Když jsem před několika lety letěl do St.Petersburgu, varoval mě můj syn slovy „Tatínku, abys nebyl zklamný. On Sankt Petersbrug je hezký, ale Evropa v našem slova smyslu to není.“
Kupodivu mě před cestou do Londýna nevaroval. Možná vycházel z toho, že jsem už v Londýně byl a tedy se vyznám a toto město m už nemá čím překvapit. Mělo.
Odhlédněme shovívavě od několika malicherností, jako je ježdění vlevo či dvouposchoďové autobusy či britská libra a hlavně pence za něž stejně nic nekoupíte.
Odpusťme jim, že stavějí domy z hořlavých materiálů a fasády pak ze zvlášť dobře hořlavých, aby když už jednou nějaký věžák vzplane, vzplane celý, není ho pak třeba opravovat, ale hned strhnout.
Podobné drobnosti nezasahují přímo do mého života a dají se tedy odpustit – pokud samozřejmě na křižovatce při přecházení ulice hledím správným směrem. V tom pomáhají nápisy na vozovce “look left” nebo “look right”, když se jich člověk drží je pravděpodobnost, že ho přejede auto přijíždějící ze špatné strany minimální.
Ovšem jsou věci daleko podstatnější, kdy si říkám – hergott, vždyť byli přece tolik let v Evropské Unii, to se nemohli za tu dobu zcivilizovat a něco od civilizace na kontinentě odkoukat?.
Už na letišti ve Vídni je to zvláštní pocit odcházet k branám „G“, ke se kontrolují pasy a kde se destinace Londýn nachází v nejlepší společnosti jako Teherán, Kairo, Bamako – no dobrá i Tel Aviv.
Člověk se překousne a do toho letadla nasedne. A pak bohužel vysedne – na londýnském letišti Heathrow.
A už je to tady. V každé civilizované zemi jsou nápisy na letištích nejméně e dvou jazycích, ve Valencii či v Barceloně dokonce ve třech. A tady – v jednom. Nuda. Ovšem jen předstíraná. Brzy se začnete potit, totiž když chcete letiště opustit.
Samozřejmě existuje Heatrow express tedy vlak, který by vás zavezl během 15 minut na nádraží v Paddingtonu nedaleko centra. Zavezl by, kdyby fungoval. Moc vám nepomůže, že jste si koupili lístek přes internet už doma. Vlak nejezdí, dostanete kartičku s odkazem na webovou stránku, kde se prý můžete domáhat vrácení vašich peněz.
Dobrá existuje metro. Hned v blízkosti Heatrow express. Přepážku s člověkem tam nenajdete, zato ay na prodej lístků. Berou ovšem jen mince nebo kreditní karty. Možná by se mohli Britové podívat do Evropy a odkouknout si ay, které berou i bankovky, ale dobrá. Karty s sebou mám, stanici, kam chci jet, znám, není problém ji naťukat, zjistit, že lístek stojí nekřesťanských 6 liber na osobu, zadat PIN – a pak se objeví „Your card ist not autorized“. Dobrá, Maestro tedy očividně britské dopravní podniky neuznávají (banky ano, z bankomatu – opravdu tu takové civilizační vymoženosti jako bankomat mají – jsem dostal peníze bez problémů. Jenže bohužel bankovky, žádné mince.) Mám ovšem pro jistotu ještě VIZA kartu. Tentokrát mě nenechal a dojít ani k PINU, hned, co jsem VIZA kartu zastrčil, oznámil mi „not autorized.“ Dost nepochopitelné, v londýnských restauracích jsem mými kartami mohl platit bez problémů. Tedy zřejmě jen zlomyslnost londýnských dopravních podniků, které se brání přílivu emigrantů a dovolenkářů z EU.
Situace tedy už poněkud problematická. Nicméně v blízkosti je směnárna. Utíkám tedy k ní, podám mou dvacetilibrovku s prosbou, zda bych nemohl dostat mince, abych si mohl koupit lístek na metro. Zde sedící muž mi podává dvě pětilibrové a jednu desetilibrovou bankovku. Pokouším se mu vysvětlit, že to moc nepomůže, protože a bere jen mince. Nato se na mě usměje a praví „No coins.“ Britové jsou milí lidé.
