Bled je prostě kouzelné místo. Kloubí se zde krása přírody, artefakty ze středověku s mondénním šarmem lázeňského místa z časů rakousko-uherské monarchie, který nedokázala zničit ani doba napětím nabitého období Království Srbů Chorvatů a Slovinců po první světové válce, a dokonce ani komunistická vláda po válce druhé. Bled vše přežil, uchoval si svůj charakter a láká dál návštěvníky z celého světa. A že jich tam je!
Určitě jste tam mnozí byli, ale ti, kteří to ještě nezvládli, by se následujícím článkem měli nechat motivovat, aby se tam vydali. Stojí to za to. Není to až tak daleko – a hlavně, člověk se tam domluví. Jestliže se šťáva z černého rybízu řekne slovinsky Sok z crneho rybiza, určitě nebudete mít problém si objednat. A pivo je prostě pivo.
Upozorňuji dopředu, že se vydáte do takzvané pasti na turisty, kde se platí doslova za všechno, ale přesto se ta návštěva vyplatí. Jsou pasti, ve kterých se oběť cítí docela dobře.
Moderní dějiny města a regionu Bledu se začaly psát v roce 1855. Ne že by zde předtím nic nebylo. Oblast Bledu daroval 10 dubna 1004 německý král Jindřich II. později prohlášený za svatého, brixenskému biskupovi Albuinovi a tento dar měl dlouhé trvání. Teprve v roce 1803, čili po celých osmi stech letech udělala sekularizace konec panství brixenských biskupů nad touto zemí. V roce 1809 sem přišli Francouzi a bledské jezero i s hradem přičlenili k tzv. Ilyrským provinciím, čímž se Bled stal součástí Francouzského císařství. To mělo ale jen krátké trvání, po Vídeňském kongresu se oblast vrátila do područí Brixenu, ovšem tamější biskup měl odlehlého území plné zuby, zejména po roce 1848, kdy v rámci revolučních událostí začali místní Slovinci požadovat národní svébytnost, a tak v roce 1858 raději prodal jezero i s hradem továrníkovi Viktorovi Ruardovi, který vlastnil železárny v nedaleké Jesenici.
Už mezi roky 1846–1853 tady působil slovenský kněz a fotograf Janez Pluhar (1814 – 1864), okouzlený krásou místní krajiny a jeho fotografie začaly vábit do tehdy ještě odlehlého kraje první turisty.
Přivábily i mladého švýcarského lékaře Arnolda Rikliho (narozen v roce 1823 in Wangen na Aaře). Přišel sem poprvé v roce 1854 a hned ho napadl jeho „bussines plan“. O rok později zde založil léčebnu pro léčbu civilizačních chorob. Už v roce 1859 byly hotovy lázně s možností koupelí a 56 košů na opalování na slunci. Léčba švýcarského lékaře se opírala o tři pilíře v té době naprosto revoluční, o vegetariánství, nudismus a masáže. A pacienti z nejbohatších kruhů se k „Švajcerovi“, jak ho nazývali místní nebo k „Sun doctorovi“, jak byl znám ve vídeňských vznešených kruzích se začali hrnout. Sláva bledských lázní byla založena a už jen rostla.
V roce 1870 dostal Bled svou první železniční stanici na trati takzvané Rudolfovy železnice spojující Ljubljanu s Tarvisiem, i když byla ještě vzdálena pět kilometrů od městečka a nacházela se ve vesnici Lesce. Ale když se rakouská vláda rozhodla vybudovat v letech 1900–1906 Karavanken-bohinjskou železnici jako alternativu k trati Vídeň Terst, jejímž největším výkonem bylo vybudování bohinjského tunelu o délce 6327 metrů, začal vlak s pacienty i turisty zastavovat přímo u Bledského jezera.
V roce 1919 už byl o lukrativní lázeňskou oblast eminentní zájem. Nejen království Srbů Chorvatů a Slovinců jako nový státní útvar (později přejmenovaný na Jugoslávii) ale i Itálie se hodlaly regionu zmocnit. Nakonec spor vyhrála Jugoslávie, údajně díky intervenci Mihajla Idvoskeho Pupina. Tento pán, který mimochodem studoval i na Karlově univerzitě v Praze, se stal po své emigraci do USA slavným fyzikem – vyvinul Pupinovu cívku, která umožňovala telefonování na velké vzdálenosti. Od roku 1911 byl srbským konzulem v USA a měl velký vliv na amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Proto se mu podařilo prosadit, že nový slovanský stát přetahovanou s Itálií vyhrál. V roce 2015 postavili Pupinovi u příležitosti osmdesátého výročí jeho úmrtí na břehu Bledského jezera sochu. Už samotný fakt, že ve Slovinsku smí stát socha srbského politika (i když postavená na náklady srbského spolku) je příznakem blýskání na lepší časy a nadějí na překonání animozit mezi národy někdejší Jugoslávie, reliktů krvavé války na začátku devadesátých let minulého století.
