Samozřejmě tu je, stačí, když se dostanete do poněkud cizího prostředí a musíte se integrovat – pokud chcete být úspěšní a nemít problémy. Otázka je jen, nakolik se ono nové prostředí liší od vašeho původního, čím je ten rozdíl větší, tím je integrace svízelnější a obtížnější. Teď možná naštvu obě strany, jak ty, kteří tvrdí, že integrace vůbec není problémem a každý migrant se buď přizpůsobí nebo žije svým způsobem a obohacuje nás svým multi-kulti přístupem, tak i ty, kteří tvrdí, že migranti jsou nepřizpůsobitelní a neintegrovatelní a měli by být všichni posláni okamžitě domů.
Proud uprchlíků není možno pozorovat bez emocí, je jich nato příliš mnoho. Jen v Rakousku podalo letos žádost o politický azyl už přes 80 000 lidí – to odpovídá jednomu procentu rakouského obyvatelstva. Naprosto šílené číslo! Pokud ale necháme hovořit pouze emoce a vypneme zdravý rozum, pak nás to samozřejmě zavede na scestí. Ten problém je příliš komplexní a příliš velký a otázku, zde se s ním malá Evropa vůbec může vyrovnat, nejsem schopen zodpovědět ale ani odhadnout.
Můj názor je, že integrace je možná, jenže takový Afgánec či Syřan, ale i Bosanec překonává při tom mnohem vyšší laťku, než jsem musel přeskočit například já. Je to pro něj mnohem náročnější a proto mnozí selhávají. Je to prostě nad jejich síly – intelektuální i kulturní. A tady začíná náš problém. Jak rozlišit toho, kdo se integrovat chce, ale nezvládá to, od toho, kdo se vůbec integrovat do naší společnosti nechce, ale chce jí naopak vnucovat svá vlastní pravidla.
Má integrace do rakouské společnosti byla opravdu bezproblémová. Kníže Schwarzenberg svého času řekl, že Češi a Rakušáci jsou jeden národ, který si může dovolit luxus hovořit dvěma rozdílnými jazyky. Jako obvykle trefil hřebík na hlavičku. Jsme opravdu s Rakušáky jako dvojčata ať už si to chceme či nechceme připustit, máme stejná nebo skoro stejná pozitiva i negativa v našem národním charakteru, rozdíly jsou marginální. U mě se tedy jednalo pouze o problém jazyka. Problém zvládnutelný. Samozřejmě je nemálo přistěhovalců, kteří nezvládnou ani to – skoro denně se s nimi setkávám, i po dlouhých letech v Rakousku mluví lámanou němčinou nebo neumí německy vůbec. Dráždí mě to. Samozřejmě, možná není v silách každého člověka, naučit se hovořit jazykem země, v níž žije, plynně, ale aby se s ním člověk mohl aspoň dorozumět, to by měl zvládnout každý. Anebo by si měl sám přiznat, že selhal a zemi opustit.
14. června došlo v Grazu k nevídané tragédii. Mladý muž v autě projížděl pěší zónou v centru města a úmyslně najížděl do lidí na ulici i do těch, kteří seděli v kavárnách na chodnících. Zabil čtyři lidi, přes třicet jich zranil, mnohé těžce, minimálně dva z nich zůstanou doživotně ochrnutí. Zničil jim život. Poté zastavil své auto před policejní stanicí, vstoupil do ní a vzdal se. Úřady reagovaly bleskově – a špatně. Oznámily hned v prvním komuniké, zřejmě aby rozptýlily podezření z teroristického činu, že se jedná o mladého rakouského občana a teroristické pozadí je naprosto vyloučeno. To věděli už hodinu po činu!
