Úmrtí tohoto velikána bude v Itálii ve velkém slaveno protože 14. září uplyne od jeho smrti sedm set let. Ale Dante nemá význam jen pro Itálii, je to osobnost celosvětového významu a proto neodolám, abych toto výročí nepřipomněl i já. Dante totiž měl potenciál stát se symbolem, nejen ve světě literatury, ale i filozofie – v podstatě je symbolem vítězství nástupu renesance, symbolem prvního záblesku nové doby, ve které lidstvo opustilo církevní dogmata a začalo si všímat samo sebe – základní kámen humanismu byl položen a symbolizuje ho právě stěžejní dílo Danteho Alighieriho „Božská komedie.“
Toto dílo se považuje za rozhodující pro rozvoj světské literatury a obrat od církevních spisů. Nejen tím, že je psáno v italštině, ne tedy, jak bylo pravidlem až do té doby, latinsky, ale v toskánském dialektu, gramaticky ve srovnání s latinou mnohem jednoduššího, ale zpěvavějšího a pro potřeby poezie vhodnějšího. Díky Dantemu se tento dialekt stal základem dnešní spisovné italštiny, s čímž se Římané nesmířili dodnes. Ale odvrací se od církevních otců – Dante si troufá nejednoho papeže, dokonce i svého současníka Bonifáce VIII. (majícího svou sochu na tehdejší fasádě florentského dómu!) umístit ve své Komedii do pekla – a hledá zdroje své inspirace v učení Aristotelově a v poezii pohanského římského básníka Vergilia (který Danteho na jeho cestě peklem a očistcem – ne ale rájem, kam měli pohani zakázaný vstup – provází). Význam tohoto díla podtrhuje, že bylo jednou z prvních knih na světě vydaných tiskem. Už v roce 1472 vydal „La commedia“, jak se tehdy dílo jmenovalo, Johannes Neumeister ve Folignu (nebo Georg a Paul von Butzbach v Mantově) o tomto primátu se taky vedou spory.
Dante není samozřejmě solitér, je jen vrcholem určitého vývoje, je nejgeniálnějším z autorů určité doby a určitého okruhu tvůrců. Ale právě proto si zasloužil jméno otce renesance, či přinejmenším renesanční literatury. Dokázal spojit vlivy a díla, která mu předcházela, jako se pramínky a potůčky spojují do jednoho říčního proudu – právě ten proud pak je hoden toho, aby dostal jméno.
Kořeny renesance musíme hledat v době vlády Friedricha II. Tento nesmírně chytrý císař byl v neustálém boji s papeži, kteří si osvojovali tituly absolutních pánů nad lidstvem a snažili se dostat císaře do podřízeného postavení. Friedrich věděl, že se této moci nemůže postavit jen vojensky (i když udělal i to), protože podobné zápasy skončily pro panovníky vždy neúspěchem. Buď porážkou nebo v nejlepším případě pak ústupky a kompromisy – ty musel udělat i jeho dědeček Friedrich I. Barbarossa. Friedrich II. se rozhodl postavit papežství na odpor na všech frontách. Zaprvé na frontě zákonodárství. Jeho zákony z Melfi z roku 1230 předstihly časově papežské zákony, které měly platit pro všechno křesťanstvo a přivedly papeže Řehoře k výbuchům nekontrolovaného vzteku. Zadruhé na frontě vzdělání – Friedrich odebral církvi založením univerzity v Neapoli monopol na vzdělání _ Neapolská univerzita neměla teologickou fakultu, věc v té době naprosto nemyslitelná! Zatřetí na poli ideologie. Friedrich získal od svých přátel mezi arabskými vládci, zejména pak od egyptského sultána Al Kamila spisy antického myslitele Aristotela, v křesťanském světě už dávno zapomenutého. Dal tyto spisy překládat z arabštiny do latiny a tím položil základy přírodovědy a vytvořil protipól platónského učení, které bylo oporou církevní ideologie. Začtvrté v architektuře – jeho „Scuola nuova siciliana“ si dovolila stavět zcela novým stylem, který