I za komunistického režimu uměli tehdejší vládci ocenit krásu bledského regionu. Josip Broz Tito si nechal na břehu jezera na místě někdejšího královského zámku, který nechal strhnout, postavit luxusní palác v modernistickém stylu na nejkrásnějším místě s výhledem na ostrov uprostřed jezera i na bledský hrad a obklopený velkým parkem. Architektem byl jugoslávský autor Vinko Glanz Dnes je v této rezidenci Vila Bled, luxusní hotel, ve kterém pro ubytování musíte sáhnout hlouběji do kapsy, nocleh zde přijde na osobu od 165 eur výše a i vegetariánské rizoto se zeleninou stojí osmnáct euro. Ovšem jíte v objektu, kde večeřel například i Nikita Chruščov či Fidel Castro.
Dominantou Bledu, tyčící se na sto čtyřicet metrů vysoké vápencové skále nad nádherným modrým jezerem s neuvěřitelně čistou vodou, je hrad. Jeho červené střechy člověk vidí už z dálky a během návštěvy místa je prakticky nikdy neztratí z očí. První hrad si zde postavil arcibiskup Brixenský už v roce 1011 – ta skála k tomu prostě vyzývá způsobem, kterému se nedá odolat. Tehdy se místo ještě jmenovalo Veldes a toto jméno bývá používáno v německých textech. V letech 1511 a 1690 byly hrad i město poničeny zemětřesením, takže současný vzhled pevnosti je výsledkem dostaveb po těchto katastrofách a je mixem renesančního a barokního stavebního stylu.
K hradu se dá jet autem, ale i vystoupat po chodníku od jezera – samozřejmě musí člověk překonat oněch 140 výškových metrů. Stojí to za to, a to i když se samozřejmě za vstup do hradu musí platit vstupné 13 euro. Z hradních teras jsou totiž neuvěřitelně krásné výhledy na jezero a okolní krajinu, navštívit se dá muzeum v barokním křídle, kde je dokumentována historie Bledu. Pozor – nepřehlédnout! Součástí vstupenky je i kupón na ochutnávku vína v hradím vinném sklepu. Místní druh vína „Zelen“ mě příliš neoslovil, „Sauvignon blanc“ ale chutnal skvěle. Slovinská vína mají výraznou ovocnou chuť, i když jsou suchá, podrží si zřejmě větší množství zbytkového cukru. Alternativ k ochutnání je ve sklepě samozřejmě více, ale s manželkou jsme měli holt jen dva kupóny. Kdysi před mnoha lety jsem se tam zapovídal s místním Slovincem převlečeným za františkánského mnicha (navštívili jsme hrad v rámci vzdělávání v gastroenterologii) a má skupina Rakušáků mi mezitím i s autobusem ujela. Ale, jak už jsem říkal, domluvit se se Slovinci není problém, i když slovensky to jde o něco lépe než česky.
Jezero má po obvodu osm a půl kilometru, jedná se tedy o asi dvouhodinovou procházku, veřejná pláž na koupání je na nejvzdálenější straně jezera. Dá se k ní samozřejmě přijet i autem, ale za parkování se samozřejmě musí platit. Voda v jezeře je, jak už jsem psal, je neuvěřitelně čistá a byla i koncem září ještě dost teplá, aby se v ní dalo koupat. Čili plavky s sebou.
Pokud jste vášniví rybáři a chcete si v jezeře zalovit, je možné si pronajmout loďku i s rybářským lístkem u spolku „Ribiška družina Bled“, čili u „Fishing clubu“ – jeho sídlo je asi kilometr od Bledu na severním břehu jezera. Na tom jižním je zase sjezdovka s letní sáňkařskou dráhou čili každému, co mu libo. Pokud má ovšem peníze.
Uprostřed jezera je ostrov s někdejším klášterem (Blejski otok). Navštívit se dá motorovým člunem za 12 euro na osobu nebo mnohem stylověji v lodích s veslaři (za patnáct euro).