Až postupně prosakovaly další informace. Onen rakouský občan se narodil v Bihači a je tedy muslim. Na tom by nic zlého nebylo. Podivné bylo, že mu byl zakázán kontakt s jeho dětmi a jeho žena žije v jednom z domů pro ochranu žen, které odejdou od svých mužů a cítí se být jimi ohroženy – v Rakousku něco takového je. Protože ale bydlel v sousední vesnici Kalsdorfu, netrvalo dlouho, abych se dozvěděl, že s tou rodinou byly neustále problémy – křik, domácí násilí. To byl nakonec i důvod odchodu manželky pachatele ze společné domácnosti a soudní zákaz styku s dětmi. Až po hodně dlouhé době jsem se dozvěděl od jednoho člověka z Kalsdorfu, co byl v té rodině hlavní problém – manželka nechtěla nosit na veřejnosti šátek! A jsme u jádra problému.
Onen mladý muž chtěl žít dál jako v Bihači. Tam kdyby poručil ženě nosit šátek a ona odmítla, vysloužila by si opovržení a odsouzení celé vesnice či města a soud – pokud by k němu došlo – by dal zapravdu jemu. V Rakousku byl v neprávu on – tady nesměl ženu nutit k ničemu, co by ona sama nechtěla a přišel díky tomu nejen o ženu ale i o děti – věc, kterou onen mladý muž nikdy nepochopil. Možná se skutečně jedná jen o psychicky nemocného člověk, otázka ale je, jak na jeho psychickou stabilitu působil fakt, že žil v pro něj kulturně cizím prostředí, v Bihači by mu bylo zřejmě lépe. Zvláštní je, že se ani takoví lidé do svých někdejších domovů nevracejí, i když jejich snaha o integraci ztroskotala. Svou laťku integrace nepřeskočili, byla pro ně příliš vysoká. Následkem je tragédie jeho obětí, jeho vlastní, ale i budoucích uchazečů o azyl a o pobytové povolení v Rakousku. Na všechny se bude pohlížet ve světle grazské tragédie, jako na možné nové atentátníky.
Naše známá pracuje v domě pro utečence. Stará se zde o děti utečenců, učí je německy, dává jim jídlo. Mezi těmi dětmi je nesmírně nadaný chlapec, říkejme mu Murad, protože jsem jeho pravé jméno zapomněl. Učí se rychle jazyk, je vděčný za vše a jednou po obědě naprosto spontánně přišel naší známé pomáhat uklízet nádobí ze stolu. Okamžitě u něj stál nějaký černý Mohamed a vysvětlil milému Muradovi, že se nesluší, aby něco takového dělal, že je to ženská práce a že pokud bude takto pomáhat, ostatní chlapci jím budou opovrhovat a vyloučí ho ze svého středu. Dodávám, že onen Mohamed je jinak velmi milý chlapec, s nímž nejsou žádné problémy, učí se němčinu a není agresivní. Žije ale na rozdíl od Murada ve světě, z něhož přišel a přinejmenším zatím jej není ochoten opustit.
To začíná už u zjištění, že psi v Evropě nejsou nečistá zvířata, jak jim natloukali doma po celý život do hlavy, ale domácí mazlíčkové, pokračuje to přes používání tekutého mýdla, jídelníček s vepřovým masem a zcela jinými přísadami, než jsou zvyklí, problém zdravotního pojištění a zdravotní péče v případě choroby atd. atd. Všechno nové neznámé věci, které mohou napínat schopnosti imigranta na jeho hranici přizpůsobivosti nebo dokonce za ni.
