Zpět do středověku?

               Vlastně  jsme se pohybovali už někdy od sedmdesátých let ve vývoji společnosti stále stejným směrem. Ne na přímce, protože byly úseky pomalejší a rychlejší, ale byl to vývoj k větší svobodě, k blahobytu a k společenskému smíru.

               Proto jsem v šoku, když vidím, co se děje v posledních letech – vlastně už v desetiletích. Mám pocit, jako bychom se vraceli ve vývoji zpět. Sice se objevují nové technologie, výpočetní techniky, umělá inteligence, ale společensky a morálně nabrala společnost zpátečku. A já se ptám proč.

               Nevěříte?

               Dobrá, tak tedy pár příkladů. Začnu v muslimském světě, ale nebojte se, dorazím i k nám. Jestliže ještě před dvaceti lety chodily ženy v severní Africe nebo v Turecku s rozpuštěnými vlasy, dnes už nevyjdou na ulici bez hidžábu – a to platí i pro přistěhovalce v Evropě. V Turecku Atatürk svého času nošení šátku na hlavě zakázal (stejně jako mužům nošení fezu). Protože za fez na hlavě šla hlava hned dolů, odvykli si Turci od nošení této tradiční pokrývky hlavy dost rychle. Dnes ji sice nenosí, ale nutí své ženy, aby si své vlasy zakrývaly. Otázka je, nakolik je musí nutit. Manželka prezidenta Erdogana vede hnutí žen, které nošení hidžábu propagují, protože jen tak se žena může líbit prorokovi. Nošením šátku dokazují svou příslušnost k svému náboženství, díky němu se cítí být lepšími lidmi v porovnání s nevěřícími – myšleno s křesťany. Tento trend je očividný, v posledních letech přímo raketový.

               Mnohem otřesnější, že v posledních letech znovu masivně stoupla v afrických muslimských zemích ženská obřízka. Jestliže se zdálo, že se podaří toto mrzačení ženských genitálií u malých děvčátek, které nezřídka končí smrtelnými komplikacemi, zamezit, v posledních letech došlo k opačnému trendu. Afričtí muslimové se vracejí do „starých dobrých časů“. A malá děvčátka trpí a umírají.

               Pamatujete si, jak jsme v roce 2011 tleskali Tunisanům, kteří svou revoltou proti bin Alimu odstartovali Arabské jaro a těšili jsme se naivně z touhy po svobodě a demokracii v arabském světě. Mezitím myslím vystřízlivěli i největší snílkové (snad kromě Grety Thunberg a její party Fridays for Future – ovšem oni nechodili v pátek do školy a možná byl dějepis na vyučovacím programu právě v pátek). Přesto mělo Tunisko dlouho pověst země, která jako jediná z arabských zemí zvládla jakž takž přechod od diktatury k demokracii. Teď přijal tuniský parlament zákon, ve kterém se každý privátní kontakt k jakémukoliv Izraelci považuje za vlastizradu a trestá se patnácti lety vězení, při opakovaném styku (tedy stačí krátký rozhovor nebo podání ruky) pak dostane „pachatel“ doživotí.  Takové zákony nebyly v Tunisku ani za bin Aliho.

               Ale právě antisemitismus (nebo spíš antijudaizmus – jak opakovaně píšu – Arabové mohou být sotva antisemiti, protože jsou stejně jako Židé Semiti) spojuje Araby s křesťanskou Evropou. A tím nemyslím pogromy v Machačkale, protože Ruská imperiální říše do Evropy nepatří. Ale na ulicích Evropy spolu s importovanými Araby pochodují levicoví aktivisté a křičí spolu s nimi „Palestinu Palestincům“ a „Smrt Izraeli“ a nosí transparenty s nápisem „From the river to the sea, Palestina wird be free“, což v praxi znamená, že žádají zničení Izraele a vyhubení Izraelců – což oni – doufám – nevědí. Možná je příčinou skutečně nevědomost a myslí si, že Palestina a Palestinci je totéž, protože dějiny regionu prostě neznají a ani se o ně nezajímají. Ale nenávist vůči Židům provázela evropskou křesťanskou společnost po celá tisíciletí. Opakované pogromy, vyhánění židovských komunit a nakonec holocaust. Domnívali jsme se, že právě otřesné zločiny nacistů během šoy, které padlo za oběť pět milionů nevinných lidí, žen, dětí i nemluvňat otevřelo lidem v Evropě oči. Ano, ale jen dočasně. Dnes jsou opět ochotni nenávidět Židy, jednak protože jsou jiní, jednak proto, že jsou úspěšní. To byly ostatně po celá staletí ony dva důvody, proč lůza Židy vraždila. Dnes je tu antisemitismus znova, z velké části importovaný z předního východu, ale ze značné části zakořeněný v evropských duší, odkud se ho nepodařilo vypudit. A dnes je tu znovu, hlučný a agresivní, jako to bývalo ve středověku.

