Dilema Petra Pellegriniho
Ve sportu je třetí místo docela dobré. Je to ještě medaile a tedy úspěch. Druhý v pořadí je naštvaný, že nevyhrál, čtvrtý frustrovaný z toho, že odchází bez medaile. Třetí bývá většinou se svým bronzem spokojen. V politice je třetí místo někdy docela dobrá výchozí pozice. V Rakousku to dokázal v roce 1999 Wolfgang Schüssel. Před volbami vyhlásil, že půjde do opozice, pokud jeho strana ÖVP skončí třetí. Což se stalo, ÖVP získala o celých 415 hlasů méně než druhá FPÖ. Nato milý Wolfgang vyhlásil, že stojí za svým slovem a do nové koalice se socialisty, tedy s SPÖ, nepůjde a odchází do opozice. Aby pak najednou vstal jako Fénix z popela a náhle se objevil jako nový premiér v koalici s onou FPÖ, čili stranou Hitlerových pohrobků, kterou tehdy vedl Jörg Haider, který byl jako rakouský kancléř skutečně nepředstavitelný – upozorňuji, že to bylo v roce 1999, kdy se ještě nosila určitá politická slušnost. Tyto časy už skončily. Dnes by to zřejmě už problém nebyl.
Přiznám se ovšem, že Petrovi Pellegrinimu jeho třetí místo v slovenských parlamentních volbách a dilema s tím spojené nezávidím. Stal se tím, co se v němčině nazývá „Königsmacher“. Ke komu se přidá, ten bude na Slovensku vládnout. A výběr má dost nevalný.
Jeho strana Hlas se odštěpila od Ficova SMERU 29.červne 2020. Pellegrini chtěl být „umírněnou – čili jinou, řekněme slušnou sociální demokracií“ protože rabiátské metody předsedy vlády Fica a jeho provázanost s organizovanou kriminalitou byly pro slovenskou veřejnost tehdy trošku silné kafe – jak je vidět, Slováci si zvykli i na silné nápoje, dnes už jim to nevadí. (Mezi námi Ficova asistentka Mária Trošková, kterou mu údajně přihrál boss kalábrijské Ndrangety Antonio Vandala, byla opravdu krásná ženská a to dokáží Slováci ocenit). S takovou adaptací slovenské veřejnosti na jedovaté drinky ale Pellegrini při založení nové strany nemohl počítat – upřímně řečeno, málokdo počítal s Ficovým návratem (koneckonců má přezdívku „Karpatský kmotr“.) Pellegriniho následovalo 11 poslanců Slovenské národní rady (z 38, které SMER v parlamentu měl). Ti za celou dobu nezaložili stranickou frakci, takže působí vlastně jako nezařazení.
Ze třech poslanců, které má SMER v Bruselu v evropském paramentu se k Pellegrinimu nepřipojil žádný. Ani se to nedalo očekávat – Robert Hajšel, který je nezávislým poslancem na SMER (není členem strany) studoval na Moskovskom gossudarstvennom instutute medžunarodnych otnošenij, Monika Flašíková-Beňová, která má v Bruselu funkci kvestorky, je zakládající členkou Ficova SMERU a tím pádem předsedova blízká spolupracovnice a Katarína Roth-Neveďalová přišla do evropského parlamentu až 30. prosince 2022 jako náhradnice za zemřelého Miroslava Číže.
Slovensko tedy zastupuje v evropské frakci Skupina progresivní aliance socialistů a demokratů Ficův SMER. Hlas by se tam mohl dostat až po volbách v příštím roce, ovšem pak by ovšem mělo Slovensko v dané frakci dvě strany – s podobným programem ale rozdílným směrováním.
SMER tedy zůstává logickým koaličním partnerem pro Hlas – kdyby se mezitím nezvulgarizoval do ve slušné společnosti neakceptovatelné míry (nazývat na veřejné demonstraci prezidentku vlastního státu „Americká kurva“ je hodně přes čáru, ale právě to Ficova pravá ruka a muž pro špinavou práci Ľuboš Blaha za souhlasného úsměvu samotného předsedy strany dělal. Fico sám byl jen o málo kulantnější, když Zuzanu Čaputovou nazýval „americkou agentkou“.). Navíc přešel Fico zcela na proruskou linii, protože správně poznal, že dezinformační ruská scéna už Slovensko ovládla, a tak přechod od podpory Ukrajiny k (neveřejné) podpoře Ruska bude u jeho voličské skupiny dobře rezonovat. Samozřejmě oficiálně nechce bojovat na straně Ruska, ale je pro okamžitý stop dodávek zbraní a ekonomické pomoci pro Ukrajinu, což má tento statečně se bránící stát přinutit ke kapitulaci a přijetí ruských podmínek. V Kremlu mají z Ficova vítězství nefalšovanou radost.
Pellegrini se hlásí k prozápadnímu směru a v možné vládní koalici by musel akceptovat dokonce i jasně proruskou Slovenskou národní stranu. Tedy hodně hořká pilulka, vlastně dokonce dvě. To se člověku obrací žaludek. Jenže co je alternativou?
Čtyřkoalice se stranou Progresívne Slovensko, KDH a Sloboda a Solidarita Richarda Sulíka je teoreticky možná. (S Matovičovým OĽANO nemůže žádný soudný člověk počítat, protože Igor Matovič v době, kdy byl ve slovenské vládě, jasně ukázal, že konstruktivní politiky není schopen).