Je pravdou, že děvčata jsou mnohem připravenější se integrovat do naší společnosti než chlapci. Má to svou logiku. Dívkám náš systém vyhovuje samozřejmě mnohem víc, poskytuje jim víc svobody. Samozřejmě se jedná o ta děvčata, která jsou schopna dosáhnout určitého vzdělání a tím i samostatného emancipovaného postavení ve společnosti. Je dost i takových, které se cítí dobře v kulturně předepsané podřízené, ale zabezpečené roli matky a ženy v domácnosti. Chlapci se bojí o své privilegované postavení, jako onen Mohamed. V zemích orientu je muž pán a žena je povinna poslouchat. Bez ohledu na vzdělání či intelekt, většinou si svého muže stejně nemohla zvolit sama, byl jí vybrán otcem, který byl v rodině absolutním pánem. Úkolem muže je „mít svou ženu pod kontrolou“. Kdo to nedokáže, ztratil ve společnosti svou tvář. Ostatně i v bibli stojí: „Bůh řekl ženě – Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ALE ON NAD TEBOU BUDE VLÁDNOUT.“ Jak víme, korán je převyprávěná bible a islám zatím neprodělal ani osvícenství ani sekularizaci, která by sílu božího slova ve společnosti oslabila. V naší společnosti se zatím situace otočila, muž se sice o ženu uchází, partnera volí ale ona. Muž tedy musí být atraktivní, buď vzhledem, nebo svým vtipem, vzděláním nebo stavem svého konta. Muž orientu je atraktivní (nebo aspoň věří, že je) už jen tím, že je muž. Nemusí pro své postavení nic dělat, nemusí se učit (z toho bolí hlava) ani nijak vynikat. Pohodlná pozice, kterou by si rád zachoval i zde. Je překvapen, když při této snaze naráží v křesťanské Evropě na překážky.
V jistém německém filmu o emancipované Turkyni (nemám ty filmy rád, jsou dělány na objednávku, aby vytvářely dojem úspěšné integrace turecké menšiny) říká ona mladá žena, že každý Turek vláčí všude s sebou svou anatolskou vesnici. Tím je myšleno, stále jej pronásleduje otázka, co by jeho chování řekla teta z Anatolie, zda nepřekročila linii, kterou je ochoten akceptovat její otec či matka. Zda její projevy emancipace a integrace nebude muset zaplatit vyvržením ze středu svých nejbližších. To samozřejmě představuje neustálou brzdu, tato je ale překonatelná.
Horší jsou ti, kteří v možné integraci vidí ohrožení svého postavení. Kteří brání manželkám učit se německy, aby se neosamostatnily, nutí je nosit šátek a muslimský oděv, aby nemohly chodit do společnosti, brání ve vzdělání svým dětem, aby nebyly chytřejší než on a nepřekonaly jej svou kvalifikací a tím i postavením ve společnosti. Protože otec musí být pánem, musí být patriarchou. Jestliže by synové byli vzdělanější než on, měli lepší práci a postavení ve společnosti, byla by jeho pozice ohrožena. S touto skupinou je opravdu těžké pořízení a stávají se stále větší zátěží.
A pak jsou tu ti, kteří naši společnost nenávidí a chtějí ji zničit. Jsou tu jen proto, aby využívali její ekonomické výhody a připravovali „převzetí moci“. Ať už cestou demokratickou (spíše demografickou, při vývoji porodnosti budou představovat brzy velkou politickou sílu) nebo násilnou. Ti organizují salafistické demonstrace za likvidaci demokracie a zavedení Božího státu a ti by měli opravdu co nejrychleji zmizet. Už proto, že vrhají zlé světlo na všechny své rozumnější krajany. Je to samozřejmě problém, pokud už mají občanství dané země. Myslím si, že nastavení k politickému systému země, ve které žijí, by se mělo rozhodně zohledňovat při udělování státního občanství. Dokud se člověk neprokáže, že je ochoten akceptovat zákony země, ve které žije, měl by mít nanejvýš POVOLENÍ k pobytu, které by mu bylo možné kdykoliv odebrat, pokud by onu zemi začal svých chováním ohrožovat.
Specifickým problémem je chování muslimských žen, které si prostě nemůžou dovolit chovat se jako křesťanky, co se týká oblečení, chování na veřejnosti atd. atd. S tím mohou být spojeny i určité problémy v lékařských ambulancích. Opět zdůrazňuji, že v ABSOLUTNÍ většině s tím nejsou žádné problémy.
