Možná je to skutečně mým přízvukem. Prý ho mám typicky český ať už v angličtině nebo v ruštině. Ale tam, kde jsem objednával v baru anglicky, dostal jsem správné víno, až když jsem mé přání vysvětlil číšníkovi v ruštině a naopak při snaze nakupovat v ruštině jsem rychle musel přejít do angličtiny, abych dostal skutečně to, co jsem chtěl. Takže nevím. Prostě po celou dobu mého pobytu v Rize mne pronásledovala nejistota, v kterém jazyce mám prodavače (číšníka, paní u pokladny) oslovit. Není to tím, že by Lotyši Rusy zas až tak milovali, je to prostě vysvětlitelné skutečností, že více než polovina obyvatel lotyšské metropole jsou Rusové.
Stará generace reaguje ještě stejně jako Flámové v Bruselu – pokud má pocit, že člověk, kterého oslovili, nerozumí lotyšsky, přechází automaticky do ruštiny. (Stejně jako bruselský Flám do francouzštiny) Mladí Lotyši už ale ruštinu neovládají, šprtají angličtinu, protože se stejně po skončení školy hodlají vystěhovat do Británie, Irska nebo do Ameriky. Za šest let od hospodářské krize v roce 2008 se tak scvrklo obyvatelstvo Lotyšska z 2,4 milionu na 1 900 000. Není divu, lotyšská vláda zredukovala platy státních zaměstnanců jakož i – stejně už hladové – důchody o 20 procent, ale nezrušila ani jednoho ze sta poslanců, či 22 ministerstev (na necelé dva miliony obyvatel!!!).
V tom jazykovém chaosu se úplně zapomnělo na to, že se v Rize po celá staletí hovořilo německy – vždyť to bylo hanzovní město, založené biskupem Albertem z Brém a ovládané po staletí Řádem německých rytířů. Rižský biskup se vždy počítal k německým biskupům a na koncilu Kostnici jakožto člen německého národa a jeden z hlavních spojenců císaře Zikmunda hrál významnou roli. O Rigu měl ostatně stále kdekdo zájem, což jí ne vždy prospívalo. Dlouhý mocenský zápas mezi rižským biskupem a Řádem byl zdánlivě rozhodnut v roce 1274 nově zvoleným římským králem Rudolfem Habsburským hledajícím právě spojence pro boj s naším Přemyslem Otakarem ve prospěch Řádu. Naštvaní rižané se s tím nehodlali smířit a v roce 1297 dobyli řádový hrad, zajali a popravili komtura i s ostatními řádovými rytíři. Válka s řádem trvala s přerušením až do roku 1330, kdy se rytířům podařilo odpor nepoddajného města zlomit. Roku 1484 to občané města zkusili znova, arcibiskupa, jenž byl i řádovým rytířem vyhnali do hradu Césis a Řád přinutil měšťany k poslušnosti až roku 1491.
Jenže v roce 1558 vtrhli do Livonska poprvé Rusové Ivana Hrozného, zemi zpustošili. Rigu ale nedobyli. Riga využila bojů v oblasti k tomu, že vyhlásila samostatnost a uskutečňovala v době Livonské války vlastní politiku. V roce 1581 ale usoudila, že ochrana vzdáleného vládce není na škodu a obchod je obchod a poddala se polskému králi Štefanovi Bátorymu. Roku 1605 dokázali ještě polští vojáci odrazit od hradeb města švédskou invazi, v roce 1621 muselo město ovšem kapitulovat před „Lvem severu“ švédským králem Karlem Gustavem. Švédská nadvláda byla pro město, kterému Karel Gustav potvrdil a rozšířil všechna privilegia, zlatými časy. Jenže netrvaly věčně. V roce 1709 stáli před hradbami města Rusové. Město odolávalo ruskému obležení osm měsíců a ztratilo v té době (já stále ještě doufám, že ten údaj v muzeu historie města je překlep – 94 procent !!! svého obyvatelstva). Pokud to ovšem překlep není, dostalo se v roce 1710 do ruských rukou vylidněné a zpustošené město. Rusové je pak oficiálně obdrželi v roce 1721 mírovou smlouvou z Nystadu a Riga zůstala ruská až do roku 1918
Možná ale díky právě takto pohnutým dějinám jsem právě v Rize potkal nejlepší prodavačku na světě. Samozřejmě už bodovala i tím, že byla mladá a pěkná, usměvavá a vyzařující pozitivní energii. Ale mluvila plynně německy, rusky, anglicky, samozřejmě i lotyšsky a slovenské zákazníky dokázala slovensky aspoň pozdravit a jim za jejich nákup slovensky poděkovat. Když jsem se trochu nesměle zeptal, zda má i známky na pohledy (normálně je nikdy v suvenýrových obchodech nevedou, čímž se snaha odeslat rodičům pohlednici stává všude velmi komplikovanou misí), odvětila, že samozřejmě a hned mi je položila na stolek. A ihned nabídla i propisovačku, zda chci ten pohled i napsat. S odesláním si nemám dělat problém, až půjde z práce domů, jde okolo pošty a hodí to tam do schránky. Hleděl jsem na ni jako na zjevení. Za něčím takovým člověk musí cestovat až na daleký sever. Ten pohled skutečně rodičům došel!
