Ten případ otřásal sociálními médii několik týdnů, než se pan Fremr konečně rozhodl to skoncovat a svého jmenování soudcem ústavního soudu se vzdát. Že mu to ale trvalo! A neodešel se ctí, ale uražen, tvrdíc, že se jedná o kampaň, kdy vůbec nejde o něho. Ale je pryč!
Není div, že to tak dlouho vzdát nechtěl. Podle jeho životopisu byl vždy orientován na budování kariéry, a i když by mohl v 66 letech už spokojeně odejít do důchodu, není u této sorty lidí zvykem to dělat. Samozřejmě se opět objevily komentáře obou typů. Jedni žádali, aby okamžitě odešel ze soudnictví a vzdal se své kandidatury. Jiní začali s obvyklou argumentací, že taková byla holt doba, dělali to všichni, proč tedy panu Fremrovi zazlíváme pár stovek rozsudků ohledně „nepovoleného opuštění republiky“ a jeden politický proces sledovaný tehdy horečně socialistickými sdělovacími prostředky – myslím tím proces „Olšanské hřbitovy“, na který si dokonce i já dokážu mlhavě vzpomenout. Takovou pozornost mu věnoval tehdejší tisk a televize. Pak vyšel dokonce najevo rozsudek pro člena komunistické strany, kterého soudce Fremr odsoudil za „diskreditaci socialistického zřízení“ na deset měsíců natvrdo, což bylo dokonce i komunistickému odvolacímu soudu moc a změnil trest na podmínku. Až to očividně přimělo pana Fremra, aby svou kandidaturu doporučenou prezidentem republiky a schválenou horní komorou parlamentu, konečně stáhl. Byl prostě v časech komunismu angažovanější, než bylo nezbytně nutné. Samozřejmě proto, že chtěl dělat kariéru a rychle postupovat na kariérním žebříčku. Proto zřejmě i to nadstandartní množství rozsudků za opuštění republiky. Tyhle soudy v nepřítomnosti obžalovaného šly rychle, soudci tak narůstal počet rozsudků a získal pověst pilného a angažovaného úředníka.
Robert Fremr dokončil studium právnické fakulty v roce 1981 a už v únoru 1989, tedy ve věku třiceti dvou let, se stal soudcem nejvyššího soudu Československé socialistické republiky. V předcházejícím roce se ujal veřejností extrémně sledovaného procesu s třemi adolescenty, kteří měli zhanobit na Olšanských hřbitovech hroby ruských a bulharských vojáků. Takto sledovaný proces byl určitě slibný pro další kariéru, a to se i potvrdilo. Stačilo soudit tvrdě a ignorovat výpovědi hovořící o vynucovacích metodách StB. Což splnil na výtečnou. No dobře, na jedna mínus, protože odvolací soud jeho tresty ještě zvýšil. Navíc, protože soudce Fremr vstoupil do Komunistické strany Československa v říjnu 1989 (a pobyl v ní jen necelé dva měsíce), byl v čase konání procesu kandidátem na členství ve straně. Status kandidáta měli uchazeči o členství ve straně dva roky čili si Robert Fremr o vstup do strany musel zažádat někdy v roce 1987, tedy ještě před oním procesem.
Mimochodem byl to Robert Fremr, který vynesl poslední rozsudek smrti v dějinách Československa, ten ale už nebyl vykonán, protože byl po roce 1990 zrušen.
Všechno tedy svědčí o tom, že pan Fremr byl prostě jen VELMI AMBICIÓZNÍ. Což ho neopustilo ani po revoluci. V roce 2004 se stal soudcem nejvyššího soudu České republiky, v roce 2011 dokonce soudcem Mezinárodního trestního soudu a v roce 2020 se stal Právníkem roku v oboru trestního práva. Odborně je tedy zřejmě na výši. Jinak by takových ocenění nedosáhl. Jen s tou morálkou má problém.
Mandát u Mezinárodního trestního osudu mu vypršel v roce 2021, do důchodu se mu nechtělo, a tak vznikl malér který otřásal v poslední době veřejným míněním a opět poškodil už i tak dost pošramocenou pověst české justice. A naštípl i důvěru v prezidenta. Ovšem tvrzení, že bývalý komunista (Pavel) chtěl dostat na ústavní soud bývalého komunistu Fremra, je podle mého soudu hodně přitažené za vlasy. Soudce nejvyššího soudu veřejnost nezná. Soudce ústavního soudu ano. V tom měl Fremr smůlu.
Ostatně není třeba zas až tak naříkat. U sousedů na Slovensku mladý soudce Štefan Harabín odsuzoval na soudu v Popradě kněze za protistátní činnost. Když pak kandidoval za prezidenta, podpořila jeho kandidaturu slovenská biskupská konference. Stačilo pár homofobních vyjádření a bylo mu vše odpuštěno. Tak zle na tom ještě nejsme.
Otázka je, nakolik se jednalo o opravdový problém a nakolik to byla bouře ve sklenici vody, která vyplnila letní okurkovou sezónu. Co se dá soudci Fremrovi jednoznačně vyčíst, je jeho BEZCHARAKTERNOST. Není ovšem bezcharakternost jedním z předpokladů ke kariéře v justičním systému? A obejdeme se bez takových právníků? Kdo by pak soudil? Za jeden z nejlepších vtipů v mém životě považuji skutečnost, že se můj švagr – fanatický katolík – místo naší stříbrné svatby zúčastnil vysvěcení advokátské kanceláře.
V Západním Německu měli podobný problém po válce. Osmdesát procent soudců bylo členy NSDAP a soudilo v politických procesech na objednávku strany. Rozsudků smrti bylo nepoměrně více. Nicméně v německé justici působili tito soudci ještě dlouho do šedesátých let, a proto se například dezertéři z německé armády nebo odsouzení partyzáni marně dožadovali rehabilitace. Analogie se situací v Česku po roce 1990 se nabízí.
