Jistý německý sociolog si nedávno položil otázku, jak je to možné, že lidé stále častěji volí do špičkových funkcí lidi, od kterých by si v hospodě slušný člověk odsedl k jinému stolu.
K Trumpovi, Zemanovi, Kaczynskému, Orbánovi, Bolsonarovi či Erdoganovi (Putina nepočítám, v Rusku se už dávno žádné skutečné volby nekonaly) přibyl další chlapec do party Boris Johnson. Člověk s amorálním životopisem, usvědčený mnohokrát ze lži a s vzhledem, který nezachrání ani čupřina podobná účesu Donalda Trumpa.
Všichni si povzdychli, z povinnosti mu pogratulovali a život jde dál. Už to tak nějak přestalo vzrušovat, lidi si zvykli. Tak bude holt „tvrdý Brexit“, pár firem se zavře, nějaké zboží nějakou dobu nebude, do Británie se nebude moci jezdit a později možná s vízem, příbuzní, kteří tam pracují, se vrátí domů. Možná se oddělí Skotsko, aby bylo legrace trochu víc, a zažádá si o vstup do EU. A EU, která to ani v náznaku nepovolila Kataláncům, se bude radovat a samozřejmě ráda udělá pro Skoty výjimku, Přece je praktické dostat se ke skotské whisky bez dovozních cel.
Celé to politické divadlo se stalo tak nějak všeobecně přijatou skutečností. Co by před pár lety vyvolalo pobouření a demonstrace, má dnes za následek jen rezignované pokrčení ramen. A svět se v posledních letech nestal lepším, hoši, o kterých jsem mluvil, ho nejen lepším neudělali, ale neměli to ani v úmyslu. Šlo jim především o péči o vlastní ego a ego se nachází v hlavě společně s rozumem a bojují spolu o místo. Čili čím větší ego, tím méně místa pro zdravý rozum. A přece je lidé volí a to dokonce ve svobodných volbách. Proč?
Skutečně morálka tak zhrubla, že lži, podvody, krádeže, zpronevěry a podobně nehrají už žádnou roli? (manželská nevěra už dávno neplatí za handicap, spíš hlasy přináší, než ztrácí). Když byl tajně natočeným videem usvědčen předseda rakouské strany svobodných o své naprosté amorálnosti, kdy nabízel za ovládnutí nejvlivnějších rakouských novin státní zakázky neexistující ruské firmě (musela by se založit), sliboval zprivatizování vodních zdrojů a vysvětloval, jak je možné posílat peníze jeho straně, aniž by o tom věděl finanční úřad, získal v bezprostředně následujících volbách nejvíc preferenčních hlasů a měl vtáhnout triumfálně do evropského parlamentu. To bylo už i pro jeho stranické kolegy trošku silná káva a podařilo se jim ho přesvědčit, aby to nedělal. Jakoby měli politici nakonec ještě citlivější kůži než volič sám. I když by to mělo být bezpodmínečně opačně, právě volič by měl kontrolovat a posílat do politického důchodu amorální politiky. Ale volič amorálnost očividně vítá, imponuje mu.
Jedním důvodem může být vláda peněz, kterou tu máme už od roku 1990. Nic jiného ne peníze není měřítkem úspěchu a lidé obdivují ty, kteří to „dokázali“. Jedno, jak toho dosáhli. Úspěch je dobrou visačkou, dobrou značkou, na kterou se lidi obracejí. Trump (Babiš) dokázal zbohatnout, přivede nás k bohatství taky. Nevnímají, že tito lidé zbohatli právě na jejich úkor. Peníze morálku nemají, lidé se jim podřídili a svou morálku tím ztratili.
Rozhodující roli ale hrají internet a sociální sítě. Lež se stala legální zbraní, protože na internetu není dohledatelný, kdo ji pustil do světa. Beztrestnost umožňuje lhát nestoudněji, než to bylo možné kdykoliv v minulosti. Zatímco v minulosti musel politik, který chtěl něco změnit, počítat s anonymními dopisy a osobními útoky, ale před novinami a televizí se mohl cítit poměrně bezpečný, pokud skutečně nic neprovedl, dnes je to v podstatě jedno. Zda jste vinný nebo nevinný, na internetu se objeví ty nejfantastičtější výmysly, fake news, které mohou komukoliv zlomit vaz. Bezúhonnost tedy už není podstatná, protože není dokazatelná. Pošpinit je možno každého, takže jsou špinaví všichni. Volič tomu věří, protože tomu věřit chce. Proč jinak by byli ti politici bohatší a slavnější než on sám? Že by on v životě selhal? Kdepak, to jen oni se domohli podvody své pozice a svého bohatství. Jsou tedy v jeho očích všichni stejní a volí ty, kteří mají největší „charisma“, kterým se tedy jejich pověst dá odpustit. Nebo kteří působí tak fascinujícím dojmem, že prostý volič prostě neuvěří, že by se mohli dopustit něčeho špatného – a to i když se dopustili.
