Selhání státu

Stále častěji mi chodí maily s články plačícími za starým komunistickým režimem. Dlouho jsem je ignoroval, až konečně žluč přetekla a cítím potřebu k té nostalgii něco říci. Hlavním argumentem podobných výlevů bývá, že se lidem žilo lépe, komunističtí funkcionáři nekradli, země byla bohatá a měla fungující ekonomiku a jediné omezení, které lidé měli, byla nemožnost cestovat.
Žasnu nad tím, jak krátká je lidská paměť, ale i jak velká dokáže být frustrace ze současného života, když si někdo dokáže sám před sebou vylhat něco takového.
Především – co se týká takzvaně fungující ekonomiky. Centrálně plánovaná ekonomika byla právě achilovou patou celého socialistického systému. Kdyby se Rusům nezačalo hroutit hospodářství a neztráceli dech v závodech ve zbrojení s velkým ďáblem na oceánem, nikdy by nedošlo k žádným pokusům o reformy, jež nakonec systém jedné strany nevydržel. Gorbačov se nepokoušel o reformy, protože se mu zachtělo, byl k nim donucen hroutící se ekonomikou. Kdo už zapomněl, jak to s výrobou fungovalo, doporučuji mu podívat se na film „Vážení pánové, ano.“ Nejen, že se zasměje, ale pomůže to i jeho paměti, jež už začala selhávat. Centrální plánování přežívalo jen v rámci RVHP a když tento systém plánované mezinárodní výměny zboží padl, bylo nemožné dále zboží přes centrální státní organizace prodávat. Bulhaři, kteří rozpad RVHP ignorovali a váhali s přechodem na tržní ekonomiku, skončili v katastrofě a začátkem devadesátých let hladověli – ne v přeneseném slova smyslu, doslova. (Mám přítele bulharského lékaře, jenž ty doby zažil na vlastní kůži.) Tržní ekonomika tedy neměla alternativu a plakat za starým systémem je prostě lhaním si do vlastní kapsy. Samozřejmě fungovalo mnohem více továren než dnes a jistily pracovní místa. Řada z nich však byla neproduktivní a jejich výrobky, jež od nich odkoupil stát, nenašly žádného zájemce a skončily ve šrotu. Platy zaměstnanců takových fabrik museli hradit ti, kteří ještě prosperovali. Tyto továrny samozřejmě v trhovém systému nemohly přežít. Zejména pak ne v globalizovaném systému poslední dekády minulého století a století tohoto. Uznávám, že to nebylo vždy tak. Cílená likvidace našich cukrovarů cukrovarnickou loby z Bruselu byla svinstvo. Stejně tak např. likvidace Tabákové továrny v mém rodném městě Novém Jičíně. Nový holandský majitel byl naivní a toužil po ještě větších ziscích – rozhodl se přenést výrobu na Ukrajinu. Tam poslané stroje nikdy nedorazily (Ukrajinci si na nich vyrábějí cigarety doma zřejmě dodnes), podnikatel musel vyhlásit bankrot a odnesli to novojičínští dělníci. Tabáčka určitě nebyla jediná, kdo doplatil na zahranič ního investora. Jiné továrny byly zase vytunelovány novými „majiteli“ a přivedeny ke krachu, když už z nich nebylo co odnést. Na druhé straně Škodovka prorazila na světový trh až díky fúzi s Volkswagenem – už si nikdo nepamatuje, že od začátku sedmdesátých let až do konce osmdesátých nevyvinula Škoda Mladá Boleslav žádný nový model auta a zcela zaspala vývoj? A jaké fiasko byl pak první Favorit?
