Na jihozápadě jezera jsou pak dvě městečka – Desenzano s obrazem od Tiepola v místní katedrále (jako důkaz, že zde v době baroka vládli Benátčané) a římskými vykopávkami a Saló, někdejší rezidence benátských místodržících. Z tohoto města „vládl“ Mussolini od roku 1943, když Itálie přešla na stranu spojenců a Němci vytvořili na jejím severu jakýsi protektorát, kterému formálně vládl někdejší „Duce“. Proto se tento stát nazývá „Republika ze Saló“. Minimálně si Velký Benito uměl najít pěknou rezidenci – když už do ničeho nesměl mluvit. Ta rezidence je ovšem něco na sever od Saló v Palazzo Feltrinelli in Gargnanu. Mezi Salo a Mussoliniho rezidencí se nachází další kuriozita, která má opět dost co do činění s italským fašismem – Jezero Garda je očividně neodolatelně přitahovalo. Na „Riviera Gardone“ se nachází vila „Il Vittoriale degli italiani“ dobrodruha a básníka Gabriella d´Annunzia. Tahle postava italských dějin je natolik skurilní, že neodolám, abych se u ní na chvíli nezastavil. Gabrielle d´Annunzio byl básník. Psal nejen básně, ale i romány, divadelní kusy a libreta k operám. V době, kdy musel kvůli vysokým dluhům utéct před věřiteli do Francie, psal i ve francouzštině. Politicky sice byl poslancem v italském parlamentu za konzervativce, při volbách ale dal svůj hlas radikální levici. Nebral to tedy se svou politickou orientací až tak vážně. V roce 1915 velmi horoval za vstup Itálie do první světové války, které se i aktivně jako voják zúčastnil. Nejkurioznější byla jeho akce, když se rozhodl s deseti letadly přeletět nad hlavním městem nepřítele, tedy Vídní. Akce se uskutečnila osmého srpna 1918. Z deseti letadel dosáhlo cíl sice jen šest. Ostatní musela pro poruchu předčasně přistát, jedno z nich v Rakousku, kde byl pilot okamžitě zatčen – byla to přece jen letadla italská. Nad Vídní d´Annunzio vyhodil desítky tisíc letáků. Byly to dva texty, jeden byl dvojjazyčný v italštině a němčině, ten druhý text vytvořil d´Annunzio sám a byl pouze v italštině. Ovšem Vídeňáci si mohli přečíst aspoň, jak je v závěru vyzval: „Wiener, Viva l´Italia!“
Nejslavnější byla ale d´Annunziova akce s obsazením dnešní Rijeky, tehdejší „Fiume“. Protože hrozilo, že Itálie, která si na toto město dělala nárok, ho rozhodnutím pařížské konference nedostane, (mělo být přiřčeno Jugoslávii) rozhodl se konat. Se skupinou ozbrojených dobrodruhů město v září 1919 obsadil, vyhlásil nezávislost takto vzniklé „Republiky Fiume“ a zavedl tam režim, který byl jakousi laboratoří budoucího fašistického státu, kde „vůdcem“ byl samozřejmě sám d´Annunzio. Nenechte se mýlit tím, že ho i velký Vladimír Iljič nazval s obdivem revolucionářem – fašisté a komunisté si měli vždycky hodně blízko, proto se nakonec tak znenáviděli. D´Annunzio se dokonce nechal zvěčnit i na poštovních známkách svého „státu“.
V prosinci 1920 ho z Fiume vyhnala italská vojenská flotila – jeden granát zasáhl dokonce jeho pracovnu. D´Annunzio sice, hlásal, že raději zemře, než by ustoupil, ale pak změnil názor a oznámil „že za TUTO Itálii se nevyplatí zemřít“.
Odešel na Gardasee, kde koupil vilu na pobřeží. Snažil se odtud dosáhnout od krále jmenování ministerským předsedou, aby zavedl v Itálii „pořádek“ fašistického typu, ale předběhl ho Benito Mussolini. Poté se d´Annuzio stáhl z politického života, což „duce“ dokázal ocenit a na jeho návrh povýšil král Vittore Emanuele Gabriela do šlechtického stavu s titulem „Principe de Montenevoso“ a italský stát vydal jeho sebrané spisy. D´Annunzio si poté nechal od Mussoliniho vlády financovat svůj nákladný životní styl, takže do Francie už podruhé utíkat nemusel. Zemřel ve své vile na Lago di Garda 1.března 1938. Jeho vila byla už před jeho smrtí vyhlášena za národní památník a věřte nebo nevěřte – mně se nechtělo – jmenuje se po něm letiště v Brescii. Italové očividně taky, stejně jako Rakušané či Maďaři, se svou fašistickou minulostí úplně hotoví nejsou – jinak by zřejmě nevolili Giorgiu Meloni, která se k Mussoliniho odkazu otevřeně hlásí.