Právě populisté jako první pochopili význam těchto médií a vytvořili si obrovské internetové platformy folowerů a přátel a vytvořili tak k sdělovacím prostředkům alternativní médium. Jejich přátelé na jejich stránkách už věří jen jim – co sdělují oficiální média, je samozřejmě všechno lež, pokud to odporuje názoru prezentovaného jejich miláčkem. Tento názor je pak sdělován dál mezi skupinou upevněných ve víře a tu víru jim nic nevezme. Ani video z Ibizy. Naopak, vidí svého miláčka, svůj vzor ohrožený a ten tak dostane ještě větší podporu, jedno, co provedl. Stejně je to jen všechno intrika proti němu. Určitě mu dali něco do pití, aby mluvil tak, jak by ho jinak ani nenapadlo. Ten názor naznačí on sám a už se šíří na internetu rychlostí tornáda. Chudák! Vstoupit do diskuse je stejná ztráta času, jako snažit se přesvědčit svědky Jehovovy, že v bibli je zakázáno krev pouze jíst, ale ne podávat transfuze, protože ty v čase psaní bible jaksi ještě nebyly. Už jste to zkoušeli?
Volič, který nevěří ničemu, co se dozvídá, volí tedy ty, kteří dokážou nejvíc slíbit. Jednoduchá řešení, rychlá řešení, na jiná není čas. Demokracie je pomalá, hledá řešení ztěžka, rozhodnutí končí kompromisem, zřídka je někdo skutečně plně spokojený. Kdo nabízí řešení rychlá, tedy i nedemokratická, dojde sluchu u lidí, kterým se nad složitými zákulisními jednáními nechce přemýšlet. Nejvíc dokážou slíbit vždy ti, kteří si nedělají hlavu s plněním svých slibů. Když jedna kolegyně volila v Grazu komunisty, zeptal jsem se jí, jak to mohla udělat a ona odpověděla, že měli nejlepší volební program. Slíbili všechno. Slibovat aniž by si dělal starosti s plněním svých slibů, může ale jen ten, kdo už na další svobodné volby nevěří, tedy nepočítá s tím, že bude muset složit ze svého jednání účty. Buď se v zemi po jeho příchodu k moci volit přestane úplně (Musollini, Hitler) nebo ovládnou sdělovací prostředky a neumožní lidem, aby se po plnění oněch slibů mohli ptát. Propaganda působí, vymývá mozky, nakonec jsou všichni spokojení, volí jak, jim bylo televizí a novinami doporučeno. Opačný názor se netrpí (Putin, Erdogan, Orbán). Je dobré před volbami trošku zvýšit plat a důchody, i kdyby na to nebylo. Lidi se stejně nedozví, odkud ty peníze jsou. Ani to, že by si zasloužili víc a už mnohem dříve.
Ale je i jiná metoda a ta působí taky skvěle. Prostě orientace na svou kmenovou skupinu voličů. Ostatní lidé jsou populistovi ukradení nebo dokonce jsou jím nenáviděni – o novinářích, kteří se snaží o objektivní žurnalistiku, ani nehovoříc. Jde o to, neztratit vlastní voliče, ne o to, pokoušet se získávat další nebo jiné. Pokud se tedy pak sliby nepodaří splnit, můžou za to nepřátelé, které je třeba ničit. Hlavně je třeba nepřítele odhalit (i kdyby neexistoval), vysvětlit voličům jeho nebezpečnost a slíbit jeho eliminaci. Pokud možno opět co nejjednodušší, tedy srozumitelnou cestou. (Vězení či vražda jsou nejrychlejší cestou k úspěchu) To mobilizuje voličskou základnu a politik populista může počítat s dalším vítězstvím.
Jako Trump. Ačkoliv jeho obchodní války, na nichž si pěstuje své přerostlé ego (na víc než ego v jeho hlavě už opravdu místo není) uvrhly svět do hospodářské recese a už i uměle rozběhnutá konjunktura v USA slábne, objeví dostatek nepřátel, kteří brání v uskutečnění jeho geniálních plánů, které je třeba eliminovat. Ted je to FED, čili centrální banka plná idiotů, kteří nepochopili jeho genialitu, ale samozřejmě jsou to i ilegální imigranti, kteří kradou poctivým bílým Američanům práci. Na to lidé pořád ještě slyší, stačí pár imigrantů demonstrativně vyhostit, jedná se o zlomky promile, čili to nemá žádný význam praktický ale obrovský propagandistický a vítězná vlna je zase tady.
Morálka se z politiky vytratila, skupina chlapců, od kterých byste si v hospodě odsedli, se zvětšuje. Ve světě se haraší zbraněmi, odpalují se rakety, zavádějí se cla, ničí se pracovní místa. A lidi jdou za těmito typy jako za krysařem. Z takového snu se procitá většinou až v krvi. Nebo v bídě, jako dnes ve Venezuele. I tam si někdejší diktátor Chávez nedělal hlavu s plněním svých slibů. Jeho kmenoví voliči stojí dál za jeho nástupcem, i když nemají co jíst. Nepochopitelné? Procitnout ze sna se jim prostě nechce. Kdo by si už přiznal, že se mýlil – a to takhle fatálně?
Máte pocit, že se v mých článcích opakuji? Já ho mám taky. Opakování je prý matka moudrosti. Jenže mě pronásleduje myšlenka, že nikdo nezmoudřel. Možná toho nechám.