Může přinést tak zvrácená ideologie jako je fašismus i něco pozitivního? Bozen je důkazem, že i z činů vedených jednoznačně zlým úmyslem, může vzniknout něco pozitivního.
V roce 1919 bylo smlouvou ze Saint Germain jižní Tyrolsko přiřčeno Itálii a odtrženo od zbytku země. S hranicí v Brennerském průsmyku se ostatně Rakušané nesmířili dodnes. V té době žilo v provincii Bozen 7000 Italů, zbytek obyvatelstva mluvil německy. Mussolini se rozhodl tuto zemi romanizovat. Nejen, že v Bozenu dostávali místa úředníků a policistů výhradně Italové (hlavně z chudého jihu, kde nebyly pracovní příležitosti), ale tekly sem i státní investice při budování průmyslu, který měl přivábit italské dělníky. A protože se tyto investice na rozdíl od Kalábrie nerozkradly, město z nich profituje dodnes. Všechna předměstí Bozenu jsou průmyslové konglomerace (i když tradiční tyrolské ovocné sady a vinice sahají až k prvním bytovkám) a město narostlo na 100 000 obyvatel. V roce 1939 pak udělal Mussolini deal s Hitlerem. Jižní Tyroláci dostali možnost vystěhovat se do Říše, 75 procent z nich se rozhodlo to udělat. Hitler potřeboval vojáky do armády i osadníky v nově dobytých územích. Mnoho mladých mužů padlo ve válce, která se jich vlastně netýkala, hodně z nich se po válce vrátilo zpět. Boj o sebeurčení německy hovořícího obyvatelstva dostal nový podnět při setkání více než třiceti tisíc Tyroláků na hradě Sigmundskron na předměstí Bozenu v roce 1957 výkřikem „Pryč od Tridentu“ aktivisty Silvia Magnaga (Jižní část Jižního Tyrolska okolo města Tridentu byla a je totiž na rozdíl od bozenské provincie většinově italská.) Zápas o autonomii trval dlouho, vyžádal si i mrtvé a dlouholetá vězení „teroristů“. Nakonec ale provincie dostala v roce 1992 autonomii, žije tedy za své a žije si velmi dobře. K posledním šarvátkám mezi italsky a německy hovořícími občany došlo v roce 2002, když se městská rada Bozenu rozhodla přejmenovat náměstí před Mussoliniho triumfálním monumentem z náměstí vítězství na náměstí svobody, což ovšem následně dnes už většinově italsky hovořící obyvatelstvo Bozenu odmítlo.
té doby je klid. Společná proklamace Itálie a Rakouska o tom, že nemají sporných otázek, byla ostatně podmínkou přistoupení Rakouska k EU v roce 1995. I tyrolští Němci si zvykli na to, že se na ulicích města hovoří převážně italsky, i když se ulice jmenují po tyrolských osobnostech s převážně německými jmény. U městské katedrály je památník na tyrolského národního hrdinu Petra Mayra, popraveného 19.února 1810. Byl to jeden z nejbližších spolubojovník Andrease Hofera, který dostal díky prosbám své manželky, se kterou měl pět dětí možnost si zachránit život lží. Odmítl ale lhát, že o dekretu o zákazu nošení zbraní nikdy neslyšel, a proto Francouzům nezbylo nic jiného než ho popravit. Prostě pravý hrdý Tyrolák. Dnes ovšem skoro všichni obyvatelé města hovoří oběma jazyky a nažívají v míru, Dokážou ocenit, že Jižní Tyrolsko je jednou z nejbohatších provincií Itálie, hned po Piemontu a před Lombardií nebo Římem.
Městský progres poznáte sami. Budování města ještě neskončilo, do centra se probíjíte staveništi a průmyslovými komplexy a udělat fotku nějaké památky, abyste na ni neměli stavební jeřáb, je skutečná výzva. Ovšem centrum města je klidné, malebné a parkování v podzemním parkovišti pod Walterplatzem není sice právě levné, ale pohodlné a příjezd bezproblémový.
Je zajímavé že Bozen neleží na řece Adiži, tedy německy Etsch, která je osou údolí od Brenerského průsmyku až k Veroně, po které se museli po celá staletí vydávat němečtí císaři na svá italská tažení. Strategickou úlohu při těchto cestách hráli místní církevní vládci, biskupové v Brixenu a Tridentu, se kterými musel být císař zadobře, aby se do Itálie podíval (a stejně tak i s městskou radou města Verony). Bozen hrál v té době podružnou úlohu, tomu odpovídá i jeho poloha na soutoku řeky Talfer (italsky Talvaro) a Eisack (Isarco), které se do Adige vlévají až po několika kilometrech vzdálenosti od města.
Ten Waltherplatz se jmenuje po Waltherovi von Vogelweide, dvornímu básníkovi císaře Friedricha II., který se prý v blízkosti Bozenu narodil.