Před několika lety přišla do ambulance na Stolzalpe žena původem z Pákistánu. Oblečená sice podle tamější tradice, ale vzdělaná, hovořící plynule anglicky a intenzívně se učící němčinu. Vyšetřil jsem ji, zjistil zápal plic a přijal ji na oddělení. Druhý den ráno mě můj šéf skoro veřejně popravil. Jak jsem si mohl dovolit vyšetřit muslimskou ženu, aniž jsem se napřed zeptal na souhlas jejího muže? Okamžitě nechal onoho manžela zavolat, přivolal mě k onomu rozhovoru, aby mi ukázal, jak se správně chovat k muslimům. Několikrát se mu omluvil za mé chování a pak jej požádal, zda může jeho ženu na vizitě vyšetřit, tedy samozřejmě k poslechu plic potřebuje, aby se do pasu vysvlékla. Onen Pákistánec na něj dlouho nechápavě zíral (byl to rovněž vzdělaný člověk, technický inženýr a mluvil velmi dobře německy) a pak šéfovi řekl, aby dělal, co je potřebné a pokud bude mít podobné otázky, aby se s nimi obracel na jeho ženu a ne na něho. Co tím chci říct? Že často vyrábíme problémy, kde nejsou a že svou přehnanou snahou akceptovat zvyky zemí přistěhovalců chceme do jisté míry demonstrovat svou kulturní nadřazenost nad nimi. Ten Pákistánec to tak pochopil a později už hovořil jen se mnou, šéfa už vidět nechtěl.
Ale jsou výjimky, kdy manžel muslimky brání tomu, aby se v ordinaci vysvlékla, či aby ji na gynekologii vyšetřoval muž křesťan. Tito lidé by si měli najít jinou zemi, ve které chtějí žít, je jich dost, kde by mohli takovéto žádosti uplatnit. Tvrzení, že mají PRÁVO na zvláštní zacházení a že se jejich nároky MUSÍ akceptovat, je nesmyslné. Angažovat na to do služby druhého lékaře/lékařku, který by byl pro fanatického muslima přijatelný, je samozřejmě naprostý neorganizovatelný a nefinancovatelný nesmysl. Samozřejmě že jako lékař ručím za stanovení správné diagnózy. Pokud mi v tom ale chování pacienta brání, prostě tuto skutečnost zadokumentuji v dekurzu. Kvůli několika extremistům není třeba měnit platné zákony. Opravdu ne. Samozřejmě, že pokud bychom přijímali zákon, který by zajišťoval speciální zacházení všem občanům muslimského vyznání, budou to využívat i ti umírnění, kteří jinak nemají ani se současnou situací problém. Jenže tím vyvoláme nejen zmatek, ale i další finanční a organizační náklady, které opravdu nejsou nutné. Je přece především v zájmu PACIENTA, aby u něj byla stanovena správná diagnóza a byl správně léčen. Pokud má jiné priority, je to jen jeho problém. Důležité je, aby pacienti ovládali aspoň částečně jazyk země, ve které chtějí žít. Aby se nestalo, co před několika lety na grazské klinice. Dvě turecké pacientky, jedna na normální kontrole těhotenství, druhá na přerušení těhotenství kvůli těžkému poškození plodu. Ani jedna neumí ani slovo německy, obě sedí na chodbě před ambulancemi. Vyvolána je ta na přerušení těhotenství a do ambulance vstoupí ta druhá. Otázkám nerozumí, dokumentaci má od té druhé pacientky, se kterou si povídala na chodbě, zřejmě si papíry omylem vyměnily. A tragédie byla tady.
Ve Vídni kandiduje v podzimních volbách poprvé vlastní turecká iniciativa s vlastními kandidáty. Má „hájit“ zájmy turecké menšiny. Nevím, kolik námahy vynaložily tradiční strany, aby získaly vzdělané integrované Turky do svých řad a nechaly je kandidovat na zvolitelných místech. Vlastní turecká politická strana je cesta do pekel, cesta ke konfrontaci.
