smrtí v roce 1250 i císař, který pověřil svého syna nového římského krále Konráda, aby země předal svému synovci – císařovu vnuku Fridrichovi.
Jenže zde byla i ctižádostivá Gertruda.
Napřed odmítla svatbu s císařem Friedrichem II. Ten byl zrovna znovu vdovec a byl ochoten si Gertrudu vzít a dokonce zato přidělit jejímu strýci Fridrichovi královskou korunu. Jenže Gertruda se bála sňatku s exkomunikovaným panovníkem, aby nezatratila svou nesmrtelnou duši a dala císaři košem. Prvním jejím manželem se tak stal český korunní princ Vladislav. Jenže ten překvapivě hned v lednu 1247 zemřel, aniž by manželství naplnil. V roce 1248 se tedy provdala za Hermanna Bádenského, se kterým měla syna Fridricha a dceru Agnes. Jenže Hermann nejevil ochotu bojovat za zájmy svého syna o babenberské dědictví a zřejmě proto v roce 1250 náhle a nečekaně zemřel – šuškalo se, že ho otrávila jeho manželka. Znovu se do hry zapojila císařská (ghibellinská) strana, podporující Markétina syna Fridricha a papežská (guelfská) strana, podporující Gertrudina stejnojmenného syna. Gertruda se v roce 1252 provdala potřetí za příbuzného uherského krále Bély IV. Romana Haličského a i jemu porodila dceru Marii. Gertruda se dala konsekventně nazývat „ducissa Austriae“, čili rakouská vévodkyně, aby o jejích nárocích nemohly vzniknout pochybnosti.
V roce 1251 zemřel mladý Fridrich, syn Markéty, a tehdy se rozhodl moravský markrabě Přemysl, který se v německých zemích nechal podobně jako jeho dědeček nazývat Ottokar (protože Přemysl nikdo z Němců nedokázal vyslovit) převzít Rakousko a Štýrsko do vlastní moci. Pěstoval už roky jakožto moravský markrabí čilé kontakty s rakouskou šlechtou, už v roce 1249 daroval jednomu z nejvlivnějších dolnorakouských šlechticů Jindřichovi z Lichtenštejna moravské město Mikulov, dcera pána Wachau, Albera z Kuenringu, Agnes se měla později stát jeho milenkou a matkou jeho dětí – zakladatelkou vedlejší přemyslovské linie vévodů opavských. V listopadu 1251 vstoupil Přemysl s velkým průvodem do Rakouska a nechal se rakouskou šlechtou vyhlásit za jejich pána. Často citované tvrzení, že jeho nároky pramenily se sňatku s Markétou Babenberskou, není pravdivé. Nicméně k dodatečné legitimizaci své vlády ale hlavně k převzetí kontroly nad přímým majetkem Babenberků k této svatbě skutečně 11.února 1252 v Markétině rakouské rezidenci Hainburgu došlo. 6.května potvrdil papež Inocenc IV. právoplatný nárok mladomanželů na země Rakousko a Štýrsko. I když byla nerovná manželství z dynastických důvodů v té době obvyklá, hainburgská svatba byla i na onu dobu extrémem. Devatenáctiletý český korunní princ se ženil s nejméně 42, spíš ale 47 letou vdovou, která navíc musela kvůli této svatbě opustit klášter.
Tehdy vstoupila na politickou scénu Gertruda. Přiměla svého manžela Romana, aby s pomocí uhersk0ho krále Bély IV. obsadil Štýrsko. Maďaři zpustošili Moravu, obsadili Štýrsko a obléhali Vídeň. Přemysl se marně domáhal pomoci svého otce krále Václava I. Teprve když tento 22.září 1253 na lovu zemřel, zesílila Přemyslova pozice natolik, že přinutil s pomocí papeže Maďary zasednout k jednacímu stolu Za Přemysla vedl jednání Bruno ze Schauenburgu, biskup olomoucký, který se měl stát celoživotním rádcem a hlavním diplomatem ve službách českého krále. Dohoda, uzavřená v roce 1254, rozdělila sporné Štýrsko na dvě části. Povodí řeky Muru mělo připadnout Maďarům, zbytek – tedy povodí řeky Enns a hrabství Pitten s Vídeňským Novým městem – Čechům. Mimochodem Roman Haličský opustil svou ctižádostivou a zřejmě i nesnesitelnou ženu už v roce 1253 a později požádal o rozvod.
