Osmičkové roky, jak už jsem mohl tento rok několikrát vzpomenout, se přímo hemží historicky důležitými událostmi, na které se pak po celá desetiletí, případně i staletí vzpomíná. Jubileum, o kterém chci psát dnes, to má proto těžké. Prosadit se v těžké konkurenci konce první světové války, vzniku samostatného Československa, mnichovské dohody, „vítězného“ Února či Pražského jara a jeho brutálního potlačení je prakticky nemožné. Přesto se zkusím ho aspoň připomenout. Obsah dokumentu, který byl přijat Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948, je totiž nesmírně důležitý. Nedokázal zabránit zločinům proti lidským právům, ale dokázal je definovat, dokázal ve svém textu nakreslit hranici, za kterou je jednání ilegální, kdy je v rozporu s mezinárodním chápáním práva a morálky. Zda jsou prohřešky proti tomuto dokumentu trestány, je dáno právními i politickými systémy jednotlivých zemí, z deklarace se nikdy nepodařilo vytvořit zákonný dokument, jehož nerespektování by mělo právní důsledky. Přesto už samotnou svou existencí a definicí přípustných hranic vytváří rámec, který jednání těch, kdo ho nerespektují, ztěžuje už jen tím, že se takové jednání snaží zatajit. Zločin byl definován, zločinec ví, kdy se má krýt a kdy má lhát. Diktátorské režimy, kterým se podařilo potlačit svobodu tisku, jsou samozřejmě ve lhaní vycvičené a díky chybějící kontrole často až nestoudné, ať už to byly režimy komunistické nebo v současnosti neofašistické. Často přešli diplomaté z jednoho režimu bezproblémově do druhého, mají tedy dobrou školu a mistrně ji používají – jako například ministr Lavrov. Ale už samotná potřeba lhát omezuje rozsah zločinu – lhaní je totiž hodně namáhavé, člověk si musí pamatovat, co kdy řekl. Lže-li hodně a stále, jednou se chytí do pasti protimluvy. Což je minimálně trapné, a pokud to takového diplomata nestojí místo, aspoň to poškodí jeho ego.
Samozřejmě, že se myšlenka na definice práv člověka zrodila z hrůz, které lidem připravila druhá světová válka a zejména rasistická teorie nacistického režimu, která připravila holocaustem o život milióny lidí jen na základě jejich původu – mužů, žen ale i dětí včetně nemluvňat. Ještě v šoku z obrazů, které nafilmovali američtí vojáci při osvobozování koncentračních táborů, byli lidé (dokonce i politici) ochotni jednat o opatřeních, která měla podobným hrůzám v budoucnosti navždy zabránit.
Komise, která měla připravit návrh textu, vznikla na začátku roku 1947 – tedy v době, kdy byli vítězové nad fašistickým Německem ještě spojenci, přesněji, kdy studená válka o sobě dávala už vědět, ale ještě oficiálně nezačala. Do konce roku 1948, kdy byl text hotov, se mělo mnohé změnit. A ne právě k lepšímu. Symbolicky byla do čela osmičlenné komise, která měla text připravit, zvolena Eleonor Roosweltová, vdova po v roce 1945 zemřelém 32. prezidentovi USA. Samozřejmě, že Rooswelt je poněkud rozporuplnou osobou. Jeho obdiv k Stalinovi a snaha změnit právní systém USA k posílení moci prezidenta připomíná trochu jednání Donalda Trumpa v jeho nadbíhání Vladimírovi Putinovi a snaze jednat podobně jako ruský prezident. Jako tehdy tak i dnes to nejde, právní brzdy v americkém systému, především nejvyšší soud, jsou dostatečnou zárukou. Rooswelt obětoval de facto v Teheránu a pak především na Jaltě východní část Evropy a přenechal ji jako oblast vlivu Sovětskému svazu. Až do roku 1941 hlásal přísně izolacionistickou politiku nevměšování se do evropského konfliktu (i když dovolil zásilky zbraní a vojenského materiálu nejen Velké Británii ale i Sovětskému Svazu) a do války vstoupil až po japonském útoku na Perl Harbour ( i když tento útok americká politika vlastně vyprovokovala). Přesto byl symbolem vítězství nad nacisty a navíc symbolem nenapadnutelným, protože spolehlivě mrtvým. Nemohl se tedy svému odkazu už zpronevěřit a teď ho měla nést dále jeho vdova.
