Možná jste si toho v Česku už všimli, ostatně do Rakouska to není zas až tak daleko.
Komunisté a fašisté tady vyhrávají jedny volby za druhými. Potomci nacistů jsou už ve třech zemských koalicích, v Grazu vládne komunistická starostka čili svět stojí na hlavě. A to vše v etablované demokracii, která po druhé světové válce nedala extrémistům šanci. Dokonce i Sověti museli uznat, že s 3,4 procenty hlasů komunisté asi absolutní moc v Rakousku nikdy nezískají a v roce 1955 zemi opustili. A teď se najednou dějí věci.
Rakousko prožívá krizi parlamentní demokracie, jako v současnosti skoro všechny evropské země. Je to vývoj, který se zdá být nezadržitelný, není to jen krátkodobý úkaz ale dlouhodobý trend.
Má to samozřejmě více příčin:
- Poslední roky přinesly do společnosti rostoucí nestabilitu. Kovidová pandemie zneužitá silami, které měly za cíl společnost destabilizovat, ať už síly vnitřní, jako strana svobodných FPÖ nebo zevní čili ruská tajná služba a ruské dezinformační weby. Ostatně s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“ má FPÖ už několik let smlouvu o spolupráci a v poslední době spolupracovaly na destabilizaci země skutečně příkladně. (FPÖ vznikla po válce se „Svazu nezávislých“, což byla organizace založená lidmi, kteří kvůli své nacistické minulosti nesměli v prvních poválečných letech volit). A pak přišla v roce 2022 válka a s ní spojená inflace s růstem cen plynu, elektřiny, nájmů a potravin čili právě těch nejdůležitějších komodit. No nezneužijte to!
- Demokracie se ukázala nepřipravená na tragédie rozsahu pandemie. V zvládání pandemie selhávala, nedávala srozumitelné odpovědi, politici byli příliš zvyklí jednat podle výsledků průzkumu veřejného mínění, což je při řešení krizových situací nejhorší možná alternativa.
Zavedení očkovací povinnosti s neproveditelnými směrnicemi a pokutami v době, když už to bylo nesmyslné stejně jako dnešní kolaborace s ruským režimem to vše se ukázalo jako kontraproduktivní pro politickou stabilitu země. Ta kolaborace je očividná: Rakousko bere od Ruska stejný objem zemního plynu jako před válkou a banka „Raiffeisen International“ pomáhá Rusům válku financovat.
- Sociální média, tedy internet, je platforma informací, na které není společnost vůbec připravena. Šíření falešných informací o viru, jeho léčbě či o smrtících očkovacích látkách, stejně jako teď lživé zprávy o válce se mohou šířit nekontrolovaně a lidé, kteří v poslední době stále více nedůvěřují oficiálním informacím, propadají konspiračním teoriím, které zní mnohem zajímavěji než nudná pravda. Je to tak, lež je sexy krasavice, pravda je nudná Popelka.
- A v té době páchají tradiční rakouské politické strany sebevraždu v přímém přenosu.
O tom se musím rozepsat trochu víc. Pěkně po pořádku:
Napřed to provedla ÖVP, čili strana lidová. Se svým mladým vůdcem Sebastianem Kurzem prožívala konjunkturu, poslední volby vyhrála s velkým náskokem. Jenže pak se proláklo, že Kurz získal moc jen proto, aby obšťastnil úřady své kamarády. Jeho „Message control“ začalo příliš zavánět orbanizací společnosti a pak vyšlo najevo, jakými prostředky provedl puč ve vlastní straně, aby z vedení odstranil svého předchůdce Mitterlehnera. Kurz byl donucen odstoupit, ovšem nový předseda strany Nehammer si netroufl provést ve straně očistu. Ve vedení zůstali z velké části lidé dosazení Kurzem a arogance, se kterou se vysmíval vyšetřovací komisi předseda parlamentu Wolfgang Sobotka (pravá ruka Sebastiana Kurze při jeho převzetí moci ve straně) vstoupí do učebnic historie. Čili ÖVP zůstala symbolem korupce, ale bez charismatického vůdce, kterého si odstřelila. Strana nemá prakticky žádný politický program kromě snahy udržet se u moci. Je zastoupena ve všech vládách už od konce osmdesátých let, buď jako vládnoucí strana nebo jako koaliční partner a spoléhá na to, že se tato situace díky její pozici napravo od středu nezmění. Že bez nich vládu nikdo nesestaví. A proto vlastně žádný program nepotřebují. Spoléhají na svou klientelu, což jsou návštěvníci kostela a rolníci a samozřejmě na hospodářskou, průmyslovou a finanční lobby. Zájmy té především brání a ví, že ji rakouští miliardáři nenechají padnout. Ovšem u voličů jejich bezobsažnost neboduje a strana se v preferencích dál a dál propadá.