Rize se přezdívá „Paříž severu“. Možná trochu přehnané přirovnání pro lotyšskou metropoli na březích veletoku Daugavy
(severské řeky mají nepředstavitelné rozměry, my zvyklí na Vltavu, Labe či Dunaj na břehu Něvy či Daugavy jen zíráme), ale Riga si vybojovala pověst pulzujícího města. Z toho pulzu jsem byl trošku zklamán. Aby cévy správně pulzovaly, musí v nich proudit krev. A krev v ulicích města, to jsou peníze. A těch se očividně domácím Lotyšům zoufale nedostává. Při průměrném platu 750 Euro na měsíc a cenách potravin srovnatelných s rakouskými (nájmy jsou levnější, ale taky ne levné) se člověk nemůže divit. A turisté samo město nespasí, zejména když pro žíznivé Finy je Tallinn přece jen blíž a jazykově spřízněnější. Ale přesto je toto starodávné hanzovní město krásné a stojí za návštěvu. Ostatně v pozdním večeru, který je jen o něco málo temnější než v Tallinnu se slaví. Zažili jsme lokály, kde Lotyši spontánně tancovali své národní tance (fyzicky hodně náročné) ale i bary na náměstí pod otevřeným nebem, kde se hrály šansony či jazz, kde na saxofon hrála mladá dáma. Tvrdí se, že právě hra na saxofon dokáže udělat každého chlapa sexy (i někdejší americký prezident Clinton hru na saxofon miloval a možná proto měl problémy, které měl), ale i mladá žena hrající na saxofon za soumraku na hlavním rižském náměstí má něco do sebe. Co mě ovšem šokovalo nejvíc, byly kajaky, osvětlené lampičkami, kterých osazenstvo pádlovalo po noční Daugavě v jednu hodinu v noci. Doufám, že oni kajakáři měli aspoň záchranné vesty, pokud by se na tomhle nočním veletoku převrhli a z kajaku vypadli, lovili by je záchranáři zřejmě až někde v Baltickém moři.
Riga má samozřejmě své staré město s několika kostely, zejména dóm založený ještě biskupem Albertem v roce 1201 a kostel svatého Petra jsou impozantní. Impozantní je ale i vstupné, které tam vyžadují za návštěvu, které se pohybuje mezi 3,50 a sedmi Eury! A to prosím do protestantských kostelů, kde obrazoborecké bouře v šestnáctém století zbavily kostely jejich vnitřní výzdoby! Vyplatí se snad jen jít do dómu v pravé poledne, kdy je tam koncert – i tak stojí vstupné sedm euro, člověk ale za ty peníze alespoň něco zažije. Hudba je ovšem v Rize doslova všude. Ať už oni večerní muzikanti v barech, ale i všude na ulicích. A nejsou to žebráci s harmonikou, ale například tři mladá děvčata s věnci květin na hlavách, která hrají přímo před domy Čerhohlavců na radničním náměstí. (Přesněji řečeno, dvě ze tří hudebnic měly ony věnce, byly to zřejmě ty, které o bouřlivé svatojánské noci 23. června nepřišly o věneček. Proč, to nevím, hezké byly všechny).
Ty domy Černohlavců jsou skutečně.