Vývoj politiky během let 1947 – 1948 vedl ale k tomu, že se z původně plánovaného závazného a sankcionovatelného dokumentu stalo jen nezávazné vyhlášení – jako dnes například „migrační pakt“.
Preambule dokumentu dává svou právní nezávaznost jasně najevo:
„Valné shromáždění vyhlašuje tuto Všeobecnou deklaraci lidských práv jakožto společný cíl pro všechny národy a všechny státy za tím účelem, aby se každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné uznávání a zachovávání jak mezi lidem členských států samých, tak i mezi lidem území, jež jsou pod jejich pravomocí.“
Ani tak ale nebyla deklarace ve Valném shromáždění přijata jednohlasně. Sice si nikdo nedovolil hlasovat proti, ovšem osm zemí se zdrželo hlasování a symbolizovalo tak své výhrady k aplikaci textu ve svém politickém a justičním systému.
Asi nikoho nepřekvapí, že to byly především země vznikajícího komunistického bloku: Sovětský svaz, Československo, Polsko, Jugoslávie, Bělorusko a Ukrajina (proč měly tyto dvě země Sovětského svazu v roce 1948 statut člena OSN, se mi nepodařilo zjistit, pokud to někdo ví, budu vděčný, když mi to napíše). Logicky se připojila Jihoafrická republika, protože zde vládl apartheid a Saúdská Arábie, která se s oněmi právy definovanými v Deklaraci nedokázala spřátelit dodnes (ale díky saúdské ropě to nikomu nevadí a nejméně právě Spojeným státům, které měly na dodržování deklarace dohlížet, samy se jí ale permanentně zpronevěřovaly.) Nezapomeňme, že v čase přijetí deklarace vládl na americkém jihu ještě apartheid, čili i USA byly ideálu rovnosti lidí „bez rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku rodu nebo jiného postavení.“ Jak je definováno v článku 2, hodně daleko. I tady ještě země čekala na Martina Luthera Kinga.
Dnes by bylo prosazení takové deklarace mnohem obtížnější než tehdy, uvědomíme-li si, že OSN měla tehdy jen 58 členů a z islámských zemí zde byly zastoupeny jen vzpomenutá Saúdská Arábie, Egypt, Pákistán, Irán, Irák a Afgánistán. Že tyto země hlasovaly pro rovnost lidí podle pohlaví je při pohledu na dnešní poměry neuvěřitelně pokrokové, nevěřím, že by to dnes udělaly znovu. Jenže tehdy vládl v Iránu šáh a v Iráku král a žádní náboženští fanatici. Diplomaté těchto zemí ak při hlasování poslouchali příkazy panovníka a ne výkřiky fanatických imámů. Za obratem v této otázce je třeba vidět takzvanou „islámskou renesanci“ která začala v osmdesátých letech dvacátého století a která zatlačila ženu v arabském světě znovu do podřízeného postavení. V šedesátých letech 20 století bylo 60 procent lékařů v Afganistánu ženského pohlaví. Až ona islámská renesance uvrhla ženu opět i právně do postavení méněcenného člověka druhé třídy a většina žen z těchto zemí se k tomuto „privilegiu“ demonstrativním nošením hidžábu hrdě hlásí.
Komunistickým režimům musely připadat jako otevřená provokace články 8 a 9, které zní:
8) „Každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, která jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem.“
9) Nikdo nesmí být svévolně zatčen, držen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství.“
Komunistické Československo sice mělo ústavu, dokonce byl v ústavě i článek o funkci ústavního soudu, tento ale nebyl nikdy ustanoven. Takže ke komu se měli nespravedlivě odsouzení nebo zatčení lidé odvolávat?