SPÖ, čili sociální demokracie předvádí politický kabaret neuvěřitelného rozsahu. Mohla by vydat návod na sebezničení politické strany písemně, možná by se z toho mohl něco naučit i Jan Hamáček, který jinak v ničení sociální demokracie v Česku odvedl úctyhodný výkon. Ale na Rakušáky nemá. Straně se vymstilo, že nevychovávala kvalitní kádry. Předseda strany a předseda vlády Faymann měl pouze maturitu a chybělo mu charisma. Když se musel vzdát funkce, nahradil ho Christian Kern, manažer ze státního holdingu ÖMV, který předtím s politikou příliš společného neměl. Když po krátké době překvapivě hodil ručník do ringu, vybral si za nástupkyni Pamelu Rendy-Wagner. Volba na první pohled nevypadala špatně. Rendy-Wagner (nebo Rendy-Wagnerová, pokud to chce česky, ale já to prostě nedám) byla slušná osoba, lékařka, výřečná, v politice nová a proto nezkorumpovaná. To vše se vzápětí ukázalo jako neodstranitelná nevýhoda. Socialisté samozřejmě bojují o stejnou voličskou základnu jako FPÖ čili hlavně o dělníky, o lidi s nižším vzděláním a důchodce. Už brzy se ukázalo, že pivní skauti v žádném případě nejsou ochotni volit vzdělanou ženu, která jako výraz emancipace má dvojité příjmení. Socialisté si uvědomili, jakou udělali chybu. Jenže nevěděli, co s tím. Rendy-Wagner byla natolik korektní, že se jí nedalo opravdu nic přišít a útoky na ni straně ještě víc škodily – a to i u voličů, kteří straně zůstávali věrní. A ona se ukázala překvapivě odolná. Nejvíc se v útocích na předsedkyni strany vyznamenal burgenlandský hejtman Hans Peter Doskozil. Když oznámil, svůj zájem o převzetí vedení strany, vynutil si hlasování členské základny o osobě nového předsedy strany. Vzápětí ale ohlásilo zájem o tento post až 73 osob. Nakonec se podařilo jejich počet snížit na tři, ovšem i to bylo pro Doskozila o jednu víc, než chtěl. Do voleb se přihlásil i Andreas Babler, populární starosta dolnorakouského Traiskirchenu – městu s utečeneckým táborem (Babler je povoláním vyučený soustružník). Volby dopadly pro stranu katastrofálně, pro každého z kandidátů hlasovala přibližně třetina členů. Rendy-Wagner , která skončila těsně až třetí, poté oznámila svůj odchod z politiky. Doskozil, který volby s 34 procenty hlasů vyhrál, ohlásil svůj nárok na předsednický post. Babler požadoval druhé kolo voleb mezi ním a Doskozilem. Nakonec se shodli, že má rozhodnout stranický sjezd. Ten se sešel a hlasoval. Z voleb vyšel jako vítěz Doskozil z 53 procenty hlasů. Oznámil svůj program, pozval Bablera do svého týmu. Na chvilku se zdálo, že by se situace ve straně mohla stabilizovat. Ale poté, dva dny po sjezdu, oznámila volební komise SPÖ, že se spletla a hlasy prohodila. Takže oněch 53 procent hlasů získal Babler a Doskozil 47. V té chvíli si už celý národ ale hlavně členové a voliči SPÖ museli myslet, že si z nich stranické vedení dělá legraci. Nedělalo, opravdu bylo tak hloupé. Banánová republika par excelence. Image strany utrpělo nenapravitelné škody, strana, která není schopna spočítat 607 hlasů se chce ucházet o to, aby vládla Rakousku?
Navíc se objevilo video, ve kterém Babler agituje vášnivě proti EU, kterou má pouze za lobbyistickou firmu a prohlašuje se za přesvědčeného marxistu. Toho Marxe by soudruzi Bablerovi ještě odpustili, ale oficiální linie strany je proevropská, tedy v přímém kontrastu s pozicí jejich šéfa. Na důvěryhodnosti jim to rozhodně nepřidá.