Stále jsem ovšem zatím hovořil o lidech, kteří se do Evropy přistěhovali legálně a už před delší dobou. Pozice současných uprchlíků je zcela jiná. A hlavně jejich svět je zcela rozdílný podle země, z které pocházejí.
Ze Sýrie k nám přichází především střední vrstva. Není pravda, že všichni Syřané utíkají do Evropy, nejvíc 1,8 milionu jich žije v sousedním Turecku a čekají na to, až se budou moci vrátit domů – totiž až v jejich domovech představou řádit fanatici z Islámského státu. Sýrie byla sekularizovaný stát, kde náboženství nehrálo žádnou podstatnou roli. Ani nemohlo. Sám prezident Assad pochází z kmene Alevitů, jejichž náboženství není ortodoxními muslimy (především sunnity) uznáváno za pravověrné. Dále jsou tu početní Drúsové,kteří jsou Mohamedovu učení ještě víc vzdáleni než Alevité. A žila tam jak šíitská menšina, tak sunnitská většina. Assad ovšem vládl diktátorsky podle Marxových pouček a jak víme, komunismus náboženství nikdy nepřál. Žila zde i podstatná křesťanská menšina, která se pod diktátem Assada těšila poměrné svobodě. V životě prostých Syřanů nehrálo tedy náboženství žádnou rozhodující roli a nehraje ji ani dnes. Laťka, kterou musí přeskočit, aby se mohli v Evropě integrovat, není nepřekonatelně vysoká.
Jinak jsou na tom Afgánci. Utíkají stejně jako Syřané ze země, ve které se nedá žít. To je pravda. Jsou ale muslimové, kteří jsou svým náboženstvím zaujati. Samozřejmě jsou výjimky, poznal jsem na Slovensku kolegu z Afgánistánu Fathiho, chytrého, vzdělaného, skvělého lékaře a naprosto tolerantního, ostatně oženil se s křesťankou a akceptoval všechny svobody naší společnosti. Možná by se na mne zlobil, kdybych ho označil na výjimku, ale jsem přesvědčen, že takovou je. Ostatně přišel k nám v době, kdy v Afgánistánu vládla komunistická vláda Babraka Karmala, jež se snažila – ve vlastním zájmu o přežití – vliv náboženství na denní život minimalizovat. Bez úspěchu. Babrak Karmal byl Talibanci bestiálně zavražděn a islám se vrátil do každodenního života. Většina z těch, které jsem zatím měl možnost poznat, neumí ani německy ani anglicky, jsou to prostí rolníci. Jakou měli představu, co budou v Evropě dělat, nevím. Možná chtěli obdělávat pole, stejně jako doma. Nemohli vědět, že v Evropě už dávno žádný pacholek na statku nepracuje, protože jej vytlačila technika. Otázkou je, proč nezůstali v Iránu či v Pákistánu, kde by se domluvili (jazyk je totožný nebo velmi podobný) a kde by byli i kulturně kompatibilní. Samozřejmě, že by jim Pákistán mohl nabídnout jen chudobu (Irán je na tom možná poněkud lépe), před Talibanci, před nimiž utíkají, by je ale ochránit dokázal. A odtud by se mohli v případě změny politických poměrů vrátit domů. Ekonomický prvek jejich dlouhé cesty do Evropy je dosti zřejmý a dělá je podezřelými. Oni sami tvrdí, že v Iránu, kde mnozí skutečně našli své první útočiště, není „žádná práce, žádná škola, žádné peníze.“ Je to možné. I pro Iránce je výhodnější, když se afgánští uprchlíci vydají na další cestu na západ.