Tento první a zřejmě nejslavnější minesänger středověku tvořil své verše v němčině – tedy v jihotyrolském dialektu, který se němčině vzdáleně podobá, což bylo na začátku třináctého století něco nevídaného. Ovšem císař, který už tehdy vyhlásil válku svaté církvi a tím i jí kontrolované latinské poezii, Walthera podporoval a pomohl mu k dnešní slávě. Jeho velká socha stojí uprostřed náměstí, které nese jeho jméno.
Na kraji náměstí stojí městský dóm.
Je impozantní, stojí zato ho navštívit. Je zde pochován rakouský arcivévoda Rainer, jeden z mnoha synů císaře Leopolda II., bratr arcivévody Johanna a císaře Františka. Rainer byl v letech 1818–1848 vícekrálem království Lombardsko-benátského, vytvořeného na Vídeňském kongresu. Poté co v revolučním roce 1848 na svou funkci rezignoval, koupil „Palazzo Capofranco“, na Walterově náměstí. Rainerova syna Heinricha zde v roce 1889 navštívila císařovna Sissi a zasadila na dvoře strom ginkgo biloba.
Dnes je z něho obrovský strom a samozřejmě kult – vše co souvisí s habsburskou, a tedy rakouskou historií města, má obrovský potenciál stát se kultem – a na Sissi, jak už jsem vzpomenul v mém článku o Meránu, budete v Jižním Tyrolsku narážet všude.
V katedrále je hned několik blahoslavených (žádný svatý) jako Heinrich z Bolzána, který žil na začátku čtrnáctého století, Johann Nepomuk von Tschiderer (narozený v onom paláci Capofranco, ovšem už v roce 1777), blahořečený Janem Pavlem II. v roce 1995 a Josef Mayr Nusser, civilní pracovník bozenského děkanátu, který se stal obětí nacistické ideologie. Poté, co se Itálie přidala na stranu spojenců a vyhlásila Německu válku, obsadilo Německo severní Itálii. Etničtí Němci v Jižním Tyrolsku byli povinni narukovat do německé armády. Nusser byl povolán ke zbraním SS, odmítl ale přísahat věrnost vůdci. Za to byl trest smrti. Po cestě do koncentračního tábora v Buchenwaldu zůstal stát vlak několik dní na nádraží v Erlangenu a vězni umřeli v přeplněných dobytčích vagónech hladem a žízní. Tak i Josef Mayr Nussser. Byl blahořečen papežem Františkem v roce 2017.
Kousek od katedrály je kostel Dominikánů. Pro řadu kostelů v Bozenu přišel osudový den 29. března roku 1944. Tehdy podnikli spojenci na město masívní nálet, protože Bozen byl logicky důležitým uzlem v zásobování německých jednotek na italské frontě. Místo nádraží ovšem bomby trefily jak kostel Dominikánů, tak i Františkánů. Kostel svatého Mikuláše vedle dómu pak zmizel úplně. Jizvy v stavbách bozenských kostelů jsou nepřehlédnutelné. Ale jako zázrakem zůstala zachována kaple svatého Jana Křtitele, to nejcennější nejen v kostele Dominikánů, ale zřejmě i v celém Bozenu. Tuto kapli si nechal jako pohřebiště své rodiny postavit někdy okolo roku 1330 florentský bankéř Giovanni de Bartolomeo di Rossi. A nechal ji vyzdobit krásnými freskami, které zhotovili umělci Giottovy školy. Bozenské fresky se tedy podobají těm Giottovým v Padově jako vejce vejci a sám bankéř je zobrazen i se svou manželkou klečící pod křížem s Ježíšem Kristem. Nejcennější freskou je ale „Triumf smrti“ jako obraz posledního soudu – to zobrazení smrti opravdu nahání strach.
Když projdete úžasným zeleninovým trhem, který se v Bozenu pořádá každý den, dojdete k Františkánům. Z původního kostela toho zbylo málo, na zachované stěně jsou fresky bratrů, kteří to někam dotáhli, papežů, kardinálů, biskupů, a hlavně doktorů teologie. Františkáni na vzdělání vždy dbali.
Zajímavých kostelů je v Bozenu ještě několik, nejstarší vůbec je románský kostelík „Svatý Jan na vsi“. Pak je zde kostel Řádu německých rytířů s erby a vlajkami významných členů řádu. I jeho věž padla za oběť bombardování v roce 1944. A pak je tu neorománský kostel „Svatého srdce Ježíšova“, postavený v roce 1909 k stoletému výročí tyrolského povstání proti Francouzům nebo nenápadný kostel Kapucínů s velkou klášterní zahradou přímo v centru města.