Zelení spáchali politickou sebevraždu, když vstoupili do vládní koalice s ÖVP. Opravdu si mysleli, že v koalici se stranou zastupující zájmy automobilového průmyslu, stavebních firem a developerů budou moci něco prosadit nebo jen tak prahli po ministerských postech? Voliči s z toho vidí jen to druhé, zelený program (s výjimkou ekojízdenky na dopravu, který se podařilo prosadit) naráží na gumový odpor ÖVP, která má ve vládě většinu. Ovšem zelení přes všechny své blamáže odmítají z vlády odejít – vědí, že by se po volbách do nové vlády už nedostali a hrozí jim těžká volební porážka.
Neos, poslední ze stran v rakouském parlamentu vznikli kdysi z dorostu lidovců, když pochopili, že se tato strana nedá reformovat a modernizovat. Nepáchá žádné skandály a tím zůstává neviditelná. Její voličská základna se omezuje na vzdělané mladé lidi, kteří navíc neradi chodí k volbám. Tím tato strana narazila na strop svých možností, hraje a bude hrát v rakouské politice jen marginální roli.
V dané situaci nemusí dělat Svobodní vůbec nic, jen čekat a sledovat, jak jim rostou preference. Předseda strany Herbert Kickl vsadil v době kovidové pandemie plně na odmítání očkování a shromáždil odpůrce vakcinace pod svými prapory. Jeho demonstranti útočili na nemocnice, na lékaře a sestry, léčící kovidové pacienty či dokonce očkující. Legendární byl výkřik jeho zástupkyně Belakowitsch na demonstraci, kde příznivcům strany oznámila, že v nemocnici neleží ani jeden pacient s kovidem, ale intenzivky jsou plné pacientů s těžkými následky po očkování. Když byla pozvána do televize, aby své tvrzení vysvětlila, nepřišla (Dagmar Belakowitsch je povoláním lékařka!) Dnes přešel Kickl do proruského tábora a volá po okamžitém zrušení protiruských sankcí, protože je obviňuje z inflace a poklesu blahobytu. Že to není pravda, protože ÖVP sankce podobně jako Orbánovo Maďarsko obchází, nikoho nezajímá, protože to vláda musí dělat tajně, aby nepodráždila Brusel.
A teď se ještě k tomu objevili komunisti. Ne, že by tu nebyli vždycky, k této straně se hlásí například i nositelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek, ale hráli vždy jen marginální roli. Jejich vzestup začal v Grazu. Předchůdce dnešní starostky Elke Kahl Ernest Kaltenbrunner správně poznal hlavní problém, který lidi trápí – bydlení. To je zejména pro sociálně slabší vrstvy stále nedostupnější. Komunisté v Grazu zřídili horkou linku, kde se mohli lidé hlásit, když jim vypadl proud nebo netekla voda a Kaltebrunnerovi lidé zajistili opravu. Komunističtí poslanci v městském zastupitelstvu a v zemském sněmu dávali dvě třetiny svého platu do fondu oprav, i Elke Kahr tak žije ze zhruba 1800 euro měsíčně. Zatímco sociální demokracie velkohubě napsala do svého programu zajištění práva na důstojné bydlení a spoléhala se dále na odboráře a jejich každoroční vyjednávání o zvýšení platů se zaměstnavateli, přenechala naivně praktické prováděni tohoto programu komunistům. A ti pracovali. Konkrétně a na místě, kde byl problém, a tak byli vidět. Zatímco starosta Nagl (z ÖVP) prodával developerům poslední městu patřící pozemky, komunisté pomáhali opravovat a udržovat v provozu byty v nejchudších částech města. A pak přišla skutečná rána. Nagl už nemohl vydržet se svým koaličním partnerem (FPÖ – její šéf Mario Eustachio se zapletl do finančních skandálů, a navíc patřil k pravému křídlu i tak extrémně pravicové strany) a vyhlásil nové volby. A v nich k úžasu všech vyhrála právě komunistická strana s 28,84 procenta hlasů a vytvořila levicovou koalici se sociálními demokraty (kteří přišli na 9,5 procenta) a zelenými. Elke Kahr nemá ráda číánský styl komunismu, je obdivovatelka Fidela Castra a mínila, že by chtěla v Grazu zavést komunismus kubánského stylu. Ovšem zatím na cigára, tequilu a polonahé tanečnice stále marně čekáme. Když se ale rakouská vláda zdráhala zavést brzdu růstu cen nájmů bytů (protože developeři jsou jedna z hlavních klientel ÖVP), udělala to v Grazu ve vlastní režii.