A abych nezapomněl – samozřejmě nesmí na jezeře chybět ani botanická zahrada. Bez té by to na italském alpském jezeru prostě nešlo. „Giardino botanico Hruska“ je nedaleko d´Annunziovy rezidence, je v privátním vlastnictví a patří od osmdesátých let rakouskému spisovatel André Hellerovi. Heller je sice také poněkud skurilní postava, ale minimálně se dá jeho politická angažovanost na rozdíl od ostatních slavných obyvatel pobřeží jezera umístit nalevo od středu. Mimochodem vlastní ještě jednu zahradu „Anima“, kterou sám vyprojektoval, a kde se v současnosti zdržuje víc než na Gardě nebo ve Vídni, k té byste ale museli cestovat až k Marrákéši do Maroka.
Na severozápadě jezera Garda leží město Limone, které je, jak už jeho jméno napovídá, obklopeno velkými citrónovými plantážemi.
Kdo nechce jezdit ani autem ani lodí, může to zkusit na kole. Je to okolo jezera velmi populární, cyklistů jsou zde stovky a kola se dají vypůjčit prakticky v každé obci. Ovšem nejsou zde žádné cyklistické stezky, musíte se tedy o cestu podělit s řidiči aut, kteří vás budou samozřejmě patřičně nenávidět. Italové si jsou tohoto problému očividně vědomi. V plánu je vybudování cyklostezky v délce 166 kilometrů, která má celé jezero objíždět. Náklady by se měly vyšplhat na 345 milionů eur, jen devatenáct kilometrů v provincii Trento, kde skály padají přímo do jezera – a kde byla kdysi ona rakousko-benátská hranice – by mělo přijít na 100 milionů. Celý projekt by měl být dokončen v roce 2026, takže pokud máte neodbytné nutkání si jezero objet na kole, mohli byste možná ty tři roky počkat.
Klasickou pastí na turisty je ovšem Sirmione. Leží na dlouhatánské poloostrově, který jde prakticky středem jezera a je na některých místech široký slabých sto metrů – přesto jsou samozřejmě na obou stranách hotely, apartmány, restaurace a parkoviště.
Pozor! Na všech parkovištích se platí, a to i na těch, kde to není napsáno a kde musíte automaty na parkovací lístky velmi namáhavě hledat mezi stromy na okraji cesty. To jsem bolestně poznal, když jsem na předním sklem mého auta našel lístek s pokutou. Problémem není suma 29 euro, ale fakt, že se tato suma prakticky nedá z ciziny zaplatit – a pokud přijde pak inkasem, je podstatně vyšší (administrativní námaha se zajišťovnám majitele auta a jeho adresy je drahá). Pokud tedy najdete lístek s pokutou, zajeďte hned k nejbližší policejní stanici a pokuste se pokutu uhradit na místě. Jak říkám, nacházíte se v klasické turistické pasti a Italové se z vás budou snažit dostat každý možný cent.
Sirmione je ze všech stran obklopeno vodou, most, po kterém se do něho dostanete, je poměrně nový, v minulosti se vstupovalo přes vodní hrad – opět jednou Scaligerský – po padacím mostě.
Hrad samotný je zajímavý především výhledy, které nabízí ze svých hradeb a věží, expozice tam není žádná. V městečku jsou terme čili horké prameny. Dají se navštívit, ti majetnější se můžou ubytovat v hotelech s přímým přístupem do termálních lázní.
A kde byly teplé prameny, tam nebyla daleko římská sídla. Na nejzazším výběžku poloostrova dal císař Augustus vybudovat obrovskou vilu s terasami nad mořem, s gigantickou cisternou na zachytávání dešťové vody – a samozřejmě s termálními lázněmi. Vila dostala jméno „Grotte die Catullo“, čili má své jméno po veronském básníkovi Catullovi, s kterým ovšem nemá nic společného. Catullus zemřel v roce 54 před naším letopočtem, tehdy bylo Augustovi devět let. Návštěva rozsáhlých vykopávek s nádhernými výhledy na jezero je zážitkem, který by člověk měl absolvovat.
Muzeum s relikty z vily je hned u vchodu vpravo. Nedočkaví turisté jako já, ho můžou minout a pokud se pak do něho chtějí přes vstup do areálu vrátit, můžou mít problémy vysvětlit, že jejich vstupenka je ještě platná. Dá se koupit kombinovaná vstupenka na vodní skaligerský hrad a na Catullovu vilu, stojí 14 euro – jednotlivé lístky přijdou dohromady právě na těch 14 euro. V kombinovaném lístku je ale i návštěva římských vykopávek v Desenzanu – čili ta je pak tak nějak gratis.
A samozřejmě – pokud k jezeru dorazíte s dětmi, pak je tu Gardaland, jeden z největších zábavních parků v Evropě. Moje vnučky ho milují. Moje žena ne. S ní jsem do Gardalandu nešel, protože na kolotočích ráda – tedy vlastně nerada – blinká. Kinetóza je svině.
