75 let NATO

NATO

               Tato „zločinecká organizace“, jak ji ve shodě s ruským diktátorem Putinem nazývá i kandidát na slovenského prezidenta Štefan Harabin, (s jehož myšlenkami se dokáže ztotožnit i Peter Pellegrini, který to pravil v rámci své prezidentské kampaně) slavila minulý týden 75 let své existence. 75 let je dlouhá doba, a ona organizace projevuje všechny znaky stařecké slabosti. Navenek se tváří silně a sebevědomě, ale to je podle pana Parkinsona úděl všech organizací těsně před jejich zánikem.

               Založena byla ve Washingtonu 4.dubna 1949 jako North Atlantic Treaty Organisation, a zakládajícími členy bylo deset evropských států, USA a Kanada. Byla to odpověď na stoupající nebezpečí ze strany Sovětského Svazu, který se netajil svými expansivními plány na dobytí zbytku Evropy. V roce 1948 došlo k takzvané Berlínské krizi, kdy se Sověti blokádou Západního Berlína pokusili toto město přinutit ke kapitulaci a připojení k východnímu bloku. V rámci této konfrontace poprvé Sověti hrozili použitím atomových zbraní (i když je ještě neměli a první pokusný výbuch atomové bomby provedli až 29. srpna 1949). NATO bylo založeno vysloveně za účelem tyto agresivní Stalinovy plány eliminovat, a hlavně – USA se ukázaly jako garant bezpečnosti starého kontinentu. Američané k tomu měli dobrý důvod. Už dvakrát (na začátku obou světových válek) se pokusili o politiku izolacionismu a tvářili se, že se jich rvačky v Evropě netýkají – jak Wilson tak Roosevelt vyhráli se sliby izolacionismu prezidentské volby, aby pak museli tahat za Evropany kaštany z ohně, což stálo život statisíců občanů USA i Kanady. A hlavně – USA jako tehdy jediná země vlastnící atomové zbraně mohla Evropě poskytnou ochranný deštník proti ruské expanzi i atomovému vydírání.

               Zakládajícími členy byly vedle USA a Kanady ještě Belgie, Dánsko, Nizozemí, Lucembursko, Francie, Island, Itálie, Norsko, Velká Británie a pro mě překvapivě i Portugalsko (kde v té době panovala vojenská diktatura Salazarova, ostatní země měly všechny demokratický systém vlády). V roce 1952 přistoupili hašteřiví sousedé z jihovýchodu Evropy Řecko a Turecko, což na jedné straně garantovalo, že se mezi sebou nepobijí a na druhé straně to NATU přineslo strategickou výhodu jižního křídla aliance – namířené proti Sovětskému Svazu. V roce 1955 přistoupila Spolková republika Německo (jako odpověď na tento přístup vznikla Varšavská smlouva čili vojenská aliance sovětských východoevropských satelitů). V roce 1982 se přidalo i Španělsko, které se zbavilo Frankovy diktatury a nakročilo k demokracii – Portugalsko bylo na této cestě už od roku 1974.  

               Další země se k NATO přidaly až po pádu železné opony. V roce 1999 Polsko, Česko a Maďarsko, v roce 2004 Bulharsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko a tři pobaltské republiky Litva, Lotyšsko a Estonsko. V roce 2009 přibyly Albánie a Chorvatsko, v roce 2017 Černá Hora, v roce 2020 Severní Makedonie, 2023 Finsko a 2024 Švédsko. Momentálně je tedy členy Severoatlantického paktu 32 států. 8 z nich má k dispozici atomové zbraně. Nejvíc samozřejmě USA s 1770 atomovými hlavicemi, Velká Británie jich vlastní 120, Francie 280. Kromě toho byly od USA poskytnuty rakety s atomovými hlavicemi Turecku (90 kusů) Itálii (90) a po dvaceti Belgii, Nizozemí a Německu.  (To byl onen skandál s raketami Pershing, na který reagovala tehdejší Varšavská smlouva rozmístěním sovětských raket SS-20 na území sovětských satelitů – nás tehdy nutili jít demonstrovat na podporu rozmístění těchto raket v Československu, a to bylo poprvé, kdy jsem se vzepřel a řekl jsem, že tohle prostě NE!

               V devadesátých letech NATO přemýšlelo dokonce o svém rozpuštění, protože ztratilo nepřítele, proti kterému by se mělo jako obranný pakt bránit a tím smysl své existence, chválabohu to ale neudělalo. Na troskách komunistického Sovětského svazu vyrostlo fašistické Rusko toužící po pomstě za ztrátu svých kolonií a globálního vlivu, přinejmenším stejně nebezpečné, jako byl Sovětský svaz v časech Stalinovy diktatury – se kterou si ta současná příliš nezadá.

               Putin neustále vyhlašuje, že země NATO nehodlá napadnout, ale to rozhlašoval o všech zemích, které později napadl, takže NATO má svého nepřítele i dobrý důvod k své existenci a nejvyšší bdělosti.

