Benátky představovaly skoro tisíc let významný mocenský faktor ve Středomoří a tím i v celé Evropě. Dlouho byly jedním z nejbohatších a tím i diplomaticky velmi důležitým státem. Státem který přiváděl jiné mocnosti k pádu aby z ukořistěných peněz stavěl nádherné paláce okolo kanálů, které chodí dnes obdivovat až dvacet milionů turistů ročně.
Chtěl bych se ale zabývat především začátky benátských dějin, protože začátky jsou nejzajímavější, v nich je totiž zárodek budoucí velikosti, zde se rodí myšlenky, které v budoucnosti vedou k úspěchu. I když to někdy trvá i desítky či stovky let.
Benátky vznikly jako sídlo uprchlíků před Huny, kteří v první polovině pátého století vpadli do Itálie a hrozně ji zpustošili. Zejména oblast okolo někdejšího patriarchálního sídla a osobního sídla císaře Augusta Aquileje hrozně trpěla. Mnozí z místních obyvatel se rozhodli uprchnout na ostrovy v laguně, kam za nimi Hunové, kteří neměli lodě, nemohli. A když už se tam usadili, zůstali tam, i když už nebezpečí pominulo. Jeden z naprosto svévolně stanovených dat založení Benátek je udáván na 25.bžezna 421, za tímto datem se dá ale vystopovat jen touha stát se dědicem římské říše, s níž ale Benátky nikdy neměly nic společného. První osídlení bylo na ostrovech Murano, Burano, Torcelo, Malamoco, Grado či Pelestrine, oblast Rialta, tedy dnešního centra Benátek, byla v té době neobydlená a nikdo oněch 118 bažinatých ostrůvků z obyvatelné ani nepovažoval. Další přísun obyvatel přišel po langobardském vpádu do Itálie v roce 568 – ani Langobardi neměli lodě. Obyvatelé benátské laguny žili svým klidným rybářským životem, platili daně nebo taky ne, Langobardští vládcové, kteří vystřídali Ostrogóty, je nechávali na pokoji, posléze se celá oblast okolo Raveny dostala pod vládu Byzance – a ze vzdálené Konstantinopole bylo k těmto ostrůvkům daleko a proto si užívaly určité svobody.
V roce 697 jmenoval ravennský exarcha prvního dóžete Paola Lucia Anafesta, správce ostrůvků, v roce 726 si už obyvatelé zvolili dóžete sami, stal se jím Orso Ipato
Až do severní Itálie vpadli Frankové, vyvrátili Pavii a s ní i langobardské království. Papež Lev III, pak na vánoce roku 800 korunoval krále Karla Velikého Západořímským císařem. To vedlo okamžitě k velkému napětí z Byzancí, císaři v Konstantinopoli se totiž považovali za jediné legální dědice římského impéria, koneckonců poslal král Odoaker západořímskou korunu v roce 476 do Byzance a tím ukončil dějiny Římské říše na západě. Byzantským vládcům se ani trochu nelíbilo, že by se měla tato zaniklá říše obnovit a usilovat o rovnoprávnost s basilei, žijícími v nádheře Blachernského paláce v Konstantinopoli. Frankové i s jejich králem byli pro ně barbaři a kulturní činy Karla Velikého na ně neudělaly žádný skutečný dojem.
