Po krátké přestávce jsem se rozhodl pokračovat v italském výletu. Tentokrát se podíváme víc na západ – do města Como.
Como vstoupilo do evropských dějin poněkud nedobrovolně a nešťastně. Na konci jedenáctého a začátku dvanáctého století v době posledních vládců sálské dynastie slábla moc římských císařů, sídlících v Německu v krajích za Alpami. Jednotlivé městské komuny se tak udělaly jaksi pro sebe a vzdáleného císaře braly sice na vědomí, ale nehodlaly se mu podřizovat. Jenže pak se začaly prát mezi sebou. A bohaté Como se stalo kořistí mocnějšího Milána. Miláňané Como v roce 1127 dobyli, zbourali mu hradby a všechny domy kromě kostelů.
Občané Coma si to nehodlali nechat líbit a jeli si stěžovat k císaři. Měli štěstí, že císařem byl od roku 1152 Friedrich Barbarossa, ambiciózní a schopný politik. Ten rozhodl ve prospěch občanů Coma poslal do Milána poselství, které Miláňanům přikázalo nahradit Comu vzniklé škody. Jenže Milánu narostl hřebínek až příliš, císařovy posly ponížili způsobem, kdy císaři nezbylo nic jiného, než aby – chca nechca – táhl do Itálie obnovit císařskou reputaci ozbrojenou silou. To ho pak mělo zaměstnávat po zbytek jeho života až po potupnou porážku u Legnana v roce 1176. Milán ovšem tentokrát – v roce 1158 – dobyl (i s českou pomocí, čeští vojáci si prý před hradbami opékali z těsta vyrobené postavičky dětí a vysloužili si tak pověst lidojedů. Kníže Vladislav se za to stal králem, páni z Kunštátu dostali do erbu půl koně, protože ta druhá půlka údajně zůstala ve městě odřezaná městskou mříží.) Císař zboural hradby pro změnu Milánu a Como si ty své mohlo zase postavit. A od té doby si na ně nedá sáhnout. I dnes se zachovaly skoro v celém rozsahu a proplétají se městskou zástavbou, občas vás překvapí jejich věž na místě, kde byste to nečekali třeba u městského nádraží.
Como leží na západním ze dvou jižních cípů Comského jezera. Mimochodem je to jezero, kde má svůj domicil i George Cloony, ovšem poněkud na sever od města na západním pobřeží ve vesnici Laglio. Protože má jezero odtok jen jeden, a to ve východním cípu ve městě Lecce, bylo Como často sužováno jarními záplavami. Dnes jsou zde vybudovány odtokové kanály, které přebytečnou vodu odvádějí. Důležité bylo už v římské době a je na to patřičně hrdé. Na pomníku na stěně jednoho z domů najdete výtažky z textu spisovatele Strabona, který město ve svém díle „Geografia“ popsal, na průčelí dómu jsou pak až dvě znázornění Plinia Caecilia Secunda. Tento známý římský senátor se v „Novum Comum“, jak se tehdy Como jmenovalo, v roce 61 našeho letopočtu narodil. Proslavil se popisem zničujícího výbuchu Vesuvu v roce 79, který zničil Pompeie a Herculaneum a který mladý Plinius osobně zažil – a přežil.
Como se stalo slavným hlavně výrobou hedvábí. Zdejší morušovníky sice vyhynuly na počátku dvacátého století vinou choroby i průmyslové revoluce, hedvábí se tady zpracovává ale stále a dá se tu stále výhodně koupit.
Nejdůležitější a turisty nejvíc navštěvovanou částí města je samozřejmě nábřeží jezera. Zde stojí i luxusní hotely Metropole Suisse a Barchetta Excelsior. Je zde krásný velký park věnovaný Mafaldě Savojské.
Tato savojská princezna, sestra italského krále Viktora Emmanuela III. se narodila v roce 1902. Krásu zdědila po mamince, kterou byla jedna z mnoha dcer černohorského krále Nikoly I. Elena. (O Nikolovi jako tchánovi Evropy jsem psal v mém článku o Černé Hoře). Provdala se v roce 1925 za hessenského prince Filipa, s nímž měla čtyři děti. Princ Filip byl zprostředkovatel mezi Mussolinim a Hitlerem. Po Mussoliniho pádu v roce 1943, kdy Itálie přešla na stranu spojenců a vyhlásila Německu válku, poslal Hitler do Itálie osm divizí. Král Viktor Emanuel III. s rodinou se zachránili útěkem do exilu. Hitler se ale chtěl pomstít. Filipa Hessenského podezříval, že se podílel na Mussoliniho pádu. Nechal tedy jeho manželku, která se právě nacházela u své sestry Zarizi Johanny v bulharské Sofii, protože jí právě zemřel manžel, bulharský car Boris III., vylákat na německé velvyslanectví. Tam byla zatčena a převezena do Mnichova a poté do koncentračního tábora v Buchenwaldu. 24. srpna 1944 podnikli spojenci nálet na koncentrační tábor, při kterém byla Mafalda zasypána a utrpěla těžké popáleniny. Trvalo tři dny, dny, než mohla být operována, přičemž jí amputovali paži, ale ještě téhož dne na následky zranění zemřela. V smyslu jejího odkazu je v parku velký pomník protifašistického odporu s texty a jmény významných umělců a spisovatelů, kteří padli příšernému fašistickému režimu za oběť – jsou zde i výtažky z deníku Anny Frankové. Kousek od pomníku je kámen připomínající Giovanniho Palatucciho. Ten měl z pozice regenta republiky Fiume zachránit na pět tisíc Židů, pročež byl v roce 1990 v Izraeli přijat mezi „Spravedlivé mezi národy“. V roce 1944 byl německou okupační správou zatčen podobně jako mnoho jiných italských úředníků z Rijeky a Terstu pro velezradu a odsouzen k smrti. Zemřel při epidemii skvrnitého tyfu v Dachau 10.února 1945. Od roku 2000, kdy byl Palatucci vyhlášen Janem Pavlem II za „mučedníka dvacátého století“ běží proces jeho svatořečení.