Určitě nebyl komunistům po vůli ani článek 12:
„Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům a útokům.“
Jak víme právě diskreditace politických oponentů a zásahy do jejich rodinného života až k nucení partnerů k rozvodu (znám to z vlastní rodiny, kdy byla manželka mého strýce, který se provinil jen tím, že byl poslancem za agrární stranu, po celých sedm let jeho věznění vystavována přímo nelidskému nátlaku, aby se nechala rozvést) – zkuste vydržet, když vám každou noc svítí do všech oken domu halogenové reflektory, abyste nemohli spát! A ráno pak za vámi přijdou a řeknou – podepište a my ty reflektory večer vypneme.
Článek třináct byl pak zcela ignorován:
„Každý má právo opustit kteroukoliv zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.“
Jak víme, v komunistických režimech se jednalo o „trestný čin nedovoleného opuštění republiky,“ a byl trestán propadnutím majetku a nepodmíněnými tresty odnětí svobody na několik let. Čili zde dokonce oficiální zákon protiřečil Všeobecné deklaraci o lidských právech. Jen u berlínské zdi bylo zastřeleno více než 140 osob, které se provinily pouze tím, že ji chtěly přelézt. Letos přišel do kin německý film Michaela „Bullyho“ Herbiga „Balón“ který tuto perverzitu nelítostného pronásledování lidí chtějících opustit NDR velmi působivě popisuje. Nevím, zda se dostal do českých kin, ale určitě by si to zasloužil. Už proto, aby se na něho šli podívat ti, kterým je tak smutno za bývalým režimem.
Dnes je samozřejmě největším bodem sporu článek čtrnáct:
„Každý má právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam azylu.“
Problém je, že tento článek je asi nejčastěji zneužíván. Absolutní většina uprchlíků, kteří přicházejí z Afriky a předního východu do Evropy jsou ekonomičtí emigranti, kteří doufají v materiálně lepší život, politicky pronásledováni ale nejsou. Samotní emigranti, kteří se v roce 2015 valili přes hraniční přechod Spielfeld dvacet kilometrů od nemocnice, ve které pracuji, odhadovali podíl politických uprchlíků na deset procent, politici později tvrdili, že to bylo procent dvacet. I těch zbývajících 80 – 90 procent se samozřejmě odvolávalo na tento článek Deklarace a právě tím ji zpochybnilo a snížilo její účinnost. A nejvíc tito lidé uškodili právě oněm 10 – 20 procentům, kteří jsou vědomě či podvědomě s těmito ekonomickými uprchlíky házeni do stejného pytle.
Nicméně odmítání podpisu „migračního paktu“, který je stejně nezávazným dokumentem jako Všeobecná deklarace o lidských právech, dává vzpomenout na rok 1948. Kdo tehdy deklaraci nepodepsal? Země, mající nemalý problém s demokracií, která je základem kontroly fungování lidských práv.
Stejně je tomu i dnes. Podpis odmítá Maďarsko, které demokratické principy už úspěšně z fungování společnosti odbouralo, Itálie a Rakousko, které na tom pilně pracují a Česko, kde by diktátorské změny rádi zavedli aspoň pan premiér a pan prezident. Jakési „Deja-vu“, které by mělo mít působení budíčku.
Jedině demokracie bez přívlastků, jakkoliv nedokonalá, těžkopádná a dokonce i často zkorumpovaná, totiž zabezpečuje člověku jeho opravdu základní právo, které bylo definováno v článku 3:
„Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.“
Tak jsme si zvykli na to, že toto právo je každodenní skutečností, že si ho přestáváme vážit. A stále víc lidí volí strany a politiky, kteří mají tendenci právě toto základní právo zpochybnit a nerespektovat.
Snad i proto je důležité si onen památný den 10. prosince 1948 připomenout.
Abychom NEZAPOMNĚLI.