Došlo k bojům a Karel pověřil svého syna Pipina, aby ovládl benátskou lagunu. Pipin dobyl rychle ostrov Malamoco, sídlo dóžete, jenže obyvatelé se stáhli na bažinaté ostrůvky okolo ústí řeky Brendy na Rivus altus ( Hluboká řeka), dnešní Rialto. (Ústí řeky Brendy je to, co dnes nazýváme Canal Grande.) Ve snaze je dostihnout ztratil Pipin v bažinách Rialta řadu lodí i válečného materiálu a nakonec se s nepořízenou stáhl. Obyvatelé Benátek slavili své první velké vojenské vítězství. Mělo to další důsledky. Pro Karla bylo uznání jeho koruny ze strany Byzance velice důležité a byl proto ochoten i k ústupkům. Jedním z nich bylo, že oblast tzv. Ravennského exarchátu včetně obyvatel benátské laguny, kterou stejně nebyl schopen ovládnout, postoupil Byzanci. To bylo v roce 812. Krátce nato přesídlili Benátčané na ostrůvky Rialta. (Mimochodem až do roku 1143 se Benátky nazývaly Civitas Rivoalti, až poté se přejmenovaly na Civitas Venetiarum. Z Istrie byly přiváženy plné lodě sloupů – skoro celý poloostrov byl zbaven svého lesního porostu – aby mohli Benátčané zatloukat do močálů jeden sloup za druhým, vždy do takové hloubky, až narazil na pevné dno a na těchto sloupech začali stavět první domy, začali spojovat oněch 118 ostrůvků mosty. V roce 843, kdy Po smrti velkého Karla a dělení jeho říše mezi jeho potomky došlo znovu k vyjednávání s byzantskou stranou, působily Benátky už jako zprostředkovatel. Dóže Pietro Tradonico (836 – 864) dojednal k velké nevůli Byzance s Franky vlastní dohodu, (Pactus Lothari z 22.února 840) aniž se staral o názor exarchy v Ravenně či císaře v Konstantinopoli. Z objektu se staly subjektem jednání. Byzanc musela spolknout první hořkou pilulku, uvědomila si totiž, že potřebuje Benátky jako okno do Itálie mnohem víc než Benátky Byzanc.
Všechno krásné, jenže město, které chtělo něco znamenat, potřebovalo patrona, pokud možno velmi známého světce. Benátky měly svatého Theodora, spíše třetitřídního byzantského svatého, s tím rozhodně díru do světa nemohly udělat. (Úplně na něj ale nezanevřely, jeho socha se nachází na sloupu na molu na náměstí svatého Marka vedle sloupu s Markovým lvem. Mezi těmito sloupy se vykonávaly popravy, Benátčané je proto obcházejí. Pokud projdete mezi nimi, je jasné, že jste turista.)
Benátští patriciové se přišli na geniální tah. Rozhodli se získat pro město patrona velmi významného evangelistu Marka. Opírali se ve svém zdůvodnění o to , že sám svatý Petr poslal Marka do Aquileie, aby tam šířil křesťanství. A tento, když zde získal svatého Hermagora a vysvětil jej za biskupa, skutečně založil v Aquileji křesťanskou komunitu, která se později právě s odvoláním na tuto tradici, stala patriarchátem. Benátky se považovaly za dědice Aquileje ( s tímto městem v zániku se nehodlaly o tomto nároku bavit.) Jenže, aby skutečně mohly tuto novou tradici položit na akceptovatelný základ, potřebovaly svatou relikvii, čili světcovy ostatky. Ty se nacházely v místě jeho úmrtí, v egyptské Alexandrii, tam totiž svatý Marek založil koptskou církev (která existuje dodnes) a tam jej v roce 68 nepřátelé uškrtili. Dóže Angelo Partezipatio (809 – 827) začal vyjednávat s představiteli alexandrijské církve (Alexandrie byla jedním z pěti prvotních patriarchátů – Řím, Konstantinopol, Alexandrie, Antiochie a Jeruzalém – jenže už bezmála dvě stě let byla pod arabskou nadvládou a představitelé koptské církve byli ochotni o prodeji ostatků svého zakladatele svatého Marka vyjednávat – měli dost hluboko do kapsy.
Benátčané se tedy v roce 828 vypravili do Alexandrie. Vyjednávání pokračovala úspěšně, až si Italové všimli, že alexandrijští ostatky svého světce vůbec nehlídají. Usoudili tedy, že zadarmo je lepší než za peníze a kosti světce prostě ukradli. (Koptové celou dobu tvrdili, že Benátčané zapomněli v Alexandrii světcovu hlavu a ta tak zůstala v jejich majetku, na urovnání emocí poslal část ostatků svatého Marka papež Pavel VI v roce 1968 alexandrijskému patriarchovi Cyrilovi VI. zpět- Benátky je už tak nutně nepotřebovaly, k tomu se dostanu na konci článku.) Jediný problém byl, jak je rychle – než si krádeže egyptští křesťané všimnou – propašovat Markovy ostatky přes celní kontrolu na přistavenou loď. Poradili si skutečně skvěle. Naházeli světcovy kosti do koše a na ně naložili pláty špeku. Arabským celníkům jakožto muslimům se vepřové sádlo muselo neskutečně hnusit a aby neohrozili svou budoucnost v muslimském ráji ani se špeku nedotkli. Tak se tedy svatý Marek dostal v roce 829 do Benátek, kde byl nadšeně přivítán místním obyvatelstvem a hned se za „ušetřené“ peníze začalo se stavbou důstojného chrámu nad jeho novým hrobem – ten chrám s pěti kupolemi a úžasnými mozaikami, který stojí na náměstí svatého Marka dnes, je už třetí.
