Co udělá historik, když jede na místo, které žádnou historii nemá? Správně – začne hledat a ono se už něco najde. Kdo hodně hledá…
Tak to bylo se mnou, když jsme se se ženou rozhodli (plurál používám poněkud nepřesně a spíš eufemisticky, ale svůj souhlas jsem dal) jet na listopadovou dovolenou na ostrov Fuerteventura. Chvíli to sice vypadalo, že se to jméno nenaučí vyslovovat, a tak tam přece jen nepoletíme, ale zvládla to, a tak jsme se spakovali a letěli.
Jestliže máte to štěstí, že vám na každé dovolence prší, je nejlepším řešením letět někam, kde neprší vůbec. Tedy na Saharu nebo na Fuerteventuru. Ta druhá alternativa je – věřte mi – mnohem lepší. Zejména v listopadu, kdy má moře nejvyšší teplotu a dosahuje až dvaceti tří stupňů Celsia.
Fuerteventura je nejstarším z Kanárských ostrovů a leží nejblíž k pobřeží Afriky. Zřejmě proto sem dojde tak málo vláhy. Od západu to vychytají Gran Canaria a Tenerifa a z Afriky (naproti ostrovu leží Západní Sahara) mnoho deště očekávat nemůže. Pro turisty je to ovšem naprosto ideální. Po celou dobu pobytu nezapršelo, a i když byl listopad, pohybovaly se denní teploty mezi 21 a 25 stupňů ve stínu a mraky byly pouze ráno, a to nad východním obzorem a pouze, když jsem šel sledovat východ slunce. Což bylo sice poněkud frustrující, ovšem ne zas až tak moc. Nebylo třeba totiž vstávat příliš brzy, slunce vycházelo v 7:15 místního času čili o čtvrt na devět čase středoevropského, a to už jsem se cítil být vyspaný a procházka po pláži v ranním svítání je určitě zdravá věc. I když to vycházející slunce nakonec nevidíte. O to hezčí byl měsíc v úplňku.
Vláhy má ostrov Fuerteventura skutečně hodně málo a tomu odpovídá i množství vegetace. (V hotelech je ale vody dost, místní se naučili, podobně jako na Maltě, odsolovat mořskou vodu a dělají to dokonce důsledněji než Malťané, na rozdíl od Malty jsem necítil žádnou slanou příchuť). Nedostatku vody a zeleně se přizpůsobilo i místní zemědělství. Především chovem koz – koza totiž sežere úplně všechno. Adekvátně k tomu je hlavní specialitou ostrova kozí sýr „queso majorero“. Dá se koupit všude, nabízejí ho v každé restauraci a v každém hotelu – v jeho přípravě je ještě stále dost ruční práce a vyrábí se podle doby zrání ve třech formách, jako měkký (tierno) – polotvrdý (semicurado)– a tvrdý (curado). Ve všech formách je z mého pohledu naprosto jedlý. Dokonce i manželka, která mi vyhrožovala tím, že pokud budu kozí sýr jíst nedostanu od ní pusu, připustila, že žádný zápach necítí a že ten sýr je docela dobrý. A sytý.-
Pokud si koupíte na Fuerteventuře zájezd od cestovní kanceláře, musíte počítat na sto procent s návštěvou kozí farmy a s ochutnávkou sýra. Je to něco jako v Turecku návštěva výrobny koberců. Nekoupili jsme si, farmu jsme nenavštívili, a proto jsme se zastavili v muzeu sýra u městečka Antiguy „Museo del Queso Majorero“.
(Kde je i nádherný park kaktusů) Netušil jsem, že existuje přes třicet různých druhů koz. Teď už to vím, ale vyjmenovat bych je nedokázal. Ale to muzeum není jen o kozách a o sýrech, je zde i multimediální sál zobrazující teorie o vzniku kanárských ostrovů a přibližující faunu a flóru ostrova. Zejména té fauny tu ale moc není – tedy pokud tím nemyslíme ony kozy.