Pro Pellegriniho by v této koalici dokonce připadala v úvahu funkce předsedy vlády – a Michal Šimečka by mu zřejmě byl ochoten i tuto funkci nabídnout. Ovšem je o co stát? Zaprvé koalice Progresívneho Slovenska s KDH se zdá být nerealistickou. Liberální PS s konzervativní a homofobní KDH by se sotva mohlo dohodnout na nějakém smysluplném programu a zřejmě by pokračovala vládní nečinnost a vzájemné blokování. A navíc by musel Pellegrini ve vládě tolerovat i „Killera“ všech vlád, ve kterých kdy byl, Richarda Sulíka. Ten v roce 2012 “odstřelil” i vládu Ivety Radičové, jedinou rozumnou vládu, kterou Slovensko v posledních desetiletích mělo. V podstatě by Pellegrini mohl spolehnout na to, že mu dřív nebo později Sulík zase vypoví spolupráci, vláda padne a půjde se do dalších předčasných voleb. Perspektiva být takto neúspěšným předsedou nefunkční vlády není zrovna lákavá a mohlo by to znamenat i Pellegriniho politickou smrt.
SMER Pellegrinimu samozřejmě funkci předsedy vlády nenabídne, na tu se třese Robert Fico a určitě se této funkce nevzdá za žádných okolností – třeba i za cenu předčasných voleb. Ovšem v příštím roce budou na Slovensku prezidentské volby. Pellegrini je pro velkou část slovenské společnosti volitelný – a Ficův SMER by mu mohl nabídnout podporu při této volbě.
Čili dilema – jistota předsedy vlády ve fragilní koalici s načasovanou bombou Sulíkem pod předsednickým křeslem nebo sázka na určitou nejistotu při prezidentské volbě. Žádná lehká volba.
Navíc ve vládě s Ficem by musel Pellegrini v podstatě zapřít sám sebe a své směrování. Fico nehodlá měnit nic na své proruské a protiukrajinské politice. Jeho frakce v evropském paramentu mu už pohrozila vyloučením. Fico opáčil, že takovou cenu je ochoten zaplatit. Jednak ví, že takové vylučování se prakticky nikdy neuskuteční, jednak si může být jist, že by ho frakce nacionalistů přijala s otevřenou náručí ve svých řadách. Tak už liberálové sice nevyloučili ale víceméně přinutili vystoupit maďarský FIDESZ, ale váhají s vyloučením ANO Andreje Babiše navzdory tomu, že Babiš nikdy liberálem nebyl, že se jeho lidé odmítli bavit s členy frakce, kteří chtěli navštívit Prahu a vztahy objasnit a že už ideologicky přešel zcela na stranu nacionalistů a kamarádí se s Viktorem Orbánem, Robertem Ficem a vlastně i s Tomiem Okamurou. Zřejmě mu nijak zvlášť neublíží ani to, že bezprostředně před slovenskými volbami protizákonně (protože v době memoranda) útočil vylhanými argumenty na svého kolegu v liberální frakci, na Progresívne Slovensko a bojoval za volbu Fica. Tady bych ale pana velkouzenáře vzal v ochranu. Myslím, že vůbec netušil, že je jeho strana ANO s Progresívnym Slovenskem ve stejné evropské frakci, tak daleko jeho politický přehled nesahá. A tak říkal co na srdci to na jazyku, což má u jeho voličů vždycky úspěch. Normálně je mezi srdcem a jazykem ještě jeden kontrolní orgán a to je mozek, ale ten bohužel u pana Andreje už dlouho nefunguje. Tedy funguje, ale jen při hromadění zisku svého Afgrofertu. Čili by se náš oligarcha mnohem lépe vyjímal ve frakci nacionalisticko/fašistické. Jenže ta je i bez Babiše silná dost a liberálové se bojí svého dalšího oslabení navzdory tomu, že z Babišova hnutí na protest proti jeho politickému obratu už vystoupili všichni „jeho“ poslanci v Evropském parlamentu. Přesto může ANO příští rok kandidovat v této frakci, jedno, jak absurdní ta skutečnost je. Fico se tedy příliš bát nemusí, nevěřím že jsou socialisté odvážnější než liberálové. Právě ta předposranost blokuje akceschopnost evropského parlamentu. A rutinér Fico na tuto předposranost sází a sázka mu dokonce i může vyjít. V případě, že by ho přece jen frakce „Skupina progresivní aliance socialistů a demokratů“ vyloučila nebo přinutila vystoupit, mohl by Pellegrini se svou stranou zabrat Ficovo místo – pokud se ovšem nezkompromituje kolaborací se SMEREM ve vládě. Pak by jeho poslanci mohli skončit v EU jako nezařazení. Prostě pokud má Pellegrini ambice vstoupit i do evropské politiky, půjde to po boku Roberta Fica hodně ztuha.
Čili Petrovi Pellgrinimu v žádném případě nezávidím. Spolupracovat při nové kriminalizaci slovenské politiky (Fico už avizoval odvolání prezidenta policejního sboru a hlavního prokurátora, protože si dovolili vyšetřovat nezákonnosti v době jeho vlády – obviněných je už 130 osob), anebo zabránit Ficovi v uchopení moci za cenu velmi pravděpodobného sebezničení v nefunkční i když demokratické – čtyřkoalici.
Pokud by taková vláda vznikla a po krátké dob padla, klesla by už teď minimální důvěra Slováků v politiku a demokracii ještě níž. A jejich touha po stabilitě by mohla přinést Robertovi Ficovi další hlasy a vzít je stranám, které by takovou nevládnoucí vládu vytvořily.
Jak se Peter Pellegrini rozhodne, je jeho věc. Nezapomínejme, že rozhodli v první řadě slovenští voliči. Nemusí se nám to líbit, můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom diskutovat, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžeme dělat – abychom tedy citovali klasika.
Možná je lepší na východ vůbec nehledět. Možná se tam brzy zhasne světlo.
A navíc – s třiceti procenty preferencí hnutí ANO máme svých starostí víc než dost.