Dalším argumentem nostalgiků je, že komunističtí funkcionáři nekradli a žijí teď ze svých skromných důchodů. To má jeden důvod. V komunistickém režimu nehrály totiž peníze rozhodující roli, věrní byli odměňováni jinak. Měli možnost rozhodovat o jiných, měli možnost cestovat či přístup k jinak nedostupnému zboží za víc než dostupné ceny. Dokud za nimi stála strana, byli nedotknutelní a strana vyžadovala jen poslušnost. Schopnosti jí byly víceméně ukradené, schopní lidé spíše podezřelí. V Rusku nesměl nikdo vlastnit nemovitost ani auto. To proto, aby funkcionář strany zůstal na straně závislý. Daču i auto měl půjčené stranou, dokud jí byl věrný. Při prvním náznaku chybějící loajality přišel o všechno. Dobrá, u nás nebyl systém tak extrémní, ale v švejkovsky oslabené verzi fungoval i tady. Korupce byla stejná jako teď, jen peníze při ní hrály jen podružnou roli. Protože je stejně nebylo zač utratit. A strana bohaté lidi – ani ve svých vlastních řadách – neviděla rád,a protože peníze dávají nezávislost. A ta byla zakázána. Peníze neměly být motivací – zedník přece vydělával více než lékař a nezapomenu na diskusi s jedním mým kamarádem z dětství – právě zedníkem, jenž si hořce stěžoval, že jeho mistr vydělává jen o 500 korun méně než on – a mistr přece nic nedělá, zatímco on musí klást cihly. V jednom televizním pořadu jsem si vyslechl, že lékař vlastně ani peníze nepotřebuje, protože jej v práci motivuje radost z toho, že pomáhá lidem, zatímco člověk pracující na silnici takovou motivaci nemá a proto musí být pořádně zaplacen. Tohle převrácení hodnot přivedlo starý systém ke krachu, protože nedokázalo nikoho motivovat.
Jenže při změně systému se bohužel leccos (někdo řekne všechno) vymklo kontrole. To mělo hodně důvodů. Ale ten hlavní byl ve výběru osob, jdoucích do politiky, aby v nejbližší budoucnosti po listopadu 1989 určovali další vývoj země. Samozřejmě, že mezi těmi novými byli i idealisté – byl jsem taky jeden z nich. Havel byl takový taky a určitě i můj někdejší učitel občanské nauky profesor Minář, jehož jsem vždycky obdivoval a obdivuji. Jenže ten zbytek byli lidé, jež to prostě „šli zkusit“. Stejně se jim v jejich práci nelíbilo, nebyli v ní úspěšní nebo stejně už měli šestou – tak co by nezkusili sedmou. Pamatuji si, jak jsem marně prosil své kolegy v zaměstnání, aby se zapojili do nového politického života. Nepřidal se ani jeden. Nebylo se co divit, měli svou práci, měli ji rádi, dělali ji dobře, proč by se tedy měli zatěžovat něčím, co mohlo přinést jen nepříjemnosti. A tak jsme k moci pustili hochštaplery. Sáhněme si do svědomí – zazvonili jsme klíči a když se komunisté vzdali, šli jsme domů a dali jsme si pivo. A chyběli jsme v rozhodujícím boji – v boji o charakter nové společnosti. Nechali jsme, aby ji určovali ti, kdo měli na politiku chuť – a ti tam šli hlavně ze zištných důvodů. A poté, co je k tomu vyzval tehdejší předseda vlády výrokem, že nezná špinavé peníze, nenechali se pobízet a kradli a kradli…
Už jen fakt, že dokázali ukrást tolik, svědčí o tom, že ekonomika po roku 1989 nefungovala až tak špatně. Samotná kupónová privatizace byla podvodem, jenž vytvořil novou ekonomickou elitu. Což o to, ekonomickou elitu potřebuje každá země, jenže elitu vyrůstající z generací a patřičně vzdělanou a s patřičným morálním profilem. Jsou v ní v každé zemi i zbohatlíci, jež udělali peníze buď štěstím, schopnostmi nebo třeba i podvodem. Ti se ovšem snaží oné zaběhlé staré elitě přizpůsobit, vidí v ní vzor a dávají si pozor, aby se nechovali jinak. Ucházejí se, aby byli mezi onu elitu přijati a proto nemohou dráždit své okolí arogancí. U nás ovšem vznikla skupina zbohatlíků, jež se prostě považovali za mazanější než ostatní lidé a protože se k majetku dostali víceméně politickou cestou (nebo díky politickým rozhodnutím) pochopili velmi dobře, jak jsou vztahy s politiky důležité. A korupce prorostla naši společnost jako plíseň mokrou zeď. Zkoušeli jste už někdy takovou plíseň z mokrého sklepa odstranit? Stejně se teď daří všem, kdo se pokoušejí odstranit onu korupci.
