Zlý pátek

O.k. byl pátek, ale ne třináctého. Byl úplněk, což prý dokáže mnohé vysvětlit. Sestřička Hanna mě upozornila, že momentálně je velmi silný vliv Uranu (čili Saturnu) a to je zlá hvězda a může působit negativně na leccos. Ale zda dokáže vysvětlit úplně všechno, co se toho pátečního dne odehrálo, to si nedovedu představit.

               Můj syn míní lakonicky, že je to pro mě typické, ty elektronické přístroje mě prostě nemají rády a dělají mi proto zle. Mám se zamyslet nad tím, kdo si začal.

               Ovšem nebylo to jen o přístrojích, Některé ze zážitků onoho březnového pátku můžu vysvětlit jako normální zlomyslnost počasí či osudu, jiné lidskou hloupostí, které není nikdy dost, ale všechno se tím vysvětlit nedá.

               Takže všechno pěkně po pořádku.

               Že ráno lilo jako z konve a mohl jsem v tom lijavci jet do práce po dálnici nanejvýš osmdesátkou, to se dá vysvětlit a pochopit, i když to na dobré náladě nepřidá.

               Zjištění, že v noci zemřel pacient, kterému jsem dva dny předtím léčil jícnové varixy bandingem, se mnou zatřáslo, ale vyšlo najevo, že nevykrvácel, ale dostal srdeční infarkt čili to s mou léčbou nesouviselo.

               Do ambulance byli objednaní tři pacienti a všichni na 7:30, i když jsem v osm už musel endoskopovat. Chyba plánování, to se může stát. Podařilo se mi to vyřešit s pomocí mladého kolegy, která zaskočil na kolonoskopii vyřešit.

               Jaterní punkce byla sama o sobě poněkud riziková. Protože radiologové cílenou punkci mohli dělat až za týden, rozhodl jsem se do nádoru píchnout naslepo – byl na to velký dost. Pacientka štíhlá čili jednoduchá záležitost. Nebyla. Měla tak hrubou a pohyblivou kůži, že jehla jezdila v onom podkoží a první punkce šla do prázdna. Až pak jsem se dozvěděl, že v posledním roce ztratila 30 kilo a že tedy byla hodně korpulentní – zůstala z toho jen ta hrubá kůže.

               To už mě volal mladý kolega, že kolonoskopie se mu nedaří. Byla skutečně těžká, ale zvládli jsme to, poté pacientka v slzách líčila nesnesitelné bolesti v podbřišku. Z obavy, že kolega střevo perforoval, nechali jsme udělat CT. Bylo v pořádku a když pacientka poté vypustila ze střeva plyny, byly bolesti pryč. Lidé balkánského původu prostě prožívají bolesti mnohem emocionálněji, než je u nás zvykem.

               Další pacient dorazil bez žilního přístupu. Nebylo divu, žádné žíly neměl. Po několika marných pokusech jsem našel žilku na noze. Při kolonoskopii jsem objevil víc než deset velkých polypů a při prohlídce jeho dokumentů jsem zjistil, že bere Clopidogrel, čili lék na blokádu krevních destiček. Kolegyně v ambulanci, která ho přijímala se ho zapomněla zeptat, zda ho vysadil nebo nahradil. Pacient, spící šťastně po dávce midazolamu a propofolu nám to zodpovědět nemohl. Probral se až těsně před koncem vyšetření, aby nám sdělil, že si ten lék vysadil. Takže znovu dovnitř a odstraňovat polypy.

               Vtom mi zavolali z ředitelství, že u onoho vzorku z jaterní punkce byly tří různé žádanky. Zarazilo mě to, ale upozornil jsem je, že jsem vyplnil a podepsal jen jednu, a to na patologii. Nato mi řekli, že nahoře byla žádanka na mikrobiologii, a proto ten vzorek poslali tam. To už se o mně pokoušela mrtvice a zeptal jsem se, proč to neposlali tam, kam jsem určil já. Odpověděli, že se ptali na oddělení, na intenzivce, kde jsem onu punkci dělal, ale nikdo nic nevěděl. Zeptal jsem se zvýšeným hlasem, proč se tedy nezeptali mně, když tam bylo mé jméno a můj podpis. Na druhé straně nastalo mrtvé ticho. Začali jsme nahánět taxikáře se vzorky a opravdu se ho podařil dostihnout a ujistil nás, že ten vzorek odveze na patologii.