A příklady táhnou. V Salcburku se objevil jiný mladý komunista Kay-Michael Dankl. Sympatický mladý muž se stejným programem jako komunisté v Grazu. Bydlení v Salzburku je mimořádně drahé i na rakouské poměry. (Město natlačené mezi skály a řeku Salzach nemá moc kam růst) A komunisté letos ve volbách vtáhli s 11 procenty hlasů triumfálně do salzburského zemského sněmu. Sociální demokrati, utápějící se ve vnitrostranických sporech a zabývající se destrukcí vlastní strany, si nechali toto citlivé téma ukrást – teď už jim je komunisté nevrátí a budou s ním dále vítězit. Je pravda, že se rakouští komunisté na rozdíl od soudružky Konečné jednoznačně distancovali od Ruska a jeho zločinného režimu a válku na Ukrajině odsoudili. (Kay Michael Dankl nahlas, Elke Kahr spíš potichu nebo skoro mlčky) Zda se dostanou i do rakouského parlamentu je otázka, protože nový šéf sociálních demokratů je – jak už jsem psal – přesvědčený marxista a představuje nejlevicovitější křídlo sociálních demokratů. Pokud se mu stranu, nacházející se ve stavu klinické smrti, podaří zresuscitovat, mohl by komunisty zase vytlačit. Ale to by museli socialisté jít mezi lidi, což pupkatí odboráři neumí.
Nejbližší politická budoucnost Rakouska tedy není růžová. Prezident Van den Bellen sice oznámil, že člověka popírající medicínskou vědu a zločinnost ruské války na Ukrajině předsedou vlády nikdy nevyjmenuje (za což si vysloužil okamžitě drtivou kritiku, že neuznává principy demokracie), ale zdá se, že vítězství neofašistů nic nemůže zabránit. Rakousko se nikdy nemuselo na druhou světovou válku kát, postavilo se do role první oběti. (Bylo přece Německem v březnu 1938 násilně obsazeno a o jásajících davech na Heldenplatzu ve Vídni nebo o nacistických vlajkách na radnicích v Grazu či v Klagenfurtu už den před vstupem německých vojsk se dá decentně mlčet.) Ostatně ve vládě Dolního Rakouska je předseda dolnorakouské FPÖ Udo Landbauer, který byl hrdý na to, že vlastní zpěvník, ve kterém byli „staří Germáni“ vyzýváni k tomu, aby zplynovali ještě šestý milion. (Během druhé světové války vyvraždili nacisté celkem pět milionů Židů, takže bylo celkem jasné, kdo je tím míněn) Přesto to v Rakousku nestačilo k tomu, aby Landbauer musel odejít z politiky.
Jako v poslední době všude roste i v Rakousku popularita extremistických stran, ať už pravicových nebo levicových. Lidem leze na nervy fanatismus levicových intelektuálů, kteří už pomalu zakazují nazývat muže mužem a ženu ženou, ale mělo by se jim říkat osoba bez penisu nebo osoba s penisem. Nemám absolutně nic proti homosexuálům a řada z nich je mými přáteli. Ale dá se dnes natočit vůbec nějaký film bez homosexuální tématiky? Tlačení na pilu ještě nikomu nepomohlo. Potřebuje tolerance skutečně tolik propagace? Zelení aktivisté, kteří se lepí ráno na cesty a způsobují dopravní zácpy, aby se lidé nemohli dostat do práce, ale pak letí na dovolenou na Bali, (podle jejich právničky se nesmí směšovat jejich profesní aktivita zelených aktivistů a jejich soukromý život) stejně jako ti vylévající špínu na obrazy v galeriích nahánějí Kicklovi hlasy ještě spolehlivěji než v rozpadu se nacházející tradiční politické strany. Lidi si právem přejí, aby s tím už někdo udělal pořádek. Aby mohli zase normálně mluvit a psát bez genderového přechylování, aby se dostali ráno do práce a věří, že jim to Kicklova strana zajistí. Že se tím Rakousko pohne ve směru k politickému systému Maďarska, Turecka či Ruska nevnímají nebo vnímat nechtějí. Chtějí stabilitu a demokracii a s ní spojenou svobodu považují za jistou. Nebo ji špatně interpretují. Slyšel jsem, jak jeden z voličů FPÖ vyprávěl do televize, že „Za covidu nám sebrali všechnu demokracii. Nesměli jsme chodit do hospody.“
Bohužel je příliš mnoho voličů, kteří považují za jediný prvek demokracie návštěvu hospody. A jsou tím největší hrozbou pro skutečnou demokracii. Zda se to podaří nějak změnit si netroufám odhadnout. Ale jsem v tom směru dost skeptický. Volby jsou na podzim 2024.