opouštěl gotiku a bral si za vzor stavby antického Říma. Friedrich sám hledal a sbíral antické artefakty – například během jeho pobytu v Ravenně vykopali jeho vojáci dodnes přístupné mauzoleum Gally Placidie. Jeho architekti a sochaři tvořili podle antických vzorů. Strnulé gotické sochy ožily a poprvé si sochaři troufli zobrazovat žijící osoby – do té doby bylo povoleno zobrazovat pouze svaté, i když dostávali podobu donátora, který tvorbu platil. Jako provokaci vůči papežství nechal Friedrich na bráně v Capui, kde jeho království s církevním státem hraničilo, zobrazit sebe a své dva nejdůležitější ministry – samozřejmě na straně brány obrácené k Římu. A konečně se Friedrich věnoval i literatuře. On sám byl básník a verše tvořili i jeho synové Manfred a Enzio. Ale už ve svém mládí zaměstnával u dvora trubadúra Walthera von der Vogelweide a pod vlivem jeho milostné poezie založil „Scuola siciliana“, čili sicilskou básnickou školu, která se jako „Dolce stil novo“ čili nový sladký styl v básnění rozšířila do celé Itálie. Dante sám psal: „vše, co v Itálii veršuje, se nazývá sicilské.“
Papeži nakonec svou válku s císařem Friedrichem vyhráli a jeho rod vyvraždili. Císař zemřel v roce 1250 a jeho vnuk, poslední člen rodu, Konradin, byl popraven v roce 1268 v Neapoli. Jenže ať už Anjouovci jako nová vládnoucí dynastie v Sicilském království dělali, co mohli, aby vzpomínku na „kacířského císaře“ vymýtili, kultura, které položil Friedrich základní kámen, už zapustila kořeny a nebylo ji možno vymýtit. Zrodila se renesance, která měla ve svém důsledku zlomit absolutní moc církve nad světem.
Dante sám se narodil v šlechtické florentské rodině Alighieri ve Florencii asi v roce 1265. (Casa Dante ve Florencii stojí sice přibližně na místě někdejšího domu rodiny Alighieri, je to ale „fake“ z doby, kdy bylo třeba do města přilákat turisty čili něco podobného jako balkón v domě Kapuletů ve Veroně.) Pokřtěn byl 26.3.1266. (jménem Durante, z čehož se později stalo Dante) Jeho rodina získala šlechtický titul na křížových výpravách do Svaté země a byla spřízněna s rodinou Donati, jednou ze dvou nejvlivnějších florentských rodin (Druhou byla rodina Cerchi), které mezi sebou samozřejmě vedly nesmiřitelné boje. Už v roce 1270 byl jako pětiletý zasnouben s Gemmou die Manetto Donati. V tom roce byla podepsána mezi otci svatební smlouva, ke svatbě pak došlo v roce 1285. Danteho otec zemřel už v roce 1281 a od roku 1283 začal Dante psát verše. Nebyl v tom sám, vliv na něho měli autoři Guido Cavalcanti, Cino da Pistoia, Dino Frescobaldi, či Danteho učitel Brunetto Lattini. Všichni se hlásili k „Dolce stil novo“, čili k sicilskému způsobu básnění. Dochovalo se zhruba 90 básní z této rané Danteho tvorby, než v roce 1296 vydal své první velké dílo (věnované Guidovi Cavalcantimu) „La vita nuova“. Je to sbírka milostné poezie, která svou kvalitou převyšuje do té doby tvořenou trubadúrskou poezii. Kdo byla ona Beatrice, kterou Dante tak vášnivě miloval, o tom se vedou dodnes spory. Je ostatně otevřenou otázkou, zda skutečně existovala. Ženatý Dante by si rozkol se svým tchánem z rodiny Donati zřejmě nemohl dovolit – pokud by chtěl dělat politickou kariéru, a to on chtěl. Podle svých veršů se Dante se svou láskou seznámil jako devítiletý, v osmnácti (tedy v roce 1283, dva roky před svou už v roce 1270 domluvenou svatbou) se do ní zamiloval, v roce 1290 jeho láska zemřela. Se svou manželkou Gemmou měl Dante ostatně čtyři děti, syny Pietra, Giovanniho a Jacopa a dceru Antonii.