Můžeme si ale klást i následující otázku. Copak justiční systém po roce 1989 nevychoval dostatek kvalifikovaných soudců nové generace, kteří by mohli takové posty zastávat? Těžko říct. Kdo chodí ponejvíc studovat právo? Synové a dcery právníků. A ti si nesou s sebou i výchovu z dětství. Proto je v Rakousku v justici ještě stále silná lobby strany FPÖ. Rozsudek soudce Jana Šrotta v kauze „Čapí hnízdo“ vzbuzuje oprávněné pochybnosti, nakolik jsou tito mladí soudci politicky nezávislí a nakolik jsou schopni odolávat politickým tlakům. Přesto bych uvažoval o povinném pensionování soudců po dovršení 65 let věku. Možná by se to tam časem trošku pročistilo.
Hlavním omylem, kterého se obyvatelstvo dopouští, je totiž domněnka, že soudy jsou zde na sjednání spravedlivosti. To je zásadní chyba. Soudy jsou tu jen a jen k výkladu zákona. Pokud je zákon nastaven špatně, dá se křivdit i v rámci zákona. I když soudce má vždy určitý subjektivně daný prostor výkladu.
Ovšem soudce je jediné povolání, ve kterém člověk neručí za škody, které svým chybným rozsudkem způsobil. Nikde jinde to není možné. Lékaři jsou stále ohrožení žalobami, i když léčí podle svého nejlepšího svědomí. Pokud soudce pošle někoho nespravedlivě do vězení a ten pak musí být odškodněn, platí to stát, daného soudce se to netýká. Nemusí mít tedy ani pojistku, která by jeho možná podíl na odškodnění pokrývala. Lékaři ji mít musí.
Samozřejmě, že působení právníků typu pana Fremra či někdejší ministryně spravedlivosti Marie Benešové důvěru obyvatel v právní systém nezvyšuje. Navíc se právníci kontrolují sami, tedy rozhodují i o postizích pro členy své komory. Je to podobné jako u lékařů a chytrý Čech si hned řekne „Vrána vráně oči nevyklove, všechno je to podvod a zametání pod koberec.“ Jenže kdo by měl lékařské pochybení posuzovat, když ne lékař? A u právníků je to obdobné. Doba lidových soudů je už, doufejme, za námi.
V okamžiku, kdy kontrolu nad soudnictvím převezme politika, je s objektivitou soudů konec. Jako v Rusku, či svého času v nacistickém Německu či komunistických zemích. Ovšem pro obyvatelstvo, které justici nedůvěřuje, je takový krok lákavý a může dokonce přinést hlasy. Jako v Polsku pro stranu PaS. Jistěže, kontrolu a to nepřímou, mají „demokratičtí“, tedy zvolení politici. Ale je strana Právo a Spravedlnost opravdu stranou demokratickou? Propaganda ve státní televizi a pokusy odstranit televizi soukromou, která poskytuje prostor i opozici, o tom budí dost velké pochyby. A jak je to v autoritářských zemích typu Turecka nebo Maďarska? Troufl by si tam soudce skutečně soudit jinak, než si přeje všemocný Viktor nebo Recep Tajip? A abychom zůstali doma – dovede si někdo představit, co by se dělo, kdyby se ministrem spravedlnosti v Česku s pravomocí řídit soudnictví stal člen Okamurovy SPD? Což není po příštích volbách vůbec nereálná možnost.
Justice trpí pod útoky extrémně pravicových stran. Už proto, že většina z představitelů těchto stran má problémy se zákonem. Ať už je to Netanjahu v Izraeli, Trump v Americe nebo Babiš v Česku. Proto se všechny tyto strany, už proto, že jsou to strany vůdcovského typu, snaží justici oslabit, případně úplně zrušit. Do vězení se nechce nikomu. Jak Trump, tak Netanjahu obviňují justici ve své zemi, že jde o „levicové spiknutí“. Co je totiž na justici skutečně levicové je skutečnost, že všichni občané – aspoň formálně – jsou si před zákonem rovni. Pro takového Trumpa je nepředstavitelné, že by mohl být souzen podle stejného paragrafu jako nějaký Pepa z Dolní Lhoty. Cítí se být svým majetkem a mocí privilegovaný a měl by podle svých představ tedy mimo dosah justice. Netanjahu se to snaží dosáhnout tím, že by parlament dokázal každý rozsudek nejvyššího soudu zrušit hlasováním prosté většiny poslanců (a tu momentálně v parlamentu má). Trump by justici nejraději zcela zrušil. Jeden z jeho příznivců v Rakousku mi u piva vyprávěl, že on je taky pro úplně zrušení soudů. Stačí mít doma pušku a každý se o spravedlnost postará sám. Myslel to vážně. Běhal mi mráz po zádech.
Je to bohužel tak. Přes veškerou nedůvěru a skepsi, kterou částečně taky sdílím, je nezávislá justice nedílnou součástí demokratického systému západního typu. Ať už se nám to líbí nebo ne. Odstranění její nezávislosti by bylo smrtelnou ranou pro onu demokracii. Sice nedokonalou, těžkopádnou, užvaněnou, ale pořád se jedná o nejlepší ze všech špatných politických systémů, které lidstvo vymyslelo. V Rakousku jde justice i po předsedovi vlády či po jeho ministru financí. Výsledkem není, že by skončili ve vězení. Ale musí si dávat pozor. A protože tu demokracie – ještě – funguje, může jedno či druhé odhalení vést k tomu, že se určité osoby s politikou musí rozloučit. Ve fungující demokracii je to tak. A mělo by to tak i zůstat.