Další velkou skupinou jsou lidé z Eritreje. Eritrea si vybojovala samostatnost na Etiopii- v osvobozovací válce zahynulo více než 150 000 lidí. Samozřejmě převzali moc v zemi po vyhlášení samostatnosti ti, kdo měli zbraně a zavedli v zemi tuhou diktaturu. Eritrejský diktátor Isayas Atewerki tvrdí, že země není pro demokracii připravena, a jen tvrdou rukou se zde dá udržovat pořádek. Zkušenosti z afrických zemí, kde to s demokracií zkusili, mu dávají za pravdu. Eritrejci jako uprchlíci v Evropě jsou tedy problematickým prvkem, jsou to ale aspoň z velké části křesťané (ortodoxní), aspoň po náboženské stránce nemusí přeskakovat překážky, musí ale zdolávat obrovské rozdíly kulturní.
Poslední skupinou, kterou chci zmínit, jsou utečenci ze západní černé Afriky, ze zemí jako je Mali, Senegal atd. Zde se jedná jednoznačně o emigraci ekonomickou. V Mali sice krátce řádili islámští fanatici (a zničili kulturní dědictví světa v Timbuktu) ale stačil týdenní zásah francouzské cizinecké legie a museli vyklidit zemi. V těchto zemích chodí od vesnice k vesnici agenti pašeráků a vyprávějí tam pohádky o tom, jak je v Evropě dobře, jak tam na každého čeká práce a dobrý výdělek, že každý člověk se domůže bohatství. Lidé pak prodají veškerý svůj majetek, pozemky, pole a za takto získané peníze si zaplatí převoz do Evropy. Až taky poznají, že realita je zcela jiná, že práce pro ně není a že o ně nikdo nestojí. Tito lidé většinou ani nepodávají žádost o politický azyl – protože by ho stejně nedostali, ale prchají ze záchytných táborů a rozhodnou se žít stylem ponorky – ilegálně. S tím spojenými ekonomickými i jinými problémy a s nebezpečím radikalizace a vzniku nenávisti ke společnosti, která je odmítla.
Tyto uprchlíky by bylo třeba posílat domů stejně rychle jako lidi z Kosova (v Rakousku trvá projednání žádosti o azyl u občanů Kosova jeden den a jsou posíláni zpět – Kosovo platí za politicky bezpečnou zemi – v nebezpečí tam žije jen malá srbská menšina, ne ale kosovští Albánci sami, kteří si s pomocí amerických bomb vybojovali samostatnost, s kterou neumí zacházet). Může mi jich být sice jako podvedených chudáků líto a protože doma vše prodali, nemají se ani moc kam vrátit. Ale naletěli podvodníkům a za tento podvod nejsme povinni ručit. Když zkrachuje pojišťovna, která vám slíbila životní pojistku, můžete se taky cítit podvedeni, nedostanete ale ani korunu či cent. Pokud by se objevili zase doma a řekli pravdu, byla by to proti pašeráckým bandám nejúčinnější taktika. Účinnější než potápění jejich lodí, ke kterému se EU stejně nikdy neodhodlá.
Stejně pak s uprchlíky, kteří se nedrží našich zákonů a pravidel. Co se děje v Calais je do nebe volající. Lidé, kteří tam stále znovu vnikají ilegálně do tunelu, přepadávají náklaďáky, rozřezávají plachty transportů a zastavují nákladní auta vrháním předmětů na vozovku, porušují jednoznačně zákony země, ve které se nacházejí (Francie). Místo, aby čekali na vyřízení svých žádostí o azyl (uznávám a psal jsem o tom, že to může být svízelné, jenže tady se jedná zřejmě ve valné většině o lidi, kteří na udělení azylu stejně nemají nárok) se rozhodli sami určit, ve které zemi EU chtějí žít (tedy v Británii) a jak se tam dostat. Přitom se chovají násilně a poškozují majetek, ke kterému očividně nemají žádnou úctu či vztah. Proč zde nezakročí francouzská policie a nepošle je všechny do země jejich původu, to tak úplně nechápu. Omlouvat je, že jsou traumatizovaní a že mají právo na své chování, je scestné. Ochrana majetku, zákonů a životů občanů Evropské Unie by měla stát na prvním místě. Už poté, co by byli první z nich odtransportováni zpět do svého Senegalu, Mali atd. by se situace určitě uklidnila.