Ve stejné době Dante bojoval ve florentské armádě a vyznamenal se v bitvě u Campaldina i při dobytí hradu Caprona. Protože předpokladem politické kariéry bylo členství v některém z 21 florentských cechů, nechal se v roce 1295, tedy jako třicetiletý, zapsal to cechu lékárníků a lékařů. To ho vyneslo do veřejných funkcí, které se ale v republikánské Florencii vykonávaly vždy jen na dobu několika měsíců (rotací se snažili Florenťané zabránit možnosti uchvácení moci jednou osobou nebo skupinou osob). Na přelomu 1295/1296 byl Dante v radě „Capitano del Popolo“, čili jakési pořádkové služby města, v roce 1296 v „Radě sta“. V létě 1300 byl jedním ze šesti Priorů, nejvyšších úředníků města, v roce 1301 opět v „Radě sta.“ Osudným se mu stalo jeho působení v době politických zápasů. Po porážce císařské moci v Itálii (po smrti Friedrichova syna Konráda v roce 1254 panovalo dlouho takzvané Interregnum, než si kurfiřti v roce 1272 zvolili Rudolfa Habsburského, ten měl ale víc než dost starostí na severu od Alp a do Itálie ani nikdy nepřijel) ztratila procísařská strana – ghibellini – reálnou moc. Vítězní guelfové ve Florencii se ale rozštěpili na guelfy bílé, vyžadující autonomii na papežské moci a černé, žádající úplné podřízení se papeži. Tím byl v té době po moci bažící Bonifác VIII. který usiloval o skutečné absolutní podmanění světa. Bonifác vyslal do Florencie svého legáta kardinála Mattea d´Aquasparta. Ten požadoval nekompromisně vyhnání bílých guelfů z města. Prioři a mezi nimi Dante poslali skutečně do vyhnanství vůdčí osobnosti bílých guelfů z rodiny Cerchi a mezi nimi i Danteho přítele Guida Cavalcantiho ale současně i vedoucí osoby černých guelfů, jako například hlavu rodiny Donati Corsa. Je zajímavé, že Dante ve své Božské komedii v desátém zpěvu najde v pekle Guidova otce Cavalcanteho Cavalcantiho, smrt jeho syna mu ale zamlčí (Guidovi bylo sice povoleno se ještě v roce 1300 do Florencie vrátit, ale během vyhnanství se nakazil malárií a ještě v tom roce zemřel) v patnáctém zpěvu (opět v pekle) pak dokonce i svého učitele a přítele Brunetta Lattiniho.
Legátovi to bylo málo, vyslovil nad městem interdikt a papež Bonifác požádal francouzského prince Karla z Valois (tchána našeho Karla IV.), aby přišel zjednat pořádek. 1.listopadu 1301 obsadilo francouzské vojsko Florencii. Dante byl v té době v Římě jako vyslanec, snažící se vyjednat s Bonifácem rozumný kompromis. V nepřítomnosti byl odsouzen k propadnutí majetku a finanční pokutě, když se ale odmítl vrátit do města a činit pokání, byl rozsudek změněn na trest smrti upálením. (Ještě v roce 1315 hledalo město sblížení se svým rodákem a nabídlo mu změnu trestu smrti na finanční pokutu a veřejné pokání, Dante ale odmítl a celý zbytek života strávil ve vyhnanství.)
I když Dante patřil politicky ke guelfům, po svém vyhnání hledal logicky sblížení se stranou ghibellinů, kteří by mu mohli s pomocí nového císaře (od roku 1309 jím byl Jindřich VII. lucemburský, otec českého krále Jana) pomoci odčinit příkoří. Navíc svým myšlením musel ke ghibellinům inklinovat, jejich programem byl boj proti vládě papežství, na kterém se Dante politicky, ale i svým dílem aktivně podílel. Azyl našel nejprve v ghibelinské Veroně u rodiny della Scala, později v Trevisu u Gerarda da Camina nebo v Lunigianě, kde vládl hrabě Malatesta. V té době začal pracovat na své Božské komedii, kterou dokončil těsně před svou smrtí v roce 1321.
Dante zůstal i po svém vypuzení z Florencie „homo politicus“. V roce 1312 se připojil k italskému tažení císaře Jindřicha VII. Císař se pokusil obsadit Florencii, neměl ale dost sil ke skutečnému obléhání a padesátidenní táboření před branami města nepřineslo žádný výsledek. Po nečekané náhlé císařově smrti v roce 1313 ztratil Dante šanci na prosazení svých práv ve Florencii (nabídku na návrat spojený s veřejným pokáním v roce 1315 hrdý básník odmítl). Od roku 1318 žil v Ravenně u místního vládce Guida Novella da Polenta, v jeho službách cestoval v létě 1321 jako diplomat do Benátek, na cestě přes močálovitou deltu Pádu se ale nakazil malárií a stejně jako jeho přítel Guido Cavalcante o dvacet jedna let dříve 14.září 1321 v Ravenně umřel. Bylo mu 56 let.