V kontrastu k Mafaldině parku s moderními památníky protifašistického odporu stojí na břehu jezera dvě dominantní budovy, které pocházejí z doby Mussoliniho fašistické diktatury. První z nich Tempio Voltiano dal Mussolini postavit v letech 1927–1928 na počest nejslavnějšího comského rodáka Alessandra Volty, vynálezce elektrického článku, který se v Comu narodil v roce 1745 a v roce 1827 zde i zemřel
. V roce 1810 byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu a stal se dokonce hrabětem. V památníku tvaru chrámu je výstava o jeho životě. Volta je ostatně v Comu i pochován, jeho hrob je ovšem jinde a sice v malém mauzoleu na historickém hřbitově Cimitero Monumentale
Pokud se člověk s Tempiem ještě dokáže vnitřně vyrovnat, mnohem víc ho překvapí monumentální památník padlým v první světové válce.
Tento monument spáchali architekti Giuseppe a Attilio Terragnilové v letech 1930–1933. Mussolini měl očividně na Como slabost. Strávil tu totiž velkou část svého dětství, protože jeho otec zde byl učitelem a malý Benito tu navštěvoval základní školu. Později jako „Duce“ měl v blízkosti jezera vilu, kde rád trávil léto. I po svém politickém pádu v roce 1943, kdy působil jako loutkový předseda vlády „Republiky ze Saló“, zde přijímal politiky a předstíral politická jednání, i když za něj už dávno rozhodovala německá okupační správa. Paradoxně byl právě v Comu držen po svém zajetí partyzány v dubnu 1945, než byl popraven. Jeho mrtvolu ovšem nevystavili na náměstí v Comu, ale v mnohem významnějším Miláně. Kruh dějin se uzavřel. Protože Mussolini Como tak miloval, nechal ho obohatit výplody fašistické architektury hodně podobné výplodům socialistického realismu. Pokud chápete, proč tam stojí, vyděsí vás o něco méně.
Zřejmě jako kompenzaci k těmto fašistickým stavbám nechalo město Como postavit Alessandrovi Voltovi ještě jeden pomník a zadalo ho polskému umělci židovského původu Danielu Liebeskindovi. Ten pomník „The Life electric“ z oceli je vysoký 13,75 metru, váží 29 tun, stojí uprostřed jezera před comským nábřežím a jde se k němu po dlouhém mostě, který nese jméno fyzika Piera Cardiroly. Svůj k svému, Volta i Cardiola pracovali ve stejném oboru. Ten Liebeskindův pomník byl odhalen v roce 2015.
Nejen tento pomník, ale i celý onen park na nábřeží a pomník evropského odporu proti fašismu má zřejmě demonstrovat, že se město Como distancuje od svého neslavně známého rodáka Benita.
Na hlavním náměstí „Piazza del Duomo“ se nachází jak radnice, kterou v roce 1435 poněkud přizpůsobili, aby měla víc místa budova nejkrásnější – Comský dóm Santa Maria Maggiore. Už zvenku je to ohromující budova, zejména neskutečně vysoké průčelí z mramoru s početnými sochami od různých autorů, ty hlavní ale od Tomassa Rodariho, jakož i vysoká osmihranná zelená kopule.
Ale vnitřek chrámu vám prostě vyrazí dech. Je to přímo gigantománie, jedná se o obrovský třílodní chrám, který by byl výstavní i bez gobelínů zavěšených mezi loděmi. Ale ony tam visí a dodávají chrámu ještě víc vznešenosti a krásy. Dům začali stavět v roce 1395, kdy dal biskup Luchino da Brossano architektovi Lorenzovi Degli Spazzi zakázku na začátek stavby. Boční lodě jsou proto ještě v pozdně gotickém stylu. Jenže hlavní loď je už oslava vrcholné renesance. Na stěně levé boční lodi je busta dalšího slavného comského rodáka Benedetta Obescalchiho, který se v Comu narodil v roce 1611 a dotáhl to v roce 1676 až na papeže Inocence XI. Kupole, která dosahuje výšky 75 metrů, je podstatně mladší a byla postavena v třicátých letech osmnáctého století v barokním stylu. Chrám byl dokončen v roce 1774, jeho stavba teda zabrala bezmála čtyři sta let. Ale výsledek stojí zato.
Z comského dómu se člověku ani nechce odejít a vlastně ani z Coma. Turistů je zde spousta, na lodě na projížďku po jezeře se stojí fronty. Možná se všichni chtějí podívat, kde bydlí slavný Nespresso – George. Až pojedete okolo, určitě se v Comu zastavte. Jako my.
