Být důchodcem je samozřejmě určitý zlom v životní kvalitě. Více volného času, méně peněz a u mnoha lidí pád do bezvýznamnosti. Tedy hodně životních změn, které musí čerstvý důchodce zvládnout. Pokud jste ovšem část svého života pracovali v jiné zemi, dostáváte z této země i určitou část důchodu, odpovídající tam odpracovaným rokům. Že není úplně snadné se toho důchodu domoci, jsem zažil, když jsem na Slovensku požádal o jeho vyplacení v říjnu 2022 (nárok jsem měl od června 2022 – po mnoha peripetiích (musel jsem dokazovat mé roky studia na gymnáziu a na univerzitě, protože jsem studoval v „zahraničí“, tedy v Česku v době tehdejšího Československa) mi důchod přišel v červenci 2023. Protože všechny splátky přišly najednou, mohl jsem se chvíli považovat za bohatého muže. Samozřejmě, pro mě, který dále v Rakousku pracuje, nebyly ty chybějící měsíční platby nijak existenčně ohrožující, nedovedu si představit, co by dělali lidé, kteří by byli na tento příjem existenčně odkázaní.
Ovšem představa, že bych tím měl vyhráno, byla mylná. V lednu mi přišel dopis od Sociálnej slovenskej poisťovne – pracoval jsem přece na Slovensku. V něm stálo – tedy kromě potěšitelné zprávy, že můj důchod byl valorizován, „Dôchodky sa v súlade s § 116 ods. 2 zákona č 461/2003 Z.z. o sociálnom poistení vyplácajú do štátov Európskeho hospodárskeho priestoru a do Švajčiarskej konfederácie vopred v pravidelných mesačných lehotách. Aby sme mohli zabezpečiť plynulú výplatu Vášho dôchodku, žiadame Vás o preukázanie Vášho žitia.“
Aha. Tak tedy musím dokázat, že žiju, což je v podstatě oprávněný požadavek, ovšem proč nemají státy Evropské unie vzájemně přístup k registru obyvatel, kde by se o smrti dané osoby okamžitě dozvěděly, tak úplně nechápu. Ale tak daleko digitalizace očividně nepokročila. Dobrá tedy. Jak tedy dokázat moje „žitie“?
Přišel i formulář s návodem: „Potvrdenie o žití vyplňte, podpíšte a pravosť vášho podpisu dajte úradne overiť notárom alebo zamestnancom inštitúcie sociálneho poistenia príslušnej podľa miesta Vášho bydliska.“
O.k. Situace jasná a srozumitelná. Zašel jsem k notáři, před jeho sekretářkou jsem formulář podepsal, přiložil k tomu můj cestovní pas a po čtvrt hodině jsem dostal formulář zpět s pečetí a notářským potvrzením. Zaplatil jsem 50,30 euro, na poštovném k tomu dalších 5,05 a věc byla vyřízena. Stejnou proceduru budu muset opakovat každý rok.
To jsem ještě nevěděl, jaké jsem měl štěstí, že jsem pracoval na Slovensku, a ne v Česku. Moji známí tolik štěstí neměli. I oni dostávají patřičný formulář, ovšem české úřady (zřejmě z nedostatku práce) požadují toto potvrzení KAŽDÝ MĚSÍC!
Na druhé straně nepožaduje česká strana notáře, ale: „Vlastnoruční podpis důchodce ověřuje cizozemský orgán, úřad, instituce apod, který je podle vnitrostátních předpisů státu, bydliště důchodce nebo jeho opatrovníka oprávněn úředně ověřovat podpisy občanů (např. místní, obecní, městský úřad, radnice, matrika, příp. místní pobočka instituce odpovědná za důchodové pojištění apod.“) Vlastnoruční podpis může být ověřen i českým zastupitelským úřadem (velvyslanectvím, konzulátem) v cizině.“
Až do konce minulého roku to bylo jednoduché. Čech v Rakousku zašel na obecní úřad, předložil průkaz totožnosti s fotkou (pas, občanský nebo řidičský průkaz) a nechal si podpis bezplatně ověřit. Poté ho poslal do Česka a čekal na důchod. Na rozdíl od Slovenska nechodil důchod pravidelně, protože příslušný český úřad byl množstvím agendy přetížen (což mě nepřekvapuje a někdy trvalo vyřízení onoho formuláře i 2 nebo 3 měsíce). Ale přinejmenším to kromě poštovného nic nestálo.
Ovšem od ledna vstoupil do hry rakouský stát. Podle nového zákona místní ani městský úřad taková potvrzení podpisu nemůžou už vydávat. Je to doménou tzv. „Standesamtu“. Úřadu, který má přístup k centrálnímu registru stavu osob. (Das zentrale Personenstandregister).