               Ale dobře, nechejme přední východ předním východem, je tu hodně znamení návratu do minulosti i bez arabsko-židovského konfliktu.

               Prudérnost arabské společnosti, která nedovolí ženám oblékat se nápadně, aby ukázaly svou krásu se pomalu přesouvá i k nám. Jestliže až do devadesátých let chodila mladá děvčata bez podprsenek, dnes je to naprostá výjimka. Sukně se prodloužily, věk prvního pohlavního styku stoupl. Neříkám, že je to špatně, ale je to, jako bychom se přizpůsobovali cizí kultuře, která nás táhne někam zpět.

               V Rusku je opět zákonem mužům povoleno bít beztrestně své manželky. Duma to odhlasovala jako návrat k tradičním ruským zvykům – s omezením, že k tomu musí mít muž dobrý důvod. Ten se při troše zlé vůle vždycky najde. Ruská senátorka navrhuje omezení přístupu děvčat k vzdělání, aby nebudovaly kariéru a mohly nerušeně rodit.

               Dobrá, jak jsem už řekl, Rusko není Evropa a co se tam děje, je stejně tak obskurní, že bychom mohli jen pokrčit rameny. Ale maďarský diktátor a obdivovatel diktátora ruského Viktor Orbán prohlásil, že si znásilněné ženy za svůj osud můžou samy, protože se provokativně oblékají. Vzdělaným lidem se zatajil dech, Orbánovi příznivci, zejména důchodci a důchodkyně závidějící mladým hezkým holkám jejich těla, mu nadšeně tleskali. 

               Opakovaně jsem se teď u maďarských pacientek setkal se zvykem, o kterém jsem si myslel, že je už vymýcený. V minulosti přijímaly ženy při svatbě celé jméno svého muže. Ne tedy jen příjmení jako u nás. Ale měl jsem teď právě minulý týden opět pacientku jménem Filjo Jánosne, čili v překladu „ženu Jánoše Filja“. V maďarských městech se tato tradice už dávno nedodržuje a ženy si ponechávají své jméno. Jenže Orbán podporuje návrat „ke starým tradicím“. Takže z Eriky je po svatbě Milošova žena, čili MIklosne. Mimochodem ani jedna z těchto dvou maďarských žen neuměla ani slovo německy – zřejmě to manžel nedovolil – tedy návrat k patriarchátu nebo jen pohodlnost? Dobrá, jedná se skutečně o prastarý maďarský zvyk a Orbán za jeho znovuoživení možná nemůže, ale je to opět trend zpět do dějin.

               Jestliže se v posledních desetiletích konečně dosáhlo tolerance homosexuálů (i když propagace LBGTQ+ je podle mého soudu hodně přeháněna), dnes se v některých zemích dostávají znovu na index a jsou pronásledováni. Znovu je v popředí Rusko, kde se vraždy homosexuálů už mnoho let nesmí vyšetřovat, ale teď je to i Slovensko. Bar, ve kterém pravicový radikál zastřelil dva homosexuály, musel ukončit svůj provoz. Útoky na něho a chybějící ochota slovenské policie zákazníky baru chránit přiměla majitele, aby bar zavřel. A bratislavská veřejnost si vydechla. A jsme zase tam, kde jsme kdysi dávno byli. Slovenský herec Ivan Kozák byl zbit do bezvědomí, jen protože si pachatel MYSLEL, že se jedná o homosexuála. Takže si na Slovensku dávejte pozor, jak se oblékáte a jak se chováte!

               Nejmarkantnějším znakem návratu do minulosti, jsou ale zákazy potratů. V tom vedou spojené státy. Soudci nejvyššího soudu USA. Vyjmenovaní z velké části Donaldem Trumpem rozhodla zrušit ústavní právo Američanek na ukončení těhotenství, které se odvíjelo od soudního rozsudku Roe vs Wade. Toto rozhodnutí nejvyššího soudu platilo od roku 1973, jeho zrušení vrací tedy Ameriku o padesát let zpět. Místo gynekologických klinik budou potraty opět provádět ilegální andělíčkáři (pamatujete na film „Dirty Dancing“?) Aby bylo jasné, nejsem žádným příznivcem potratů, naopak, považuji je za špatné, ale jsem poslední, který by je chtěl zakazovat. Právě z toho důvodu, že bych tím ohrožoval život mladých žen a posílal je pod nože podvodníků.

               Teď chce absolutní zákaz potratů zavést i nový argentinský prezident Javier Milei.

