Všichni jsou nadšení až euforičtí, tak úplně je nechápu. Především jsem musel odložit do sklepa mé lyže. Sice jsem letos zvládl na lyžích 16 dní, což je slušný průměr, ale teď je sezóna definitivně u konce a brzy na mě bude čekat nepříliš milovaný bicykl, abych si udržel levé koleno ve stavu jen částečného rozpadu. Dále lidi jsou nemocní, tradičně jaro se stařečky zamává a naše ambulance praská ve švech a zoufale se nedostává lůžek. A nakonec je třeba zkontrolovat šatník od kabátu až po boty a zjistit, co už není použitelné a co je třeba dokoupit, což je samozřejmě pro normálního chlapa patřičné martyrium. Ostatně nesnáším ten cibulový efekt oblékání, typický pro jarní měsíce, kdy máte ráno teploty těsně nad nulou a odpoledne dvacet stupňů, takže svetr a bundu vynáším z práce v ruce.
Ještě že má člověk zahrádku, která ho dokáže s novou situací jak takž smířit. Ovšem i tady je třeba udělat inventuru, zaznamenat zimou způsobené ztráty, z nichž některé jsou hodně bolestivé. Ale jinak se nedá.
Potěšující bylo, že má bobkovitě přečkala zimu ve skvělém stavu. Určitě se na tom podepsala moje nová taktika slunečních zábran, které jsem před ni postavil. Místo abych bobkovišni zakryl – což jsem dělal až do minulého roku, kdy mi ji skoro sežrala plíseň, postavil jsem před ni jen zábrany. Ženě se vůbec nelíbily a frkala mi celou zimu, že jsou škaredé a že nejsou sexy. Přiznejme si, že v určitém věku nehraje pojem sexy až tak stěžejní roli a jde především o přežití. Bobkovišně se zachovala správně, přežila zimu velmi dobře a – mezi námi – docela sexy vypadá. Brzy ale bude potřebovat první postřik, aby ji nesežrala plíseň a škůdci, při inventuře ve sklepě jsem zjistil, že mi něco postřiku z minulého roku ještě zůstalo, bobkovitě je tedy báseň o úspěchu.
Překvapivě velké ztráty zaznamenala tuto zimu levandule. A nejen ta, na které se pravidelně vytáčela má dcera se svou Škodou Fabií, když od nás odvážela své dcery, tedy naše vnučky, a místo na otáčení auta bylo pro ni a její malé auto prostě ještě pořád malé. Ne že by mě škody na levanduli nějak příliš vzrušovaly, ale zkuste dostat ze země uschlý keřík tohohle plevele! Má kořeny, že byste nevěřili!
Ještě hůř dopadl vřes na balkóně. Chtěl jsem ho teď na jaře přesadit na skalku, ovšem zjistil, jsem, že přes zimní měsíce uschnul. Manželka tvrdila, že ho pravidelně zalévala – balkón je totiž přímo u její ložnice. Neprotiřečím jí, protože se to nevyplatí, ale tajně si myslím, že zalévané kytky vypadají jinak. Tyhle šly do biologického odpadu. Manželka tam vysadila pelargónie, doufám, že je čeká lepší osud.
Napínavou věcí je vždy otázka, zda se podaří uvést do použitelného stavu zahradní techniku. Náš robot na kosení trávy jsem vynesl ze sklepa, ovšem odmítal pracovat, dokud jsem na něm nenašel hlavní vypínač. Celkem ho chápu, že proud samotný nestačí, dokud není mašinka zapnutá. Po třech dnech jedno nečinnosti mi to začalo být nápadné, dal jsem se do hledání (přečetl jsem si konečně návod, podle Murphyho zákona, že když selhaly všechny pokusy uvést přístroj do chodu, je čas přečíst si ho) a robot zase běhá a kosí. Vnučky už tolik nefascinuje jako minulého roku, věci se prostě okoukají, dále mu ale říkají ovečka a obávám se, že až uvidí ovci živou, nebudou chtít věřit, že to je opravdu ona a budou argumentovat, že ovečka u dědy vypadá úplně jinak. Vítejte v moderním světě našich dětí.