Když jsme zvonili těmi klíči, představovali jsme si, že vstoupíme do kapitalismu osmdesátých let. Do systému, jenž prosperoval a přerozděloval bohatství tak, aby vytvářel spokojenou a motivovanou dvoutřetinovou společnost, kde měli prakticky všichni schopní lidé své místo a dokázali si svou jistotu bez velké námahy vybojovat. V devadesátých letech byl ale tento systém už pryč. Paní Thatcherová a pan Reagan mínili, že přerozdělování brzdí soutěživost a vsadili na biologické principy. Žer nebo budeš sežrán. Výsledek je na celém světě stejný – malá skupina superbohatých a široké vrstvy frustrovaných lidí. Nejen proletářů, jak tomu bylo kdysi, frustrovaná je i střední třída, zejména pak mladí lidé, marně hledající slušnou práci. Už nestačí být dobrý jako před třiceti lety, aby člověku ležel svět u nohou. Dnes je potřebná korupce, známosti atd. atd. Připomíná vám to situaci, jež byla před rokem 1989 u nás? Není to podobnost čistě náhodná. Tak je to totiž v každé totalitě a současnou společnost ovládají peníze a to ne demokraticky ale totalitně. Demokracii jsme nedokázali uhájit, volené parlamenty jsou jen loutkami sloužícími financím – ať už dobrovolně za úplatek nebo vynuceně pro svou bezmocnost.
V Rakousku probíhají v součastnosti největší korupční skandály v poválečné historii (a zřejmě nejen poválečné). Je zřejmé, že takzvaná černomodrá vláda v letech 1999 – 2006 kradla, kde mohla, zvýhodňovala projekty za úplatky a byla provázána s napůl státním Telekomem, od něhož bral kdekdo z politiků peníze za ….. nikdo neví zač a oni politici si na to při vyšetřování prostě nedokáží vzpomenout. Jenže zřejmě nikdo nebude potrestán. Stát přichází k poznání, že na zloděje velkého kalibru prostě nestačí. Kdo má dost peněz, aby si dokázal zaplatit nejlepší právníky, může prakticky všechno. První vlaštovkou tohoto systému byl americký hráč fotbalu O.J.Simpson už v roce 1994. I když bylo všem jasné, že zavraždil svou ženu a jejího milence, měl dost peněz na obhájce, jenž se nebál zastrašit porotu natolik, že jeho klienta osvobodila. Bývalý šéf banky BAWAG Elsner zpronevěřil svého času něco přes miliardu euro – samozřejmě tu ztrátu, jak je zvykem, zaplatili daňoví poplatníci. Vyjímečný byl tím, že byl nakonec přece jen odsouzen na šest let do vězení. Zdálo se, že spravedlnost přece jen aspoň jednou zvítězila. Jenže pan Elsner měl dost peněz a jeho skvěle placení právnící trvali na tom, že není ze zdravotních důvodů schopný vazby. Nakonec samozřejmě našli i lékaře, jenž toto tvrzení potvrdil. Pan Elsner byl ze zdravotních důvodů propuštěn z vězení jakožto neschopný vazby a minulý týden byl viděn při tanci v jednom vídeňském baru. Nikdo v celém Rakousku nevěří, že by se do vězení mohli dostat lidé jako Karl Heinz Grasser, někdejší ministr financí a symbol rakouské korupce, jenž nedokáže vysvětlit svůj milionový majetek, když podle daňového přiznání vydělával pouhých 13 000 euro ročně, takže ani nemusel platit daň. (Jen za svůj byt ve Vídni platil nájem 22 000 měsíčně – pardon, on tvrdí že jen 15 000). Má ale dost peněz na ty nejlepší právníky, takže se jeho proces táhne už léta a konec je v nedohlednu. Když pak rakouská prokuratura požádala o Grasserovo daňové přiznání, jež podal v Lichtenštejnsku, aby získala aspoň jakýs takýs přehled o jeho černých obchodech a mohla se jej zeptat, odkud ty miliony vlastně má, Lichtenštejsko odmítlo podklady vydat. S odvoláním, že daňoví poradci stejně jako lékaři podléhají povinné mlčenlivosti o svých klientech. Soud zdůvodnil své rozhodnutí, že ochrana práv právního systému je důležitější než stíhání podvodníků! Tento princip byl tedy povýšen nad princip stíhání zločinu. Právní systém nepronásleduje podvodníky a zločince, stal se systémem sám pro sebe a chrání především sám sebe. Když se rakouská ministerka spravedlnosti pokusila navrhnout zákon, jež by usnadnil prokuratuře přístup k takovým podkladům v případě trestního vyšetřování, naběhla si. Advokáti ji rozcupovali na kousky, protože sáhla na jejich právo. Na právo chránit zločince. Stát prostě není v současném globalizovaném světě schopen osoby zpronevěřující miliony postihnout. Kdo má dost peněz, dokáže si koupit beztrestnost. Tak jako ve středověku nebylo možno stíhat šlechtice, ať už udělal cokoliv. Finanční oligarchie představuje novou šlechtu. Ideály velké francouzské revoluce, že lidé jsou si před zákony rovni, jsou po dvou stech letech zase jen prázdnými slovy.