Domy byly postaveny v roce 1334 gildou neženatých kupců. Byla to společnost, jež se starala o blaho města a jeho zábavu. Protože tito mladí a bohatí muži neměli doma nikoho, kdo by kontroloval jejich měšec s penězi, mohli si to dovolit. Z toho důvodu musel ale každý člen po svatbě gildu opustit. Ony nádherné domy, připomínající hodně brémskou radnici (stojí před nimi ostatně stejně jako v Brémách socha Rolanda – ochránce města) byly za druhé světové války zničeny a sovětský režim se neměl k tomu, aby je obnovil, Proto se do toho dali Lotyši až po vyhlášení samostatnosti a dokončili rekonstrukci těchto architektonických klenotů v roce 1999. Hned vedle stojí ovšem vzpomínka na sovětské období. Příšerná „moderní“ budova černé barvy, jíž Rižané přezdívají „Černá rakev“ a po roce 1991 tam vtipně umístili Muzeum okupace. Jak už jsem psal, Balti nerozlišují mezi okupací ruskou a německou, obě házejí do stejného pytle.
K oné společnosti Čerhohlavců se váže jedna milá historka, jež ovlivnila kulturu na celém křesťanském světě. Stala se údajně v roce 1510. Atrakcí za nekonečných zimních nocí bylo tehdy pálení stromu v den zimního slunovratu. V ten večer (mohlo se začít už brzy odpoledne, slunce se tu nadlouho neukáže) se na břehu Daugavy pálil velký strom a hořící byl pak hozen do řeky. Černohlavci takový strom v lese porazili a dopravili do města. Když ho dopravili až na nábřeží, došlo mezi nimi ke sporu. Někteří mínili, že by se takový krásný strom dal použít i jinak a že je ho škoda. Protože se mladí kupci nechtěli hádat v zimě na nábřeží, odebrali se do své rezidence, která byla v bezprostřední blízkosti, aby pokračovali ve sporu u svařeného vína. Porada se protáhla, víno bylo zřejmě dobré a do zimy se nikomu nechtělo. Zatím strom objevily děti a začaly jej zdobit tím, co právě měly po ruce. Pentličkami, papírky, ovocem. Když se pánové ke stromu vrátili, nevěřili svým očím. Teď už jim bylo ještě víc líto ten strom spálit. Zavolali starostu a ten rozhodl strom dozdobit z městských prostředků a takto vyzdobený vztyčit před radnicí. A tak prý vznikla tradice vánočních stromečků, kterou žijeme všichni dodnes. Nevím, zda je tato legenda pravdivá, ale pokud není, je velmi hezky vymyšlená a stojí za to, aby se jí věřilo.
Chvála bohu se tak stalo ještě před nástupem reformace, ke které přistoupili občané Rigy v roce 1522. Jinak by zdobení vánočního stromečku bylo v Římě určitě vyhlášeno za pohanský zvyk a nejvyšší papežskou instancí zakázáno a dnes by vánoční stromečky zdobili jen evangelíci.
Vztah k Brémám jako mateřskému městu symbolizuje za kostelem svatého Petra umístěné sousoší „Brémských městských muzikantů“ téměř stejné jako to, které stojí v Brémách samotných. Je to dar města Brém z roku 1993 a má symbolizovat, že německé mateřské město na svou krásnou a trochu extravagantní dceru na severu nikdy nezapomnělo.
Z městského opevnění Rigy se na rozdíl od Tallinnu mnoho nedochovalo. Jen Prašná věž a Švédská brána, již kdysi dali během své nadvlády nad městem trvající necelých sto let postavit Švédové. A právě u této brány jsme objevili úžasný lokál s nepříliš lákavým názvem „Garaža“, což skutečně lotyšsky znamená „garáž“. Lotyšská, estonská ale i litevská kuchyně není v podstatě nijak nápaditá, stojí na vepřovém, kyselém zelí a bramborách. Ovšem v Garáži mi dokázali i jelítko naservírovat jako v špičkovém hotelu, německy se tomu říká „Haubenküche“ a já neznám český ekvivalent toho slova. (Pokud ho někdo z mých čtenářů zná, budu vděčný za rozšíření mé slovní zásoby). A to za 7,50 eura, čili cenu v jinak hodně drahé Rize přímo pohádkovou. I tam servírované lotyšské pivo bylo naprosto pitné, poněkud těžké, hodně sladové a proto nasládlé, ale žáha mě po něm nepálila.
Klenotem Rigy je ovšem její „Jugendstilviertel“. Je to část města, kde si bohatí měšťané nechali stavět byty na konci devatenáctého století v stylu, kterému Francouzi dali název „Art nouveau“ Němci a tedy i Rižané mu říkali Jugendstil a my ho známe pod jménem Secese.