Jinou kapitolou je možnost zaměstnávání uprchlíků – zdůrazňuji, že absolutní většina z nich CHCE pracovat. Tady jsou zákony ale hodně přísné a často i kontraproduktivní. Dokud není uzavřeno řízení o udělení statutu utečence, NESMÍ uprchlík pracovat. Nesmí oficiálně ani jít uklízet sníh na ulici. Můj syn pracoval rok v takovém domově. Azylové řízení se táhne často i několik let. To znamená, že se celá rodina tiskne v pokoji o 10 čtverečních metrech, a nikdo z nich NESMÍ jít ani pomoct stařence na druhé straně ulice stěhovat nábytek, i kdyby chtěl. A to ani zadarmo. Pokud by jí pomohl, ohrozil by tím svůj proces o udělení statutu utečence. Ani pokud statut utečence dostal, není vyhráno. Pak se dostává do podobné situace, v jaké jsem byl já – tedy před vstupem České republiky do EU. To znamená, že potenciální zaměstnavatel (tomu jste se museli předtím už zalíbit!) musí vypsat veřejně dané pracovní místo. Pokud se na toto místo přihlásí Rakušák, věc skončila – podle rakouských zákonů je zaměstnavatel povinen zvýhodnit uchazeče s rakouským občanstvím. Musí tedy vypsat místo úmyslně tak neatraktivně, aby o ně žádný Rakušák ani nezakopl. Pokud se pak 4 týdny nikdo nepřihlásí, začne na pracovním úřadě takzvaný „proces hledání náhradních pracovních sil – Ersatzkräfteverfahren“, na základě kterého může zaměstnavatel akceptovat cizince a poslat jeho přihlášku na pracovní úřad. Musí zdůvodnit, jaké výjimečné vlastnosti onen cizinec má, že se jej rozhodl zaměstnat. Na pracovním úřadě pak zasedne „Výbor pro cizince“ a rozhodne, zda je možno tuto přihlášku akceptovat. Až po pozitivním rozhodnutí může zaměstnavatel cizince zaměstnat a to vždy nejprve na dobu určitou maximálně na jeden rok. Že to není jednoduché? Není! Pro lidi z orientu, kteří ani nevědí, co to pracovní úřad je, o to těžší. Jsou to velmi vysoko postavené laťky, které přeskakovat vyžaduje vysokou inteligenci, vytrvalost a toleranci vůči frustraci. Kolik z přicházejících tyto vlastnosti má? Nevím, jak tento proces vypadá v Česku, zřejmě se ale příliš lišit nebude.
Co jsem chtěl říct? Že není možno házet všechny uprchlíky do stejného pytle. Že sem nepřicházejí primárně žít z našeho sociálního systému, ale hledají uplatnění. Že ho reálně mohou jen těžko najít je jiný problém, ovšem problém palčivý a vzhledem na svůj rozměr nebezpečný. Ti, kdo chtějí, by měli dostat šanci. Za předpokladu, že akceptují právní systém země, do které se dostali. Aniž samozřejmě existuje záruka, že se to každému podaří.
Nebezpečí je totiž někde jinde.
Problém uprchlíků a úspěšně šířené falešných zpráv o jejich chování a nebezpečí z nich pocházejícího, kterých je plný internet (takzvané Hoaxy) budí strach a žene voliče do náruče pravicových extremistických stran. (Jiným problémem je, že státní televize má příkaz informovat o utečencích výhradně pozitivně a tím stále více pracuje na své nedůvěryhodnosti). Stran, které samy evropské hodnoty demokracie liberalismu neuznávají a ohrožují je více než oni imigranti. Jenže davy uprchlíků jsou nebezpečné pro nás všechny právě tímto způsobem.