Dějiny ostrova začaly pro Evropany v roce 1402, kdy se v zátoce, kde je dnes minipřístav „Puorto de la Peňa“, se svými 53 muži vylodil normanský kapitán Jean de Bethencourt. Během dvou let si podmanil místní obyvatelstvo tzv. Mojo, kteří si tu v klidu žili rozděleni do dvou království. Proti střelným zbraním dobyvatelů neměli se svými holemi na pohánění koz šanci, a tak se oba králové Ayoze a Guize nechali raději pokřtít a přijali jména Luis a Christian v naději, že potom budou mít od vetřelců pokoj. Neměli. Jejich sochy stojí u cesty z La Olivy do Betancurie na silničním odpočívadle, nakolik jejich zobrazení odpovídá realitě, ví jen Bůh.
Pohled do života původního obyvatelstva nabízí skanzen La Atalyita u Pozo Negro na východním pobřeží ostrova. Jede se tam z městečka Caleta de Fuste (Kde jsou největší pole na získávání mořské soli taky s příslušným muzeem) nebo z vnitrozemí od městečka Antigua.
Hned vedle odpočívadla se sochami Ayoze a Guize nebo chcete-li Luize a Christiana, je odbočka na vyhlídku Mirrador morro Vella. Budova se právě buď opravovala nebo se rozpadala, to jsem nedokázal rozlišit, každopádně byla zavřená. Přesto je z oné vyhlídky ve výšce 700 metrů nad mořem, která vděčí za svůj vznik a vzhled místnímu umělci Césarovi Manriquemu, úžasný výhled.
Bethencourt založil v kopcích nad přístavem, kde se vylodil, první město na ostrově a nazval ho jako správný katolík ve službách katolického veličenstva „Santa Maria de Bethencourt“. Dnes se toto první hlavní město ostrova jmenuje Betancuria a je to moc hezké a milé hnízdo.
V roce 1403 zde papež Benedikt XIII. potvrdil existenci první farnosti. Ovšem Benedikt byl protipapežem, v roce 1415 sesazeným na koncilu v Kostnici (což až do konce svého života neuznal). Takže musel věci církevní organizace uvést v roce 1424 do pořádku papež Martin V, zvolený v Kostnici, o jehož legalitě se nepochybuje. Z doby prvních dobyvatelů tu ale nenajdete žádné památky. V roce 1593 totiž město i přes jeho v horách skrytou polohu objevili berberští piráti, vydrancovali ho a co nedokázali odnést, vypálili.
Takže všechny stavby v městečku včetně kostela „Iglésia de Santa Maria Imaculata“, tedy „Kostel neposkvrněného početí panny Marie“ jsou z doby pozdější, přesto jsou místní stavby v parčících s palmami a kaktusy milé, stavěné ze sopečného kamene s bílou maltou, esteticky se nedá nic namítnout.
Bethencourt pocházel sice z Normandie a byl tedy Francouz, Francie mu ale nebylo schopna pomoci v zásobování mužstva a nových osadníků potravinami na nehostinném ostrově. Podporu našel až u krále Jindřicha III. Kastilského, který ho jmenoval „Pánem Kanárských ostrovů“ a podpořil osídlovací akci. Kastílie nebyla v té době žádnou námořní velmocí, a proto byly pro krále Jindřicha i nehostinné ostrovy lákavé. Poté, co Francie prohrála v roce 1415 bitvu u Azincourtu proti Angličanům, Bethencourtovy statky se dostaly pod anglickou nadvládu a on musel přísahat větrnost anglickému králi, stal se v Kastilii nežádoucí osobou. Kastilie se už nároků na Kanárské ostrovy nevzdala a po vzniku Španělska v roce 1515 spojením Kastilie s Aragonem se staly Kanárské ostrovy součástí Španělského království a zůstaly jí dodnes. Protože leží na sever od mysu Bojador na pobřeží Západní Sahary, přes který vedla hranice zájmových sfér zemí na Pyrenejském ostrově, nemuseli Španělé o tyto ostrovy bojovat s Portugalskem.
Ta pláž, kde se dobrodruh Bethencourt na ostrově vylodil, je jedním z nejnavštěvovanějších míst na ostrově. Je to oblast Ajuy, jede se sem z vesnice Pájara. V Pájaře je krásný kostel „Iglésia de Nuestre Seňora de Regia“ s fasádou s aztéckými motivy a pozlaceným oltářem vevnitř, ovšem kostel není vždycky otevřený. Městečko je úhledné a městské osvětlení zde svítí ve dne v noci. Už začátkem listopadu tu instalovali vánoční výzdobu, zřejmě nehodlali ponechat nic náhodě. Co kdyby přišly Vánoce náhodou dřív? V Ajuy je maličký už vzpomenutý přístav Puorto de la Peňa s mnoha restauracemi s jídelníčky v bezmála všech možných světových jazycích (i v polštině ne ale v češtině), kupodivu zde ale nenabízejí ve Španělsku typické Tapas. Místo je slavné svou pláží s černým sopečným pískem, která se jmenuje „Playa de los Muertos“, čili “Pláž mrtvých”.