Benátky převzaly ihned i Markův znak – okřídleného lva a pod jeho tlapu položily otevřenou bibli s textem: „Pax tibi Marce, evangelista meus“. (Mír tobě Marku, můj evangelisto) Markovy lvy potkáte v severní Itálii doslova v každém městě, protože celá severovýchodní Itálie tvořila od patnáctého století takzvanou Ferra terma, pevninské zázemí Benátek. Občas má lev bibli pod tlapou zavřenou, to bylo tehdy, když byl tesán v čase války, pak se o míru nemohlo hovořit.
V podstatě byl dóže ( v roce 828 to byl syn Angela Partezipatia Giustiniani) povinen uložit tak vzácné ostatky v biskupském chrámu San Pietro di Castello. Úmyslně nechal ale biskupa stranou a nechal stavět nový chrám bezprostředně vedle dóžecího paláce. Svatý Markus se měl stát nejen patronem a ochráncem města, ale i politickým prostředkem symbolem srůstání světské a církevní moci. Papeži bylo tím vzkázáno: „Primo siamo Veneziani, poi Christiani.“ (Napřed jsme Benátčané, až potom křesťané). Ostatně na Scala dei Giganti, kterou se vcházelo do reprezentačních místností dóžete jsou sochy Marse a Neptuna – dvou bohů, kterým vděčily Benátky za svůj vzestup víc než světci – Lev svatého Marka na ty dva pohany ovšem samozřejmě kouká shora z průčelí nad vchodem.
Byzanc stále více ztrácela nad svým vzpurným městem kontrolu. Za pomoc proti postupujícím Normanům zprostil císař Alexios I. Komnenos (1108 – 1118) Benátky jakýchkoliv daní a přispěl dokonce obrovskou částkou na stavbu nového chrámu svatého Marka – toho dnešního. Sotva Benátčané od Byzance získaly, co potřebovaly, uzavřely s Normany v roce 1155 separátní mír. Ukázaly opět, že v politice se bezcharakternost vyplatí. Byzanc zuřila, byla ale bezmocná. A to nejhorší mělo teprve přijít.
Benátky zaspaly první křížovou výpravu, která skončila v roce 1099 dobytím Jeruzaléma. Jejich konkurenti Janov a Pisa získaly za přepravu křižáků opěrné body pro obchod ve svaté zemi v Tyru a Askalonu. Začaly sice začátkem 12.století se stavbou obrovských doků (Arsenale), na východě ale tahaly za kratší konec. Jinak na západě. Geniálnímu dóžeti Sebatianovi Zianimu se v roce 1177 podařilo zprostředkovat mír mezi císařem Fridrichem Barbarossou a papežem Alexandrem III. Zato vyhlásil papež chrám svatého Marka na poutní místo s úplnými odpustky, což do Benátek přivedlo davy poutníků a s nimi spoustu peněz. Císař pak dal Benátčanům obchodní privilegia v celé říši za Alpami, z nichž měli profitovat po celá další staletí. Tento čin dóžete Zianiho je v dóžecím paláci oslaven několika freskami pokrývajícími stěny celého jednoho obrovského sálu.