Takže nakonec nezbývá, než si vzít TAXI za 100 liber. Díky, Londýne!
Ještě, že je tu tolik co vidět. Například Westminster – House of Parliament. Lístky se dají koupit přes internet. Tedy teoreticky. Objednat se dají, stáhnout ale ne, momentálně mají totiž v prodejně lístků ve Westminsteru technický problém. App, aby si je člověk mohl stáhnout na mobil, nefunguje taky – odhlédnouc od detailu, že mi v Británii nefunguje na mobilu Roaming – to může být ovšem můj osobní problém, znám sice Passwort, ne ale Kennwort pro Roaming – až doteď jsem netušil, že jsou to dvě různé věci. Je třeba si zapamatovat paswort a pak si nechat lístky vytisknout u vchodu do Houses sof Parliament. Opět neúspěch, muž ve výdejně lístků je „busy“, nemá na nás a tisknutí nějakých lístků čas. Tady naštěstí stačí jen trpělivost a urgence, nakonecs se problém lidsky vyřeší.
Třídění odpadu v Anglii zatím neznají, ani záclony na oknech a kliky na dveřích – možná je to úmysl, možná význam tohoto kontinentálního vynálezu nepochopili – raději jsem se neptal. S odpadem je to vůbec svízel. Naposledy jsem viděl tolik odpadu na ulicích v Neapoli – třeba Britové přece jen něco v Evropě odkoukali. Nejhorší pak to ylo v divadle, kdy jsme se doslova brodili mezi plastikovými flaškami a kelímky od zmrzlin, které návštěvníci divadla nechají prostě padnout na zem tam, kde seděli, i když u východu stojí chlapec s velkým plastikovým pytlem, aby mohli své odpadky odhodit tam. Ale nedělají to – asi z principu.
Zajímavé je řešení zásuvek. Samozřejmě potřebujete adaptér, jinak kábel do zásuvky nedostanete. Tím jste ale ještě pořád nevyhráli – musíte totiž zásuvku zapnout, je tam na to příslušný knoflík, ovšem v životě b mě nenapadlo ho stisknout, kdyby mi to má budoucí snacha nevysvětlila. V každé kuchyni je hlásič kouře – ten se spouští okamžitě, když otevřete troubu, jedno, zda kouří nebo ne, stačí to uvolněné teplo, aby alarm spustilo. Takže buď troubu vůbec nesmíte používat, nebo prostě musíte odmontovat požární hlásič. Samozřejmě musíte podepsat prohlášení, že to činíte na vlastní nebezpečí a v případě požáru ručíte za všechny škody, které by nastaly, i kdyby to měl být požár jako v roce 1666, kdy lehly popelem čtyři pětiny Londýna. Zřejmě od té doby mají takový strach a dávají vypínače na zásuvky a takto citlivé hlásiče kouře do kuchyň. Nebrání jim to ale v tom, aby fasády výškových domů stavěli z hořlavých materiálů. Výsledkem ovšem je, že se v londýnských kuchyních vařit nedá (jedině že vám nevadí aktivovaný alarm) a proto se Londýňané stravují v restauracích. To prospívá gastronomii, zda i zdraví obyvatelstva si dovolím při pohledu na masu obézních lidí pochybovat. Když si pak vedle vás v divadle sedne čtyřčlenná rodinka s celkovou vahou těsně pod čtyři sta kilogramů, modlíte se, aby při děkovačce nezačali taky tancovat jako zbytek publika, balkón by to nemusel vydržet.
Zajímavé je řešení rozvodu proudu – uprostřed ulice stojí jeden sloup a od něj vede nespočetné množství drátů ke každému jednotlivému bytu. Kábly se vedou zásadně venkem domu, stejně tak i trubky na odpad – to může mít i výhody, když odpad praskne nevytopíte souseda pod sebou.