Zda Přemysl žil s Markétou jako muž se ženou je víc než sporné, ať si romanopisci, jako paní Vaňková o tom myslí, co chtějí. V jejím interiáři je sice zaznamenáno několik cest, kdy svého muže doprovázela, nejznámější je triumfální vjezd do Prahy v roce 1255, ovšem povětšinou se Přemysl pohybuje ve své říši bez doprovodu manželky. Jeho mimomanželský vztah s Anežkou z Kuenringu nesloužil jen ke kompenzaci sexuální frustrace – Přemysl se tím už zabezpečoval do budoucna. Protože už teď plánoval pozdější rozvod s Markétou a jako důvod hodlal uvádět její – logickou – neplodnost, musel sám dokázat, že děti plodit může – a to mu s Anežkou zvanou podle svého chlapeckého účesu Palcéřík šlo víc než dobře. Měl s ní syna Mikuláše a nejméně dvě dcery. Ty se později staly odměnou pro nejvěrnější a nejstatečnější z jeho rytířů – být královým zetěm bylo víc než lákavé, i když manželka pocházela z králova levého boku – status parchantů zrušil svou bulou sám papež, který děti z tohoto svazku uznal za legitimní, ovšem bez nároku na dědictví českých zemí.
V říši vládlo oficiálně od roku 1254, kdy zemřel král Konrád, ale v podstatě už od sesazení Fridricha II. papežem v roce 1245, bezvládí. Dvojitá volba v roce 1257 Alfonse Kastilského a Richarda Cornwalského (Přemysl dal hlas pro jistotu oběma kandidátům a později se přiklonil k Richardovi, který se přece jen choval poněkud aktivněji, a dokonce několikrát Německo navštívil). Richard mu za to potvrdil 9.8.1262 darování lén Rakouska a Štýrska, ovšem protože Richard nebyl ve své funkci potvrzen papežem, neměl tento dokument skutečnou právní hodnotu.
V roce 1260 povstala štýrská šlechta proti neoblíbené maďarské vládě, kterou vykonával syn Bély IV. Štěpán a měli už i plné zuby Gertrudy. Povolali tedy na štýrský trůn rakouského vévodu Přemysla Otokara – podle Georgbergischských smluv z roku 1186 neměly být babenberské země nikdy rozděleny a současný stav tento zákon porušoval. S odvoláním na tento právní dokument podpořil Přemysl povstání a válka s Uherskem skončila jeho vítězstvím v bitvě u Kressenbrunnu (německy Groißenbrunn). Maďarsko se následně vzdalo Štýrska, které připadlo celé českému králi a tento byl 21.prosince 1260 slavnostně přijat v městě Grazu. Protože se z ceremonie nedochovala žádná zpráva, předpokládají historici, že převzetí moci proběhlo bez jakýchkoliv incidentů – už tehdy platilo, že se píše jen o skandálech, bezkonfliktní průběh nikoho nezajímal. Farní kostel, kde se slavnostní adorace nových poddaných konala, dnes už nestojí, na jeho místě je dnes grazský dóm, který zde dal vystavět v patnáctém století císař Fridrich III.
Přemysl Otokar se mohl ujmout moci nad novou provincií. Správcem v jeho jménu se stal Vok z Rožmberka, který dokázal šikovně získat nejvlivnější štýrské pány Jako Fridricha z Pettau, Gottfrieda z Marburgu, jakož i už v té době známého minesengra Ulricha z Lichtenštejna, pána v Murau. Gertruda, která ani teď nehodlala dát pokoj a dál používala titul vévodkyně, byla v roce 1262 vyhnána ze Štýrska. Přemysl se staral o rozkvět země. Potlačil loupežnictví – to mělo v roce 1269 za následek tažení proti Ulrichovi z Lichtenštejna a zničení Murau, zakládal nová města – jeho založení vděčí na svou existenci město Bruck an der Mur na soutoku řek Mur a Mürz, Leoben, jakož i Bad Radkesburg.