V Ravenně byl Dante i pochován. Až dlouho po jeho smrti si Florencie na svého slavného rodáka vzpomněla a usilovala o přenesení jeho ostatků do rodného města. Tyto snahy ale narazily na rozhodný odpor Ravenny. Po dlouhých jednáních bylo florentským dovoleno aspoň dodávat olej do lampičky, která u Danteho hrobu v Ravenně hoří. Naštvaní Florentští postavili Dantemu v roce 1829 v kostele Santa Croce obrovský kenotaf (tedy symbolický prázdný hrob) a před Santa Croce vztyčili jeho sochu v nadživotní velikosti.
Jako by právě tento spor a jeho řešení nejlépe zobrazilo význam Danteho jako symbolu. Symbolu nové doby, obnovy lidstva ve jménu renesance a humanismu. Odvrácení se od učení katolické církve o tom, že život je jen slzavé údolí, v němž si člověk svým trápením a zbožným životem a poslušností vůči církvi jako certifikovaného nositele evangelia vyslouží místo v nebi. Návrat k člověku, k jeho životu jako středobodu lidského snažení a lásce jako nejkrásnějšímu citu. A to lásce nejen ve smyslu „caritas“, jak kázala církev, ale i ve smyslu „amore“. Ne nadarmo provází Danteho v Božské komedii rájem (kam měl Vergilius jako pohan zakázaný vstup) jeho vysněná láska Beatrice a přivede ho až k osobnímu poznání boha – bez zprostředkování kněží a papežů. Danteho dílo emancipuje člověka, z pohledu církve bylo určitě kacířské a sám Dante si je očividně nejistý svým dílem – proč jinak by nacházel své učitele a přátele, kteří tvořili stejně jako on, v pekle? Ale stojí mu to za to. Lidským vykoupením je láska.
Danteho dílo překonalo své předchůdce tím, že sice pokračovalo v tradici trubadúrů, ale povzneslo básnictví na mnohem vyšší úroveň. Hledá symbiózu dvou pohanských autorů – básníka Vergilia a filozofa Aristotela, dvou sloupů, které měly otevřít novou epochu lidstva. Dante byl ten, kdo bránu tohoto nového světa odemkl. Klíče obdržel od prvního bojovníka za člověka proti církevní ideologii Friedricha II. Toho umístil Dante v desátém zpěvu též do pekla – do šestého okruhu, kde hříšníci hoří v zavřených rakvích – k Farinatovi degli Uberti, vůdci florentských ghibellinů, který s pomocí vojska krále Manfreda sicilského (syna Friedricha II.) porazil guelfy v bitvě na řece Arbii v roce 1260, potom ale zabránil zničení města, které požadoval králem vyjmenovaný místodržící Guido Novello, pán z Casentia.
Dissemi: „Qui noc piú di mille giaccio:
Qua dentro é „´l secondo Federico
e ´l Cardinale; e de li altri mi taccio“
On pravil: „Na tisíc nás tady leží.
Bedřicha Druhého hrob onen chová
ten Kardinála. Všech bych vzpomněl stěží.“ (Překlad O.F.Babler)
Mimochodem kancléře císaře Friedricha Piera de Vigne, zobrazeného vedle císaře na oné slavné bráně v Capui, který císaře zradil a poté spáchal sebevraždu, umístil Dante v pekle ještě o několik poschodí hlouběji.
Císař svůj osobní boj prohrál, kulturní válku ale jeho dědicové vyhráli. Dante je symbolem tohoto vítězství. Má stejně jako onen kacířský císař zásluhu na tom, že žijeme tak, jak žijeme a nevládnou nám fanatici typu Talibanu nebo Saúdské dynastie. Nebezpečí „Božího státu“ v Evropě bylo „Božskou komedií“ definitivně zlomeno. I proto je třeba si datum smrti Danteho Alighieriho připomenout.
