Minulý týden jsme se toulali po pobřeží ostruhy na italské botě, dnes vás chci zavést do vnitrozemí.
Rozhodl jsem se totiž opustit Gargáno a navštívit okolní města, která měla hrát rozhodující roli v mém románu, na který jsem se připravoval: První měla být Foggia. Než jsme překonali Forrestu umbru (bez mé ženy, která zůstala v hotelu) můj syn mírně zezelenal a přestal hovořit (přece jen zdědil od manželky určité geny, tedy i její kinetózu. Ale pak už je cesta do Foggie rovná jako podle pravítka. Přiznejme si, že Foggia není právě turistický magnet. A to přesto, že zde stál ve třináctém století nejnádhernější palác tehdejší Evropy skloubící západní stavební umění s orientálním přepychem. Ale zbytky císařského paláce padly za oběť zemětřesení někdy v devatenáctém století. Tehdy se ztratilo i srdce císaře Friedricha, které zde nechal pochovat. (Jeho hrob je v dómu v sicilském Palermu). A co nezvládlo zemětřesení, dokonaly bomby za druhé světové války, kdy bylo město jakožto důležitá letecká základna téměř srovnáno se zemí. Z paláce se dochovala jedna kašna – oblouk s říšskými orly a voda pramenící ze sloupů na straně studny.
Náměstí, na které stojí, se jmenuje po staviteli paláce „Piazza Federico secondo.“ Ale je zde muzeum, přibližující toto nejslavnější období historie města a v něm se nachází i jeden legendární Augustál z roku 1231 – první zlatá mince ražená v západní Evropě, dávno předtím, než s tím začali Florenťané, kteří si přivlastňují primát v ražbě zlaté mince – ostatně ti razili ze slovenského zlata.
Císař Fridrich II. správně odhadl, že se bude zvyšovat obrat zboží a zavedl proto hodnotnější peníze. Duomo, které mělo být příkladem vrcholného románského stylu, se během naší návštěvy opravovalo, takže jsme se do něj nepodívali, a nemohli jsme se podívat ani na byzantskou ikonu, kterou zde přechovávají. Podle legendy ji našli pastýři v jezírku, nad nímž hořely tři plameny – ty má město ve znaku. Municipio, tedy radnice, byla velká budova v klasicistickém stylu, připomínala přebudovanou starou pevnost, možná že jí i kdysi opravdu byla.
Odjeli jsme do nedaleké Lucery. Ta byla proto nedaleko Foggie, protože sem císař přesídlil vzpurné Araby ze Sicílie. V Luceře zkrotli a císař z nich narekrutoval svou osobní gardu. Friedrich jim dovolil svobodně vyznávat svou víru – 290 kilometrů od Říma!, čímž ještě víc naštval už i tak zuřícího papeže. Ale to on dělal k smrti rád. Arabi mu byli oddaní na život a na smrt a stejně tak i jeho synovi Manfredovi. Jenže po bitvě u Beneventa v roce 1266 přišla zkáza. Anjouovci dobyli město, které nesmělo mít hradby (zas až natolik císař svým muslimům přece jen nedůvěřoval) a dali místním volbu mezi křtem a smrtí. Naprostá většina volila smrt. Karel z Anjou dal město vybudovat znova, v jeho centru vévodí zástavbě gotická katedrála z cihel, symbol triumfu francouzských zbraní, postavená na místě, kde stávala velká mešita.
Katedrála byla samozřejmě zavřená. Turistu v Luceře zřejmě ještě nikdy neviděli, aspoň tak jsem usoudil z reakcí místních lidí, kteří nás zastavovali a ptali se, co ve městě chceme a proč jsme sem přijeli. Restaurace byly všechny zavřené, od smrti hladem nás zachránilo bistro na „Piazza del Duomo“. Číšník připustil, že umí anglicky, ovšem jeho slovní zásoba se skládala pouze z „Mozarela, Tomato a Beer.“ Stačilo to. Na chleba jsme mu museli ukázat, ostatně „Pane“ umím říct italsky. Za Lucerou jsou zříceniny pevnosti z Anjouovské doby. Friedrich si právě zde postavil pevnost, která byla nedobytná – údajně měla podzemní vchod tunelem, který se dal zaplavit vodou. Mělo to být poslední útočiště v případě, že by svůj věčný boj s papežem a jeho služebníky prohrál. Anjou dal pevnost zvětšit a přestavět, takže z původní císařovy stavby se toho moc nedochovalo. Dnes se jedná o monumentální zříceninu na skalnatém pahorku 14 kilometrů od Lucery ve tvaru pětiúhelníku s téměř kilometr dlouhými hradbami a dvaceti čtyřmi věžemi.
Pokud si ovšem naivně myslíte, že cesta ke „Castellu“ bude ve městě někde označená, pak jste na naprostém omylu. S turisty se zde prostě tak nějak nepočítá. U Lucery se nacházejí i zbytky římského amfiteátru z dob, kdy se město ještě jmenovalo Luceria. V raném středověku ale zaniklo a obnovila ho až ona arabská komunita v třináctém století.
Další zastávkou byl „Castel del Monte“.