Někdejší nejstarší trh ve Štýrsku Judenburg od něj dostal už v roce 1260 městská práva. Hospodářství země se konsolidovalo, král měl dobré vztahy i s místním metropolitou biskupem Wernherem ze Seckau, následkem čehož byly i královy církevní nadace. Vláda českého krále je dodnes hodnocena štýrskými historiky velmi pozitivně, zejména města nového panovníka milovala, protože se těšila jeho ochraně před zvůlí šlechticů. Král dal v letech 1265 – 1267 založit zemský urbář, tedy seznam sídel a určení jejich velikosti, což mělo samozřejmě sloužit vybíraní daní. Tím si místní pány ovšem nijak nenaklonil. Nejméně pak příšernou popravou Siegfrieda z Mehrenbergu, usilujícím o návrat Gertrudy. Ten byl v roce 1272 nejprve mučen, pak tahán po městě přivázán za koňský ocas, pověšen hlavou dolů a teprve po 24 hodinách takových muk zabit ránou palicí do týla. V roce 1269 nechal na základě udání Fridricha z Pettau v táboře před Vratislaví zatknout a pak 26 týdnů v různých českých hradech uvěznit štýrské pány Bernharda a Jindřicha z Pfannbergu, Herranda z Wildonu, Ewulfinga ze Stubenbergu a Ulricha u Lichtenšteina. Na květnou neděli pak sice pány propustil a dokonce obdaroval, ale osten nedůvěry už zůstal. Páni se začali bát a čekali na vhodnou příležitost. Přemysl hodlal podobně jako v korunních českých zemích i ve Štýrsku vybudovat centrálně řízený stát podle vzoru císaře Fridricha II., na rozdíl od něho se ale varoval dostat se do konfliktu s církví a opíral se hlavně o podporu městského patriciátu – který byl v případě potřeby vždycky ochoten sáhnout do kapsy.
V důsledku vojenského obsazení babenberských zemí si teď už Přemysl troufl zažádat rozvod s Markétou babenberskou. Hlavním důvodem byl samozřejmě věk jeho ženy a s tím spojená neplodnost. Když se navíc Přemysl seznámil se svou plánovanou novou nevěstou, patnáctiletou uherskou princeznou Kunhutou, která údajně oplývala krásou a měla být i jedním z bodů smíření s Uherskem po ukončené válce, dostala jeho touha, manželství s Markétou rychle ukončit, novou dynamiku.
Obvyklý argument blízkého příbuzenství se nedal použít, protože na toto dal papež Inocenc IV. svůj dispenz, ale biskup Bruno vymyslel mnohem rafinovanější důvod. Markéta přece po smrti svého prvního manžela krále Jindřicha VII. vstoupila do kláštera a složila řeholní slib. Tento nebyl formálně rozvázán, manželství s Přemyslem bylo tedy od samého začátku neplatné. Papež dal k této interpretaci svůj souhlas, Přemysl byl svobodný muž a mohl se oženit se svou krásnou uherskou nevěstou. Jenže za touto interpretací se skrýval háček. Mohl Přemysl odvozovat svůj nárok na babenberské dědictví na základě manželství, které bylo OD SAMÉHO ZAČÁTKU NEPLATNÉ? Byla tedy listina, kterou svého času potvrdil papež Inocenc IV. novomanželům právo na vládu v podunajských zemích, vůbec relevantní? V roce 1260 to nikoho nezajímalo. Země byly ovládnuty mocí meče a nebylo prakticky nikoho, kdo by se tuto skutečnost odvažoval zpochybňovat. O třináct let později to mělo vypadat podstatně jinak. Právě svatbu se ctižádostivou Kunhutou považuje Franz Grillparzer ve své hře „König Ottokars Glück und Ende“, čili „Štěstí a konec krále Otakara“ za klíčový moment. Zda byla uherská mladičká krasavice skutečně takovou mazanou intrikánkou, že zcela změnila do té doby rozvážnou povahu panovníka, si dovolím zpochybnit. Ale je pravda, že právě v roce 1260 stál Přemysl Otokar na vrcholu své moci. Pak už následoval jen pozvolný a pak stále rychlejší pád. O tom ale až za týden.