Ještě víc než kostelů, je v Bozenu a jeho okolí hradů. Jeden z nich, Maretsch, je přímo ve městě a je ho možné navštívit. Jsou v něm renesanční fresky. Nádvoří vypadá, jako by ho odlili z betonu po úspěšném zásahu spojenecké bomby, ale kastelánka mě ujistila, že ten vzhled nemá s druhou světovou válkou nic společného. Na samém severním okraji města je hrad Firmian. Někdejší hrad Sigmundskron, kde začal v roce 1957 boj za tyrolskou autonomii. Dostal své jméno po tyrolském vládci nazývaném v originále „Sigmund der Münzreiche“, čili česky „Zikmund bohatý na mince“. Ovšem Zikmund dokázal bohatství země, těžící velká množství stříbra, rozfofrovat i mnohem nesmyslnějšími akcemi jako byla koupě tohoto hradu. I množství nemanželských dětí šlo do peněz. Nakonec ho zbavili vlády a poslali do předčasného důchodu – na tehdejší dobu to byl hodně humánní způsob odstavení vládce od moci. Dnes je v této zřícenině hlavní z pěti muzeí Reinholda Messnera, v dnešní době zřejmě nejslavnějšího Tyroláka, pokořitele Mount Everestu bez kyslíku, který jako první dokázal vylézt na všech čtrnáct osmitisícovek – na některé dokonce i několikrát.
To muzeum je věnované logicky horám, horolezectví a kultuře Tibetu a stojí za to si tam zajet. Dalšími hrady u Bozenu jsou Runkelstein odkud jede lanovka na San Genesio, hrad Flavon Haselburg jižně od města, či hrad Gries na pravém břehu Talferu. Když už jsme u těch lanovek, další „Funikulare“ tedy lanovka Funivia de Renon, vyjíždí v severním cípu starého města u kostela Sankt Magdalena a míří nad město do Oberbozenu, odkud je na město z výšky 1221 metrů nad mořem nejkrásnější výhled. A ještě jedna lanovka, tentokrát na levém břehu Eisacku směřuje do výšky 1134 metrů ke kostelu v Colle-Kohlern. Takže pokud máte dost času, můžete si město prohlédnout shora až ze tří různých úhlů.
Ale Bozen nejsou zdaleka jen kostely a hrady. Nákupní ulice se soustřeďují v Laubengasse a v Josef Steinert Strasse, které jsou mezi sebou propojeny několika pasážemi – od úplně úzké, kde projde jen jeden člověk až po krásné nákupní. Vzhledem na horské ale v letních měsících i horké klima města jsou obchody v podloubích nebo v pasážích, jedna z nich – Galeria Greif -je přímo na Walterplatzu. Pro shopping je tedy Bozen víc než způsobilý.
Zajímavé je provázání historické a moderní architektury. Někdy to až vyráží dech, jako například obrovská budova městského divadla, díla architekta Marca Zanusa (staré divadlo bylo zničeno při spojeneckém bombardování v roce 1943).
To nové divadlo z obrovských mramorových kvádrů je skutečně dechberoucí, naštěstí je hned v blízkosti romantická zahrada kláštera kapucínů.
Mussoliniho vítězný monument je na druhém břehu řeky Talvera, takže vzhled města nekazí. Přírodovědecké muzeum se nachází v blízkosti kostela Řádu německých rytířů a je v renezanční budově, kterou nechal v letech 1500–1512 postavit císař Maximilián – tehdy patřil Bozen k habsburskému impériu.
Ovšem Bozen by nebyl Bozen bez svého archeologického muzea a v něm uchovávané nejslavnější evropské mumie – ledovcového muže Ötziho.V roce 1992 ho našli turisté v průsmyku Ötztalských Alp. Přivolán byl Reinhold Messner a ten posoudil, že se Ötzi nachází na italské straně průsmyku – prý to bylo dobrých sto metrů za státní hranicí. Rakušáci mu to nikdy neodpustili a dělají si na slavnou mumii stále nároky – ostatně své jméno dostal po Ötztalu a to je jednoznačně rakouské údolí. Rakušáci mu tedy zřídili truc muzeum v Ötztalu a když už nemají originální mumii, vystavují tam její kopii. V Bozenu je originál v archeologickém muzeu, protože se ale na prohlídku vpouštějí jen malé skupiny turistů, je potřebné si prohlídku zarezervovat.
Než na vás dojde, můžete se toulat po bozenských uličkách, obdivovat krásu zeleninového trhu či bloumat po nesčetných obchodech v podloubích a pasážích města. Dát si sklenku skvělého jihotyrolského vína či aperolspritz v nesčetných barech nebo tyrolské speciality v mnoha hospodách. Nebo ochutnat tyrolskou specialitu prvního řádu a to je „speck“, čili tyrolská slanina. A pozor! Nezapomenout na už v Meránu vzpomenutý jablkový štrúdl. Vzhledem na onu už zmíněnou produkci milionu tun jablek ročně (ale jen tisíce tun hrušek) se musí ta jablka nějak spotřebovat (i když většina se samozřejmě vyváží). Logicky tedy nabízí jablkovou šťávu a jablkový štrúdl každý bar a každá restaurace.
Dokud jste tedy jablkový štrúdl neochutnali, neopouštějte Tyrolsko. Byla by to ignorace místní kultury. A Tyroláci jsou hrdý a na své tradice citlivý národ.