Nová politika založená na úsporách je vyhlášením politického bankrotu. Protože stát není schopen dostat své ukradené miliardy od několika „šikovných“, bere po pár korunách či eurech od těch chudobných. Od těch, kteří se neumí bránit. Všem vezme přece stejně – to je spravedlivé, ne? Zdvižení daně z přidané hodnoty postihne všechny stejným dílem. Tedy jinak řečeno, těch sto korun při nákupu navíc zaplatí důchodce žijící z pěti tisíc stejně jako finančník, mající miliardy. Snížení platů státních úředníků postihnou stejným procentem vedoucího odboru jako uklízečku (ve Štýrsku, kde žiji, jsou rafinovanější, tady toto snížení platů postihne sice onu uklízečku, šéfa odboru ale ne – stačí najít správnou formulaci zákona). Největší bolavou patou Řecka byly důchody státních zaměstnanců. Jestliže se starobní důchod lidí z privátního sektoru držel okolo 700 eur, státní zaměstnanci odcházeli do důchodu v průměru s 2000 eury. Co udělal nová řecká vláda? Snížila všechny důchody o 15 procent. To je přece spravedlivé, ti státní důchodci se musí přece vzdát více peněz. Ale z čeho má žít důchodce, jenž teď dostane jen 600 euro, když už předtím žil z ruky do huby? Spadne do bídy. Z níž už pro něj není úniku. Ten státní důchodce si zanadává, zle mu aleani po reformě nebude. Zase byli potrestáni nevinní, aby se viníkům nic nestalo. Před několika dny jsem četl případ Vídeňáka, jenž nedal pozor a vydělal si jako důchodce o 3 Eura 50 centů víc, než je horní hranice povoleného. Samozřejmě že mu obratem sebrali celý důchod. On peníze na dobrého právníka nemá. Kdo se neumí bránit, je vydán zvůli byrokracie. Stát byl ale vytvořen na to, aby lidi chránil. Jestliže se stane nepřítelem prostého člověka, jenž nemá prostředky na to, aby se dokázal chránit sám, je to jeho naprosté selhání.
Škrtat plošně umí i cvičená opice. Nechápu, proč se politické reprezentace ani v jediné zemi nedokážou dostat nad tuto úroveň. A hlavně, přestože už poznaly, že současnýmni zákony je zlodějna a korupce prakticky nepostižitelná, neexistuje politická vůle přijmout zákony nové. Samozřejmě Česká republika si vytrucovala právo, že může mít ve svém státním rozpočtu deficit, jaký bude chtít – že díky tomu budou všechny dotace z Bruselu podrobovány mnohem přísnější kontrole než u jiných států a méně ochotně přidělovány je vedlejší projev tohoto rozhodnutí, ale tolik jsme ochotni za takzvanou suverenitu přece obětovat. Zajímavým se toto rozhodnutí stane až když zjistíme, proč vlastně Česko a Británie stabilizační balík opatření odmítly. Protože britský premiér Cameron bojuje za práva své londýnské City, tedy bank, burzy a na ní fungujících spekulantů a chce za každou cenu zabránit jejich politické kontrole. Tedy právě přijetí oněch nových zákonů, jež selhávající demokracie nutně potřebuje, aby se mohla finanční totalitě bránit. Česká vláda se rozhodla jako jediná Camerona v jeho boji podpořit – mám pocit, že tedy bojuje jako ve hvězdných válkách na „temné straně moci“. Nedokážu odhadnout, zda je za tím prohnanost či jen naivita. Každopádně česká koruna – zřejmě za odměnu – nezadržitelně stoupá. Skutečnost, z níž mají radost banky a finanční sektor, mnohem méně pak ti, kdo v Česku vyrábějí a exportují zboží. Londýnská City umí být vděčná. Opět vydělávají ti bohatí a trpí ti, kdo pracují. Bude to opravdu věčně tak?
Bude, dokud bude stát zbabělý a místo aby se popral s velkými rybami, bude polykat ty malé.
Dokud bude takovým způsobem selhávat.