Byl to přístav hlavního města Betancurie – i dnes se dá sejít z města k přístavu pěšky cestičkou v horském údolí. Přístav žil (nebo spíš živořil) po staletí z pálení vápna. Z vápencových skal, které se zde tyčí nad onou černou pláží, se získával neobyčejně čistý vápenec a pálil se na vápno, které se pak rozváželo na ostatní Kanárské ostrovy. Pece na pálení vápna zde ještě jsou, i když už samozřejmě nefunkční, na konci asi půlkilometrové procházky po vápencovém, vodami moře divoce rozeklaném útesu, jsou dvě jeskyně „Cuevas de Ajuy“. Jsou na hladině moře, takže se k nim sestupuje po strmých schodech a z jedné do druhé musí člověk taky trochu šplhat. Pevné boty jsou tedy proti sandálům nebo plážovým šlapkám ve výhodě. Z útesu jsou dechberoucí výhledy, stojí tedy za to, se tu projít. Proto to taky dělají prakticky všichni návštěvníci ostrova.
Mimochodem cesty na ostrově jsou ve velmi dobrém stavu, očividně poměrně nové s nenarušenou vozovkou. S určitými výjimkami, jako je například cesta mezi Betancuriou a Pájarou jsou i dost široké, aby se na nich bez problémů vyhnula dvě auta. Mezi Corralejem a Puertem del Rosario se dokonce staví čtyřproudová dálnice. Zprovozněných je zatím jen asi šest kilometrů, ale všechna městečka a vesnice jsou propojena velmi dobře sjízdnou sítí asfaltovaných komunikací.
Betancuria byla hlavním městem do roku 1834, kdy odevzdala svůj primát městečku Antigua, ovšem to bylo hlavním městem jen jeden rok. Vzhledem k neutěšeným přírodním podmínkám, kdy místní obyvatelstvo balancovalo stále na hraně hladomoru, to posední místní feudál vzdal a v roce 1800 se přestěhoval na Tenerifu. Správy ostrova se ujala armáda, pánem ostrova byl místní plukovník, sídlící ve vilce v městečku La Oliva. To se tak v roce 1835 stalo dalším hlavním městem, než odevzdalo štafetu v roce 1956 Puerto del Rosario – to už rozhodovaly ekonomické priority a přístav se samozřejmě hodil nejvíc – strach z pirátů už mezitím pominul, i když se armáda v roce 1870 musela správy ostrova vzdát. V La Olivě je pěkný kostelík a vila plukovníků „Casa de los Coroneles“, odkud ostrovu vládli. Ten jejich malý palác se právě opravoval, takže jsme se nepodívali na to, jak si vojenští diktátoři na ostrově stíhaném bídou a hladem žili. Ostatně v devatenáctém století se polovina místního obyvatelstva odstěhovala na pevninu do Španělska. Pak ale v sedmdesátých letech století dvacátého dorazila na ostrov turistika.
Fuerteventura, to jsou sopečné krátery, sopečné krátery a občas pro změnu zase sopečné krátery.
Nejmladší z nich mají 50 000 let a jsou na severu ostrova u městečka Corralejo. Na rozdíl od sousedního ostrova Lanzarote, kde sopky řádily ještě v osmnáctém století, je tedy Fuerteventura poměrně klidná. Přesto je její půda tvořena prakticky jen sopečnými vyvřelinami, když si odmyslíme písčité pláže na pobřeží – zejména pak rozsáhlé území písčitých dun na severovýchodě ostrova u Corraleja. Tyto duny jsou oblíbeným výletním cílem jak turistů, tak i místních – na ostrově jich žije celkem 140 000 a Fuerteventura, rozlohou druhý největší, je tak nejřidčeji osídlený Kanárský ostrov. Protože jsme bydleli v Corraleju, dalo se na duny dojít pěšky – rychlejší chůzí za něco víc než půl hodiny.