Jako obvykle nebylo snadné nastartovat kosačku na trávu. Tu používám teď jen na kusy zahrady, kam se robot nedostane, což trvá jen deset minut místo někdejší hodiny a navíc jen každý druhý týden místo každotýdenního kosení. Ta potvora si vždy přes zimu zvykne na dobu nečinnosti a nemá ani nejmenší chuť ji ukončit. Je to vždy půlhodinový boj, s doplňováním benzínu, kontrolou oleje, startovacího mechanismu, potom dvacetkrát až třicetkrát startovat, než poprvé a hodně nerada naskočí a hned zase chcípne. Nakonec naskočila, opět jsem se přesvědčil, že agresivita, ztráta nervů a vzteklý křik v rodné řeči, děsící sousedy, kteří nerozeznají češtinu od arabštiny, není dobrou taktikou. Jen trpělivost, zabezpečená pořádným šlukem whisky, se opět osvědčila jako správná metoda.
Zavlažovací zařízení jsem ještě neaktivoval. Zaktivovalo se překvapivě samo. I když byl celý systém ve sklepě vypnutý, v okamžiku kdy jsem začal doplňovat vodu do whirpoolu (klesla v něm přes zimu povážlivě hladina, obávám se netěsnosti, což by znamenalo opraváře a nemalé finanční náklady) vylezly najednou ty hlavy zavlažování ze země a začaly kropit. Ovšem ze čtyř okruhů jen jeden a to ten okolo whirpoolu. Neptejte se mě, proč to tak bylo, zřejmě mě chtěly jen odehnat. Když jsem o týden později stejně zaktivoval mou hadici s vodou, už se neobjevily a zůstaly pod zemí. O dva dny později zlobily znova. Technika si žije prostě svým vlastním životem. Doufám, že mi to bude moci vysvětlit náš zahradník, který ten systém do země instaloval, obávám se, že ani on nebude pro to mít žádné vysvětlení.
Kupodivu mravenci vylezli jen mezi kameny dlažby, na trávníku zatím neřádí. Mimořádně žhavé léto minulého roku je očividně zahnalo do hluboké ilegality. Přesto jsem koupil návnadu, člověk nikdy neví a pustit si je do domu, jako se jim to podařilo minulý rok, když jim by v pozdním jaru i celý můj trávník na zahrádce jako životní prostor už příliš malý, se mi nechce. Když už byli minulého roku příliš drzí, spálilo je slunce. NENÍ MI JICH LÍTO.
Krtci se chválabohu od roku 2013 neobjevují. Tehdy se, chudinky, všichni utopili při poslední přírodní katastrofě – potopě, která postihla naši obec a bohužel i náš dům. Dokážu bez nich žít docela dobře, jejich přítomnost mi nechybí.
Ovšem co mě znepokojuje je, že se neobjevili naši kosi. V tuto dobu tu už vždy bývali a přiváděli mě k šílenství svou snahou stavět si hnízdo přímo nad naším vchodem do domu. Nejsou tu, hnízdo nestavějí. Doufám, že se mladý tak urazil, že jsem mu jeho stavební pokusy o černou stavbu celkem sedmkrát zmařil, že si našel bejvák někde jinde. Nepřál bych mu v žádném případě, aby se mu něco stalo na cestě z Afriky k nám. Středozemní moře je stále nebezpečnější destinací.
Možná se jim u nás přestalo líbit, což by mě mrzelo přirozeně taky. Až na jejich ilegální stavební aktivity jsme si na ně docela zvykli. Horší je, že se naše zahrádka VELMI líbí sousedovu kocourovi, dokonce tak, že už si pozval dva kamarády. Jeden je černý jako uhel, druhý mourovatý a třetí černý s bílými ponožkami. Některý z nich přespává na mém autě, nevím, který to je, možná se střídají. Už jsem se s tím smířil. Ale jestli začnou čurat po trávníku, tak za sebe neručím.