V posledních letech byly tyto nádherné domy privatizovány (obdobou naší kupónové privatizace) a rekonstruovány a jsou skutečně skvostné. Je to v první řadě vzpomínka na geniálního architekta Michaila Osipoviče Eizenštejna, jehož rukopis je na většině těchto domů. Michail Eizenštejn z Rigy nakonec odešel a zemřel v roce 1921 v Berlíně, jeho syn ale v Rusku zůstal a stal se slavnější než jeho otec. Jméno Sergeje Einzenštejna je zřejmě většině čtenářů tohoto článku známé. Režisér, jenž se dal plně do služeb stalinovského režimu a vytvořil filmy jako „Křižník Potěmkin“, „Říjen“ „Ivan hrozný“ či „Alexandr Něvský“. Dokázal si vymyslet a vytvořit masové scény jež se nikdy nestaly a ztvárnil je tak přesvědčivě, že dnes o masovém útoku bolševiků na Zimní palác nikdo nepochybuje (i když do paláce vnikla zadním vchodem pomocí dvou ručních granátů jen malá skupinka revolucionářů a návštěvníci Marinského divadla, kde se konalo i tohoto večera představení, si revoluce ani nevšimli) nebo o hrozné bitvě na Čudském jezeře s hrůzu nahánějící scénou útoku tisíců obrněných německých řádových rytířů – i když jich ve skutečnosti bylo jen padesát. Ne nadarmo Sergeje vyznamenával Stalin osobně. V jednom ze secesních paláců, jež postavil jeho otec, sídlí dnes ruské velvyslanectví v Lotyšsku – přirozeně v jednom z těch nejkrásnějších přímo na nábřeží Daugavy.
Kdo navštíví Rigu, nesmí ovšem zapomenout na její tržnici, údajně jednu z největších na světě.
Chci tomu věřit. Tržiště se nachází v pěti obrovských halách. Tyto koupilo město v roce 1922, původně to byly letecké hangáry, takže si jejich rozměry asi každý dokáže představit. Trh je v nich i všude okolo, prodává se tu všechno od masa, ryb (i pravý kaviár z jesetera za pouhých 200 Euro za kilo, ovšem jen pokud to kilo koupíte najednou celé, v malém se cena vyšplhá až na 600 Euro za kilo), oblečení, ovoce, zeleniny a houby. Čerstvé, krásné, přímo z lesa a to už koncem června! Chtěl jsem si ony nádherné hříbky vyfotografovat, ale prodavačka se do mě pustila a odehnala mě máváním holí. Naštěstí jsem utekl včas, než mě tou holí stačila přetáhnout. Z frustrace jsem si koupil malé balení kaviáru a žena se se mnou přestala bavit. Zjistil jsem přitom, že v halách mluví s cizinci anglicky, okolo hal na volném prostranství a ve stánkovém prodeji v halách se s prodavači domluvíte ale jen rusky. Zatímco v hale prodavačka můj pokus nakoupit kaviár v ruštině přešla opovržlivým mlčením (přičemž nevylučuji, že to mohlo být i tím, že jsem se snažil nakoupit směšné množství 40 gramů) – jen díky mé ruštině se nám podařilo koupit šatičky pro vnučku Veroniku. „Girl of age one and half year“ prodavačce opravdu nic neříkalo, ale na „děvočka vo vozraste odin s polovinoj goda“ (omlouvám se rusofilům, ale nemám na počítači azbuku) ihned naskočila a šatičky jsme koupili.
Riga má tedy opravdu své kouzlo, je multikulturní, hudební a krásná. Má bohatou historii a v její blízkosti je i nejkrásnější pláž Lotyšska Jurmala: nezbyl nám na ni čas, ale myslím, že bychom se stejně nekoupali. O mnoho teplejší než v Parnü to moře určitě nebylo. Ale kdo je otužilý, může tady strávit opravdu krásnou dovolenou.
A pokud už tam budete, nezapomeňte navštívit zámek Rundale, sídlo kuronských vévodů na jih od Rigy ve směru na Litvu. Bývá porovnáván s Versailles a právem, jen je mnohem lépe udržován než francouzská královská rezidence (buďme spravedliví, jeho celá rekonstrukce je poměrně novou záležitostí a proto svítí doslova novotou). Toho porovnání s Versailles je ale hoden, tam člověk vidí, jak se vyplatí být milencem ruské carevny, tedy vládkyně v zemi, kde se slovo „samoděržaví“ ještě bere vážně. Tehdy jako dnes.