               Navenek vypadá všechno dobře. NATO má ve zbrani 3 390 797 vojáků proti 1 320 000 ruských a investuje do zbrojení mnohonásobek ruských investic (dokonce i teď, když Rusko přešlo na válečnou ekonomiku). Jenže…

               Z těch vojáků NATO je 1 328 000 v ozbrojených silách USA a příští volby by mohl vyhrát Donald Trump, který se netají svým úmyslem z NATO vystoupit, přejít k tradičnímu americkému izolacionismu, a dokonce velkohubě vyhlašuje, že bude Putina povzbuzovat k útoku na evropské země. Politici nad tím jen krčí rameny, protože takové vystoupení z obranného paktu nemůže Trump provést ve vlastní režii. Takový krok podléhá schválení Kongresu a Senátu. Ovšem zaprvé se republikánská strana stala jednoznačně stranou vůdcovského typu s fašistickými rysy, kde byla jakákoliv vnitřní opozice už ze strany eliminována a vyžaduje se absolutní poslušnost vůdci. A navíc by Trumpův plán mohl znít zbrojařské lobby, která republikány podporuje, velmi lákavě. Vystoupit z NATO, povzbudit Putina k útoku na Evropu a pak evropským zemím prodávat americké vojenské systémy za ceny, které bude diktovat právě americký zbrojařský průmysl. A to vše navenek pod hesly míru a ochrany amerického obyvatelstva před válkou. Čili to vystoupení USA z NATO není nijak nerealistické, pokud Trump a s ním republikánská strana v USA získá moc.

               I pak by ovšem mělo NATO se zbývajícími 2 063 000 vojáky nad Ruskem značnou početní převahu, jenže…

               Jenže druhou největší armádou v NATO je Turecko s 639 551 vojáky. A byli by Turci skutečně ochotni zasáhnout při obraně pobaltských států nebo státu střední Evropy? Nebo by se dalo počítat spíše s taktikou „podivné války“, jako to praktikovala Francie a Velká Británie v roce 1939 při napadení Polska? Válku by sice vyhlásili, možná by se pokusili ovládnout Černé moře (ruská flotila je stejně válkou s Ukrajinou zdecimovaná) ale to by bylo asi tak všechno.

               A po odečtení tureckých vojáků zbývá náhle jen 1 423 246 a to je s Rusy už skoro jeden na jednoho. Ale ani tu ještě nejsem při výčtu slabin NATO u konce. NATO zdaleka není jednotná organizace jako diktátorské Rusko. Každý se států a státečků má své zájmy a některé, jako například Slovensko nebo Maďarsko se netají tím, že by své závazky v případě válečného konfliktu ignorovaly. Se slibem porušení článku 5 o vzájemné pomoci členských států paktu se totiž dají vyhrát volby – v Česku to sice Andreji Babišovi nevyšlo, na Slovensku ale Petrovi Pellegrinimu ano.

               Slovensko tak poskytlo Donaldu Trumpovi další silný argument k tomu, aby se USA z Evropy stáhly. Proč by měli Američané riskovat krky svých vojáků za zemi, která se netají svou nenávistí k USA a láskou k hlavnímu nepříteli NATO a hlavním sloganem prezidentského kandidáta bylo právě tvrzení, že by závazky paktu ignoroval? Pokud by měl generální sekretář Jens Stoltenberg „koule“, vyzval by teď nového slovenského prezidenta, aby se veřejně vyjádřil, zda je Slovensko připraveno podílet se na hájení území zemí NATO. Buď by musel Pellegrini přiznat, že svým voličům lhal a závazkům NATO by dostál, nebo by musel potvrdit, že to myslel vážně a že by závazky ignoroval a pak by ale mělo Slovensko NATO co nejrychleji opustit. Jenže Jens Soltenberg se Pellegriniho na nic nezeptá, protože „politici s koulemi“ už neexistují.

               Jak Slovensko, tak Maďarsko by v případě ruského útoku žádný odpor nekladly (samozřejmě by to bylo reálné jen po pádu a kapitulaci Ukrajiny, kteroužto variantu ale páni Fico a Orbán, jakož i Trump podporují). Na Slovensku by se zřejmě ruské tanky setkaly i s nadšeným vítáním podél ulic. Samozřejmě by tam nestáli všichni Slováci – abych předešel nedorozumění s mými přáteli, o kterých nepochybuji a kteří by zřejmě měli problém s tím, že když by Rusy nevítali, byli by obviněni z neonacismu – ale stačí, aby tam stáli voliči Harabína a Fica, aby to vypadalo velkolepě a víc by se jich stejně na chodníky slovenských měst nevešlo.