Pampelišky svůj boj se mnou už víceméně vzdaly. Ještě se občas objeví zoufalý osamělec, který to chce vyzkoušet, ale skončí pokaždé v biologickém odpadu, tuto bitvu můžu vyhlásit za vyhranou. Ne ovšem boj proti:
- Popenci
- Jeteli
- Mechu
Tito tři škůdci mého anglického trávníku se chovají spíš ofenzívně. Dobrá, mech jsem posypal železem, nesnáší to, vzteká se, ale chcípne. S jetelí a popencem je to horší. Velmi profitují z automatického kosení trávy, protože se oba přikrčí a kosačka jim přejede nad hlavou. Použil jsem opět jednou hnojivo „Substral mit Unkrautvenichter“, čili „Hnojivo s ničitelem plevele“ který by měl zachovat pouze jednoděložní trávy a všechny ostatní rostliny, čili i jetelinu či popenec, zahubit. Už jsem si ale zvykl na to, že činek tohoto hnojiva závisí velmi na subjektivním hodnocení daných rostlin. Tedy zda se považují za plevel a nechají se vyhubit, či zda se naopak považují za plnohodnotného účastníka trávníkového života a cítí se být pohnojeny a rostou o to lépe. Minulý rok neměly ani jetel ani popenec náhled své nežádoucnosti. Ovšem, otázka je, zda je anglický trávník v čase Brexitu vůbec ještě „in“.
Vysadil jsem bylinky na zahradě, slimáci se zatím neobjevili. Loni mi sežrali petrželku za jedinou noc, kdykoliv jsem ji vysadil, druhého rána už tam nebylo nic. Stejně se dařilo i bazalce, letos mám zásoby zrn, které mají ty potvory odstrašovat. Zasadil jsem petrželku, celer, bazalku, rozmarýn, oregano, feferonky i mé oblíbené papričky Habanero atd. atd., zasel ředkvičku a kopr. Zatím přežívají, nikdo je nežere. Doufám, že to tak i zůstane.
V boji proti škůdcům jsem ovšem podcenil toho největšího. Když jsem se pak jednou ráno vrátil domů po vražedné noční službě, myslel jsem nejprve, že mám halucinace, protože jsem celou noc nespal. Nebylo tomu tak. Manželka využila mou nepřítomnost a pozvala do zahrady nějaké zahradníky. Prý je viděla ořezávat vrbu u souseda a tak je pozvala i k nám. Vyřádili se pořádně. Dobrá, japonskou třešni – sakuru – i jedličku jakož i magnolii za domem ostříhali dobře, ovšem právě dva keře, které lezly ženě nesmírně na nervy, a už roky stále útočila, že je je třeba odstranit, dopadly oba katastrofálně. Mohla to být opravdu náhoda, jak ona tvrdí? Zda se u nich dá něco zachránit, to hodně zpochybňuji, zřejmě je bude třeba vykopat – manželka bude muset ony šikovné zahradník pozvat ještě jednou. Ten keř vpředu mě až tak nemrzí, ten už stejně měl být odstraněn a zachránila ho jen skutečnost, že naše vnučka Veronika miluje dělat v jeho stínu „piknik“. To si bude muset manželka s vnučkou vyřídit sama. Ale ten zadní, moje hrdost a láska!!! Následovaly dva týdny tiché domácnosti, protože mě jakýkoliv pohled do zahrady nutil k pláči.
Žena mou reakci nechápala. Prý čekala pochvalu a já se chovám, jako by se s tím zahradníkem vyspala. Vysvětlil jsem jí, že to by zdaleka nebyl takový malér. Nakonec jsem to nějak strávil. Co jsem měl dělat? Ponechat zahrádku v manželčině péči hrozilo příliš velkou katastrofou. Ten keř prý zase obroste. Nevím, zatím se k tomu moc nemá.
Skutečnost, že moje žena tuto událost přežila bez větší újmy na zdraví, je podle mého soudu dostatečným důkazem, že ji po třiceti šesti letech manželství pořád ještě miluji.
Ano, milá Eszter, jaro je prostě napínavým obdobím roku. Je třeba se s tou skutečností smířit a nenechat se snadno vyvést z míry. Nezapomeňme na pěkné slovenské přísloví: „Marec, poberaj sa starec“. Potom jsem už za vodou, je duben, čili po slovensky apríl.