Krásu dun obrostlých vegetací schopnou přežít i extrémní přírodní podmínky kazily postavy nesmírně škaredých nudistů. Nahoře bez se u žen toleruje, ovšem velká výhra to nebyla. Výjimkou byla jedna velmi krásná mladá paní, která k mému překvapení hovořila se svým mužem a malým synem česky.
Samotné pláže v Corraleju za moc nestály, zejména pak dopoledne při odlivu, kdy moře ustupuje i několik set metrů a odhaluje své kamenité dno. Je to hlavně ráj surfařů, je zde hned několik surfařských škol. Odpoledne voda přijde a koupat se dá, ovšem na městské pláži vyplavuje moře neuvěřitelné množství mořských řas, což ke koupání moc neláká.
Teprve dál po břehu jsou plážičky s bílými popcorn připomínajícími kamínky a tam se koupat dá. Nejhezčí pláže jsou prý na jihu ostrova okolo Morro Jable, ale to je přece jen ze severu dost daleko.
Na některé ze sopek na ostrově vedou značkované turistické chodníky. Je to například Montagna de Tindaya za La Olivou a přímo nad Corralejem se tyčí zlověstně sopečný kráter Volcano Bayuyo.
Tváří se zlověstně, ale vystoupat se na něho dá bez problémů. Z městečka je to pěšky čtyři kilometry a převýšení dělá 290 metrů, línější mohou přijet autem do národního parku Malpaís del Bayuyo y Mascona až na úpatí sopky a cestu si tak výrazně zkrátit. Vyrazil jsem ráno hned po snídani, a tak jsem si vrchol kopce a úžasné výhledy odtud mohl skoro půl hodiny užívat sám, než se s turisty okolo poledne roztrhl pytel. Hnali se k vrcholu ze všech stran a já jsem zvolil taktický ústup. Ustupuje se po suťovitém svahu, pevné boty tedy nejsou na škodu – i když některé Němky to dávaly v sandálech – nepřiznal jsem se nikomu, že jsem lékař.
Sopečné krátery zde tvoří souvislou řadu, což je velmi impozantní, poslední z kráterů trčí z moře a jmenuje se Isla de Lobos. Na tenhle sopečný ostrůvek nedaleko Fuerteventury je možné zajet si vodním taxíkem a pokud se nudíte, vystoupat na svahy kráteru.
Z přístavu Corraleja nabízejí tři společnosti transfer na sousední Lanzarote – cesta trvá třicet minut a na druhé straně čeká na člověka kouzelný přístav Playa Blanca s čarovným městským centrem a neuvěřitelně čistou na ryby bohatou vodou na městské pláži, ale to už je přece jen jiný ostrov – hlavní dodavatel vína, které se na Fuerteventuře nerodí. Víno z Lanzarote je dobré, asi je tam vlídnější klima, viděli jsme, jak na trajekt vezli auto plné koz – zřejmě se už těšily na pastvu u sousedů. Mezi společnostmi Fred Olsen, Armas a Fast Ferry není v podstatě rozdíl, snad kromě toho, že Fast Ferry nepřeváží auta. Ovšem nezapomeňte vzít s sebou průkaz totožnosti. Bez něho vám jízdenku na trajekt nikdo neprodá – i když oba ostrovy patří ke stejné zemi a ta země pak k EU. Taxík k hotelu pro cestovní pasy a zpátky stál osm euro, takže to taky není tragédie a trajekty jezdí každou půlhodinu.
Fuerteventura je hlavně místem k vypnutí. Panuje tu klid, ostrované žijí pomalu (i když se pohybují poměrně velmi rychle) a nenechají se stresovat. Když požádáte o placení, tak se uklidněte a čekejte, až účet dorazí. Snažit se ho urgovat se tady prostě nesluší. Dostane se vám jen uklidňujícího gesta, proces placení se tím ale o nic neurychlí. Proti přelidněné Tenerifě či poněkud hektické Gran Canarii je Fuerteventura navzdory bujícímu turismu pořád ještě oázou klidu. Pokud ten klid nenaruší větry vanoucí z oceánu, které umí být hodně silné (proto tolik surfařů). Turistický průvodce se vám bude snažit namluvit, že ony větry dokázaly ohladit hory na ostrově z původních tři a půl tisíce metrů na dnešních osm set. Tak nevím, zase tolik nefučelo. Měli jsme štěstí, náš klid nic nerušilo.