Je to symbol severní Apulie a symbol vlády císaře Friedricha II. Ne nadarmo to tato stavba dotáhla až na italskou jednocentovou minci. Friedrich nechal tento hrad stavět uprostřed krajiny, dodnes nikdo neví proč. Na hradě nebyly žádné stáje a archeologové hledali marně i kuchyni, hrad byl tedy neobyvatelný. Stavba tvaru osmihranu na lysém kopci připomíná příliš královskou korunu na lebce, než aby člověk nepochopil její symbolický význam. Uvnitř si architekti hráli s dokonalostí tvarů. Symetrie i za cenu ztráty funkčnosti na dvou poschodích, postavené převážně z krásného korály proloženého červeného slepence z Gargána zvaného Brecca. Na schodištích se nacházejí kamenné hlavy ve stěnách se škleby budícími strach. Tyto sošky přiměly mého syna k myšlence, že se mohlo jednat o vězení. Možná právě sem chtěl umístit císař neposlušného papeže Inocence IV., až ho přiveze z Lyonu, kde tento hledal azyl. Plán nevyšel. Pevnost přece jen ale nakonec jako vězení sloužila. Anjou zde dal uvěznit děti krále Manfreda, čili císařovy vnuky. Poslední z Manfredových synů Jindřich – tedy poslední Štauf, zde zemřel v roce 1318 po věznění trvajícím 52 let!!!
Poslední zastávka na naší cestě nebyla plánovaná. Ale něco mě prostě táhlo na kopec do městečka s kouzelným názvem „Monte San Angelo.“ Neměl jsem litovat, i když k tomu bylo třeba překonat výšku skoro 800 metrů.
Ten anděl, po kterém se město jmenuje, je archanděl Michael, který se zde údajně několikrát zjevil, především v čtvrtém a pátém století, naposledy na Silvestra roku 999, kdy se zde modlil císař Oto III., aby vyprosil odklad zániku světa. Jak víme, v roce 1000 po narození Krista se najisto počítalo s posledním soudem (a že k němu nedošlo, otřáslo autoritou katolické církve). Prý to ovšem byla zásluha zbožného císaře. Ten se modlil za své poddané tak vroucně, že se mu zjevil archanděl Michael a oznámil mu, že se konec světa odkládá. Jak vidno, odložen byl na neurčito. Jak už jsem se zmínil v mém článku o Pavii, těšil se archanděl Michael jakožto vůdce nebeského vojska obrovské úctě u germánských kmenů a jeho kult se táhne napříč Evropou od Le- Mont San Michel v Normandii přes Pavii až do Monte San Angelo. Zde řada jeho chrámů končí. Tady se nechávali pohřbívat langobardští králové, jejich mrtvoly sem museli převážet až z daleké Pavie. Místo bylo kultovní a svůj flair si dochovalo dodnes.
Vstup je přes chrám, který nad jeskyní nechal vybudovat Karel z Anjou, odtud pochází i jeho gotický styl. Po úzkém schodišti člověk sestupuje do hloubky skalního masivu, až k mohutným byzantským bronzovým vratům. Poté, co Monte San Angelo zničili v roce 869 Saracéni, nechal toto posvátné místo znovu vybudovat císař Ludvík II. v roce 871. Ty dveře pocházejí právě z této doby. Hned za nimi je prostor, který nese jméno Františka z Assisi a na stěně visí jeho obraz. František byl sice skromný člověk, ale PR ovládal skvěle. Když navštívil Monte San Angelo, nemodlil se před oltářem jako všichni ostatní poutníci, ale za rohem v předsíňce hned za oněmi bronzovými dveřmi. Prý proto, že se necítil být hoden předstoupit před archandělovu tvář. Tak vytvořil v podstatě vlastní kapličku a paralelní poutní místo. Prostě pokud se chcete prosadit, musíte to umět. Samotný chrám je přírodní jeskyně. Oltář pod nízko visícím skalním stropem je z mramoru a na něm je socha archanděla Michaela a kříž, který chrámu věnoval Friedrich II., který ho přivezl z Jeruzaléma. Friedrich se stal díky svatbě s Isabelou Jeruzalémskou (byla jeho druhou ženou) králem Jeruzalémským a v páté křížové výpravě (na které se jako na jediné vůbec nebojovalo, zato o to intenzivněji vyjednávalo) se mu podařilo Jeruzaléma se zmocnit a kříž z jeruzalémského chrámu přivezl sem, na poutní místo ve svém druhém království – nebo vlastně prvním – Království sicilském. Člověku se trochu tají dech, tenhle kostel není nic pro klaustrofoby.
V podzemí chrámu se nacházejí hroby langobardských králů, pro Langobardy bylo toto místo tím nejposvátnějším. K hrobům jsme se ale nedostali a nevím ani, zda se k nim člověk dostat může.
Druhou dominantou města je kastel na samém vrcholu kopce. Obrovská pevnost oddělená od města příkopem, právě zde žila Bianca Lancia se svými dětmi, které císaři porodila, budoucím králem Manfredem a byzantskou císařovnou Konstancií. Z věže pevnosti je neuvěřitelně krásný výhled na celou krajinu až k moři, které leží skoro kilometr níž.
Když jsme se vraceli do Vieste, odměnilo se nám Gargáno nádhernou duhou nad mořem. Poděkovalo se nám tím za návštěvu a trpělivost s jeho serpentinami. Děkovali jsme i my. Gargáno je krásný a všestranný zážitek. Pro milovníky koupání, historie, přírody či pro poutníky. Jenom lidé s kinetózou by se mu měli zřejmě vyhnout.