Oni veslaři jsou něco jako gondoliéři v Benátkách, mnozí provozují toto řemeslo už po mnoho generací – a očividně se z toho dá dobře žít. Zajímavé je, že cena za převoz je stejná, i když vzdálenosti ze tří nástupních míst k ostrovu se hodně liší. Někteří veslaři se tedy na svůj výdělek nadřou víc než jiní. Po příjezdu na ostrov je třeba vystoupat 99 schodů ke kostelu. Propaguje se návštěva kostelní zvonice se zvonem, který splní návštěvníkovi přání, když na něj zazvoní. Nebylo mi jasné, proč jsem za celý den slyšel ono zvonění jen asi šestkrát, i když k ostrovu byly převáženy stovky turistů. Vysvětlení se mi dostalo na ostrově. Za návštěvu zvonice (i s kostelem, ve kterém právě probíhala bavorská svatba) se platí 12 euro. Prostě co je moc, to je moc. Vyzývat štěstí není prostě zadarmo a je to možno brát jako investice do budoucnosti. Neinvestovali jsme, a to i přesto, že nám náš převozník vyčlenil na návštěvu ostrova padesát minut, a kromě onoho kostela a zvonice na ostrově nic není. Prostě klasická past na turisty. Dali jsme si tedy kávu a zmrzlinu a pozorovali německé svatebčany. I tak byla návštěva ostrova hezká – a prostě to patří k tradici.
V městečku samotném je několik velkých hotelů, největšími jsou „Hotel Park“, „Rikli Balance hotel“ a „Hotel Toplice“. Vedle toho spousty apartmánů a několik stylových vil, budovaných v druhé polovině devatenáctého století. Na jejich stavbě se podíleli tehdejší špičkoví architekti rakouského mocnářství, jako Franz R.von Neumann, Paul Rikli, Raimund Jeblinger nebo Wilhelm Bäumer nebo architekti z oblasti Friaulu Andrej Tolazzi nebo Alberto Valli. Na stavbách se podíleli i čeští architekti jako Josef Hronek nebo Jaromír Hanuš. Hanušova secesně bohatě zdobená kavárna hotelu Toplice bohužel nepřežila rekonstrukci hotelu. Přímo na břehu jezera je Vila Prešeren, rovněž kouzelný relikt z doby bledské slávy. Je zde skvělá restaurace, ryba s polentou dochucenou lanýžovým olejem a zeleninou byla prostě božská – a ceny k našemu velkému překvapení naprosto přijatelné. Servis výborný, můžu tedy vilu Prešeren, která slouží i jako hotel, vřele doporučit. Na jižním břehu ostrova je několik luxusních privátních vil jako vila „Zlatorog“ (slovinský název kozorožce). Protože byla renovována z prostředků EU, myslím si, že normálním smrtelníkům k relaxu na břehu jezera neslouží.
Na břehu jezera v samotném městečku se rozkládá rozlehlý park, který projektoval švédský architekt Karl Gustav Svensson v roce 1890, tedy v době největšího rozkvětu městečka. Z konce devatenáctého století pochází i kostel svatého Martina se štíhlou bílou věží ve stylu novogotickém. Postavený byl na místě staršího středověkého kostela podle projektu architekta Friedricha von Schmidta, který mimo jiné stavěl i vídeňskou radnici. Vnitřní fresková výzdoba pak pochází z let 1932–1937 a jejím autorem je akademický malíř Slavko Pengov. Svou stopu v Bledu zanechal i neslavnější slovinský architekt a stavitel Ljubljany Jože Plečnik po kterém se jmenuje ljubljanské letiště. Byl představeným Akademie výtvarného umění v Praze a v roce 1920 ho prezident Tomáš Garrique Masaryk pověřil přestavbou pražského hradu. Čili současný vzhled Hradčan je dílem tohoto slovinského architekta. Jeho projekt královského zámku na Bledu se bohužel neuskutečnil – na místě onoho plánovaného zámku stojí „Vila Bled“ Josipa Broze Tita, ale alespoň před kostelem svatého Martina může člověk vidět Plečnikův Mariánský sloup.
Bled nesmíte opustit, dokud jste neochutnali „Kremšnitu“. Slovinci jsou velmi hrdí na tento vynález připisovaný kuchaři hotelu Park Ištvánu Lukačevičovi, který měl tuto pochoutku, známou v Maďarsku a na Slovensku pod společným názvem „krémeš“, (česky nese tento zákusek podstatně méně poetický název „Žloutkové řezy“) vytvořit v roce 1953. Samozřejmě si ji člověk může dát přímo v kavárně hotelu Park na břehu jezera – tedy na místě jejího zrodu, ale nabízena je prakticky všude. My jsme si ji dali v kavárně na bledském hradu a vychutnávali jsme si vedle Kremšnity i úžasné výhledy na bledskou krajinu.
Takže vyrazte a nechte se chytit do jedné z nejkrásnějších turistických pastí, které Evropa nabízí.