               Když jsem před odchodem z práce kontroloval ultrazvukem onu pacientku po jaterní punkci, nepodařilo se její data zadat do počítače, a tak jsem výsledek – totiž že je všechno v pořádku – nemohl zdokumentovat.

               Šel jsem tedy z práce už poněkud roztřesený, ale ty opravdu mysteriózní věci na mně teprve čekaly.

               Auto mi ohlásilo poruchu nabíjení a vyzvalo mě, abych zavolal technikovi. Na to jsem neměl ani čas ani náladu. Rozhodl jsem se jeho rozmary ignorovat. Spěchal jsem na poštu, kde jsem si měl vyzvednou zásilku a věděl jsem, že tam jsou jen do pěti.

               Možná právě proto jsem absolvoval šest kilometrů k příjezdu na dálnici za traktorem s plnou vlečkou. Jel většinou dvacet kilometrů za hodinu, někdy i třicet. K tomu jsou po cestě tři kruhové objezdy, kde si rád a dlouho postál. Na oné cestě je prakticky stále provoz v opačném směru. Byl jsem v koloně sedmé auto, traktor dokázalo předjet jedno jediné. Těch šest kilometrů trvalo dvacet minut. Musel jsem změnit plány a jet napřed na poštu a až pak vyřizovat ostatní věci.

               Před nákupním centrem Murpark je železniční přejezd. Stojí se tam různě dlouho. Když jede vlak zprava, jde to dost rychle, když jede zleva, stojí se dlouho, protože vlak tam stojí na zastávce, nabírá lidi a závory jsou už v té době spuštěné. Závory byly dole jak po cestě do nákupního centra, tak i po cestě z nákupního centra. A vlak přijel vždy – můžete jednou hádat – zleva – tedy při výjezdu samozřejmě zprava, každopádně to byla vždycky ta delší varianta.

               To jsem bral už s humorem. Ten mě ale přešel v cestovní kanceláři, kde jsem chtěl zaplatit naši dovolenou. Terminál moji platební partu striktně odmítl a napsal, že transakce je odmítnuta. A to přesto, že jsem den předtím upravil limit plateb tak, aby byl dostatečně vysoký. Trvalo nějakou dobu, než jsem paní v cestovce přesvědčil, aby mi podklady přece jen vydala, že peníze převedu z domu internetem.

               Když jsem šel nakupovat potraviny do Sparu, zavřel se před mým košíkem vchod. Ony závory, které by se měly otevřít nebo zůstat otevřené se přesně přede mnou zavřely. Ustoupil jsem stranou a pokusil jsem se projet podruhé. Marně, Vchod zůstával zavřený. Stejně tak i potřetí. Pak přijel nějaký jiný zákazník, závory se před ním otevřely a já jsem proběhl za ním jako svého času Mistr Bean.

               A když jsem konečně dojel domů, neotevřela se mi brána. Sice blikala tak jak má, ale ani se nepohnula. Zkoušel jsem to třikrát, ale marně. Vystoupil jsem a zkontroloval, zda ji něco nebrzdí. Nebylo tomu tak. A tak jsem ji musel otevřít ručně. Kupodivu den nato už zase fungovala normálně, aniž bychom objevili nějakou chybu.

               Na uklidnění jsem si chtěl přečíst časopis NEWS. Chodí právě v pátek. Přišel. Jak se dostal déšť do naší uzavřené poštovní schránky to netuším, ale ten časopis byl tak promočený, že byl naprosto k nepotřebě, Všechny stránky byly slepené dohromady.

               Ale minimálně to se dá vysvětlit přírodními jevy. Jiné z příhod se dají zdůvodnit lidskou hloupostí. Jiné jako ten traktor nebo železniční přejezd prostě jen obyčejnou smůlou či malou boží zlomyslností. Ti, kdo čtou mé články už po léta vědí, že Pánubohu přiznávám značný smysl pro humor a jsem ochoten ho tolerovat, i když jsou jeho vtípky občas drsné.

               Ale ten zbytek? Ten platební terminál? Ta brána na vjezdu na náš pozemek? A ten vstup do Sparu?

               Úplněk, Saturn, nebo spiknutí elektroniky proti mému životu?

               Mimochodem v pondělí se hned ráno nepodařilo nastartovat počítač, na kterém vyhodnocuji spánkové apnoe. Náš počítačový expert zjistil, že počítač je pokažený a odnesl ho pryč. Bez náhrady. A speach make, tedy diktafon do počítače, se na mně vykašlal taky.

               Viděli jste Terminátora trojku? Mám zlý pocit.