Jeho nástupce Enrico Dandolo využil pak těchto nadstandardních vztahů s císařem Barbarossou a nabídl křižákům směřujících na čtvrtou křížovou výpravu přepravu benátskou flotilou – 30 000 vojáků za 85 000 dukátů. Když křižáci v roce 1201 do Benátek opravdu přijeli, vymluvil se na počasí a nedostatek lodí a nechal je ve městě přezimovat. Ceny byly v Benátkách vždycky nestoudné, za několik měsíců přišli rytíři o všechny své peníze a když se na jaře jednalo o přepravě do Svaté země, neměli už čím přepravu zaplatit. Dandolo přišel s návrhem – pokud křižáci pro Benátky dobudou uherský Zadar, přepraví je do Palestiny zadarmo. Křižáci skutečně v roce 1202 Zadar dobyli, papež Inocenc III. zuřil a chtěl výpravu okamžitě ukončit, jenže Dandolo (devadesátiletý slepý stařec) sledoval svůj cíl a tím bylo zničení Byzance. Místo proti Turkům, jak bylo plánováno, obrátil křížovou výpravu proti samotné Byzanci a v roce 1204 křižáci dobyli a vyplundrovali Konstantinopol. Benátky se zbavily svého největšího obchodního konkurenta a navíc získaly z roztříštěného Východořímského císařství ostrovy Euboju, Korfu, Krétu a Kypr jakož i města na Peloponésu. Obě bitvy – dobytí Zadaru jakož i dobytí Konstantinopole jsou rovněž oslavovány na freskovém cyklu v dóžecím paláci – Benátčané by se za tyto činy měli spíše stydět, nestyděli se ale. Účel zase jednou světil prostředky.
Ostatně bronzové čtyřspřeží nad vchodem do chrámu Svatého Marka je také kořistí z dobyté Konstantinopole – stálo tam na Hippodromu, kam bylo přeneseno z vítězného oblouku v Římě. (Mělo pak i nadále pohnuté osudy, v roce 1805 nechal ony koně Napoleon převézt do Paříže, aby tam zdobily jeho vítězný oblouk, po Vídeňském kongresu, ale museli Francouzi koně do Benátek vrátit a vyrobit si v Paříži kopie.)
Politický systém Benátek byl na svou dobu ojedinělý. Jednalo se opravdu o republiku, i když politická práva měli jen příslušníci nobility (skládající se ze staré byzantské šlechty a nejbohatších kupců) – tato skupina představovala 10 procent obyvatelstva, vlastnila ale 90 procent bohatství státu. Nobili si stavěli své paláce přímo na kanálech – ti nejbohatší pak na Canal Grande, zatímco chudina se tiskla v uličkách uprostřed ostrůvků. Od roku 1295 se jednalo o uzavřenou skupinu, která nesměla uzavírat sňatky s nikým jiným a bylo vyloučeno přijímání nových členů. V čele státu stál sice volený dóže, jeho moc byla ale velmi okleštěna, už od roku 1035 nesměl určovat svého nástupce a musel se podřizovat rozhodnutím dalších orgánů. Zejména Velké rady, do které měli přistup všichni dospělí Nobili mužského pohlaví, z původních 35 jejich počet narostl až na 2000 – sál Velké rady v dóžecím paláci tomuto množství svou velikostí odpovídá.
Vládu vykonávala takzvaná Malá rada o deseti členech (Signoria), pak zde byl Senát (Consiglio di Pregadi), Rada čtyřiceti (Quadranta) a Rada deseti (Consiglio di dieci). Když se dóže Marino Faliero v roce 1355 pokusil o státní převrat a převzetí moci do svých rukou, byl odsouzen a popraven – jako jediný nemá v dóžecím paláci svou podobiznu, místo ní je v jeho výklenku černá opona.