Záhadou pro mě byla okna. Dvojitá v Anglii neznají, jen jednoduchá, ovšem vysouvají se nahoru a tím pádem je naprosto nemožné umýt zevní stranu oken. Jedině ze žebříku. Nebo, jak jsem viděl, od odborné pracovní síly, která má houbu na umývání oken připevněnou na nekonečné tyči, kterou dosáhne z chodníku až do čtvrtého či pátého poschodí. Pozorovat takového pracovníka při práci je opravdový zážitek.
Prostě z kulturních vymožeností, v Evropě samozřejmých tady ještě hodně chybí. Chápu, že se Britové v pocitu méněcennosti rozhodli raději EU opustit, aby se na nové přijetí lépe připravili. Až sem prosáknou různé civilizační vymoženosti, jako jezdící vlaky, ay beroucí bankovky, nehořlavé fasády a třídění odpadu. Třeba i ty záclony a kliky – ale to bych už možná přece jen chtěl příliš.
Ale přece jen něco pozitivního, abyste si nemysleli, že jsem jen kverulant, kterému nic nevyhovuje. Na křižovatce naskakuje červená ve všech směrech současně, takže jako chodec můžete jít přes křižovatku napříč. Úžasné! Že auta stojí ve všech čtyřech směrech, mě jako chodce nijak nevzrušuje. Možná bych jako šofér vypěnil, ovšem to bych se napřed musel naučit jezdit vlevo.
Voltérovo tvrzení, že Francouzi mají čtyři sta druhů sýrů a jedno náboženství, zatímco Angličané 400 různých vyznání ale jen jeden druh sýra, je francouzský neopodstatněný sarkasmus. Našli jsme anglický chedar hned ve třech druzích – mild, medium a mature. No prosím!
Mimochodem – čtvrť Southgate, kde jsme bydleli, se nachází na severu Londýna. Jestliže nedokážou ani správně rozeznat jih od severu, nechápu, jak se mohli stát námořní velmocí. Nebo možná právě proto.
No dobrá na závěr svého článku vyplivnu svůj jedovatý zub a přiznám, že Londýn má hodně do sebe. Divadel bez konce se skvělými představeními, ulice nabité energií se spoustou pouličních umělců, kteří městu dodávají šarm, stejně jako trhy s ovocem a vším možným – Borough Market se Street food ze všech možných zemí světa. Kulturní mnohotvárnost – lístky do Westminsteru kontrolovala Asiatka, Muslimka s hidžábem a černoch. Spousty muzeí, z nichž je jich celá řada zadarmo či za přijatelné ceny. Úžasné parky s banánovníky a palmami – v Londýně tedy očividně ani v zimě nemrzne. A neomezené možnosti shoppingu.
Double-deckery – tedy ony legendární dvouposchoďové autobusy, z jejichž prvního patra vidíte život na ulicích z úžasné perspektivy, navíc je první patro většinou poloprázdné a jsou zde samí štíhlí lidé, protože průměrný Londýňan se po schůdcích nahoru prostě nedostane.
Úžasný výběr piv, v jednom lokále jsou jich i desítky a to včetně čepované Plzně. I když musíte hrábnout hlouběji do kapsy, jedno velké pivo přijde na 5-7 liber.
A Quenn!
Takže těch pár nepříjemností se vyplatí akceptovat. Londýn je prostě onen „Big apple“, kde se deset miliónů červíčků (oficilálně podle sčítání lidu z roku 2007 – 7 172 090 obyvatel, ale je jich určitě podstatně víc) snaží dostat ke kousku dužiny a přežít.
Ostatně na zpáteční cestě už Heatrow expres už fungoval. Tedy ne úplně, dva terminály byly vyřazeny kvůli „engeneering works“, ale k tomu našemu nás dovezl. A zajímavé bylo čekání na informaci o „Gate“. Tu vám oznámí deset minut před začátkem boardingu s dodatečnou informací, že to k vaší Gate máte patnáct minut rychlé chůze a že si máte ponechat dostatek času, abyste k ní stihli dojít včas. Anglický humor je prostě nepřekonatelný, i proto se návštěva vyplatí.
Abych tedy parafrázoval mého syna: „Londýn je pěkný, ale Evropa v tom našem slova smyslu to prostě není.“