               V katolickém Polsku prosadila Kaczynského vláda naprostý zákaz přerušení těhotenství, a to i v případě ohrožení života matky – několik mladých žen už tak na sepsi při odúmrtí plodu v těle zemřelo. Že proti tomu protestují mladí – tedy lidé, kterých se to týká – jak v Americe tak v Polsku, moc nepomůže. O směřování země totiž rozhodují jiní.

               K tomu bodu jsem se vlastně chtěl dostat a tady vidím příčinu onoho obratu nebo aspoň jednu z příčin – je to demografická situace. Ve společnosti je stále více starých lidí a stále méně lidí mladých. Staří mají tedy ve volbách obrovskou sílu a dokážou ji využít – Česko se svou láskou důchodců k Babišovi je parádním příkladem, ale Slovensko si to už zažilo s Mečiarem (známé babky demokratky) a Polsko s Kaczynským. Když jsem se díval na polský předvolební televizní šot, byl jsem v šoku. Staré babky nazývaly Donalda Tuska satanem (případně ryšavým satanem) a chválily se tím, jak se přestaly stýkat se svými dětmi, protože ty mají „vymyté mozky“ a nechtějí volit PIS Jaroslava Kazcynského. Člověka, který neovládá mobilní telefon a neumí spustit počítač. Ale vládne s pomocí voličů, kteří mají podobný problém.

               Je to současný problém skoro všech zemí, o budoucnosti země rozhodují lidé, kteří už žádnou budoucnost nemají. Neváhají zadlužovat svou zemi jen aby měli o pár korun vyšší důchod a že tu zemi ruinují svým dětem, je nijak netrápí („ať si poradí, my jsme si taky museli poradit“ – konec citátu). Je to samozřejmě egoismus, to značné míry je to akceptovatelné, protože každý chce mít slušný život, a to i ve stáří, ale v okamžiku, kdy to jde přes hranu, kdy jsou dovolené v Egyptě nebo dokonce na Maledivách důležitější než nějaká občanská zodpovědnost, je to na pováženou. Samozřejmě se v každé zemi najdou populisté, kteří tuto sobeckou sílu důchodců neváhají využít – ať to stojí, co to stojí, hlavně když je to převede k moci. Mimochodem já bych se toho třináctého důchodu od Fica docela rád vzdal a asi ty peníze rozdám na dobročinné účely. Ovšem ano, máte pravdu, můžu si to dovolit, nebude mě to bolet.

               Proč ale staří lidé takovým způsobem ovlivňují budoucnost svých dětí a vnoučat? V jejich paměti je doba jejich mládí „starými zlatými časy“, které se změnily a které by měly zase nastat. Že tak zlaté nebyly, už zapomněli. Že stáli na fronty na maso, kvalitní maso se dostalo stejně jen pod pultem, že nesměli do zahraničí, že v obchodech s oblečením byl jen jeden typ kabátu a v prodejnách aut jen jeden typ Škody (škodovka nebyla mezi lety 1970 a 1985 vyvinout žádný nový typ auta – taková firma by v společnosti s tržním hospodářstvím a konkurencí dávno musela zavřít krám) a i na ten se čekalo v pořadníku mnoho let.

               Jenže tehdy byli mladí a zdraví, mohli flámovat s milovat se, takže to přece nemohlo být tak zlé. A nepodceňujme závist jako motivaci – mnoho starých lidí závidí mladým – právě to jejich mládí, a proto nejsou ochotni si v zájmu budoucích generací něco odepřít.

               Společnost nabrala směr do minulosti. To není dobře. Plavání proti proudu je, jak víme, dost náročné. A padesát i více let staré mravy bude hodně komplikované dát do souladu s novými technologiemi. To vidíme v Africe, kde místní v podstatě stále ještě kmenová společnosti dostala – od nás – k dispozici moderní tanky. Nestačíme se divit, co se tam děje. S oštěpy by si Afričané tolik utrpení nezpůsobili.

               Samozřejmě bych rád apeloval na starou generaci, aby prohlédla. Ale zřejmě je to marné. Volební právo je rovné, devadesátiletý má stejné volební právo jako osmnáctiletý. Jen ho mnohem ochotněji využije, protože pro osmnáctiletého, ale hlavně pětadvacetiletého je nechození k volbám „cool“.

               Čili můžu apelovat jen na tuto skupinu občanů. Nebuďte „cool“ a jděte hodit do urny volební lístek. A hlavně se napřed podívejte, zda ten, koho volíte, myslí na vás, a nejen na sebe, na své peníze a na svou moc. Jinak se tento trend vývoje nezastaví a může být i hůř.

               Středověk reálně hrozí. A v tom určitě žít nechcete!