Díky tomuto vyváženému politickému systému jakož i ziskům z obchodu (jen obchod s kořením dosahoval v polovině patnáctého století roční obrat okolo milionu zlatých (asi dnešních 50 milionů Eur) se Benátky staly opravdovou velmocí. Nejen že dokázaly přečkat válku s Uherskem, kde se jednalo o dalmátská města ( a císař Zikmund musel zastavit spišská města, která pak zůstala až do roku 1772 polská), ale začaly samy dobývat na pevnině město po městu – Treviso, Udine, Vicenzu Veronu atd. Během vlády tří velmi (či lépe řečeno všeho) schopných dóžat MIchela Stena ( 1400 – 1413), Tomassa Moceniga (1414 – 1423) a Francesca Foscariho (1423 – 1457) vytvořily takzvanou Terra Ferma a srazily se v neúprosném boji o vliv v severní Itálii s Milánem, tento zápas byl ukončen mírem z roku 1453 – ve stejném roce, kdy padla Konstantinopol do rukou Turků. Benátčané Byzanci na pomoc nepřišli, městské hradby bránilo marně 700 obrněnců z Janova. Ale právě dobytí Konstantinopole znamenalo i zlom v růstu moci Benátek. Dostali se sami pod Turecký tlak. V roce 1479 se jim podařilo uzavřít s Turky mír, vzdali se Euboje a některých dalších míst a zavázali se platit na možnost obchodovat na východě 10 000 zlatých ročně, jenže vzápětí se proti všemocným Benátkách utvořila tzv., Liga z Cambrai. V ní byli pod vedením papeže Julia II. (De Rovere) francouzský král Ludvík XII., císař Maximilián I., aragonský král Ferdinand, uherský a český král Vladislav Jagello i anglický král JIndřich VIII. Benátky naverbovaly neuvěřitelných 40 000 vojáků a pod vedením condotiera Bartolomea d´Alviana dobyly Gorici, Terst (který byl už od poloviny čtrnáctého století pod habsburskou ochranou a Rijeku.) 14.5.1509 utrpěli ale zničující porážku u Agnadella – zdálo se, že se Serenissimou, (nejjasnější) jak se benátská republika nazývala, je konec a že tentokrát nepomůže ani svatý Marek. Pomohl. Dóže Leonardo Loredan vstoupil do separátních jednání s papežem Juliem II. zavázal se platit církevní desátek a papež koalici rozpustil.
Benátky přesto, že se obchod s kořením po objevení Ameriky a cesty do Indie okolo Mysu dobré naděje přesunul do Portugalska a Španělska byly nadále obchodní velmocí. Pro kupce a obchodníky z různých evropských zemí stavěli takzvaná Fondaca, kde mohli skladovat své zboží a vyvážet je dále do celého světa – samozřejmě za patřičnou daň (DPH je tedy vlastně taky benátský vynález). Nejbohatší člověk tehdejšího světa Jakob Fugger z Augsburku měl své hlavní obchodní centrum ve Fondaca dei Tedesci (dnešní hlavní benátský poštovní úřad u mostu Rialto) a odtud uplatňoval svůj evropský monopol na obchod s mědí (v čase masového lití děl úžasná věc). Ale svou Fondacu dei Turcchi měli i nepřátelští Turci. Ti v roce 1571 obsadili Kypr (Otello už v té době uškrtil svou Desdemonu a na obraně ostrova a hlavního města Famagusty se podílet nemohl). Krutost dobyvatelů, kteří velitele famagustské pevnosti Marcantoma Bragadina na hlavním trhu zaživa stáhli z kůže a tu vycpali slámou, přiměla křesťanské vládce k vytvoření velké koalice, která Turky porazila v roce 1571 v námořní bitvě u Lepanta. Přestože se právě Benátky podílely na tomto vojsku 110 galérami z celkových 200, úpadek Serenissimy už to nemohlo zadržet. Kypr byl definitivně ztracen, v letech 1645 – 1669 pak ztratili i Krétu. Obyvatelstvo decimovalo několik morových epidemií a konečně v roce 1797 vstoupily do Benátek vojska generála Napoleona Bonaparteho. Poslední dóže Lodovico Manin (zvolenýá přímo symbolicky v roce 1789, tedy v roce francouzské revoluce, svolal Velkou radu a tak 12.května rozhodla o rozpuštění Republiky, která se v důsledku míru v Campo Formiu stala součástí Rakouska.
Byla doby osvícenství a svatý Marek v takové době definitivně ztratil svou moc. Symbolicky ho svrhly jednotky bezvěrců hořících ideály francouzské revoluce a ničící památky na světce. Kniha pod tlapou jeho lva se definitivně zavřela.
A z kdysi tak mocných Benátek se stávala stále více turistická atrakce – a my můžeme jen děkovat za to, že tomu tak je.
Se lvem svatého Marka se ale setkáváme dál – je ve znaku pojišťovny Generali – „pod křídly lva“ zní její slogan. Je to tak trochu lumpárna. Assicurationi generalli byla totiž založena v roce 1831 v Terstu, který na znak svatého Marka neměl ani nejmenší nárok, v roce 1382 se totiž právě ze strachu před Benátkami uchýlil pod habsburská křídla a zůstal tam až do roku 1918..