               Podobně by se zachovalo i Rakousko. To se sice ohání svou neutralitou, ale je to jen alibismus. 72 procent Rakušanů sice předpokládá, že v případě napadení jejich země by jim jejich sousedé přišli na pomoc, ale jen 14 % z nich je ochotno bránit svou zemi se zbraní v ruce. Podle hesla „Raději živý zbabělec než mrtvý hrdina“. Ostatně strana, která s největší pravděpodobnost na podzim vyhraje rakouské parlamentní volby, se svými sympatiemi k Putinovu režimu netají a má s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“ smlouvu o spolupráci a dostává z Moskvy finanční dotace. Nevím, jestli je to náhoda, ale s Ruskem kolaborují země, které byly za druhé světové války fašistickými satelity hitlerovského Německa (Rakousko pak bylo za nadšeného jásotu většiny svého obyvatelstva anektováno). A po válce se na rozdíl od Německa za svůj fašismus nemusely kát. Je to snad skutečně geneticky dáno, když tyto fašistické tendence zůstávají v populaci těchto zemí živé i po čtyřech generacích?  Jak Orbán, tak Fico či Kickl by ruský patronát v podstatě přivítali. Členství v Euroasijské federaci místo EU a NATO by jim zajistilo doživotní vládu bez nutných pravidelných tanečků okolo kvazi demokratických voleb. A žádnou kontrolu ze strany justice či novinářů. Korupce by se mohla stát stejně jako v Rusku hlavním principem fungování státu, novináři by se nemuseli vraždit tajně, ale třeba i veřejně a opozice by byla mrtvá, zavřená nebo vyhnaná ze země. Putin stanovil podmínky pro země, které by se rozhodly opustit EU a vstoupit do jeho Euroasijské federace jasně. Žádné omezující podmínky demokratických voleb nebo právního státu, stačí jen loajalita s moskevským režimem. Pro politiky typu Roberta Fica má takový běloruský scénář nepochybně určitou přitažlivost. Hrozné je jen, to, že neděsí občany – voliče. Ostatně, kdyby stály ruské tanky na hranici nebo ji dokonce překročily, mohl by slovenský parlament zachovat stejně jako 14. března 1939, odhlasovat vystoupení z EU a vstup do Euroasijské federace.  Možná by pak Rusové méně rabovali a znásilňovali nebo by aspoň ty znásilněné ženy po znásilnění nezabíjeli. Protože to by opravdu mohlo dělat zlou krev.

               Jestliže by tedy Rusové bez odporu propochodovali až k Linzu, Salcburku a Bregenzu, prvním frontovým státem by se mohlo stát vedle Německa právě Česko, ale ne v Beskydech, nýbrž na jižní Moravě. Kde by byla obrana proti ruské soldatesce velmi těžká. A přiznejme si, že ani česká ani německá armáda by v přímé konfrontaci s ruskými zabijáky sotva obstála. Němce jsme od druhé světové války vychovávali tak intenzivně k pacifismu, až se pacifisty stali. Z celé evropské NATO má jakž takž funkční armádu Francie s 206 000 vojáky a Polsko (140 000). A pak jsou tu ještě odhodlaní trpaslíci na severu – Litevci, Lotyši, Estonci, Finové a Švédové. Rusové by museli být šílení, kdyby zaútočili na severním křídle aliance, když v jejím středu s žádným odporem počítat nemusí.

               A pokud se dostaneme k oněm vojenským výdajům – NATO skutečně investovalo do své obrany 1 304,9 miliard dolarů v roce 2023, jenže podíl USA byl bezmála 900 miliard. Čili je to slabota a Vladimír Vladimírovič to ví. Zatímco on investuje do zbrojení 30 procent HDP, řada členů NATO – s výjimkou USA – není ochotna investovat ani dvě procenta.

               V Moskvě otevřeli muzeum „Zločiny NATO“ a středoškoláci mají povinnou návštěvu tohoto muzea v osnovách – jedná se zde hlavně o války, které vedly USA ve Vietnamu, Iráku a Afghánistánu. Prostý Rus není schopen odlišit USA od NATO, tato pojmy mu splývají. NATO ještě nikdy nikoho nenapadlo, protože je to čistě obranný pakt. Jestliže vedly USA své války, buď na ochranu zkorumpovaných místních vlád jako ve Vietnamu, jako pomstu za útok na vlastní území jako v Afghánistánu nebo jen z lačnosti po ropě jako v Iráku, nebyly to akce NATO (v Iráku podporovali Američany dost naivně jedině Britové a potom toho hodně litovali). Členové NATO totiž nejsou povinni podporovat útočné akce svých členů, mírové mise jako v Afghánistánu se vedly pod hlavičkou Spojených národů a ne NATO. Ale vyprávějte to Rusovi v Moskvě! Nebo Harabínovu či Pellegriniho voliči!

               Obávám se, že Alianci hrozí umíráček. A v tom případě musíme počítat s apokalypsou. Rusové si takovou příležitost na dobytí Evropy a možnost rabování vymoženosti západní kultury nenechají ujít. A hlavně, lidé v EU, zpohodlnění blahobytem, ve kterém žijí, to nebezpečí nevidí. Protože ho vidět nechtějí. A volí raději kolaboranty, kteří jim slibují mír a sobě moskevskou ochranu při svých zločinech páchaných na vlastním obyvatelstvu.