Das Zentrale Personenstandsregister (ZPR) ist ein bundesweit eingesetztes Register bei allen Personenstandsbehörden, in dem die Daten über Personenstandsfälle (Geburt, Ehe, Eingetragene Partnerschaft, Tod) und damit in Zusammenhang stehende Sachverhalte (z. B. Namen) erfasst werden.
Pro čtenáře, kteří nejsou mocni němčiny tedy krátké vysvětlení: na Standesamtu se konají civilní svatby ( a to i v případě, že byl člověk už oddán v kostele, protože Rakousko, na rozdíl od Česka církevní svatby neuznává jako občanský akt), zde se hlásí pohřby a narození. No dobrá, řekl bych si, tak místo do Gössendorfu, který nemá statut Standesamtu musím do nedalekého Fernitzu a bude vymalováno.
Chyba lávky. Osobní přítomnost s osobním dokladem s fotografií totiž není důkazem vaší existence. Přítomný úřadník musí požádat o zprávu z onoho Centrálního registru stavu osob, aby si nechal poslat důkaz, že osoba, stojící před ním, opravdu žije. A skutečně, mé známé Evě přišlo k jejímu ulehčení potvrzení, že:
„Úřadem pro stav osob se potvrzuje, že SMRT DANÉ OSOBY JEŠTĚ NEBYLA ZANESENA“.
Přičemž ji zvlášť to slovo „Ještě“ přimělo k zamyšlení. Potěšilo ji přinejmenším, že u toho nestálo „bohužel.“
Samozřejmě, že tak složitá služba už není zadarmo, ale je zatížena správním poplatkem pět euro. Při této platbě každý měsíc přijde tedy moje známá na stejný peníz jako já s jednorázovou návštěvou notáře, na poštovném každý měsíc se jí to trošku prodraží. Dá se očekávat, že výše poplatku bude stoupat, inflace je svině.
Otázka je, co by stalo, kdyby člověk (nezapomeňme, software je omylný) mezi mrtvé už zanesen byl. Dokázala by jeho reálná přítomnost na úřadě toto rozhodnutí úřadů zvrátit? Obávám se, že ne. Jednou úředně mrtvý, vždycky úředně mrtvý, jedno, nakolik se nad tím faktem daná osoba rozčiluje.
Představuji si to asi tak: „Bohužel nemůžu vás podpis ověřit, protože podle centrálního registru stavu osob tam byla zanesena vaše smrt.“
„Ale já jsem přece tady. To znamená že žiju.“
„To není vůbec žádný důkaz. Fakt, že žijete, musí být potvrzen v centrálním registru stavu osob. Dokud tomu tak není, jste úředně mrtvý a nemůžete tedy konzumovat žádné služby rakouských úřadů.
„Ale já potřebuji můj důchod.“
„To není předmětem našeho dnešního jednání. To je záležitostí sociální pojišťovny v zemi, kde jste předtím pracoval.“
„Ale oni mi bez vašeho potvrzení žádný důchod nevyplatí.“
„Pokud to je tak ošetřeno v sbírce zákonů daného státu, mají na to samozřejmě plné právo.“
„Ale já ty peníze potřebuji!“
„Nebuďte směšný. Mrtví žádný důchod nepotřebují. Proto jim taky není vyplácen.“
„Ale já jsem na živu.“
„Jak to chcete dokázat?“
„Protože jsem tady. S platným občanským průkazem.“
„To nehraje žádnou roli. Podle zákona Z3 PStG 2013, paragraf 58, odstavec 1 můžeme vydávat příslušná potvrzení jen osobám, jejichž smrt ještě není v registru zanesena.“
„Mám tedy požádat o změnu tohoto stavu?“
„To byste teoreticky mohl. Ale pochybuji, že se někdo bude žádostí úředně mrtvé osoby zabývat. Zřejmě bude odložena jako nevyřešitelná.“
„A co mám tedy dělat?“
„Podívejte se. Ani vy ani já nechceme přece mít žádné potíže, ne? Je tady očividně rozpor mezi vaším úředním a tělesným stavem. Změnit vás stav úřední bude těžká, možná neřešitelná úloha, to jsme si už objasnili. Je tedy na vás, abyste se přizpůsobil a uvedl ty dva stavy do souladu. Jak to uděláte, to už nechám na vás, my nejsme oprávněni poskytovat poradenství úředně mrtvým osobám. Ale nevyplácení důchodu by v tom mohlo pomoci, ne?“
Škoda, že se toho Franz Kafka nedožil! Ale co když to Rakušáci udělali na počest stoletého výročí jeho úmrtí? Aby obdivovanému autorovi udělali posmrtně radost!